Článek
Když se řekne Libuše Šafránková, většině lidí automaticky naskočí zasněžený statek, střevíček a Tři oříšky pro Popelku. Vánoce bez ní si české publikum už desítky let neumí představit. Byla ale mnohem víc než ikonická princezna s lukem přes rameno. Měla v sobě něco, co dělá velké herce, a to přirozenost. Nepotřebovala být teatrální, aby si ji člověk zapamatoval.
Uměla zahrát jemnost, ironii i obyčejnou lidskost tak, že působila úplně samozřejmě. A právě proto fungují její role i po letech. „Libuška byla přírodní úkaz. Herecky úžasná, ale především slušný a dobrý člověk. Pamatuji si, jak rozsvítila Činoherní klub, s jakým obdivem o ní celý soubor mluvil,“ řekl o ní před časem režisér Hynek Bočan. A uhodil hřebíček na hlavičku.
Josef Abrhám byl životní láskou Libuše Šafránkové
Když Popelka ztratila prince
Role Popelky z roku 1973 z ní udělala hvězdu napříč Evropou. Pohádka Václava Vorlíčka si získala popularitu nejen v Československu, ale i v Německu nebo Norsku, kde se dodnes pravidelně vysílá o Vánocích. Šafránková přitom nehrála klasickou pasivní princeznu. Její Popelka byla chytrá, drzá tak akorát a hlavně samostatná. Možná právě proto film zestárl mnohem lépe než řada jiných pohádek ze stejné doby.
Málokdo si dnes vzpomene, že Šafránková svoji ikonickou roli vůbec neměla dostat. Vybrána totiž byla Jana Preissová, jenže otěhotněla. Na řadu pak přišla tehdy dvacetiletá Šafránková. Pohádka se točila na Šumavě v obrovském mraze, což nebyl žádný med. Navíc bylo třeba točit „na první dobrou“, aby herci nepošlapali prostor kolem sebe, pak by samozřejmě film nepůsobil autenticky.
Díky tomu také vznikla řada komických situací. „Například když jsme točili poslední záběr filmu, kde jsme jeli s Pavlem Trávníčkem vedle sebe na koni, jsem najednou zjistila, že Pavel vedle mě není. Otočila jsem se a ptám se ho, proč nejede? Zaslechla jsem jen, jak Pavel volá, že nemá koně. Se svým grošákem se propadl do obrovské závěje a kůň byl až po prsa ponořený do sněhu,“ vzpomínala se smíchem herečka.
Uměla i jiné žánry
Velká škoda je, že se o Šafránkové často mluví hlavně jako o pohádkové princezně. Stačí si ale pustit třeba Vrchní, prchni! nebo Svatební cesta do Jiljí a je jasné, jak přesná byla v civilních polohách. Právě ve scénách s Josefem Abrhámem fungovala dokonale. Dialogy mezi nimi měly lehkost, která se nedá moc naučit. Stačí její slavné „Dobrý den!“ místo vodáckého „Ahoj“ a člověk přesně chápe, proč ten film funguje dodnes.
Libuše Šafránková měla velké charisma
Skvělá byla i ve filmech Jiřího Menzela. Ve Vesničko má středisková nebo Slavnosti sněženek nepřehrávala ani v těch nejabsurdnějších situacích. A právě tím byla výrazná. „Libušku mám nejraději ve scéně, když počítá žárlivému manželovi, jak dlouho vydrží na jedno nadechnutí pod vodou,“ říkal Zdeněk Svěrák
S přibývajícím věkem se posouvala i její herecká poloha. Místo princezen přicházely civilnější a často silnější role. Ve snímku Kolja byla nezapomenutelná jako zpěvačka Klára a za svůj výkon získala Českého lva. Silná byla také v dramatu Všichni moji blízcí nebo v adaptaci Báječná léta pod psa. Nepotřebovala být dominantní postavou každé scény. Často stačilo jen gesto nebo způsob, jakým řekla jednu větu. Právě v tom byla její výjimečnost.
Role si pečlivě vybírala
Na rozdíl od mnoha jiných hvězd své generace netočila za každou cenu. Role si vybírala opatrně a v pozdějších letech se objevovala spíš výjimečně. I díky tomu její filmografie nepůsobí přeplněně. Vedle filmů zanechala stopu i v televizi nebo v audioknihách. Její interpretace Babičky nebo Dětí z Bullerbynu mají podobnou kvalitu jako její herectví, tedy klid, lehkost a pocit, že nic netlačí na efekt.
Když Libuše Šafránková v roce 2021 zemřela, bylo jí 68 let. Reakce veřejnosti tehdy ukázaly, že pro několik generací nebyla jen slavnou herečkou, ale i symbolem určitého typu českého herectví. Nenápadného, inteligentního a lidského.
Zdroje: autorský článek s využitím
