Článek
Karel byl člověk klidné povahy. Miloval ticho, ranní kávu na balkoně a večery s knihou nebo starým filmem. Jeho život plynul poklidně až do dne, kdy se do vedlejšího bytu nastěhoval nový soused. Zpočátku to vypadalo nadějně. Byl to mladý muž, usměvavý, pozdravil, pomohl s taškami. Karel si říkal, že soužití bude bez problémů. Jenže pak přišel první pátek večer.
Hlasitá hudba nebrala konce
Hudba. Hlasitá, dunivá, s basy, které vibrovaly i skleničky ve vitríně po Karlově babičce. Karel to nejdřív bral s nadhledem. „Jednou za čas, to se dá vydržet,“ říkal jsem si. Jenže pátek vystřídala sobota, sobotu neděle a další týden se scénář opakoval. Hudba hrála dlouho do noci, někdy i do jedné, do dvou ráno. Karel se pokusil situaci vyřešit po dobrém. Zaklepal, slušně se představil a požádal, zda by bylo možné hudbu trochu ztišit. „Odpovědí mi byl pobavený úsměv a odpověď, že jsem děda a mám si dát špunty do uší.“
To byla chvíle, kdy mezi nimi definitivně zavládl bod mrazu. Soused Karlovi přestal odpovídat na pozdrav, ten přestal doufat v lidskou domluvu. Několik nocí se převaloval v posteli, nespal a přemýšlel. Nejhorší na tom nebyl samotný hluk, ale pocit bezmoci a neúcty. „Proč bych měl trpět kvůli něčí bezohlednosti?“ ptal jsem se sám sebe. A tehdy se rozhodl, že to nenechá jen tak.
Mladíku, dejte si špunty do uší
Nejprve si nastudoval zákony. Zjistil, že existuje noční klid, že nadměrný hluk je přestupek a že každý má právo na nerušené užívání svého bytu. Přesto se rozhodl, že než vytáhne těžší kalibr, zkusí ještě trochu kreativity. A tady přišla jeho malá, tichá pomsta.
Další sobotu ráno, přesně v sedm hodin, pustil Karel klasickou hudbu. Ne nijak extrémně nahlas, ale tak, aby byla slyšet přes zeď. Mozart, Vivaldi, Dvořák. Když to nestačilo, přidal dechovku. „Byl to balzám na moje uši i srdce. Ta dechovka měla grády. Musím uznat, že mi dělalo dobře, že ho tím deptám,“ usmíval se potutelně. Kolem osmé hodiny zazvonil soused u jeho dveří, rozcuchaný, nevyspalý a podrážděný s tím, aby to ztišil Karlova odpověď byla připravená, vychutnal si ji: „Mladý muži, tak si dejte špunty do uší.“
To ale byla jen první část plánu. Karel nechtěl jen pobavit sám sebe, chtěl situaci vyřešit trvale. Když se večer hudba znovu rozezněla, zavolal městskou policii. Klidně, bez emocí, popsal situaci. Hlídka přijela, změřila hluk, sepsala protokol a soused dostal pokutu. Druhý víkend se to opakovalo. A třetí už ne.
Věci se vrátily do starých kolejí
Po měsíci bylo ticho. Ne absolutní, ale normální, lidské, snesitelné. Soused Karla znovu začal zdravit. Ne nadšeně, spíš opatrně, ale s respektem. Karel pochopil jednu důležitou věc: slušnost je krásná, ale musí být podpořená pevnými hranicemi. Humor může pomoci, zákon může pomoci, ale nejdůležitější je nenechat se umlčet.
A tak se Karel znovu vrátil ke svým klidným ránům s kávou. Skleničky ve vitríně se přestaly chvět, noci byly tiché a sousedské soužití dostalo novou rovnováhu. Ne ideální, jako spravedlivá rovnováha by se to dalo nazvat určitě.
Zdroj: autorský článek
