Článek
Michal vždycky hodně pracoval. Měl za to, že postarat se o rodinu je pro každého chlapa základ. Nerozuměl svým kolegům, kteří z práce mířili do hospody a smáli se, jak si jejich partnerky doma s dětmi poradí. On takový prostě nebyl. Žil v přesvědčení, že muž není pán tvorstva a žena není tak, kdo se mu má podřizovat. Bylo to i výchovou, doma to viděl u svého tatínka a maminky. Vše se pak umocnilo ve chvíli, kdy se jemu a jeho manželce Kateřina narodila dcerka.
U brány stála tchyně s kufrem
Z práce vždy rychle domů, pomáhat partnerce. Tak to měl nastavení a tak to fungovalo. O to větší však bylo Michalovo překvapení, když se jednoho dne u brány jejich domu objevila matka jeho manželky. Měla v ruce kufr. „Nechápal jsem, o co jde. Slušně jsem pozdravil, pozval ji dál. Na nic jsem se neptal, ale jímala mě zlá předtucha,“ vzpomínal sympatický vousáč. Nutno podotknout, že proti své tchyni v podstatě nic neměl. Normálně se bavili. Když se sešli třeba na rodinných oslavách, neměli mezi sebou žádné třenice. Možná proto paní Dáša získala dojem, že si může dovolit cokoli.
Bez okolků Michalovi a Kateřině oznámila, že u nich bude nějakou dobu bydlet, aby jí připravili pokoj pro hosty. „Ptal jsem se, co se stalo, jestli se rozvádí, nebo má jiné potíže. Koukla se na mě jako na blázna a odpověděla, že to my potřebujeme pomoci, ne ona.“ Michal byl v šoku. Vysoukal ze sebe jen to, že žádnou pomoc nepotřebují, že ani netuší, o co by mělo jít. Opět se mu ale dostalo opovržlivého pohledu, tentokrát dokonce beze slov.
Tohle si přeci nemůže dovolit!
Paní Dáša si zkrátka vzala do hlavy, že tři měsíce po porodu je na tom její dcera špatně a že Michal jako živitel rodiny už po příchodu z práce doma příliš nepomáhá. I přes protesty jejího manžela, tedy Michalova tchána, si sbalila kufr a vydala se za „mladými“. Nijak se neobtěžovala jim to dopředu říkat. „Za mě to bylo neslušné, když to řeknu mírně. Snažil jsem se jí vysvětlit, že takto ne, nejde přeci fungovat takovýmto způsobem. Vůbec to ale neřešila, nedbala na mé argumenty. Tvrdila, že je tam pro dceru a že si můžu jít po svých.“ Michal práskl dveřmi, tohle neměl zapotřebí. Tu noc spal v hotelu.
Další den šel normálně do práce, pak domů tak, jak byl zvyklý. Byl odhodlaný si promluvit s manželkou. Ta sice souhlasila, že chování její matky je velmi netradiční, nechtěla jí ale natvrdo vyhazovat. „Bála se, že udělá rozbroje v rodině. Dobře, to se asi dá chápat, ale přesto to přeci nemůže znamenat, že přijdeme o soukromí, o věci, na které jsme zvyklí.“ Tchyně se totiž snažila předělat systém, který manželům šlapal docela dobře. Navíc některé její názory Michal naprosto neuznával. Zejména, pokud jde o přístup k jeho malé dceři.
Pod jednou střechou být nemohou
Všechny jeho pokusy o rozumnou domluvu ale byly marné. Paní Dáša dělala, že neslyší. Stále jen mluvila o tom, že je tam kvůli své dceři a vnučce, ne kvůli Michalovi. „Manželce jsem řekl, že si bude muset vybrat. To bylo vše, další stresy jsem jí přidělávat nechtěl. Ale upřímně řečeno nevím, jak dlouho to vydržím. S tchyní jsme ve válce. Ona „donáší“ na mě, já se snažím namazat schody jí. Vím, že to odneseme my jako rodina. Ale nevím, co dělat jiného.“ Celé soužití se změnilo v to, že je více než jasnější, že Michal a Dáša pod jednou střechou nevydrží.
Je to buď on, nebo ona. Jestli z toho bude rozvod, Michal si to nikdy neodpustí. Už proto, že by pak nemusel svoji dceru, kterou bezmezně miluje vídat tak, jak by si přál. „Není to normální. Manželka má všeho nad hlavu, vlastně jí ani nemám za zlé, že nic nepodnikla. Ale tchyně, to je prostě zlo.“
Zdroj: autorský článek
