Hlavní obsah
Lidé a společnost

Vojna za socialismu nedělala z chlapců chlapy, ale duševní chudáky, říká pamětník

Foto: Wikimedia Commons/CC BY-SA 4.0 DEED/Valdemar Bednarz

Odvedenci v Bzenci

Dva roky v „zeleném“ pro něj byly jako peklo na zemi. Soužil v Prešově, jako režimu nepohodlný člověk měl dostat do těla daleko od domova. A to se také stalo. Pavel nám exkluzivně popsal svůj příběh.

Článek

Podle dat Vojenského historického ústavu, které zveřejnil web info.cz, zemřelo mezi lety 1964 a 1989 v Československé lidové armádě 3 843 mužů při výkonu služby s tím, že za předchozí léta nejsou statistiky známé. Číslo by tedy bylo velmi pravděpodobně mnohem vyšší. „Nejsem tím překvapen. Mohu samozřejmě soudit jen dle své zkušenosti, kde dva roky vojny znamenaly něco příšerného,“ řekl Pavel. Nepřál si zveřejnit své příjmení z obav z verbálních útoků od svého okolí. Sdělil nám však, že měl přezdívku „Čáp“, podle kterého ho případní „spolubojovníci“ poznají.

Bez jídla a bez vody

V první řadě u jeho roty panoval neuvěřitelný nepořádek. Podle slov pana Pavla se střídali velitelé tak rychle, že si ani nestihli zapamatovat jména branců. „Tak nějak s tím asi počítali. Volali na nás „hele“, „hej ty“ apod., což ale samozřejmě nebylo nic hrozného. To děsivé se začalo dít až příchodem slovenského poručíka Igora Polgára. Nebo možná Posnára, nevím, přesně už si to nepamatuji. Tenhle člověk měl ale násilí v sobě.“

Vyžíval se zejména ve fyzických trestech za každou maličkost. Nechával vojáky stát přes noc na „buzeráku“, museli přenášet pytle s pískem z místa na místo a také pro ně chystal různé fyzické testy. „Nebylo to ale udělej padesát kliků. To by samozřejmě bylo v pohodě. Ale dvakrát denně deset kilometrů s plnou polní v poklusu, to jen tak někdo nedal. Navíc to muselo být splněno do určitého času. Kdo to nedokázal, byl bez jídla. Ti nejhorší i bez vody,“ vzpomíná Pavel.

Navíc měl k ruce několik privilegovaných „mazáků“, kteří dohlíželi na kázeň a dodržování místy nesmyslných rozkazů i v osobním volnu. Stávalo se například, že vojín byl několik týdnů bez jediné minuty času pro sebe, vše mu totiž vyplnily příkazy a následné tresty.

Prosil jsem, aby mě nechali

„Čáp“ měl sice výhodu, že na tom byl fyzicky dobře, před vojnou hodně sportoval. Přesto tvrdí, že se nápor nedal vydržet. Což byl cíl, zlomit nás. Nebudu nic předstírat, v mém případě se to povedlo zhruba po půl roce. Byl jsem jeden z posledních, který podlehl. Ale stalo se to. Brečel jsem a prosil, aby už mě nechali být, že udělám vše, co budou chtít.“

Nestačilo to. Pavel si až do konce vojny zažíval větší či menší šikanu. Vzpomíná, že několik jeho kamarádů odcházelo do civilu jako trosky. „Vím, že to jinde mohlo být jinak. Znám chlapy, kteří na vojnu vzpomínají rádi. Neberu jim to, naopak, moc jim přeji pěkné vzpomínky. Já to bohužel říct nemohu. Ztracené roky, které z chlapců nedělaly chlapy, ale duševní chudáky. Tak to vidím já. Nakonec, komunisté tohle uměli.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz