Článek
Když vzpomínám na základku, usmívám se. Ovšem tresty, které přicházely od učitelů, by dnes vydaly přinejmenším na trestní stíhání. Nicméně jsme tak žili a na dětství v sedmdesátých letech vzpomínám s úsměvem.
Už ve školce jsme chodili na hanbu
Že nevíte, co to je? Když někdo zlobil, tak šel prostě do kouta, na hanbu. A ostatní děti si mohly hrát, jen ten zlobil ne. Stál osamocen v koutě, zády k dětem a zpytoval svědomí. A napříště si zlobení dobře rozmyslel.
Nástup do první třídy nedoprovázel kornout s bonbony ale moje starší sestra
Já, tichá, hodná holčička, jsem se hned usadila do lavice a byla jako pěna. A už vůbec mi nevadilo, že sedím zády k tabuli. Pamatujete si ta sklopná sedátka? Tak ta mě přivřela stehna a já stejně ani nedutala. Taková svátost pro mě byla škola. Naštěstí mě sestra pozorovala ode dveří, hbitě přiskočila, vytáhla z lavice a obrátila čelem k tabuli. Obrázek jste si o mně už udělali. Nicméně přidám první zápis v notýsku v první třídě.
„Ve škole je hodná, tichá, snaživá. Strašně potichounku mluví.“
Tak z toho jsem naštěstí vyrostla, i když možná manžel by leckdy dal přednost prvňačce.
První zápis z první třídy
Základní škola už měla jinačí tresty
Občas od katedry přilétla mokrá houba. A že měl učitel trefu! Pokaždé houba přistála na hlavě neposedy, který mluvil, kdy neměl. Kluci zase skučeli, když jim učitelé dávali tzv. buráky. Také jste je někdo chytil? Mám pocit, že buráky dostávali jenom kluci. A zlobivé holky byly prostě vykazovány „za dveře.“ Anebo jsme za trest klečeli na stupínku. Kamarádka Maruška vzpomíná, že musela navíc napřáhnout ruce a učitel jí na ně položil knížku. Dnes si z toho dělá legraci, že už tehdy jsme nepotřebovali fitko a trénovali kolena a svaly ve škole.
Zlobíš, neposloucháš, vyrušuješ?
Marš za dveře a na chodbě pěkně vyčkej na konec vyučovací hodiny. Při vzpomínání na školní léta, Jana, prý děsné zlobidlo, říká: „Co říkáš, si vůbec nepamatuju. No, není divu, když jsem strávila základku za dveřma.“ A konečně, k velké radosti tatínka, jsem v šesté třídě přinesla první poznámku. Od matikáře, protože jsem zapomněla vypracovat domácí úkol. To, že mi tehdy řekl, že čumím jako vyvoraná myš, pominu. Táta mi to totiž mnohonásobně vynahradil. Poznámka se minula účinkem. Tatínek s nadšením, že konečně zlobím, mi za odměnu dal dvacet korun.
Také jsme jezdívávali do „Školy v přírodě“
Celé třídy vyjížděly za zdravějším ovzduším. Pamatuji si třeba Rýchorskou boudu v Krkonoších. Tyto pobyty jsme milovali, i když jsme se dopoledne učili. Ale odpoledne trávili opět venku, stavěli vodní mlýnky, příbytky v lese, hráli vybíjenou, kluci kopanou. Učitelé se nám věnovali včetně vychovatelek tak, že se nám ani nechtělo vracet zpátky do „normální školy.“
Odkud pocházejí další hlášky
„Nemůžeš sčítat brambory s babičkou jenom proto, že oba začínají na „B“!
„V žádném kostelíku se dvakrát nekáže“ (to když jsme vyrušovali a chtěli znovu zopakovat učivo).
Mezi nezapomenutelné zážitky patří i historka s kapiovou pomazánkou, která nám zrovna dvakrát nechutnala. Tak jsme s ní bombardovali sochu pionýra před školou. Tehdy jsme dostávali svačiny zdarma . Ale to byl jen jeden jediný úlet, který posléze doprovodily množstevní poznámky v žákovských knížkách. Ovšem přišel i tvrdý trest. Kamarád za kapiového pionýra navíc dostal distanc - zákaz reprezentovat školu na závodech v tehdy západním Německu.
Na střední si už tresty nepamatuji
S úsměvem na tváři se loučím se základní školou a přesouvám se do vzpomínek na střední školu, která už o trestech nebyla. Jen jednou jsme byli po škole, když jsme zdrhli z prvomájového průvodu. A také se musím pochlubit konečně i třídní důtkou. Abychom nemuseli učebnice každodenně nosit do školy a zpět, naházeli jsme je hlava nehlava do skříně ve třídě. Třídní důtka přilétla za to, že jsme si nevážili učebnic, s čímž mohu jen souhlasit. Vybavuji si zároveň pár hlášek našich milovaných profesorů.
„Babočka, nepíchejte do Hurajový, nebo ponesete následky!“ (spolužák popichoval spolužačku pravítkem)
A perličky naší roztržité třídní:
„Kmochu, já vím, že se mi smějete za zády do očí!“
„Účtujte a nekoukejte. Na mě nic chytrýho neuvidíte.“
„Chci opakovat to, co jsme ještě nebrali.“
A to nejlepší na konec. Od kamaráda, který dostal distanc.
Poznámka:
Váš syn kouří (učitel).
Já vim (otec).
A co vy, milí čtenáři? Také se občas rozpomínáte na školu a kamarády? Jaké jsou vaše vzpomínky na školní léta?
