Jaké bylo dětství v 70. letech? Klíč na krku, chleba s cukrem a kamarádství na celý život

Politika byla šedivá, hranice zavřené. Pěkné zboží mířilo do Tuzexu nebo na export. Ale my, děti, jsme žily ve své bublině. Náš svět končil u plotu zahrady a v bezpečné náruči rodičů, kteří se nás snažili od té vnější šedi uchránit.

Možná právě proto se mi dnes zdá tak barevná – nebyla to realita dospělých ale ochranný svět, který nám vytvořili.

Moje vzpomínky nejsou o režimu ale o lidech. O tetkách, co draly peří, o tátovi, který mi pofoukal bolístku.

Vzpomínám na mámu a tátu s udřenýma rukama, které dokázaly pohladit. Na kolo bez helmy. Na odřeniny, které jsme léčili slinami. U oběda se scházela celá rodina, nikdo nejedl sám s očima přilepenýma k mobilu.

A na vracečku domů, když se začalo stmívat.

S maminkou a tetkami z vesnice jsme draly peří, abychom my, holky, měly peřiny do výbavy.

Milovala jsem tahle setkávání, kdy si ženy uvázaly šátky na hlavu a mozolnatýma rukama braly něžná peříčka, aby z nich zručně strhávaly to jemné chmýří.

A těch povídaček a vyprávění, co jsme u draní zažili.

Žádné protialergické přikrývky s certifikací. Spali jsme v peří a nepamatuji si, že by někdo měl alergii.

A když přece jen, tak se říkalo – to přejde.

Lítali jsme s kamarády venku a odřeniny jsme „léčili“ slinami nebo rozmačkaným listem jitrocele. Náplast? Ta byla jen pro strýčka Příhodu.

Tatínek rád používal rčení: „Do svatby se to zahojí.“ Sice jsem tomu tehdy jako malá moc nerozuměla, ale když to říká tatínek, tak to bude pravda.

A odřené koleno rázem přestalo existovat.

Když maminka navařila čočku, jedli jsme čočku. Když bramboračku, jedli jsme bramboračku. Nikdo neřekl: „Já chci řízek.“

Sladkosti byly kapitola sama o sobě. Pamětníci vzpomínají na mejdlíčka. Tak těm jsem nikdy na chuť nepřišla, ať byla růžová, žlutá nebo zelená. Ale zato svěží Lesněnky nebo kostičky šumáků, které jsme cumlali - štipkaly a pusu jsme měli plnou pěny.

A ty dobré čokolády za pár kaček. Vzpomínáte si na Pohádky? Malé čokoládky, kde na zadní straně obalu byla napsaná pohádka. A takhle bych mohla pokračovat…

Jaké byly vaše oblíbené cukrovinky?

Rodiče nás učili pokoře. Zažili válku a bídu. Života a dostatku jídla si vážili. A to předávali nám, svým dětem.

Však nebylo třeba vychovávat, stačilo odezírat. Každý z nás, dětí doma, měl svou povinnost. Nakrmit králíky, umíchat „šlichtu“ čuníkovi, nasypat slepičkám. Nebo naštípat domáky (špalky).

Anebo sbírat mandelinky. To se mi docela líbilo. Neštítili jsme se zvířátek a zvířat, byli součástí našeho života.

Odskočím do současnosti. Když k nám na vesnici přijela sousedčina vnučka a poprvé v životě objevila slepice, nedokázala pochopit, že slepice snáší vajíčka. Protože maminka je kupuje v obchodě!

A když s babičkou sila mrkev, nevěřila tomu už ani její maminka. Přijde vám to divné? Někteří mladí jsou mimo tuto realitu. Ne jejich vinou. Žijí prostě v jiné době.

Všechno si koupí v obchodě – certifikované, bio, umyté, vyleštěné. Bez příběhu.

My chodili do kurníku vybírat teplá vajíčka, nebo jsme je někdy sháněli po zahradě. To když slepička začala „zanášet.“

Kuřátka maminka odchovávala v děrované krabici u kamen. Viděli jsme život doslova od vajíčka přes žluté kuřátko až po tu poctivou nedělní polévku.

Možná to dnešním maminkám zní drsně, ale pro nás to byla nejlepší škola života. Nikdo z nás neměl trauma. Naopak. Naučilo nás to neplýtvat jídlem a mít úctu k tomu, co máme na talíři.

Věděli jsme, že pečené kuře nepadá z nebe, ale že je za ním kus práce a péče.

Vědí vaše vnoučata, odkud se bere jídlo, nebo žijí v „supermarketové“ bublině?

Jablka jsme trhali přímo ze stromu, na který jsme předtím vylezli. Nedělalo nám to žádné potíže. Lézt po stromech bylo normální. Nikdo nás neokřikoval:

„Tam nelez, spadneš, něco se ti stane!“

A když jsme spadli, zvedli se, oprášili tepláky a mazali dál.

Nebyl na to čas. Ráno posnídat, popadnout tašku, do školy, ze školy, udělat úkoly, splnit si domácí povinnosti – a už nám nožky poklusávaly.

Žili jsme volností.

Každý den jsme se scházeli „venku“. Vzpomínáte? Cukr-káva-limonáda, vybíjená nebo skákání panáka, školka s míčem, švihadlo. Na dvorku jsme patou vykroužili důlek a cvrnkali kuličky.

Když se dnes podívám na naši starou školkovou fotku, vidím partu dětí, které tehdy neměly tušení, co všechno je v životě čeká. A pak se podívám na nás dnes.

Pořád jsme to my. Ty děti, co spolu chodily na třešně a pily vodu z hadice, spolu sedí u stolu i po desítkách let. Tohle je to největší bohatství, které nám 70. léta dala – přátelství, které nepotřebuje lajky, aby přežilo věčnost.

Možná jsme „generace klíče na krku“, ale ten klíč nám neotevíral jen dveře od prázdného bytu ale hlavně cestu k sobě navzájem.

Vyráběli jsme si sami loutky a v Klášterci nad Ohří jsme dokonce vyhráli i nějakou cenu. Překvapili jsme porotu!

Měli jsme domeček, z jehož komína se skutečně kouřilo. Jak? Kluci pod dozorem dospělých foukali kouř z cigarety do trubičky vedoucí ke komínu. Dnes nepředstavitelné, tehdy vrchol techniky a zábavy.

A nebudeme si lhát – bez dozoru dospělých jsme si na ty dospěláky s cigaretou v puse hráli taky. Byly jsme děti, ne andělé.

Bruslili a sáňkovali tak, že jsme se vraceli domů mokří a promrzlí ale šťastní. Žádné nepromoky a oteplováky, ale hnědé punčocháče a modré tepláky.

A vůbec nám nevadilo, že taháme kolena snad po zemi.

Byli jsme na tom všichni stejně.

Třeba jablka rozpékaná nad ohněm. Do žhavého popela jsme pak zahrnuli brambory a netrpělivě čekali až se zakousneme do někdy i spáleného oharku.

Ale uvnitř něho se na nás smála žlutá horká dobrota.

Pro vodu jsme domů neběželi. Škoda času. Otevřeli jsme kohoutek a pili vodu z hadice na dvoře.

Vyrostli jsme bez internetu, sociálních sítí, bez paniky z vybitého mobilu.

Všude se došlo, dojelo, psali jsme dopisy a čekali na odpovědi. Vzpomínáte si na telegramy? Těm už odzvonilo.

Nebyla potřeba vyřídit všechno s heslem – už včera bylo pozdě. Naopak. Sousedi se navštěvovali. Děti byly zvyklé pomáhat starším s nákupy. Zdravily na potkání.

My, holky, rády vozily maminkám dítka v kočárcích. Možná jsme byly neplánovaný předvoj dnešních chůviček.

Vůbec mi přijde, že lidé k sobě měli blíž.

Tátové spravili neopravitelné.

Maminky látaly ponožky i punčocháče, které na nás jen hořely.

Nevyhazovalo se – maminky všechno zužitkovaly. Nakládané okurky, marmelády, sirupy, kompoty.

A jak nám všechno chutnalo!

Možná to nechutnalo lépe proto, že suroviny byly poctivější. Chutnalo to víc proto, že jsme byli spolu.

Dnes máme sice všechno hned, na jeden klik, ale občas nám chybí ten klid a jistota, že „do svatby se všechno zahojí“. Ty dnešní neviditelné šrámy se hojí mnohem hůř než rozbitá kolena z dětství.

A jak na své dětství vzpomínáte vy? Také jste měli ten pověstný klíč na krku a stačil vám ke štěstí chleba s cukrem? Budu moc ráda, když se o své vzpomínky podělíte v komentářích.