Článek
Tento text je prvním dílem volné série vzpomínek „Když čas voněl jinak.“
V tomto úvodním článku vás zavedu do kuchyně našich maminek. Možná se to nevejde přesně do jedné dekády, ale do mého dětství ano.
Maminčina kuchyň
Co si vybavíte, milí čtenáři, pod názvem „maminčina kuchyň?“ Někdo se rázem ocitne v opravdové kuchyni s bytelným dřevěným stolem. A jiný ucítí vůni maminčiných buchet.
Jenže aby ty buchty maminka mohla upéct, bylo třeba roztopit kamna. Naštípat dříví, otevřít dvířka u kamen a naložit třísky se zmuchlanými novinami. Škrtnout sirkou a poctivě přikládat. Plamínky ohně olizovaly polínka a oheň vesele plápolal.
Nutno říci, že ty sirky tehdy fakt škrtaly a krásně chytly! A už se od kamen linulo teplo. Teplo domova.
Když byla jablíčka, hupky dupky nakrájet na menší kousky, navléct na režnou nit a zavěsit nad kamna. A křížaly pak sloužily coby žvýkačka po celou zimu.
Každou sobotu maminka pekla své dobroty. A já stála u ní s bílou plechovou mísou plnou rybízu, který jsem musela trpělivě odšťopkovat.
Maminka dělala těsto od oka a vždy do něho přišla špetka soli. A do trouby hrneček s vodou. A když se kuchyní začala šířit ta nezapomenutelná vůně koláče s dozlatova upečenou žmolenkou, to už jsem stála v pozoru u trouby.
A těšila se na horký rohový kousek s křupavou kůrkou
Ze kterého ještě stoupala pára a vůně naplnila celou kuchyni. I když mě trochu pálily prsty, za tu božskou chuť v puse, kde se mísil sladký tvaroh s mírnou kyselostí rybízu ovoněného cukrem, mi to stálo.
O několik let později, když jsme s mým budoucím manželem už spolu „chodili“ a bydleli ve městě, se mi tato vzpomínka vybavila.
V sobotu dopoledne maminka jako obvykle pekla. A zrovna můj oblíbený kynutý koláč s meruňkami a tvarohem a malou vychytávkou. Syrové těsto posypala kokosem, na něho tvaroh, meruňky a navrch kopec žmolenky.
Já už skoro měla Pavlovův reflex, ale byla jsem pozvaná na rande.
Na rande jsem myslela jen na koláč
„Co se děje?“ ptal se můj hoch. Nesměle jsem ze sebe tak trochu nešťastně vysoukala, že maminka právě asi vyndává koláč z trouby… A zrovna ten můj nejoblíbenější. Můj kluk se rozesmál a mazali jsme společně domů.
Prostě nad koláči našich maminek se nejen srdce směje.
Také máte podobnou příhodu?
Droždí versus kvasnice
Jenže ono tomu kynutému těstu v mém dětství předcházela i jiná úsměvná příhoda. I když mě tehdy do smíchu zrovna nebylo. Maminka mě jednou poslala do konzumu pro droždí za padesát haléřů.
My jsme totiž tehdy nechodili do obchodu. Chodili jsme do konzumu.
Tehdy se neprodávalo droždí zabalené ve stříbře jako dnes. Ale droždí ve velkém odpočívalo na prkénku a pan Beránek každé hospodyňce ukrojil potřebné množství a zabalil do papíru.
No a když jsem na něho vyhrkla, že chci droždí a podávala mu padesátník, tak na mě mrknul a povídá:
„Ale já nemám droždí, dnes přišly jen kvasnice! Doběhni se maminky zeptat, jestli je chce.“
A já, hlavička malá, běžela domů se maminky zeptat.
Budiž mu ke cti, že domů jsem to měla jen ob dva domy. Ale nikdy jsem na tuhle příhodu už nezapomněla.
Váha u nás ležela spíše ladem
Maminka odvažovala jen na bábovku, myslím. U té jsme se se sestrami pak přetahovaly o mísu se zbytky těsta-kdo ho vylíže. Hlavně to kakaové…
Zpočátku jsme vážili na takové té miskové váze, kde na jedné misce byla třeba mouka a na druhou misku se pokládalo závaží, které bydlelo ve dvou řadách ve dřevěné škatulce.
A jazýček uprostřed vah ukazoval, zda ještě mouku přidat či nikoliv.
Maminčina forma na bábovku. Schválně, máte doma podobný poklad?
Váha přišla ke slovu hlavně při předvánočním pečení
Kdo by nemiloval, když maminka vzala svůj sešit se starými recepty a začala v nich listovat, aby navážila přísady na stejné cukroví. Jako vloni, jako předloni i rok předtím.
Byl to takový rituál ve svátečním čase. Seděla zamyšlená a listovala. Až teď mi přišlo, že možná listovala svými vzpomínkami.
Žádná kuchařská kniha, to maminka byla tou knihou.
Měla i vaše maminka takový sešit s recepty?
Víkendové vaření
Občas bylo slyšet pravidelné klapání, jak maminka měchačkou proháněla žluťoučké těsto po míse. Mezitím pokličky tancovaly na kastrolech, z hrnců odfukovala pára. Chystal se sobotní oběd se sladkou tečkou na konec.
A té tečce patřil i hrnek kávy. To se pak rozdrnčel ruční mlýnek na kávu. Jak ráda jsem poslouchala to jeho chroustání kávových zrn! A co teprve, když jsem směla vytáhnout opatrně ten malý šuplíček s charakteristickou vůní čerstvě umleté kávy.
To nebylo čoro moro jako dnes v elektrickém mlýnku. To byly cinky linky kličkou v pravidelném rytmu a v poklidu…
To už je ale dávno pryč, jen vzpomínky zůstaly.
Když se na to dnes podívám, byla maminčina kuchyň vlastně malý koncert.
Pokličky tancovaly na kastrolech, mlýnek na kávu chroupal zrnka a z trouby voněl koláč.
A maminka? Ta držela taktovku pevně ale s láskou.
Milovala jsem maminčiny kynuté záviny
Dělala je s tvarohem, mákem a kakaem. Kakaovou rukavici jsem vždycky snědla sama. Měla jsem snad až boule za ušima. Jen je mi líto, že už nevím, jak to dělala. Znáte někdo recept?
Manžel zase vzpomíná na vdolky posypané mákem, které pekla jeho babička. Anebo jak dělala obyčejné placky z mouky a vody, které chutnaly dětem jako božská mana. Opékali si je na horkých tálech a lámali do bílé kávy.
Plná pusa voňavých koblížků
Maminka smažila proužkované koblihy a člověk si nemohl nechat ujít ty jahodové péřové knedlíky. Vždy naducané a vařené v plátýnku nad párou. Na talíři je pak čekala čepice strouhaného tvarohu s cukrem.
A bohatě polité rozpuštěným horkým máslem. A co teprve když se propojilo s tím tvarůžkem, rozpracovalo, rozmňamňalo, šouplo pěkně na vidličku a šup do pusinky…
Vzpomínáte na tu scénu ze seriálu Chalupáři, kdy Ilja Prachař blaženě „numlá“ ovocné knedlíky a tisícům diváků doma se rázem sbíhaly sliny?
Dá se říct, že jsme byli takoví samozásobitelé, jako ostatně většina rodin na vesnici. Vlastní maso (prasátko, králíci, slepice), husy – takže peří do peřin, vajíčka, brambory. Měla jsem ráda i šnytlík ze zahrádky na chleba s máslem a posolit.
I když stále vede mé obligátní trio: chléb-tlustá vrstva másla-cukr. A ještě pěkně uplácat, aby se ho tam vešlo co nejvíc. V komentářích k minulým článkům se potkaly dvě chutě čtenářů.
Někteří se mnou sdíleli tuhle sladkou lásku, jiní upřednostňovali chleba se sádlem, škvarky, hořčicí, cibulí. Cukr a sádlo rezonovalo, a to je na vašem vzpomínání krásné.
Prostě, proti gustu žádný dišputát.
Zavařování do sklenic s oranžovými gumičkami
Vidím to jako dnes. Sklenice různých velikostí. Vyvařit jak sklenice, tak skleněná víčka i gumičky. Naprostá sterilita byla základem. Jakmile ulpěla, byť jen kapka sirupu na víčku, už netěsnilo.
Pamatuji pak už i modernější zavařování s klasickými sklenicemi. Přebytky ze zahrady jsme pod maminčiným vedením společně zpracovávali. Kompoty a marmelády pak rovnali na dřevěné regály ve spíži, aby se po nich přes zimu jen zaprášilo.
A příští rok zavařovali nanovo.
A tak jsme se učili trpělivosti, pořádku a vzájemné spolupráci. Byla to škola života.
Dnes už buchty nekynou na kamnech a rybíz se možná neodšťopkovává do bílé plechové mísy. Ale když ucítím vůni kynutého těsta, vrátím se zpátky – do kuchyně, kde jsme vážili na miskové váze, vylizovali těsto z mísy a kde byl můj svět menší ale nějak jistější.
Možná si na svou maminčinu kuchyň vzpomenete i vy: jakou jednu věc byste dnes chtěli ochutnat nejvíc a jaká vůně se vám vybaví jako první?
Příště si spolu odemkneme další dveře do našeho dětství, kde se chutě mísily trochu navinule, občas hořkly a sem tam poštipkávaly. Ale hlavně voněly tak, že na ně člověk nemůže zapomenout. Těším se za týden.
