Článek
V tomto článku nejde o politiku ani o režim – jde o moje dětství, naše radosti a každodenní život v 70. letech.
Vanička u kamen a jedna voda pro všechny
Dnes řešíme teplotu vody na termostatu, maminka ji ohřívala ve velkém hrnci na plotně. Koupali jsme se v malé plechové vaničce u kamen, od kterých sálalo teplo. A my, sourozenci, pak šup do vody jeden po druhém.
Dřív to tak bylo. Neplýtvalo se a ohřát takové množství vody nebylo samozřejmostí.
Měli jsme jen studenou vodu a suchý záchod, než tatínek udělal splachovací. Do té doby jsme museli za tmy chodit přes dvorek a sestry mě budily, abych šla s nimi, že se bojí. V noci to byla zkouška odvahy.
Zabijačka jako slavnost
Dnešní maminky by možná zakrývaly dětem oči, ale my jsme znali cestu od kuřátka až do polévky. Pěkně se srpem pro trávu králíkům a pak jsem sdílela i jeho skon, když přišel soused. Tatínek to nesvedl.
Stejně tak zabijačka pro mě nebylo trauma ale svátek. Míchat dětskou rukou krev v kbelíku? Byla to součást života. Mohla jsem oči nechat na panu řezníkovi, jak ve zmijovce posazené na hlavě špejloval jitrnice.
Když viděl moje žádostivé oči, ty jeho zasvítily šibalstvím.
„Chceš si to zkusit?“
Jak to dopadlo, si dovedete představit. Ale mně to vůbec nevadilo a dodnes si vzpomínám, jak se mi ty prsty pletly a byla jsem celá upatlaná. Přesto šťastná.
Voňavé dobroty
Ach, ta vůně horkého prejtu s poctivým krajícem chleba, který maminka zručně ukrojila z kulatého bochníku. A k tomu nakládané domácí okurky! Po těch jsem se mohla utlouct.
A dělám je do dneška. Trochu skromnosti by neškodilo, vím, přesto si neodpustím – kam se hrabou ty kupované…
Ještě dnes si dovedu představit tu slavnostní náladu, když se připravovala „půda“ pro pana řezníka. Cinkání štamprlat na zahřátí. Bílá pára valící se od kotle. Domem se nesla sladká vůně maminčiných kynutých buchet.
Kvalt, vzruch a radostná nálada.
Výslužka sousedům a zase naopak
My, sestry, pak běhaly po vesnici s výslužkou. Každá s bandaskou polévky, kousek tlačenky a k tomu pár jitrnic nebo jelítek zabalených v papíře. Pravda, skoro půl čuníka se rozdalo, ale byla to vlastně taková „vracečka“.
Protože když se konala zabíjačka u sousedů, výslužka zase přišla od nich.
Jitrnice a jelítka jsme následně rozložili na papíry na půdě, kde se vydýchaly. Maso se nakládalo do slaného nálevu do dřevěného sudu a zatížilo kamenem. Občas přerovnalo a pak putovalo do udírny. Vzpomínám, že maminka nakládala i vajíčka do vodního skla.
Na rozdíl od jitrnic, pro které jsem si vždycky ráda sáhla, tak do vodního skla – to jsem ráda tedy neměla. Nic naplat, když mě maminka poslala, ruku jsem tam ponořit musela a odnášela jsem si s sebou, kromě vajíčka, i to bílé na ruce. Brr…
Brambory v popelu: Jídlo králů, i když jsme byli celí umounění
Dodnes mám ze všech ročních období nejraději podzim a spojovala jsem si ho s brouzdáním ve spadaném listí. Až při psaní tohoto článku mi „docvaklo,“ že je to vlastně jinak.
Srdce se otevírá a já vidím tu malou holčičku s upatlanou pusou, jak si v rukách přehazuje horký brambor. V každé ruce rozpůlenou bramboru, ale jíst se pořád nedá. Fouká do ní a fouká.
Oheň z bramborové natě
Štiplavý kouř nás štípal do očí, a přesto jsme do něj strkaly hlavy, jako by v něm bylo ukryté nějaké tajemství. Sestry seděly vedle mě, tváře rozpálené od ohně, nikdo nemluvil.
Jen jazýčky ohně a kouř, který se točil po větru kolem dokola, jako když jsme odpoledne proháněly káču.
Ten večer byl studený, ale nám bylo teplo. Nejen od ohně.
Cvak. Tohle je ten obrázek, který se mi vryl do duše. Ne pro spadané listí, ale pro tento pocit mám ráda podzim.
Možná to máte podobně.
Moje sestry. Mé dvě tváře dětství, které zůstanou v mém srdci napořád
Dny s vůní domova
A tak jsem prožívala dny plné knih, hry, práce, smíchu i vůní domova. Dnes, když se ohlédnu, nevidím chudobu ani romantiku. Vidím lidi okolo sebe. Radost, volnost i povinnosti.
Vidím malé chvíle jakoby navlečené na provázku. Pěkně jedna za druhou. Občas je provázek zauzlovaný, ale pořád drží.
Byla jsem dítě. A prostě žila.
A dnes za to, a za lidi kolem sebe, cítím vděčnost.
Malé ohlédnutí za vašimi vzpomínkami
Při psaní tohoto článku jsem myslela na vás všechny, kteří jste se se mnou v diskuzi k článku o 70. letech podělili o své příběhy dětství. Moc mě potěšilo, že v tom vzpomínání nejsem sama.
Ukázalo se, že chutě našeho dětství jsou nevyčerpatelná studnice – od chleba s cukrem přes sádlo s hořčicí a cibulí, kostek cukru pokapaných Alpou až po olizování polévkových kostek.
Pár pro někoho retro vzpomínek na draní peří. Na klukovskou svobodu s nožíkem v kapse a doma vyrobeným lukem či prakem, na přátelství na celý život. Právě tyhle vaše barvité a krásné příběhy dělají moje vzpomínky úplné.
Děkuji vám za ně.
A ještě jedno poděkování patří paní Evě, která mi napsala a oslavila krásných 90 let. Přeji jí hodně zdraví a radosti.
V příštím článku vás vezmu do míst, kde se v oblacích tajemství pralo i to, co se nemělo vědět a ukážu vám, proč byla knihovna mým malým chrámem, kde se zastavil čas.
