Stezka Českem: Den v Bílých Karpatech nám zůstane v hlavě hodně dlouho

V osm ráno vyrážíme ze Zámečku Strání do Květné v Bílých Karpatech. Máme domluvenou exkurzi ve sklárně rodiny Breznických. Těšíme se hlavně na Laďu – chlapa se srdcem na dlani, který vás místo podání ruky obejme a před vás postaví talíř plný zákusků.

A jen pár dnů před námi tu seděl Gérard Depardieu.

„Fúkal si svůj půllitr,“ usmívá se Laďa. „Byl v Luhačovicích v lázňách a pak seděl tři hodiny tady s námi. Má šest čestných občanství,“ pokračuje.

Francouzský herec prý chtěl vyzkoušet i výrobu skleněného kocoura. „Moc ho nafúkl,“ usmívá se Laďa nad fotkami. „A ještě dělal černého kocúra.“

Sklo je dřina.

Na stěnách sklárny visí fotografie dalších návštěv. Například cestovatel Miroslav Zikmund se svou paní.

„Kdyby spolu byli vzíti, měli diamantovou svatbu,“ říká Laďa.

„Nejen že umíme utavit sklo, ale i bronz, který odléváme v ateliéru Otmara Olivy,“ seznamuje nás Laďa a ukazuje na fotografii na stěně.

„Tady jsme odlévali pamětní obelisk na hřišti, kde přistál vrtulníkem Jan Pavel II., když mířil na Velehrad.“

Nasloucháme a snad ani nedutáme.

Jenže Laďa není „jen“ sklář. Je to muzikant tělem i duší. Zpíval na Jízdě králů ve Vlčnově a s folklórním souborem Světlovan z Bojkovic procestoval kus světa. A kdybyste chtěli slyšet, jak zní Světlovan, stačí si pustit „Kvitně jabloň, aj maliňa“.

Husí kůže skoro jistá.

Informací je tolik, že si říkáme: to snad ani nemůže jeden člověk za život všechno stihnout.

Když nás pak Laďa odváží zpátky na Stezku Českem, ještě dlouho v nás celé setkání doznívá. S takovým člověkem je radost pobejt.

Je chladno, ale sluníčko nám svítí na další kilometry Stezky Českem. A informační cedule nás upozorňuje na Přírodní památku Uvezené s typickou ukázkou svahových pohybů ve flyšových horninách Bílých Karpat.

Po asi dvou kilometrech míjíme Bahulské jamy, rozdělené úzkou asfaltečkou. Louky jsou zatím ještě ospalé po zimě a na svou barevnou chvíli teprve čekají.

Červená nás přivádí na Javořinskou naučnou stezku.

Stojíme u Kamenné búdy, ale bohužel zavřeno. To je tak, když jdete mimo sezónu. Takže pokračujeme dál. A šup do lesíka. Po Javořinské cestě přímo za nosem na nejvyšší horu Bílých Karpat.

Lesem se rozléhá ptačí štěbetání. Ani se to nezdá, už jsme o kousek výš. Jamová 745 m. n. m. Žádné kapradiny, jen buky a habry a pod nimi se skvějí barevné peřinky hrachoru s typickým fialovým květem či modrofialkovým plicníkem.

Manžel zase vychytává lesní fantazie. Bukovou lavičku, jednorožce nebo neuvěřitelné mandaly na kmeni. Připomínají mi hieroglyfy z dávných dob.

Tak nějak nám to pěkně šlape samo a v cuku letu jsme u Bětina javoru. Odtud na vrchol asi už jen dva kilometry. K odpočinku se nabízí odpočívadlo. Míjíme ho, ještě jsme tolik neušli.

Procházíme nádherně prosluněným lesem.

Stíny stromů nás kolébají.

A jak je tady vrstevnice, dává muž pokyn a zase si dáváme tu našu. Stezkařskou hymnu. Vrstevnice si o to prostě říká.

Okolo nás se rozprostírají hejna voňavých fialkových krásek dymnivek a mezi nimi svítí žlutá sluníčka orseje. Příroda si to umí krásně barevně načasovat!

Najednou za sebou slyším manžela:

„Pardon.“

Málem je z toho střet s cyklistou. V tu chvíli vím, že se odněkud vynoří cyklista a nevím, zda zleva či zprava. Pro jistotu ztuhnu jako solný sloup. A samozřejmě hlasitě vyjeknu.

Cyklista se zjeví vedle mě zprava a s širokým úsměvem a bohorodým klidem mě objíždí a šlape si to dál.

To máte tak, když jdete a myšlenkami jste někde v nedohlednu a motáte se jako nudle v bandě po cestě. A to já mívám hodně často. Naštěstí potkáváme jen usměvavé cyklisty.

I když na vrchol Velké Javořiny pozvolna stoupáme, tak trochu si to funím s pohledem upřeným k zemi. Překračuji kořen a pod ním si to cupitá maličká beruška.

Zastydím se a přidám do kroku.

Na Velkou Javořinu vede několik značených cest. My se ubíráme po Cestě hrdinů SNP. Lesem prosvítají sluneční paprsky.

Procházíme pralesovitými lesy Národní přírodní rezervace Velká Javořina. Buky, javory, jasánci. Nemůžeme se vynadívat na ty až mystické lesy.

Info cedule Lesů ČR připomíná, že jde o bezzásahové území.

Po opuštění lesa na nás vykoukl vysílač, ale je to k němu sakra do vrchu. Snad nejstrmější dnes. V půli kopce se muž snaží odlákat moji pozornost:

„Podívej, támhle je Uherský Brod.“

Prokouknu ho, ale ráda zastavuji. Uff…

Odměnou za táhlý výstup jsou nám výhledy do půl kulata na moravská i slovenská pohoří. Sice opět trochu zamžené, ale ta dálka s kopečky a domečky jako krabičky od sirek vnáší do duše tichou pohodu.

Oči přejíždějí tu nádheru. Louky, lesy, remízky.

Přemítáme, zda už se budeme vracet a v pohodě stihneme spoj. Anebo pocestujeme přes noc. Rozhodujeme se, že nebudeme spěchat. Užijeme si poslední den do sytosti. Tam se podíváme, tu zaskočíme.

Je rozhodnuto.

Shlížíme na Strání, odkud jsme dnes vyšli. Zvolna jdeme milou tišinou. Byť okolo nás pofukuje chladný větřík, je mi dobře na duši. Koutky se zvedají.

To se mi občas stane, že jdu a usmívám se.

Po Naučném chodníku Velká Javorina – Lubina scházíme na Holubyho chatu. Zastavujeme se ještě u info cedule, chytáme informace a opět se culím. Do oka mi padl milý název jednoho tvorečka – pimprlík bruškatý.

Tipnete si, co to může být?
Odpověď jsem si nechala na konec 🙂

Na Holubyho chatě pivko a moje oblíbené halušky s brynzou. Mňam. Těch se nikdy nenabažím. A ještě raději mám pirohy s brynzou, ale na ty jsme zatím nenatrefili.

Cítíme se tu báječně. Avšak mám mrazení po celém těle, když čtu:

Na Velké Javorině se totiž každoročně poslední červencovou neděli konají „Slávnosti bratstva Čechov a Slovákov.“

Apka ukazuje od rána necelých 9 kilometrů v nohách. Po příjemně strávené hodince kolem půl druhé vstáváme od stolu. V žaludku jako v pokojíčku. A já s hlavou naprosto vymetenou. Tak je tu kouzelně.

Na louce směrem k vysílači objevujeme střapaté hnědavé púpavy. Načepýřená kolečka vykukují z uschlé trávy. Celé rodinky! Do trávy zašustila maličká ještěrka.

Z louky scházíme na asfaltečku a po pár krocích procházíme okolo telekomunikační věže. A už je tu dlouhá rovinka s výhledy do široka. Nebe se vymalovalo do světle modré s obláčky nadýchanými jako cukrová vata.

Úplně máte chuť si je pomuchlat v dlaních.

Zastavujeme se u kamenného Památníku česko-moravsko-slovenské vzájemnosti, jehož autorem je akademický sochař Otmar Oliva. S ním jsme se vlastně setkali už ráno ve sklárně v Květné.

Vždy mě fascinuje, jak je vše propojené.

Silného větru využívají s radostí děti, které si tu pouštějí draka. Veľká Javorina, hrebeň 965 m. n. m. V roští okukujeme dokonce i zbytky sněhu.

A pak už cesta padá prudce dolů. Pokračujeme lesíkem bez listí. Oko spočine na doslova lánech sněženek. Bílá něžná kvítka se táhnou až dolů k silnici.

Už hodnou dobu jdeme po hranicích. Objevujeme občas i staré hraniční kameny. Němé svědky dávné historie. Dohledala jsem, že by se mohlo jednat o lichtenštejnské hraniční kameny, kterými Lichtenštejnové vymezovali svá panství.

Manžel loví ze země spadlý starý hraniční mezník a staví ho do latě. Snad chvilku vydrží. Mezník.

Pojali jsme cestu od Holubyho chaty jako procházku. Hůlkami si spíš už jen tak poťukávám. Nasávám energii lesa. Vůni rozšlapané borovicové kůry na cestě.

Paprsky nás měkce hladí.

Děkujeme, že jsme celou etapu došli bez úhony a nohy vydržely.

Zastavujeme u cedule připevněné na stromě: Zde stojíte na nejvyšším bodě Jihomoravského kraje 838 m. n. m. Občané Brno – Nový Lískovec.

Je půl třetí, času máme více než dost. Les jako by potemněl a ponořil se do hlubokého ticha. Ani ptáček nezacvrliká. Mám pocit, jako by se stromy chystaly na divadelní představení. Jako by v pozoru napjatě na něco čekaly.

Možná až se na cestu vydá životodárná míza. Nabírají sílu. To pak bude překvapující divadlo. Stromy v hlavní roli.

Za pár dní spadne opona. Odeberou se do divadelní garderoby a roztančené se v zelených kostýmech vrátí na svá místa.

Podél těchto herců přicházíme na rozcestník Dibrovov pomník, št. hr. No a já, jak jsem v tom svém rozpoložení, mysl čirá a jasná, nepřemýšlím. Kouknu na rozcestník a ukážu dopředu:

„Chci vidět Čupec – to se mi líbí. A taky je tam štátny hrad, asi nějaká zřícenina.“

Manžel se usmívá pod vousy a nechá mě. I k tomu je dobré mít hoodně času. Když dorazíme na Čupec, žádné ruiny nenacházím. Dojde mi, že to nebyl štátny hrad, ale štátne hranice.

A to jsem si ještě dobrovolně šlápla do kopce. A přitom nemusela!

Mám ráda, když se lidi smějou. A manželovi do smíchu fakt bylo. A ještě si pobaveně zabrblal. No jo, no.

Poletucha a brmla na cestách.

Ale odměna přichází vzápětí na Šibeničním vrchu. Staneme na nádherné louce a okamžitě vnímám tu tichou boží krásu. Před námi nedozírná luka nasvícená sluncem či místy přikrytá stíny stromů.

Kulaté pozvolné kopečky vypínající se jeden nad druhým a zapadajícím do sebe jako skládanka. Pofukuje chladný vítr, ale užívám si to.

A výhledy studenýma rukama cpu do svého pocitového šuplíku. Ruce si dávám ohřát k manželovi a ten se směje:

„Když ty si vždycky vybereš na kochání takový větrný místo. Větrný Táníkov.“

Smějeme se.

Přecházíme silnici a zelená nás vede na další louky pokryté spoustou rašících orchidejek. To musí být fantastická krása, když vystrčí své kvetoucí hlavičky ke sluníčku.

Pokud to vůbec jde, orchidejkám se vyhýbáme a překračujeme je. Spadané listí si ustlalo v díře od divočáka. Vypadalo jako krajková peřinka.

Louka nás svedla do lesa mezi světlé bučiny. Cesta se pořád střídá. Překračujeme stíny stromů.

Vykulím oči. A pak, že medvěda v Bílých Karpatech nepotkáte!

My potkali nejdřív dva a pak celá hnízda. Medvědí česnek, ale že ho tu je. Zelená, kam se podíváš. Má rád vlhko a stín. A tady má skvělé podmínky.

Megovka 446 m. n. m. a pamětní deska J. M. Hurbana připomíná schůzky uherských a moravských Slováků. Procházíme překrásným údolím pod Javořinou, které kdysi proslulo tzv. Filipovými poutěmi.

Kráčíme po silničce, napravo oproti svému názvu jemně zurčí Hrubý potok. U Dolní búdy u studánky beru do ruky pěkný puntíkatý plecháček. Neuvědomila jsem si, že proud dopadá na placatý kámen a stoupla si hned vedle.

V cuku letu jsem měla mokré kalhoty až po kolena.

Alespoň jsem se osvěžila celá. Manžel je samozřejmě suchej. To jen já jsem takový umělec.

Procházíme chatovou kolonií. I když šlapeme teprve 25. kilometr, plosky o sobě dávají vědět. Bolí. Nakonec zjišťujeme, že jsme ve Filipově, rekreačním středisku. Bohužel chata Filipov jen pro ubytované.

Pokračujeme dál. Už bych si ráda odpočinula, ale není kde.

Všeho dočasu.

Manžel se ptá paní před domkem, kde se tu dá najíst. Ona mrkne na naše bágly a ptá se:

„Jdete Stezku Českem?“

Přitakáváme.

„Já jsem Trail Angel Vlaďka,“ podává nám s úsměvem ruku.

Tak to byla pecka! Tím, že se ubytováváme, Trail Angel vlastně míjíme, tudíž jsme o Vlaďce ani nevěděli. Ale stejně nás osud k ní zavedl.

Asi proto, abychom se znovu přesvědčili, že Trail Angel jsou vážně andělé. Zve nás do domu dál, ale s díky se usadíme hned na schodech. Písneme Vlaďce vzkaz do deníčku, do našeho buchneme razítko Stezky a samozřejmě nás zajímá, jak se k andělům dostala.

Rádi chodí a turistikují a když vysvětlovala vnukovi, že Stezka Českem vede okolo nich, malý vnouček povídá:

„Babi, mohli bysme dělat Trail Angel!“

Tak si představte, že šestiletý Janek vlastně babičku k tomu navedl.

A hodně to prožíval. Každý den se ptal, jestli už Martin odepsal. Chvilku to trvalo, ale Vlaďka už je v itineráři Stezky Českem. Dostali jsme zase krokovku do jedné nohy a abychom prý nekulhali, tak i do druhé.

Domácí výtečnou slivovičku.

Vlaďku zdobil úsměv po celou dobu a okolo nás se proháněla další vnoučata. Není sama, má v domě veselo, a přesto si našla místo i pro poutníky.

Vlaďko, moc děkujeme za překvapení na cestě a moc milé setkání. A rádi vás uvítáme u nás, až pocestujete na Pravčickou bránu!

Dnes, čtvrtý den, už jsem docela unavená, nohy vláčím za sebou. Ale Vlaďka mě štamprlátkem nakopla. Anebo to bude energií, kterou si vzájemně předáváme? Vykračuje se mi to jedna radost.

Děkujeme moc za Trail Angel na cestě. ❤️

Zastavili jsme se v restauraci na pizzu a co nás překvapilo při odchodu – lítá tu hodně netopýrů. Ne takových těch drobných mihotavých stínů. Tihle byli větší a ve večerním šeru působili skoro zvláštně.

Naše dnešní putování po Stezce Českem se chýlí ke konci. V nohách máme za tuto etapu asi 140 kilometrů a ve vlaku bilancujeme. Máme času dost. Nastupujeme v půl deváté večer a dveře domova otevřeme po sedmé ráno.

Večer sedíme ve vlaku, nohy mám těžké. Ale hlava je zvláštně lehká.

Jako by v ní po těch dnech zůstalo jen to dobré.

Smích.
Louky pod Javořinou.
Laďa.
Vlaďčina slivovička.
A lidé, kteří vám otevřou dveře, i když vás vůbec neznají.

Bílé Karpaty jsou kraj tichého dobra.
A přesně takové si je odvážíme domů.

A ještě vám dlužím jedno vysvětlení z Javořiny.

Pimprlík bruškatý není pohádková bytost, ale vzácný drobný slimák 🙂

A za pár dní zase nazujeme traily.
Čeká nás Dolnomoravský úval a další etapa Stezky Českem.

Pokud chcete jít s námi od začátku:

👉 1. den: Zpoždění na ubytování vystřídala výjimečná pohostinnost

👉 2. den: Zapomněli jsme zaplatit. Paní věděla, že se vrátíme

👉 3. den: Den, který začal těžce, ale stál za to

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, https://www.icvelka.cz/lichtenstejnske-kameny