Článek
Snídáme za ticha kempu Paris před sedmou hodinou. Je krásných 15 stupňů, sluníčko se schovává za mraky. Ale s plnou silou se skrz ně prodírá a pomrkává na nás.
Vyrážíme a kousek se vracíme na Stezku. Včera padlo 36 kilometrů, dnes si je prý s radostí zopakujeme.
Ráno v kempu Paris
Podrážky v pravidelném rytmu pleskají o asfalt. Zachytávám letní přátelský pozdrav přírody. Naproti na louce dvě břízy s propletenými větvemi do sebe. Jako by se držely za ruce.
Takový pozdrav po ránu potěší.
Přecházíme hlavní silnici, po pravé straně vykukují domečky vesničky Rapšach. Docházíme k hospůdce, nezlobte se na nás, ale fakt se tak jmenuje:
„Před prdelí.“
To je ale probuzení po ránu! Zavřeno. Otevřeno až od tří. Ale s tím už počítáme, že otevíračky bývají později. Na kafíčko si ještě počkáme.
I obyčejný vratič dokáže vykouzlit kousek romantiky. Jeho zářivě žluté květy v přírodě nepřehlédnete
Manžel zachrochtal. A je to tady! Po cestě zase zoráno. Divočáci. Cestu nám alespoň zpříjemňuje pantoflíčková žlutá lnice.
A jako by té zadnice nebylo dost, na plotě cedule s názvem Prdel. Název je prý historicky doložený. Pod hrází rybníka Dolní Kočvarů kdysi stával konzum, který v padesátých letech zanikl.
Svět na dlani: od Rapšachu po Londýn
Zastavujeme se u informační cedule Malý a Velký London. Na maličkém území jako by se tu sešel celý svět: Nový York u Tuště, Malý a Velký London u Rapšachu, Benátky u Suchdola nad Lužnicí a za hranicemi v Rakousku Mexiko.
Cestu kolem světa tu tak zvládnete za jeden den! A kdybyste dostali hlad, v Rapšachu čeká Hotel Irská žízeň.
Tankování na chrastavci
Zpátky do Čech!
Procházíme historicky známým územím Vitorazsko, které se rozkládá na nejjižnějším okraji třeboňské pánve. Potkávají se zde kapličky, obětní kameny, romantické rybníky, průzračná písková jezera.
A najednou se propadnu do dětství, kdy jsme jako děti běhali po lukách, koupali se v pískovně. Plácali sochy z písku a kluci nás, holky, vozili na stlučeném voru. Anebo nám taky dávali bumbáky.
Ale měli jsme se rádi a kamarádství trvá dodnes. Vydrželo přes padesát let. Žili jsme tehdy s až neskutečnou volností.
Ticho, které je slyšet
A už jsme zpátky na Stezce Českem. Ubíráme se po lesní cestě po červené. Mám pocit, že mi vypnul sluch. Naprosté ticho. Také vás někdy potkal ten krásný pocit, že posloucháte ticho?
Kvůli vám jsem dnes použila červenou rtěnku
Pusu na zámek, ani se nechce mluvit. Jsou slyšet jen naše kroky bot.
Při odchodu jsem se oblékla do dlouhého, protože nemám ráda ranní chlad na ramenou. Přitom stačilo pár kroků s báglem na zádech a už se zahřívám. Nedám si říct.
U té informační cedule nás minula Stezkařka. Sušila stan na báglu a rázovala, takže jsme se minuli. Ale jen pro tentokrát.
Řebříček
Docházíme k Turistické základně Tokániště, bohužel oplocená a uzavřená. Vyjímá se v krásném místě uprostřed lesa. Tak jen okoukneme lezeckou stěnu, hřiště, ubytování a mašírujeme dál.
Ubíráme se historicko-naučnou stezkou „Pamětí Vitorazska.“ Miluji tyto informační tabule. Tolik informací, co se člověk dozví! Děkujeme za ně. Odbočujeme doprava. Jsme stále v lese.
Kdo to sem jde?
Pohoda, klídek, ale žádný tabáček. Rozdělávání ohně zakázáno.
Je tu jeden z těch okamžiků, kdy mám v hlavě vypnuto. Jen jdu a pozoruji štíhlé smrky, kapradiny a mladé stromky deroucí se za světlem.
Najednou lesní strašidla! Fuj, to jsem se lekla. Ohnutá malá borovička, jen vystřelit, v roští schovaní bubáci. Manžel samozřejmě dokumentuje.
Zhluboka se nadechuji. To je vám taková božská úleva. Mám pocit, že stříbrné bublinky kyslíku snad tancují na mých prstech.
Jsem sice po včerejších 36 kilometrech trochu unavená, ale manžel tvrdí, že se to poddá.
Jdeme v klídku. No, i když manžel je pořád v pohybu – neustále popobíhá, zastavuje se, sklání a fotí každou kytičku, která hladí a otevírá duši.
Chrpa
A já si jen tak capu. Co jsem se převlékla do tílka, už je mi příjemně. Chladivo. Nad námi spíše bělavé nebe bez mráčků. Ještě se do modra nevybarvilo.
Dosahujeme rozcestníku Rapšach – brand. Na stromu s rozcestníkem připevněná schránka s turistickou knihou. Zanecháváme v ní Veselý pozdrav.
Hurrá. Přispěcháme k ceduli na křižovatce – občerstvení. Ale bohužel vede na druhou stranu. Nás to ale nerozhodí. Jdeme s vidinou kafíčka díky tipu Stezkaře Toma.
Tom sdílí své zkušenosti a zážitky na FB Stezky Českem. A právě tam přilétl tip na úžasnou koupačku s občerstvením v pískovně Gmünder Strandbad.
Tak tam se moc těším. Sluníčko už naplno vystrčilo své drápky a já mám v hlavě jediné – vodu.
Jenže než se k ní dostaneme, čeká nás ještě jedno překvapení.
Cestou zaniklých osad
Stezka Českem: První pozůstatek zaniklých vesnic
Po čase, kde se vzala, tu se vzala hodně hluboká studna s mříží na zámek. Přijíždějí tátové s dětmi na kolech. V mapách manžel objevuje snad bývalý Kunšach a jeden taťka na nás volá:
„Zůstatek po zničené vesnici.“
A o kousek dál další připomínka na zničenou ves – boží muka.
Je jedenáct hodin a máme v nohách zatím jen 10,5 kilometru. Nejsem žádný rychlík, spíš osobák s častějšími zastávkami. To manžel je TGV, ale zbržďuje kvůli mně.
Borová vůně a cesta za „bum bác“
Muž hlásí, že do pískovny zbývají necelé tři kilometry. Dusno. Venku, ne mezi námi. S povděkem vnímám borovou vůni. Mezi fialkovými vřesy se jde hned líp, i když vedle nás hučí hlavní silnice.
Za chvíli stojíme u rozcestníku Halámky. A krásná pískovna na dohled, jenže s cedulí „Vstup zakázán.“
Pokračujeme dál podél pískovny, kam se nesmí a míříme do pískovny, kam se smí. Mozol do nás už bez milosti pere.
Stydlín
Jdu s hlavou zabořenou do asfaltu s vidinou bum bác do vody. Nevnímám okolí. Manžel ani nemusí vylézt na strom, aby zavelel:
„Stát! Vidím obchod!“
Nad námi u hlavní silnice obchod. Přejdeme pruh trávy a kupujeme ve free shopu ledovou kávu. Božské svlažení. Zároveň dobíjíme mobily. Po krátké zastávce pokračujeme k pískovně.
Červená nás svádí do milostivého stínu borového lesa. Trošičku se zvedá větřík. Mírně profukuje. Ledová káva a větřík, co víc si přát. Blaho. Už jen hup do vody.
Vysněná pískovna Gmünder Strandbad
A už procházíme branou Gmünder Strandbad. Nemůžu se dočkat. Jsme tu. Nejdřív kávička, usedáme a vychutnáváme si ji. Vtom přichází Stezkařka, kterou jsme už dnes potkali. U té info cedule.
„Ahoj, jdete Stezku Českem?“
Přisvědčujeme a natáhnu ruku:
„Ahoj, Taťana a manžel Olík.“
Markéta překvapeně:
„Ale Taťana není obvyklé jméno, vždyť já vás znám! A sleduji vás. Jsem ráda, že vás poznávám.“
A my jsme rádi, že zase poznáváme Markétu ze Sedlčan. Ale že nás převezla! Měli jsme za to, že je studentka, ale už pracuje. Krásné mládí.
„Na Stezku Českem jsem se vydala podruhé. Spím většinou pod stanem. Vyrazila jsem včera z Nové Bystřice, snad dojdu až do Horní Plané,“ usmívá se Markéta. No, pane jo!
Dnes máme společný cíl – Nové Hrady.
V horku vysněný cíl za námi - pískovna Gmünder Strandbad 🙏
Jak jsem vkročila do vody, bylo mi ouvej. Ale když už jsem si tu pískovnu vymodlila, musím do ní i kdyby čert na koze jezdil. S jekotem, jak je mým zvykem, jsem se do té ledárny vrhla.
Ale po pár tempech voda snad kolem mě už jen bublala. Teplounká jako kafíčko. To vám bylo takové blaho, ale takové, že se to slovy vypsat nedá. Jen hlava mi koukala.
Manžel mě jistil z břehu.
Nenosím v hlavě itinerář, nesleduji čas. Žiji pro daný okamžik. Jenže moje lepší já mě už popohání, že nás tlačí čas. Bude jedna hodina a Markéta navíc manžela ujistila, že zbývá ještě dobrých 7 hodin cesty.
A manžel mě nekompromisně vrací na zem:
„V tom lepším případě. A bez zastávky!“
Loučíme se s Markétkou a přejeme si dobrý krok. Máme stejný cíl, Nové Hrady, jen jiné ubytování. Vyráží před námi a zvesela nám mává.
A teď rychle do Nových Hradů
Osuším se, převléknu a plně, říkám plně! osvěžena se vydávám na další putování. A už si zase notuji:
„Já s písničkou jdu jako ptáček,
někdy spadnu na nos, to se ví,
když si při tom trochu zmáčím fráček,
to mi vůbec nevadí,
tra-la-lááá…“
Připravena ke startu
Cesta utíká šupito presto. Míjíme kostelík v Nové Vsi nad Lužnicí. Přidáváme na tempu. Začínají padat první kapky deště. Velké kapky. Rozplácnou se o asfalt. Přesvědčuji šedivý mrak nad námi, že nás fakt nemusí doprovázet.
Ať se odfoukne jinam. A ono to nějak zapůsobilo! Asi po deseti minutách odplul do pryč. My ale nezvolňujeme. Čas nás opravdu tlačí.
Před Krabonošem
První odpočívadlo po dlouhé době. A rozcestník se zvláštním jménem Krabonoš. O kousek dál boží muka z roku 1929 obklopená již uschlými květy. Je to ale znamení, že o ně stále pečují.
Přecházíme přes most – stojatou vodu. Šedivý mrak sice zmizel, ale v dáli pobrukuje pan Hrom. Doufáme, že dnes neotevře pusu dokořán.
Zastavený čas u Lužnice a Kira, která loví cyklisty
Jdeme podél Lužnice, která se povaluje od nás nalevo. Vypadá, jako když se tu zastavil čas. Snad se ani nehne. A rovná dlouhatánská asfaltka před námi. Míří až do nekonečna.
Lužnice v Krabonoši
Jdeme po signálce, po které se nejspíše ubírala i Markéta. Udivují mě sem tam listnáče s různě pokroucenými větvemi pokrytými mechem. Jako by si dámy navlékly mechové rukavičky.
Vypadají tak tajemně!
Plavky a ručník suším na batohu. Mokré plavky mě plácají do nahatých stehen. Plesk, plesk… Krásně pofukuje. Než dojdeme, budou suché jako sušenky.
Kytiček je už pomálu. Z posledních sil se tu ještě drží starček. Jak jinak s takovým jménem.
Čtyřicet kilometrů? To snad ne!
Do Českých Velenic tři kilometry. Mrknu na navigaci, kolik z Velenic do Nových Hradů a podlomí se mi kolena. Tak dnes to vypadá na čtyřicet kilometrů.
Přicházíme k hezkému rybníku, kde pán trénuje pejska.
„Dobrý den. Víte, jak se jmenuje ten rybník?“ zajímám se.
„Lesní,“ odpovídá. To je ale překvapení! V lese. I když na mapě je Josefský rybník, ale Lesní také pěkný.
Josefský rybník
Zapředeme rozhovor. Fenka poskakuje okolo nás. Je to ještě štěně, mazel. Ptáme se, kde se dá dobře najíst ve Velenicích a dostáváme tip na Koptu u kostela nebo na nádraží.
Kira se žene mezitím sundat projíždějícího cyklistu z kola, ale jen hrozí. Páníček ji zastaví.
Loučíme se, Kira zavrtí ocáskem a rázem na nás zapomíná. Pán jí hází klacík do vody. Už je zase vzorná parťačka.
Přecházíme staré nefungující koleje a zdravíme velenické domečky. Zdálky je slyšet vlak. Do nosu mi proniká vůně kopřiv. Připomínají mi doby, kdy jsem je jako malá proháněla řezačkou – pro kuřátka.
Kostel sv. Anežky České v Českých Velenicích. Vitráž v okně apsidy presbytáře se zobrazením Anežky České je dílem profesora Holečka z Nového Boru u České Lípy
Ještě si chvíli počkáme, než prokličkujeme do restaurace U kostela. Pochutnali jsme si a pana kuchaře jsme pochválili. Zavítáme ještě do íček.
Nastupujeme na červenou a vracíme se do přírody. Tam je nám nejlépe.
Stezka Českem: Dvacet v nohách a před sebou další dvacítka
Procházíme okolo hřbitova a ptám se manžela, jestli mě tady nechce nechat? V nohách 20 a před sebou skoro také tolik. Kdybych měla kecky, řeknu, že je mám plný.
Listí okolo nás lítá jako splašené. Že by to nakonec s tím deštěm meteorologům vyšlo? Vítr se zvedá, cesta se zvedá, aby se posléze opět líně položila. Když vidím tu dlouhou rovinku před sebou, jen si povzdychnu.
Je mi smutno, kamarádi…
Je půl páté, nepotkáváme ani človíčka.
Manžel: „Už jen medvědy a divoký prasata.“
„Nedělej to, víš, že se bojím. Stejně už nemůžu jít rychleji,“ škemrám.
„No, na Pulčíně to tak nevypadalo,“ směje se manžel, „zdání medvěda tě vyhecovalo tak, že by ti ani Sáblíková nestačila!“
Uřehtaná borovice
Když si na tu příhodu vzpomenu, rozesměju se. Fakt je, že dodnes jsem nepochopila, kde se v člověku po třiceti kilometrech vezme tolik síly, že jsem místy i běžela a po blátě doslova bruslila.
Také jsem podle toho vypadala, když jsme dorazili na ubytování. Bláto snad až za ušima.
Nalevo chaloupka na kuřích nožkách, prý posed. A o kus dál další a další.
Rozcestník U tří křížů. A už je to tady. Kličkujeme mezi kapkami deště. Ještě půl hodiny odoláváme, ale už není zbytí. Navlékáme pláštěnky. Hřmí.
U Tří křížů - tam dozadu pokračujeme…
Babuška Jaguška aneb Když nohy křičí a manžel se směje
Pokračujeme v dešti a po čase začne cesta stoupat. A stoupá a stoupá a sakra stoupá. Ploužím se po ní v pláštěnce, hrb na zádech, opírám se o hůlky. Kolíbám se do kopce a slyším, jak se manžel při pohledu na mě chechtá:
„Ušetřete babušku Jagušku!“
Jsem fakt pohled pro bohy. Chci ho majznout holí, ale nemám sílu. V nohách asi 32 kilometrů a plosky začínají naříkat. Prší. Žádná hitparáda to není.
Ale s tím se počítá. Na Stezce není jen slunko a úsměv od ucha k uchu. Stezkaři to moc dobře znají. Co si budeme povídat. Ale právě pak na ty těžkosti člověk rád a s vděkem vzpomíná, že to vůbec zvládnul.
U Vyšného
Delší dobu nás už vede pěkná asfaltka mezi lukami. Napravo nastupují bílé břízy v řadě, jako by nás vítaly a povzbuzovaly:
„Vydrž, vydrž, ještě kousek!“
Před Novými Hrady
Průtrž, vodníci v restauraci a zachraňující gulášek
Předtím jsme chytli pořádný ceďák. Teď už jen tak krapká semo tamo. Sušíme se. Kochám se břízami a při pohledu napravo si tak pro sebe mumlám:
„Tam ale pěkně prší!“
Něco se chystá
Mezitím mě dobíhá manžel už zase v pláštěnce a volá:
„Za chvíli je to tady, honem – pláštěnku na sebe!“
A než to dořekne, spustí se taková průtrž mračen, že jsme v cuku letu na žmak. Vítr mrská s pláštěnkami, přidržujeme je, jak můžeme, ale všechno marné.
A je to tady!
Přibíháme do penzionu Na celnici.
Vypadáme jako vodníci, jen z nás kape a pod námi loužičky.
Ale nikdo nás nevyhání. Osušujeme se ubrousky. Vydýcháváme se. Docela se do mě dává chlad, ale nic hrozného. Oslovuje nás sympatický mladý muž z Prahy.
„Viděl jsem, jak jste přišli mokří, odkud a kam jdete?“
Tak si povídáme. S rodinou přijeli vlakem a míří také do Dolního Dvořiště. Sdílí:
„Jsme trochu limitovaní, máme postiženého (hrkne ve mně) pejska (uff…). Je jí už osmnáct let a je slepá, ale pořád jí chutná. Tak jí vozíme na našem pěším putování v cyklovozíku.“
Pro všechny případy předáváme tip na skvělé koupání v pískovně, kdyby přece jen změnili plány.
Dokonalý den? Právě tenhle
Po příjemném rozhovoru a rumíku na zahřátí znovu oblékáme pláštěnky a za deště pokračujeme na dnešní ubytování na Penzion U Ladě. Vybrali jsme si fakt dobře.
Zámek Nové Hrady
Už když jsme objednávali ubytování, ptala jsem se, jestli nevadí, když třeba dojdeme pozdě.
„I v devět večer??“
„Až dojdete, tak dojdete,“ povídá Laďa.
„A budete pro nás mít i večeři, prosím?“
„Budeme mít gulášek.“
Tak takhle jsme se s Ládíkem seznámili – a nezklamal. Přifrčeli jsme nakonec v půl deváté, promáčení až na kost, unavení a hladoví. Na gulášek jsme se vrhli jako hladový vlčák na vandráka.
Muž ho spláchnul pivištěm.
Guláš, ne vandráka.
Večer ještě posíláme Markétce společnou fotku a vyměníme si další dny i pár pozdravů.
A když jsme pak seděli v suchu, najedení a v teple, říkali jsme si, že ten dnešní den byl vlastně dokonalý se vším všudy.
Ráno břízy, ticho a vysněná pískovna. Odpoledne čtyřicet kilometrů v nohách. A večer průtrž, pláštěnky, bahno a dva vodníci v první restauraci.
Přesně taková je Stezka Českem. Nikdy nevíte, co vám den nadělí. Ale právě tyhle dny si pak člověk pamatuje nejvíc.
A příště? Romantické Terčino údolí, další nečekané setkání s naší čtenářkou Jarkou z Horní Stropnice a výstup na Kraví a Kuní horu. Ufff… 😄🥾
Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, info cedule „Pamětí Vitorazska“
Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 16. etapa Novohradské Hory:
Přidáváme mapu. Bohužel se EPP opět přerušila, takže na dvakrát
