Pulčínské skály v dešti: tma, kořeny, setkání a nejkrásnější místa Javorníků

Ráno na Pulčíně se probouzíme do zvláštního ticha. Jako by se kraj nadechoval před tím, než nám ukáže svou divokou tvář. Sotva otevřeme dveře penzionu, studený vítr nám připlácne kapuci na čelo a je jasné, že dnes si Valašsko nevezme servítky.

Pulčín, 675 m n. m. — nejvýše položená valašská osada. Jeden stupeň nad nulou, sněží. Včera kroupy, dnes sníh. Sice takový nesmělý, ale trávu pocukrovat stačil.

Jdeme pátý den Stezku Českem a dnes vyrážíme od penzionu Pulčínské skály. Opouštíme ho a napojujeme se na červenou značku směrem k Pulčínským skalám.

Asi po kilometru nás červená vede šupem dolů k rozcestníku Pulčínské skály 595 m n. m. Národní přírodní rezervace Pulčín-Hradisko je největším skalním útvarem moravských Karpat. V pískovcích a slepencích starých kolem 36 milionů let vytvořila příroda za pomoci divoženky vody, větrných rukou a pana Mrazíka spolu se sesuny svahů členitý povrch.

Od rozcestníku Pulčínské skály krátce klesáme a hned znovu nabíráme výšku. Na jednom z kamenů, který míjíme, je přichycena pamětní deska trampům Šedlbauerovi a Cedilovi, kteří v roce 1945 padli za vlast. Rádi jezdili na Pulčínské skály, a proto sem kamarádi z Trampského svazu vsetínských osad umístili vzpomínku.

Opouštíme pamětní kámen a čeká nás strmější ale krátké stoupání na vyhlídku.

S bágly se jde sice hůře, nicméně blízkost skal nám vše vynahrazuje. Dotýkáme se kamenů, proplétáme se mezi nimi, stoupáme po kořenech, které se vinou po skále jako chapadla chobotnice. Je pravda, že místy je stoupání prudší, ale Pulčínské skály zvládnou i děti – je to spíš krátké a hravé lezení.

Blízkost skalních stěn je úchvatná. Také se nabízí krátký řetěz, vezmeme jím zavděk. Stoupáme po železných schodech a stejně se opírám rukama o skály. Miluji tyto chladné doteky, které vám dají pocítit tisíciletou sílu kamene.

Kořeny nabízejí krásně vytvarovaná jakoby ouška, kterých se chytáme a pomáhají mi vyhoupnout se nahoru. Bezpečnost jistí dřevěné či kovové zábradlí. Stoupání po kořenových propustech mi vzdáleně připomíná loňské putování skrz Adršpach.

Tady mi nevadí, že jdu do kopečka. Je to takové milé zpestření. Pozoruji kameny obemknuté kořeny. Jako když šperkařka zapasuje drahocenný kámen do stříbra — tak vypadají kameny obejmuté kol dokola letitými kořeny. Jako by paní Příroda cizelovala a skládala náhrdelník pro obryni Fionu.

Jak tak stoupáme mezi kořeny a kameny, člověk si uvědomí, že tady příroda tvořila od nepaměti. A že na vrcholu skal kdysi stával i hrad Pulčiny. A dnes ho připomínají schody vytesané do skály.

Cestou nahoru se nabízí pohled jako do pohádky. Před námi se rozprostírají netušené krásy paní Přírody. Zastavujeme se a vnímáme podzimními barvami vykreslenou přírodu. Zlatem obalené stromy, oranžovou záři buků či duši pohoupe pohled na zelené huňaté smrčky.

A před námi dole na zelené planině se tetelí kulaté poklady luk — balíky sena s doznívající vůní léta. Do šuplíku pocitů zasunuji kouzelný vjem a duše plesá.

Těsně před vrcholem se ještě nabízejí řetězy, zachytáváme se za poslední kořenové ouško a už stojíme na vršku vyhlídky Pulčínské skály. Sáhneme pro vrcholovou knížku. Za dva měsíce je zcela popsaná. Vzkazy hladí po duši i se usmíváme.

„Byl to hezkí výlet — Luděk“

Vrcholovku ukládáme zpátky do pěkné dřevěné schránky Pulčiny a zavíráme na petlici. A s ní i pocity, které vyvolaly fantastické výhledy na podzimem zkrášlenou přírodu. V zimním ponurém období, kdy tma přichází brzo, mám kam sáhnout pro potěchu mysli i duše.

Náš pocitový šuplík na putování po Stezce Českem se pěkně plní. Naštěstí je bezedný, tak vrstvíme jeden výhled za druhým. Také máte takový šuplík?

Je dobré vědět, že po pádu kamenů začátkem října 2025 je část červené stezky od vyhlídky ke studánce na dobu neurčitou uzavřena.

My jsme vlastně jen nakoukli do Pulčínských skal, ale nepokračovali na Hradisko.

Z vyhlídky klesáme zpět k penzionu Pulčínské skály a pokračujeme po červené. Napojujeme se na Naučnou stezku Pulčínská cesta.

Je docela zima, poprchává. Po čase odbočujeme doleva na asfaltku, jež vede podél lesa. Cesta nás přivádí na místo, kterému tu říkají Na Končinách. O valašské krajině se říká, že je „rázovitá“. Vytvořil se zde unikátní typ osídlení, který není známý nikde jinde v našich zemích — valašské řadové vsi.

Právě zde se Pulčínská cesta kříží se Štěpánskými chodníčky. Proč Štěpánské? Protože tudy chodil zdejší rodák Štěpán kardinál Trochta. Prožil zde své dětství a mládí, a i v pozdějším životě se sem rád vracíval.

Přicházíme ke krásné dřevěné útulně s masivními lavicemi a čarokrásným oknem do Francovy Lhoty.

Otevírá se nám nádherný panoramatický obraz na Francovu Lhotu, nad kterou se klenou kopečky. Šedavá oblaka pozvolna plynou jakoby v proudech. Ten obraz nás stále provází, než začneme scházet do vesničky lebedící si v krásném malebném údolí. Provoz je minimální, zato maximální studený vichr.

Vcházíme do areálu Zemědělského družstva Francova Lhota. Z komína se kouří. Hurráá. Objevujeme nádherné, do modra vybarvené, trnky. Veliké snad jako kuličky na cvrnkání. Ochutnávám.

„Jsou sladké, jsou trpké, jsou jako med.“

Mňam. A o kousek dál na nás pomrkává růžový krasavec Brslen evropský.

Jaká byla moje radost, když jsem vzala za kliku a vkročila do tepla. Avšak nikde nikdo. Nacházíme se totiž v budově kanceláří. Zde se pracuje a neubytovává. Voláme na uvedené číslo v itineráři, ozývá se Míša a navádí nás k ubytovně. Jen přejdeme silničku. Na to, že jsme nezavolali předem, jsme uvítáni velmi srdečně.

Míša je človíček s duší anděla. Ocenili jsme, že si s námi sedla a povídali jsme si a o tom Stezka Českem je. O putování, poznávání krás přírody ale i krás duší, o sdílení.

Míša šla Camino Ingles s dvěma kamarádkami. Pět let ji plánovala a Stezkaři ji nakonec možná i nakopli.

„Jj, bylo to tak,“ usmívá se.

Pocítila, o čem putování je a ráda by to zase poslala dál. A proto se v itineráři Stezky Českem také objevilo pozvání na kávičku. Mimochodem s úsměvem říká, že jsme první Stezkaři, kteří se tu na kávu zastavili, aniž bychom byli ubytovaní. Což prý ničemu nevadí, ba právě naopak.

Voňavo, mihotavý plamínek svíčky, které mimochodem sama vyrábí, lampa, květiny a hlavně úsměv, jímž Míša nešetří. Zrenovované ubytování je moc pěkné a nabízí 8 dvoulůžkových pokojů. A kuchyň? Takovou nemáme ani doma!

S Míšou jsme strávili určitě dobrou hodinku. I když nás čas tlačil, úplně jsme to vypustili. Blaho na duši za to stálo. Věříme, že to nebylo poslední setkání. Bohužel jsme včera k vám na ubytování nedorazili, už tak jsme měli v nohách 36 km. Takže jsme si to vynahradili dnes!

A my dodatečně děkujeme celému týmu Stezky Českem, že nám dávají nahlédnout do takových krásných míst s milými anděly, které by nás jinak minuly.

Loučíme se s Míšou a už zase stojíme venku v sychravém odpoledni. Opouštíme Francovu Lhotu a směřujeme k pastvinám nad vesnicí.

Cesta tu vede přes rozježděný terén. Manžel klackem nadzvedává elektrický ohradník, podlezu a muž za mnou. Mě by to tedy nenapadlo! Takže jdeme alespoň po trávě po pastvinách.

Nechci se opakovat, ale včerejší etapu jsme přezdili na „blátivou“ a dnes pokračuje. Procházka pastvinami končí, dál se jít nedá. Takže se přebrodíme přes klouzavou blátivku. A ejhle, naproti z lesa na nás volá vyšlapaná cestička.

Překračujeme popadané větve, klacky, šišky. Odfukuji. Občas botky přistanou na plyšovém mechovém polštářku a měkce se propadneme. Nebo nám naopak křupne suchá větev pod botami. Až se napojíme na širší lesní cestu, kam snad už těžká technika nezabloudí. A staneme u turistického přístřešku s ohništěm. Střelenský vrch 616 m n. m.

Ocitáme se na Hornolidečské magistrále, která nás posléze dovede k úžasnému překvapení. Stoupání nás vede hlouběji do lesa. Objevujeme první obrazy Křížové cesty se zasklenými polychromovanými reliéfy, které vedou až ke kapličce.

Křížová cesta byla vysvěcena 30. března roku 2025 za přítomnosti místního kaplana Petra Janíčka, faráře Petra Martinky a bývalého faráře Jana Surowczyka.

Nebe posílá zemi vláhu a dešťové kapky si na bundě hrají na honěnou.

Dešťový kohoutek tam nahoře otevřeli na plno a už nám to frčí na hlavu. Takže u třetího zastavení oblékáme pláštěnky.

Přicházíme na Daňkův kopec a co nevidíme? Úžasnou pohostinnost a lásku.

„Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš.“

A další následuje: „Zazvoň si!“ Nacházíme se na Daňkově kopci u Turistické zvonice. Můžete si tu koupit pohled, nebo prohlédnout nádhernou kroniku se slovy:

„Když zvonem na zvonici zazvoním, jak na těle, tak na duši mysl svou pohladím,“ Josef a Dagmar.

Kouzelné místo vybízí k zastavení. Zastavit se a spočinout. Neodolali jsme a zazvonili jsme si. Zvuk zvonu se rozléhal do daleka jako by s sebou nesl poselství dobra, které tu vnímáme — boží místo i s malou křtitelnicí.

Najdete tu i hotel Pod širákem. Před zvonicí je prostor pro stanování.

Z vrcholku pozorujeme krajinu před námi. Za dobrého počasí i Malý a Velký Rozsutec. My dnes objevujeme blízké hřebeny a vrchol Končitá, kam posléze míříme. A o kus dál spatříme horského hlídače — Tuláka Karla usazeného na stromě, aby dobře viděl!

Od Daňkova kopce pokračujeme po červené přes Střelnou do Valašských Klobouků.

Ale sotva se vydáme dál, vrací se realita dne. Ledový vítr si hraje s našimi pláštěnkami. Ruce mi mrznou. Míjíme milník Stezky Českem.

K nejzápadnějšímu bodu nám zbývá už jen 900 kilometrů. Od Aše jsme totiž došli na východ a teď už míříme zpátky přes jih na západ.

Milujeme stromy, a právě míjíme památnou lípu velkolistou ze 17. století. Vystrčím alespoň ruku z pod pláštěnky a hladím si ji. Projdeme Střelnou a vydáváme se opět do přírody, která má pro nás dnes nachystané plačtivé počasí.

První záchytný bod po dlouhé době. Krásný svatý obrázek při cestě v lese. Po pár krocích mě muž zastavuje a ukazuje mi krmeliště. Má oči všude. Následujeme červenou — děkujeme KČT! a stále stoupáme.

Přicházíme k odpočinkovému místu se stolem a lavicemi a opět svatým obrázkem. Anebo boží muka? Po docela úmorné cestě konečně dosahujeme vrcholu Končitá 817 m n. m. Nezbytné foto v dešti a pokračujeme směr Požár. Vyhýbáme se rozbahněné cestě, jak se dá.

Někdy se zdá, že to fakt nejde. Ale musí. Šeří se.

Manžel, abych zrychlila, to na mě zkoušel a za mnou zachrochtal. Nic to se mnou neudělalo, tak zabručel jako medvěd. Ale dneska ze sebe už víc nevymáčknu. V dešti, propadajíc se místy do bláta, mi prostě nejde jít rychle.

Potkáváme další a další svaté obrázky. Jako by nás utěšovaly. A už víme proč. Přišla pozvolna a je tady. Tma tmoucí.

Anděl po cestě opět analyzoval a vymyslel sice delší trasu asi o 2 kilometry, ale prý rychlejší, než se motat ve tmě lesem. Kráčíme tedy nově po cyklostezce. Zprvu docela rozbité ale pak opravené tak, že šlapeme jedna radost. Cyklostezka nám dává tempo, které potřebujeme.

Zatím to zvládáme bez čelovek, protože silnice, ač obklopená lesy, se „odráží“ a když tmě přivyknete, oči vidí. Občas se stromy dokonce i milosrdně rozestoupí a nabídnou nám více „světla“ než se zase ponoříme do tmy.

Po cyklostezce fakt upalujeme, protože potřebujeme stihnout autobus z Valašských Klobouků na ubytování do Horní Lidče. Kilometry ubíhají rychle a konečně v dálce probleskují světla města.

Dnes máme v nohách deštivých 29 kilometrů a ukončujeme 11. etapu Stezky Českem Beskydy – Javorníky.

A tak stojíme ve tmě na kraji Valašských Klobouků a pomyslně smekneme čapku. Všechno, co nám dnes Valašsko dalo — ticho skal, déšť, světlo svatých obrázků i lidskou laskavost — se v nás usazuje jako další krok Stezky Českem. Ne proto, že bychom ji potřebovali zdolat, ale protože nás učí dívat se jinak.

Ubytováváme se ve sportovním areálu Horní Lideč, jen už fakt nezvládám běžet po tartanu. Zvolna dojdu k chatce, vezmu za kliku a úžasný pan Váňa se o nás postaral. Vcházíme do vyhřáté chatky se vším všudy, a to za fakt symbolickou cenu! A hned vedle hospůdka. Co víc si přát?

Ještě stihneme doplnit pitný režim v příjemné hospůdce s milou paní hostinskou. Dáme řeč a představte si, že Liduška má ráda rybaření! A ráda provází svého partnera, rybáře, na jeho výpravách. Za rybami vyjíždějí se svým bydlíkem, který jim poskytuje veškeré zázemí. Hodně jsme se na cestách při jejím vyprávění potkávali.

Z Lidušky září obrovská pohoda a láska k lidem. Na lidičky na Stezce Českem prostě máme štěstí. Ale já věřím v dobro a v to, že dobří lidé jsou všude okolo nás. Vždyť nás provázejí jak na cestách, tak i zde prostřednictvím vašich laskavých komentářů.

Děkujeme vám, že jste s námi celou dobu kráčeli — v dešti, v mlze, po kořenech i mezi lidmi, kteří dělají Stezku tím, čím je. Putujeme po Stezce Českem od loňského července a těšíme se s vámi zase na viděnou.

Stezka Českem ale nikam nemizí. Jen na čas odložíme batohy. Krátce se podíváme zpátky, abychom si užili přítomnost a vyčkali na okamžik, až spolu znovu vyrazíme.

Zdroje: webové stránky Stezky Českem

https://francovalhota.cz/

https://www.veselylidovyrok.cz/na-cestach-krizovych/krizove-cesty-v-krajine-2/arcidieceze-olomoucka/dekanat-vsetin/krizova-cesta-ve-strelne/