Stezka Českem Beskydy: 33 km z Doroťanky na Bačkárku v zimě – bláto, tma a zázraky na cestě

Stačil jediný pohled z okna a už vklouzávám do merina. Zapínám rukávy na bundě, nasazuji teplou čelenku a rukavice. Vyrážíme na další pokračování etapy Stezky Českem, Beskydy — Javorníky.

Máme namířeno k slovenským sousedům a naším cílem je chata Bačkárka.

Teploměr ukazuje jeden stupeň nad nulou, a přece nás překvapuje sluníčko. I když jeho sílu cítíme jen malounko, usmívá se. Lesy zhluboka vydechují, mlžný opar stoupá vzhůru. Manželovo oko je v pohotovosti. Cvak. Je to taková nádhera, že i já si cvaknu. Nikoliv z lahve, ale prstem na spoušti fotoaparátu.

Každý krok nahoru je výzva. Od chaty vyrážíme do kopečka. Z lesa vyvěrá a proudí po cestě slabý pramínek. Vnímám omrzlé lopuchy a sluníčko, které prosvítá mezi stromy. V dáli se převaluje mléčná mlha a na větvičkách smrčků zajiskří mlžné kapičky.

Ačkoliv předpověď slibovala jen mlhu a sychravo, my jsme dostali nečekaný dárek — vkročili jsme do jiskřivého rána, které nám nabízí to nejkrásnější procitnutí.

Jdeme opět po hranici, kterou vytyčují kamenní strážci. Přijde mi, že se ubíráme jakousi radostnou tišinou. Přikládám to sluníčku, ač nemá takovou sílu. Kupodivu mi přijde atmosféra povznášející, i když jdu do kopce.

Netušila jsem, že malý zázrak uprostřed lesa mě tak silně zasáhne. Vyšli jsme kopeček a spatřím kapličku, která se tu na rozcestí vyjímá jako třpytivá perla. Oči hltají krásu a duše se usmívá. Že by kaplička, vystavěná ochotnýma a láskyplnýma rukama, rozprostírala energii dobra mnohem dál než „jen“ u ní samotné?

Zastavujeme se u ní a v tichu čtu modlitbu Panny Márie Sedembolestnej. A prosím za všechny tuláky na cestách za dychtivé oči, naplněnou duši a zdravé nohy.

Mezi státy se dá procházet tak, že ani nevíte, že je přecházíte. Sluníčko nabírá na síle. Širokým úvozem klesáme dolů a našimi ranními společníky jsou klid, ticho a místy jasné modré nebe. Nad hlavami plynou bílá, rozvolněná oblaka a my si uvědomujeme, že přecházíme mezi státy, aniž bychom to v tichu krajiny pocítili.

Až na to, že míjíme dvě roubenky. Jedna nalevo, na Slovensku. Druhá napravo, stále v Čechách. Rozdělila je jen neviditelná čára. Ohlušující ticho přerušuje psí štěkání a hned na něho navazují v dálce další hlídači. Ještě ten kohout tu chybí.

Takovou krásu nemůžete koupit — můžete ji jen prožít. Z lesů se paří. Mlha pozvolna stoupá, jemně se přelévá přes střechy chaloupek, nebo ji zadržují vysoké smrky. Jako by si hrála na schovávanou.

„Deset, dvacet, třicet — před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát…,“ lehký bělavý opar mě vrací do dětství.

Další chlupatý hlídač rozčísl měkký klid, který tu vládne a vyběhl z české chalupy.

Cesta nás vede mezi rozlehlými loukami osázené chaloupkami. Stromy vrhají své dlouhé stíny. V dáli oči těší barevný včelín, jenž dokresluje kouzelnou atmosféru. Nadechuji se z plných plic, kolikrát už při našem putování?

„Je mi nesmírně vesmírně blaze.“

Nikdy jsem neviděla něco tak zvláštního — kamenné koule ukrývají příběh, který teprve objevíme. Putování plyne jakoby samo. Samotný Klokočov leží mezi pohořím Javorníky a Moravskoslezskými Beskydy v povodí říčky Predmieranky.

Klokočov je svou rozlohou jedna z největších kysuckých obcí. Je především známá unikátní přírodní památkou Klokočovské skálie, které ukrývají geologickou raritu — kamenné koule. Vznikly kulovitou odlučností ve skalním masívu a my právě k jedné z nich přicházíme.

Jak mohla příroda vytvořit dokonalou kulovitou formu, která ohromuje i odborníky? Kamenné koule se nacházejí i na dalších místech, ale tato krasavice byla převezena přímo sem, do Kornice. Usadila se pěkně schovaná pod střechou hned vedle silnice. Geologická fantazie přírody je světovým unikátem.

Jsme sice na začátku ale vlastně na koncáku. Nicméně ne svých sil ale na Konečné. Míříme na Masarykovu chatu, ke které si ještě šlápneme asi 12 kilometrů.

Z asfaltky jsme vkročili do lesa a už se odstrojujeme. Teplé věci šup do báglů, postačuje krátký rukáv a bunda. Stoupáme do kopce a zahříváme se. Vystoupali jsme nad Konečnou a s chutí listujeme v podzimním barevném katalogu Beskydy.

Kopce a úchvatné výhledy — takové jsou Beskydy. Až se mi snad protočí panenky při pohledu na další krpál. Sil mám ještě dost. Tak jen vzdychnu a vykročím. Přes hodně rozblácenou cestu si pomáháme kličkováním po větvích poházených na straně.

Po krátkém ale intenzivním stoupání se nahoře vydýchávám a manžel už rozpřahuje ruce jako by chtěl zachytit nádherná barevná panoramata, aby nám neutekla.

Podzimní mozaika rozehrává kouzla všech barev. Zářivě žlutá, svítivě oranžová, okrová. Temně hnědá se mračí v houští stromů. V dáli barvy lehce probleskují zelení. A na obzoru to vypadá, jako by Pán vzal tlustou bílou pastelku a přečáral modré vršky kopečků.

Na obzoru se hrdě vypíná Lysá hora tvářící se jako strážkyně všech kopců. Pod ní se krčí Čupel. Pozorujeme i statný Smrk a rozvláčnou Kněhyni. Tyhle výhledy jsou za odměnu. A my se necháváme rádi odměňovat. Tiše pozorujeme nádhernou beskydskou krajinu. Zanechává v nás otisk podzimní pohody.

Někdy vás nejvíc zasáhne nečekané setkání. Stoupáme do kopečka. „Vy jste Stezkaři?“ dohání nás a usmívá se na nás Pavlína. Ptá se odkud jdeme, co všechno jsme viděli, kam míříme? A svěřuje nám, že je také Stezka Českem chytla. A s manželem vyrazili z Bukovce. Šli natěžko. Vařič, stan, spacáky. Ale rovněž zjistili, že čím lehčí batohy, tím se jde líp.

Příští rok chtějí jistojistotně pokračovat.

Proti nám přichází její manžel a Pavlína volá: „Podívej, TOHLE jsou Stezkaři!“ Červenáme se.

Moc milé setkání, tím spíše, že od začátku etapy tu opravdu na cestách téměř nikoho nepotkáváme. Na druhou stranu si dennodenně podáváme ruku s deštěm, mlhou, blátem, zimou. Ale co my můžeme vědět, třeba jsou tuláci před námi a my za nimi.

Úsměv a přátelský rozhovor — energie, kterou nekoupíte. Nevím, jak to máte vy, ale mě každé setkání nabije. Chytnu švunk a šlapu zase jako hodinky. Alespoň pár kilometrů, než mi dojde dech. Navíc Pavlína přidala veselé oči a upřímný zájem. Najednou s cizím člověkem sdílíte podobné dojmy a máte pocit, že se znáte už léta. Tak málo stačí. Jen vyrazit do přírody a být otevřený. Děkujeme, Pavlínko.

Cesta podél hraničních kamenů má své kouzlo. Pokračujeme dál k Masarykově chatě. Bláto je zrádné — šlápla jsem a už jsem zase jela. Zatím to ještě stíhám vybalancovat, oči mám jako na stopkách.

Bláto se schovává pod listím, občas si připadám jako na kluzišti.

Hraniční kameny potkáváme snad po padesáti metrech. Zrovna jeden, s červeným kloboučkem, vykukuje na vršku. Hraniční mezníky jako muchomůrky. Jen jim na ty červené čepičky napinkat bílé tečky.

Každý vrchol odmění oči i duši. Míjíme rozcestník Solisko 879 m n. m. a přicházíme na vrchol Bobek. Tváří se jako Bobek, a přitom je ve výšce 855 m n. m. Na Beskydské magistrále objevujeme krásné výhledové místo s popisy kopců: Čertův mlýn, Kněhyně, Smrk, Zimní, Velký Travný a spoustu dalších. Manžel dává šanci Šanci vykukující za smrky.

Nechybí ani Lysá hora a dole pod námi vidíme zvoničku. Bohužel si nemůžeme klinknout. Nacházíme se na soukromém pozemku, takže se nevzdalujeme z cesty.

K Masarykově chatě už jen 8 kilometrů.

Zima zalézá pod nehty, zvedá se velký vítr. Už mám zase rukavice a uši mi kryje kapuce. Sluníčko jako by upadlo do mrákot. Scházíme lesem do Ostrice — nejvýše položené samoty v obci. Přicházíme na křižovatku cest Kelčovské sedlo, Hluchanka 762 m n. m. Nebe je přikryto obrovským šedavým mrakem, kde prosvítají jen malé světle modré tůňky.

Pokračujeme dál po červené na Masarykovu chatu, kde se doufám zahřeji. Nalevo v ohradách se pokojně pasou koníci. A opět cestu lemují hraniční kamenní strážci. Vplouváme do lesa, jenž nás vítá rozevřenou mrazivou náručí.

Naštěstí pokračujeme po asfaltce. Někdy i asfalt dobrý, zvlášť když se máte rozhodnout mezi blátem a silnicí. Přicházíme na širokou planinu s rozcestníkem U Trhanov 810-825 m n. m. Pěkně to tu profukuje. I když se sluníčko snaží, je vidět, že už je říjen. Posílá světlo ale ne teplo.

A teď bych vám ráda ukázala manželovo majstrštyk. Lepší slovo mě nenapadá. Od rána do večera, bez ohledu na počasí, muž na našem putování neustále fotí. A já pak jen zírám s očima dokořán, co jeho oko vidělo a v tom neustálém pohybu zachytilo. A nad boučkovou vílou, ornamentem, který příroda sama vytvořila na kůře buku a manžel ji s citem zachytil, jsem jen úžasem vzdychla. Manželovi navíc připomíná zpěvačku Lenku Filipovou. I takové zázraky nás na cestě potkávají.

Když myslíte, že stoupání skončilo, kopce vám ukážou, že to není pravda. Nejvyšší převýšení na Stezce Českem jsme zažili v předešlé etapě Beskydy. Avšak tady si připadám, že jdeme stále jen nahoru. Rovinka nás chvíli navnadí a skutálíme se z kopečka, abychom zase stoupali do kopečka.

Našlapujeme na kameny vsazené do hlíny. Nahoru, nahoru. A manžel opět popisuje kopcovitou krajinu: Smrk, Kněhyně, Lysá hora, Pustevny.

Jsme stále v objetí muchomůrek — hraničních mezníků. Jeden z nich se zjeví uprostřed mraveniště!

A pak konečně sluníčko vysvitne a posílá zářivé paprsky. Už bylo na čase. Hned je veseleji. Je to takový náš božánek na cestě.

S dovolením se ptám mladé sympatické dvojice. Že potkáváme dost lidí v protisměru, a odkud jdeme, není žádná občerstvovačka. Co je jejich cílem? Usmívají se: „Také nás překvapilo, co tu je dnes lidí. Jdeme na Bílou – střed. A je tam autobus, kterým se vracíme zpátky.“ Navíc přidávají potěšující zprávu: „Jdete na Masarykovu chatu? Mají otevřeno.“

Stromy se rozestoupily a nabídly barevný výhled na Lysou horu. S oblaky jako vymalovanými. Nádhera.

Lepí se na boty, je to pěkná čvachta. Bažinkami po cestě s místy, kde bylo obtížné najít suchý krok, srdnatě kráčíme dál. Jediné, co mě na té blátivé cestě drží, jsou symbolické kamenné mezníky.

Stavíme. Nemůžeme minout rozcestník Smutníky 846 m n. m.

„Veselí se fotí u Smutníků.“

Přes to vlak nejede. A už vím, proč Smutníky. Protože k Masaryčce je to zase pekelně nahoru! Ale půl kilometru už zvládnu levou zadní.

Místo, kde se historie a příroda setkávají v dokonalé harmonii. Krásná výstavná chata vyprojektovaná architektem Jaro Čermákem byla vybudována v roce 1924. Chata nesla jméno prezidenta České republiky — T. G. Masaryka. Osud přináší neuvěřitelné příběhy. Vyhořela během hodiny do základů dne 7.3. roku 1952, v den narození prezidenta.

Nová, skromnější Chata na Beskydě, byla vystavěna v roce 1970. Dnes je opět pokračovatelkou tradic a nese jméno T. G. Masaryka. A nám tam bylo moc dobře. Dobili jsme baterky, a to doslova — jak naše, tak ty v mobilech. Spořádali borůvkové knedlíky, prožili krátkou siestu u kafíčka a vyrazili dál.

V nohách máme prozatím jen 17 kilometrů a už teď víme, že budeme docházet za tmy, což nás popohání dál. Navlékáme teplejší vrstvy. Jdeme kus po asfaltce po červené mírně z kopečka dolů.

Podle zalidnění to vypadá, že jsme nejspíše v dost exponované turistické oblasti.

Nebe se přebarvilo do šmolkově modré, přes kterou plují šediví bubřáci. Bumbálka 860 m n. m. a téměř u rozcestníku na křižovatce pod stříškou si lebedí další kulatá kamenná krasavice z Kysuc.

Kde končí jeden hřeben a začíná druhý, otevírá se nová kapitola našeho putování. Přecházíme frekventovanou silnici, abychom se přenesli z Beskyd do Javorníků. Nakročujeme na javornický hřeben. Vítá nás vrchol Trojačka 938 m n. m. s přenádherným historickým hraničníkem Trojmezí se stále čitelnými názvy.

Na Trojačce měníme červenou za žlutou až na Makovský průsmyk. A něco pro mě „na uklidnění…“

Někdy stačí chvilka nepozornosti. Ubíráme se po žluté, někdo nás naproti zdraví. Jdeme dál a povídáme si.

Najednou manžel koukne do mapy:

„Jdeme špatně, musíme se vrátit. A jít po žlutý, jak šli ti, co nás zdravili.“

Co se týče tras, s manželem nediskutuji. Ale jak se ohlídnu:

„Vždyť my jdeme po žlutý. Tady je červená a žlutá.“

„No jo, ale my musíme pokračovat JEN po žlutý!“, přilétá odpověď.

Chápete to? To už není ani vyšší dívčí ale doktorát z turistiky, ten já nikdy nesložím. To manžel už má docenturu. Vrátili jsme se a opravdu jsme šli už správně JEN po žluté.

Cesta lesem nás svádí k rozcestníku U Tabulí 705 m n. m. A v dálce možná tušíme Roháče. Jsme na Slovensku. Přecházíme hlavní silnici a ocitáme se u bronzové sochy partyzána odhalené v roce 1975. Tu moc dobře známe z dřívějších turistických zájezdů do Tater.

Ale až dnes, po mnoha letech, před ním staneme. Před památníkem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Mimochodem docházíme i k průběžnému bodu, a to k Makovskému průsmyku, významnému přechodu hraničního hřebene. Nabízí se nám malebný pohled do údolí Vsetínské Bečvy a Kysuce.

Kolem partyzána zamíříme po červené, načež vklouzneme do lesa tak hladce, že nás snad skloněné větve poplácávají kamarádsky po zádech. Pěšina nás posléze vede po kořenové cestě podél dřevěného hrazení. Pod námi zurčí potůček. Přecházíme dřevěný mostek a teď se budeme dost dlouho motat lesem. Nikde nikdo.

Obklopují nás barvy a my zpomalujeme, abychom si vychutnali úchvatné kouzlo podzimu. Na cestě zapadané listím nám smrkové šišky ukazují směr — jako malé přírodní směrovky.

Vystoupali jsme do kopečka k rozcestníku Pod Dupačkou a pokračujeme dál. Natahujeme krok, abychom došli na Bačkárku alespoň za šera, a ne za tmy. Před očima mám pořád tu ceduli „Divoké šelmy.“ Jak mi prolítne hlavou, krok se zrychlí, ani nevím jak.

Bohužel nestíháme odbočit na modrou a pokochat se na Bařince největším bukem v okrese Vsetín. Ale u lavičky s překrásným výhledem se na chvilku zastavujeme. Nedá se jinak, než prodýchat tu fantastickou nádheru.

Padákem jsme seskákali dolů z kopečka a dozvídáme se, že v sedle Pindula se setkává hřeben Vsetínských vrchů a Javorníků s výhledem na osadu Kopanice.

Začíná se stmívat a my fakt už uháníme. V lese je tma tmoucí nejvíc. Je nasnadě, že dojdeme za tmy. Rozhodujeme se, že se vydáme raději po silnici (cyklotrase), než bloumat s čelovkami v temném lese. Přesto, že je nová trasa asi o kilometr delší.

Jako by to nestačilo, bez slitování se rozpršelo. Zvedá se silný vítr. Oblékáme bágly i sebe do pláštěnek. Černočerná tma a občas projede pár aut. Snad z nostalgie i zvednu ruku, jako že chci stopnout auto. Jasně, že nezastaví, kdo by taky nabral večer dva netopýry s boulemi na zádech?

Měla jsem pocit, že je cesta nekonečná a začala jsem vysílat přání. Ať, proboha někdo zastaví, ať nás odveze na Bačkárku, ať se nad námi nebe smiluje…

„Já už budu hodná, maminko!“

Dobrá duše se někdy objeví v pravou chvíli. Tak úpěnlivě jsem prosila, až opravdu v té tmě přibrzdilo auto. Pán stáhl okýnko: „Chcete někam odvézt?“ Já už se hrnula do auta, jelikož jsem netušila, kde vůbec jsme. Okolo nás jen a pořád samé husté tmavé lesy. Jen jsem stačila prohodit: „Jdeme na Bačkárku.“

„Tak to už jsou jenom dvě zatáčky a jste tam!“ odpovídá pán. Manžel mě přidrží za pláštěnku. Odevzdaně kývnu, že už to tedy dojdeme. Poděkujeme, zamáváme a jaké bylo naše překvapení, když se pán s autem po pár metrech otočil a vracel se zpátky. Zůstali jsme s pusou dokořán.

Tak on nás potkal směrem tam a vrátil se pro nás? Nic nám neřekl. Ale já věřím, že to byla dobrá duše, která vyslyšela mé přání. Takhle to prostě funguje.

Tak je to jednoduché.

Když se nám v dešti a tmě rozsvítila světla Bačkárky, věděla jsem jedno: že tahle etapa zůstane dlouho v mojí paměti. Ne kvůli blátu ani zimě ale kvůli všemu, co nás po cestě potkalo — krásám, setkáním, příběhům.

A také kvůli dobrému člověku, který zastavil v místě, kde by to málokoho napadlo. A já v tu chvíli pochopila, že i když putujete sami krajinou, nikdy v ní nejste úplně samotní. A když chcete věřit, že svět je dobrý, svět vám to dříve nebo později potvrdí.

A tak jsme došli. Unavení, zmoklí, já zase s nohama jako z olova ale přesto šťastní. Duše je zase o kousek plnější a nohy… ty už to nějak přežijou. Zase jsme o kus dál na Stezce Českem.

Cíl Bačkárka: Splněno!

A zítra? Dobrodružství nekončí, jen se přesouvá dál. Dlouho očekávané Bistro Vintrovka, setkání se Stezkařkami a jak jsme s čelovkami pokořili temný les.

Nový den, nové zážitky. Vydejte se s námi.

Zdroje:

Webové stránky Stezky Českem

https://www.regionkysuce.sk/sk/sportove-moznosti/pesie-trasy/761-naucny-chodnik-klokocovske-skalie

Veškeré obrázky jsou užity se souhlasem autora