Turistické značky v rakouských Alpách nás zaskočily. A to, že dost. Nevěřili jsme vlastním očím

Jsou skvělí, usměvaví, mají výdrž a chuť poznávat okolní země po svých. Nadšeně jsme přikývli na Rakousko, i když já do kopců spíš couvám. Nicméně následný pohled z výšin byl jakýmsi zadostiučiněním nad náročnými výstupy. Byla to prostě boží nádhera. Pro přiblížení našich nádherných zážitků – ubytováni jsme byli v městečku Wiesse v romantickém Pitztalském údolí.

V ceně ubytování byl i Pitztal Leisure Pass v hodnotě cca 7 EUR, díky němuž jsme se svezli busem-přibližovadlem zdarma. Navíc jsme využili i další příjemnou službu přes net, a to objednávku čerstvého pečiva. Kdo si objednal, našel brzy ráno před penzionem voňavý balíček křupavoučkého pečiva vložený do boxu k tomu určeného.

Mimochodem Rakousko mělo být naší prubou na Stezku Českem. O Stezce už jsme věděli, jen netušili kudy kam a jak vůbec začít. Tak jsme si chtěli vyzkoušet jednodenní treky v náročnějším terénu, aby nás pak nezaskočily české kopce. I tak mě dostaly. Po návratu z Alp jsme se plní entuziasmu vrhli do příprav na Stezku a za 3 neděle jsme na ni opravdu vyrazili. Jenže ono je to přece jen trochu jiné. Po alpských velikánech jsme putovali „nalehko“, jelikož jsme vyráželi vždy na jeden den, ale na Stezce už tomu bylo jinak. Delší treky a zprvu dokonce natěžko.

Jeden mikrobus a jedno osobní auto. Na túry se nás těšilo 11 kamarádů. Byli jsme natěšeni, jak jen natěšen může být český pěšák v Alpách. Co nás překvapilo, bylo turistické značení, které nás po horách provázelo. Jedno lepší než druhé. Nicméně, zaplať Pán Bůh za to, protože jsme narazili i na sněhová pole. A nejen řetězy, ale i značky byly ukryté pod sněhem. Takže jsme s povděkem vzali na milost každé červenobílé zrcátko, ať uplakané, veselé, rozcourané, růžové či ozubené. Oči se nemohly nasytit alpských horských krás ale i turistických značek. Netušila jsem, že Rakušané jsou tak vynalézaví.

Usměvavá…

Anebo uplakaná…

Tipovací soutěž - co vám připomíná turistická značka?

Avšak již jen nástup byl pro mě krutý, protože jsme procházeli pastvinami v těsné blízkosti rohatých krav. A těch se prostě už od mala bojím. A vůbec jsme během týdne několikrát procházeli pastvinami a nebyly tam jenom kravky ale i chlupatí rohatí čerti. Z těch jsem měla hrůzu. Takže když na FB Stezky Českem řešili Stezkaři chodit či nechodit přes pastviny, tady jiné řešení nebylo. Nutno podotknout, že zvířata byla klidná, ale to mi můžete vyprávět… Já si oddychla vždycky až za ohradou.

Vláčeli jsme se mlhou a když jsme došli na vršek, ani tam se mlha nerozpustila. Objímala nás kol a kolem, navíc vlhko, lezavo. Ani nemohu říct, že by nás to nějak rozhodilo, spíše jsme se tomu zasmáli, a hlavně se ohřáli na chatě u horkého šálku Jagertee, který se chlubil názvem Skutečná legenda z Alp.

Zároveň jsme potěšili žaludky výtečnou Nudellsuppe mit wurst. Najednou, kde se vzala, tu se vzala Polka z chaty Russelsheimer Hütte a smála se na nás. „Jste Češi? To mě moc těší. Nemám možnost si tady popovídat s krajany. Pracuji tu druhým rokem.“ Dojala nás. Byla vskutku přátelská a bylo vidět, že má radost, že jí rozumíme. Měli jsme k sobě blízko a potěšilo nás, že se k nám přihlásila, a dokonce nás přijala za krajany.

Cestou dolů se nám sem tam jakési výhledy ukázaly, ale to nebylo nic proti dalším dnům. Až tehdy jsem ucítila velehorskou atmosféru, svěží vzduch, kterého jsem se nemohla dodýchat, barevnou zelenou i bílou krásu, mostky, přechody, lezení po čtyřech, brodění sněhovými poli, kdy jsme se jen dotýkali opatrně prsty nakloněné sněhové roviny, neboť řetězy pohřbila vrstva sněhu.

Z Česka jsme zvyklí na přesně vyvedené a dané turistické značky zpravidla pěti barev. Značení má svá pravidla, se kterými nás mimochodem seznámil náš syn, jenž se zařadil mezi značkaře Klubu českých turistů. Jsme na něho hrdí. A byli jsme i značně překvapeni, když nám ukázal „bedýnku“, se kterou se vydává na značení. Netušila jsem, co všechno s sebou značkaři nosí. Nezdá se, ale je to docela věda. Vše je předem dané a vše se dodržuje. Jinak tomu bylo v Alpách.

Třeba červený cákanec na jehličí na zemi. Hlavní barvy mají, alespoň tam, kudy jsme procházeli, bílou a červenou. Buď jsme potkávali bílé šipky nebo jen červené anebo obojetné ale i růžové. To, když si značkař nejspíše nevytřel štětec a z bílé udělal růžovou. Anebo se možná do růžova vyspal, tak aby tu dobrou zprávu přeposlal dál.

Nejvíce nás možná pobavilo ozubené kolečko. Navíc bylo přes celou skálu, takže jsme ho nemohli minout. Tak takovou značku jsme ještě neviděli. Vy ano? Tady je ten krasavec. Jeden z těch „lepších“.

Na cestě nás dobře doprovázely, ač byly někdy i smutné a uplakané. Asi značkařům tak trošku stékala barva. Přesto je vidět, že si s tím hlavy nelámou. To u nás v Čechách jsme na takové posmutnělé značky NIKDY nenarazili a že jsme jich už potkali spousty. Ale s jednou se vám chceme svěřit. Ta nás skutečně rozesmála. Pro jistotu neřekneme, kde jsme ji vyfotili, aby ji třeba Klub českých turistů nechtěl opravit. Byla by to škoda. Když jsme ji spatřili, napadlo nás, že budou brzy Velikonoce.

Třetí den jsme se vydali na Riffelsee. Někdo tam holt dojede lanovkou, my si to vyšlápli. Na vršku jsme se kochali blankytným plesem, ve kterém se parádivě vzhlížely horské vysoké štíty s bílými sněhovými čepicemi. Už jen ty bambule jim chyběly.

Toho dne jsme dosáhli nejvyššího bodu Zwei Zeiger s nadmořskou výškou 2 576 m.n.m. A též se pozdravili s alpskými kozami, které se v této výšce spokojeně pásly. Výšlap jsme si užívali, jak taky jinak - v modravých Alpách. Však se naše skupina náležitě vystrojila, aniž by se domluvila. Vkládám foto Modrásků.

Víc fakt nepotřebujete. Už jen touto mixáží dojdete k úplné blaženosti. Po cestě se vzájemně podporujete, sdílíte své dojmy či úžasy. Navíc nejněžnější duše naší výpravy – Zuzka – zná snad každou kytičku a vše, co se zazelená cestou. Pročež nás se všemi krásami seznamuje a pro nás je pojmenovává. Zuzi, jsi úžasná laskavá duše, děkujeme. Cestou dolů jsme si po náročném výstupu lemovaném nádhernou alpskou přírodou, odpočinuli na chatě Taschachhaus, kam jsme sestoupili do 2 434 m.n.m. S boulemi za ušima jsme si pochutnali opět na výtečných horkých polévkách. Ty jsem si tu zamilovala. Pořídíte je cca od 6 do 10 €, káva okolo 4 €, Radler 0,5 l něco přes 5 €, čaj necelé 3 €. Cestou dolů z chaty jsme míjeli cedule se zajímavými informacemi o ustupujícím ledovci právě v této oblasti.

Další den jsme už brzy ráno společně podupávali v přízemí chaty, kde se nacházela dobře vybavená kuchyně, abychom se různě rozprchli. Naše skupina se vydala na Ludwigsburger Hütte. Jen taková lážo plážo odpočinková trasa a po cestě jsme si dokonce i zpívali. To vám byla ale krása, umocněná koníky.

Vyšli jsme si do pouhých 1935 m.n.m., takže jsme vystoupali ještě o kousek výše, aby se nám nezkrátily žíly. A tam jsme se setkali, i když na západě, s Blízkým východem. Národnost si už nepamatujeme, ale buď Izraelci, Libanon či Pákistán? Co si vzpomínáme, žili v Německu. Byli velmi vstřícní a usměvaví a hned se nás ptali: „Where are you from?“ Na tipovačku jsme zkusili Jágra, s uznáním zvedli palec a usmívali se, že jsme z Česka. Což nás potěšilo. Srdečně jsme se rozloučili a aby se to nepletlo, úsměvy nám svlažil deštík. Ale jinak skutečně krásné výhledy.

K naší téměř stálé partě přibyla právě ten den Eva. Ale ne ledajaká. Eva Plochová, rozenká Stuchlíková, svého času vystupovala v hudební skupině Schovanky. Ale před námi se neschovala a každý večer při kytaře zazpívala. Zlato v hrdle se prostě nezapře. Krom toho, že jí to pořád moc sluší, stále ráda zpívá.

Poctivě každý večer šmejdil v mapách, aby nám připravil další trek. Tudíž středu jsme věnovali výstupu na Stallkogl, na který jsme se vydali přes Mauchele Alm. Procházíme překrásnými pláněmi pokrytých hustým porostem nízkých azalek, až si připadáme téměř jako v královských zahradách. Kol kolem růžová nádhera.

Cesta se nenápadně mírně klikatí, takže máme pocit, že jsme na výletě. Nicméně pocit výletu brzy vyprchal, když jsme začali stoupat. Došlo na nejhorší. Přímo před námi strmý výstup úžlabinou do sedla. Se Zuzkou střídavě odfukujeme. Kluci jsou skvělí a čekají na nás. Jenže nás doprovází déšť, kamínky pod nohama prokluzují, cesta necesta začíná být tak trochu nebezpečná. Dost to klouže a vrchol se ztrácí v mlze. Hodně se rozpršelo. Jen odvážný David, koneckonců nejmladší z nás, výstup nevzdává a říká: „Když už jsem došel až sem, tak se podívám na vrchol.“

Schováváme se pod skalní převis a čekáme. Tak trochu se o něho obáváme, ale David je tvrďák a dosáhne svého. S úlevou, a hlavně společně, se vydáváme na cestu zpět do údolí. Vyzývám horské skřítky a prosím o sluníčko. A ejhle, ono opravdu vykouklo a jeho teplé paprsky nás alespoň na chvíli zahřály při zasloužené pauze zpátky na Mauchele Alm, kde jsme se opět zastavili na občerstvení. Obsluha nás poznává, a dokonce nám nabízí panáčky, snad za statečnost. S úsměvem odmítáme.

Zuzka zamíří s kámoškami kamsi, já si vyběhnu znovu na Ludwigsburger Hütte. Kdo mě zná, ví, že jsem všude poprvé a zabloudím pomalu i u nás ve vsi. Takže jsem zvolila znovu cestu, jíž jsem si pamatovala z předvčerejška. A mohu říci, že jsem si ji užívala. S partou je výšlap sice veselejší, ale dovedu být i sama. Tím více prožívám přítomný okamžik a splývám s přírodou okolo mě. Jenže. Jakoby si se mnou ten nahoře pohrával. Přes cestu leží spousta kraviček.

Zarazím se. S mužem bych kolem nich přešla sic se staženým pozadím, ale sama se projít okolo nich v těsné blízkosti fakt neodvažuji. Volím cestu přes strmé stráně, jenže tam se povalují taky! Obcházím, co se dá. Myslím, že jsem nachodila o pěkných pár kilometrů víc než předevčírem se skupinou. A jako na potvoru se tehdy přes silnici nepovalovaly.

A znova jenže. Usadila jsem se spokojeně na terásce, pohlížím do údolí, sluníčko se směje. Sama samotinká si užívám klídku, než ke mně dorazí osoba číšná. Pro jistotu sáhnu pro peněženku a ona nikde. Zapomněla jsem ji na chatě. Jak spoléhám na manžela, jenž je mou hlavou, mapou, bankou a prostě vším, peníze jsem si nevzala. Lámanou němčinou vysvětluju číšníkovi, že mám peníze ale na chatě. Nevím, co jsem si myslela. Třeba, že otevře náruč a coby jubilejnímu prvnímu hostovi nabídne oběd zdarma?

Fantazie se nekonala. Jen kouká a mlčí. Taky možná, že mi nerozumí, německy totiž umím jen pár slov. S nadějí prohledám kapsy a kapsičky batohu a nalézám pár drobných, které se tam nějakým záhadným způsobem zatoulaly. Nicméně to na polévku nestačí, tak si dávám alespoň malého Radlera. A že si ho vychutnávám pěkně dlouho.

A to na Kaunsergrathütte, jež se nalézá ve výšce 2 860 m. n. m. Olík, Ivan a David vyrazili brzy ráno. Zamávali jsme si a každý jsme se vydali svým směrem. Kluci na svůj nástupní bod dojeli busem. Z vyprávění vím, že vyšli z místa Plangeross, a to prudkým stoupákem okolo horského vodopádu. Mezitím se v údolí nakupila hustá mlha, které vlastně utekli.

Počasí si hrálo na schovku – jednou sluníčko, pak zataženo, prostě proměnlivo. To já na druhé straně měla počasí báječné. Cestu jim zpříjemňovaly barevné kytičky, okolo nichž manžel neprojde, aby se nezastavil a krásky zachytil pro barevné vzpomínky.

Procházeli kolem nádherně zbarveného horského jezírka a neminuly je ani přechody přes sněhová pole. Trek se vším všudy, který zakončili na chatě Kaunsergrathütte a pak po zaslouženém občerstvení šupem po stejné zpátky. Původní plán zněl: Obejít kopec a vystoupat výše. Nicméně obsluha na chatě jim to rozmluvila s tím, že výšlap je nebezpečný (vysoká vrstva sněhu).

Kluci si túru užívali, prostě pánská jízda. My dvě se Zuzkou naopak usoudily, že nemá smysl se přemáhat a když už nemůžu, raději couvnu. Nicméně jsme netušily, že nás kluci přemluví na další den na poslední výšlap, který opravdu ale opravdu stál za to.

Zdroj: https://www.ferienhaeuser-tirol.com/, https://www.tyrolsko.cz/oblasti/vsechny-tyrolske-regiony