Stezka Českem: Dali jsme vale penzionům, opět oprášili spacáky a karimatky, aby mě Jizerky odrovnaly

Předpověď počasí je nevlídná, avšak hlavu si z toho nedělám. Věřím, že dešťový panáček třeba zaspí. Prognóza sice ohlašovala po šesté hodině ranní v Chrastavě slušnou průtrž mračen, ale mně se mráček na čelo nedostal. Sotva jsme dosedli do busu, stěrače začaly svou obvyklou práci. Šmik šmik zprava, šmik šmik zleva a stále dokola. Ani tak mě dobrá nálada neopustila. Vystoupíme v Chrastavě na autobusovém nádraží a silnice i chodníky jsou SUCHÉ. To je přece báječné!

Došli jsme na rozcestí s milým jménem Růžek (432 m.n.m.) Ale důležitější než nadmořská výška nám přijdou úžasná až mrazivá slova na křížku, který jsme cestou k Růžku minuli. Dovolte mi je pro vás vypsat:

Poutníče, postůj a pomni, že:

Krásná je kytka, co duhou kvete,

i louka, co dělá jí zátiší.

Krásná je bouře, co kytku smete,

i skála, co bouři utiší.

Krásná je bolest, co nový život provází,

i slza pláče, co na tváři se třpytí.

Krásné jsou roky, co navždy odchází,

i smrt končící život, co přestal být už k žití.

Jak pravdivé a mrazivé. V takovémto krátkém okamžiku si člověk uvědomí, jak je život pomíjivý a nikdo z něj nevyvázneme živý. Proto ho žijme naplno a važme si jeden druhého. A štěbetavé hádky přenechme těm, kterým život za to stojí.

Jsem zděšená. Stezka vede přes pastviny! Manžel mě nabádá: „Ty krávy se bojí víc než ty!“ Ale to mě fakt neuklidnilo. Navíc muž dovede úžasně napodobovat zvuky zvířat. Tak na ně zabučí tak, že mu krávy odpovídají. Mě vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale strýček Jedlička si z toho nic nedělá a dál vesele bučí. Ulevilo se mi, když za námi manžel zavřel ty dráty, co hlídají dobytek. Já ani na ty dráty bych nesáhla!

Konečně si oddychnu a dostáváme se do pohádkové aleje, jíž lemují po obou stranách vzrostlé javory. Rozhlédnu se kolem a poprvé se zhluboka a svobodně nadechuji. Je mi krásně. Duše se rozeběhne vstříc blaženosti. Rozhlížím se po rozlehlých pastvinách a zelenkavých lukách. Manžel se mnou sdílí stejné pocity, moc se mu tu líbí. Že krapká, nám vůbec nevadí. Déšť vlastně jen tak lehce šumí, nasloucháme jeho jemnému ševelení a rozhlížíme se po krajině, která nám nabízí nejvíc co může. Krásné výhledy na rozhlehlé širé pláně, pastviny a louky.

Příroda zvolila pro tentokrát tu nejkrásnější harmonickou barvu - všechny odstíny zelené od jemně světlounké po limetkově zelenou, jež přecházejí až do temnější smaragdové. Prolínají se s nesmělými žlutavými travinami skrápěné krůpějemi vody. Zastavujeme se a prostě „jen“ dýcháme. Vdechujeme život, vdechujeme vše, co nám matička příroda nabízí plnými hrstmi a my si stále plni vděčnosti nabíráme a plníme plíce, mysl i duši harmonií. Je tu opravdu krásně. Cítíme naprostý klid a mír.

Přituhuje. Dešťové kapky se mění na proud vody. Jen tak tak doběhneme na autobusovou zastávku a spustí se vydatný liják. Jelikož jsme vstávali v půl páté ráno, abychom stíhali bus, tak zde, ukryti před deštěm, snídáme. Jenže déšť nepřestává, ale nabírá na obrátkách, že už prší i dovnitř zastávky. Nic naplat, oblékáme pláštěnky a vyrážíme na nejvyšší horu Oldřichovského hřebene, Oldřichovský Špičák.

Procházíme bučinami a v něžném oparu se nabízejí schody jako do pohádky. Jenže ty schody vedou nahoru na horu. Stoupáme opatrně po kluzkých schodech, protože stále mrholí. Dřevěné schody se střídají s lesními pěšinami lemované balvany různých tvarů.

Přicházíme na vrchol, jenž je součástí Jizerskohorské bučiny. Ctíme vzrostlé zdravé stromy vůkol nás a zároveň nás těší, že chlouba našich hor, Jizerskohorské bučiny, byla zapsána jako vůbec první přírodní lokalita Česka na seznam Světového dědictví UNESCO. Terén je mimořádně skalnatý, ale s tím počítáme. Vždyť už jsme v Jizerkách. Nacházíme se ve výšce 724 m. n. m. I když jsme celkem vysoko, vyhlídkou obdařeni nejsme. Zíráme do mlhy, která se tu drží zuby nehty. Scházíme dolů a postupujeme po žluté. Nabízejí se pro změnu kovové schody s dost vysokými odstupy. Sunu se po nich jako malé dítě, jedna noha za druhou.

Procházíme bukovým a smíšeným lesem a kde se vzaly, tu se vzaly, stojí cik cak v řadě štíhlé kamenné sloupy, zhruba metr a půl vysoké. Jakoby tu „strážci“ zbyly z nějakého oplocení. Dočítáme se, že tu v polovině 19. století stávala Clam-Gallasovská obora, jež zaštiťovala území o velikosti 5 500 ha. Fantastická živoucí, i když chladná připomínka velkolepé historie. Něžně hladím tyto strážce, kteří přežili věky.

V lese na nás dýchne připomínka dávné historie. Kříž na Scheibe, jenž je připomenutím prastaré obchodní cesty, která vedla z boleslavského kraje přes Frýdlant do Zhořelce. Byla zrušena na konci 17. století.

Každá etapa má své výjimečnosti. Zde bychom řekli, že to budou maličké žabičky, které sem tam potkáváme. Jsou legrační jak jsou malinkaté a hopsají po zemi. Za celou Stezku se nám na cestě ještě neukázaly, až zde. A dále novinku představují neobvyklé obrovské kameny. Žudráky, tak jsme jim říkaly jako malé děti, připlula mi vzpomínka z dětství. Jeden žudrák za druhým. Neobvyklé monolity, přirozenou součást Oldřichovské bučiny, míjíme na každém kroku. Scházíme ke Skalnímu hradu, kde tu podle pověsti stával loupežnický hrádek.

A já se jim nevyhýbala. S chutí a radostí jsem do nich vstupovala a brodila se vodou někdy až po kotníky. Muž mě napomínal, ale pak už to vzdal. Ostatně mi pak říkal, že viděl zase tu malou holku, jak se ráchá v loužích. Mě ty kaluže zase vrátily do dětství. Jako malí jsme po dešti probíhali bosky loužemi. Pamatuji si, jak byly po dešti teploučké. Tyhle kaluže tedy teploučké nebyly, ale to mi vůbec nezabránilo se jimi procházet a nahlas se smát.

Je nádhera, když si dovolíte, co jindy ne a uděláte občas nějakou bláznivinu. Vždyť nemusíme být pořád ostražití. Kdo nás pozoruje, že se to nehodí, vždyť už jsme dospělí, a TO se nedělá! TO jsou jen předsudky a honí nás v mysli. Jsou to jen slova, co jsme kdysi slýchávali. Jenže jsme možná chtěli, aby nás rodiče milovali, a proto jsme byly poslušné děti. Pročež si neseme příkazy a zákazy s sebou jako balvan na zádech. Já v ten okamžik balvan shodila a užívala si do sytosti louží, aby na mě druhý den došlo. Ale spolu s milovanou Edit Piaf vzkazuji: „Ne, ničeho nelituji.“

Bohužel si k ní nemůžeme lehnout a poslechnout zvuky lesa, protože prší, je mokro a všude vůkol stojí voda. Alespoň si vychutnáváme roztodivná žulová bludiště a pozoruhodné útvary Oldřichovských skal, jako např. skvostnou Gorilu, na kterou zacílíme z místního dalekohledu. Pozorujeme hlavu kočky, mnicha, Oldříška či krojovanou panenku. Fantazii se meze nekladou. Dost klesáme. V lese míjíme vyschlý pramen studánky Manila, ale to nás tak nebolí, protože jsme s tím počítali. Mimochodem itinerář i upozorňoval na méně vody…

Opět měníme směr a padáme dolů do Oldřichovského sedla, kde se těšíme na horký grog, ale bohužel je po sezoně a restaurace má zavřeno. Myslím, že otevíračka je nyní pouze o víkendu. Posvačíme v turistickém přístřešku, který má rafinovaně „v patře“ plošinku pro přespání cca 3 lidiček. Začíná mi být chladno. Jdeme stále v pláštěnkách, ale i tak cítím vlhko po těle.

Po zelené šplháme dost vzhůru. Ani nevíme jak, vystoupali jsme do výšky 864 m. n. m. a ocitáme se na vrcholu Poledníku. Stále nás doprovází sychravo a mlha. To nám ale nebrání jít dál. Rozcestí Bílá kuchyně nám sice k jídlu nic nenabídne, za to na Hřebínku se občerstvujeme. I když mají zavřeno, otevíráme zvědavě samoobslužný bar s vtipnými nápisy a s úlevou vytahujeme dobroty.

Zaráží mě, že tu mají volně přístupnou pokladničku a ta je prázdná. Peníze proto vhazujeme do poštovní schránky. Dáváme si pivko a kofolu. Muž přihazuje do báglu další dvě plechovky piva pro případ nouze a ví dobře proč. Další občerstvovačka po cestě nás totiž nečeká s otevřenou náručí, nýbrž vystydlou kuchyní. Hřebínek okupují asi samé veselé duše, tedy, když zrovna mají otevřeno. Pobavily mě nápisy na ceduli ve smyslu, že jsou návštěvníci vítáni a obsluha je tu pro ně. Na ceduli například nápis: „Hřebínkáři vám nabídnou i duši (cyklo všech velikostí).“

Také nabídka občerstvení není k zahození: „Tetřeví trus.“ Mňam. Dostanete totiž, když je otevřeno, nakládané rozinky v rumu s čokoládou a šlehačkou. Smysl pro humor Hřebínkářům určitě nechybí. Škoda, že jsme je nezastihli. Tak třeba příště. A to také, že jsem tu zanechala svůj modrý šátek s kotvičkami, jenž byl už mou součástí. Avšak říká se, že zapomínáte věci tam, kam se chcete vrátit.

Z Hřebínku se vydáváme po Jizerské magistrále směrem na Ptačí kupy. Z magistrály odbočujeme na červenou a jak jinak než do kopce. Okolo Ptačích kup vstupujeme na kramle, chytneme se řetězů a našlapujeme na kovový žebřík. Je to takové usnadnění putování a pro nás zpestření cesty, ovšem nic obtížného.

Na Ptačích kupách sahám pro vrcholovou knížku a zapisuji nás coby Stezkaře. Dosahujeme 1013 m. n. m. Sláva, trochu fouklo a na pár sekund se objevuje jakž takž nějaký výhled na Hejnice. Ovšem Libverda, Obří sud, Smrk a Jizera se schovávají za mlžnou oponou.

Scházíme úzkou štěrbinou mezi skálami. Dále postupujeme náhorní planinou obklopenou smrky až přicházíme na Holubník. Šli jsme k němu po dlouhém povalovém chodníku, jenž vede přes snad menší rašeliniště. Cesta se nám zdála nekonečná. A tak trochu ponurá. Okolo nás se vznáší mlžný opar, občas krapká, nepotkáváme živou duši.

Není nám jasné, jak a proč někdo odnesl z vrcholu Holubníku šedesátikilový dřevěný kříž? A zrovna se chystalo jeho posvěcení. Lidé jsou různí. Nechci se domýšlet, jisté je jen to, že kříž vydržel na vrcholku Holubníku celých sedm let. Kde skončil, je ve hvězdách. Objevujeme alespoň na vršku Holubníku prohlubně naplněné vodou. Jak se jim říká? Hrnce?

A za odměnu se nám na krátkou chvilku nabídl zamžený výhled na okolní krajinu. I zde beru do ruky vrcholovou knížku a opět nás zapisuji. Jen už skoro není kam, ale nějaké místečko ještě najdu. Cesta z Holubníku mírně klesá do Sedla pod Holubníkem v „baťovské“ výšce 999 m.n.m.

Při chůzi se alespoň zahřívám. Netušila jsem, že se následně ohřeju až až. Následuje drsný stoupák po dřevěných „odskakovaných“ chodnících na Černou horu. Zdá se mi zdlouhavý. Výstup s báglem na zádech mě odrovnal natolik, že když jsme dosáhli Černé hory, už jsem ani tu ruku pro vrcholovou knížku nezvedla. A to jsme dorazili do pouhých 1085 m.n.m.

Rozcestníky Čihadla, U Knejpy, Pod uhlířskou skálou nás směřují na Mariánskohorské boudy. Jak se k nim blížíme, objevuji v sobě poprvé jakýsi stísněný pocit. A uvědomuji si, že nebýt manžela vedle mě, nejspíše bych tuto trasu nedala. Za celý den od výstupu nad Chrastavou až k Mariánskohorským boudám jsme totiž nepotkali ani človíčka! Klobouček dolů před tulačkami, jež šlapou samy. Jste úžasné! Já bych to nedala. Umím být sama se sebou, ale na večerních toulkách přírodou potřebuji mít vedle sebe spřízněnou duši a pocit jistoty.

Slyšíme jen pleskot našich bot, jak se odrážejí od země. Držím se manžela a tisknu jeho ruku. Tma se mnou cvičí a uši mám našpicované. Přicházíme k Mariánskohorským boudám a zdálky spatříme, jak na nás pomrkává u cesty nějaké světýlko. Představte si, nikde nikdo, a u kamenného křížku se mihotal plamínek svíčky. Nevím, jestli to způsobil posvátný křížek nebo magické světlo uprostřed lesů, rázem se mi ulevilo.

Zdroj: vlastní nohy, https://www.stezkaceskem.cz/, https://www.jizerskohorskebuciny.com/