Stezka Českem: Beskydy v dešti – z Dolní Lomné na Doroťanku. Dobrodružství, které okouzlí

Už při snídani v penzionu U Maryny bylo jasné, že dnešní etapa nebude o pohodovém putování. Déšť bubnoval do okna tak vytrvale, až jsme začali pochybovat, jestli má smysl vůbec vyrážet. Jenže Stezka Českem se sama neujde a my se vydali vstříc dalšímu dni sychravé etapy Beskydy — Javorníky.

Dnešní výšlap na chatu Doroťanka bude zřejmě zkouška nepromokavosti. Po krátké poradě volíme cestu podél silnice — chceme se, alespoň pro začátek, vyhnout mokru a blátu v kopcích.

Manžel mě zve na výlet: „Pojď, Batmane!“ Směju se. Ne, že bych snad byla superhrdina, ale jak totiž zafouká vítr, pláštěnka se vzedme a vypadám s tou kapucí skoro jako on. Jen ty netopýří růžky mi chybí.

Pláštěnky, návleky na kalhoty a po chvíli si to šupajdíme Dolní Lomnou. I při dešti se kocháme barvami podzimu. Po necelých dvou kilometrech scházíme na cyklostezku, což je příjemnější. Uvidíme, jak nás dlouho povede.

Proti nám manžel vtipně komentuje dalšího Batmana v pláštěnce. Potkáváme paní s pejskem, který se na nás bez varování vrhá. Štěká jako utržený od vozu. Asi se mu v pláštěnkách nelíbíme. Paní na nás mrkne: „Jsme tady tři strašidla — TO se mu nelíbí.“ Prohodíme spolu ještě pár slov, zasmějeme se a pokračujeme každý svou cestou.

Včera jsme listím šustili, dnes v něm čvachtáme. Míjíme občerstvení U Myslivce, zavřeno. Může tu být pěkné posezení. Za plotem bručí dřevěná medvíďata. Cyklostezka odbočuje po čase mezi chaloupky, ale my musíme přes trávu, protože asfaltka na odbočce je zalitá vodou. Nakonec mám mokro v botách stejně. Tráva nestačila pít, tak jsem si pěkně nabrala.

A najednou jsme v jiném světě — v areálu Matice slezské, kde voní minulost…

Mostek nás zavádí do historie, do areálu Matice slezské — Jasení. Co se tu před mnoha lety odehrávalo, s jistotou pamatuje říčka Lomná. Přelévá se přes jez jako divoženka, až jí prameny vlasů vlají a dlouze se vinou podél břehu. Voda hučí, prýští a spěchá, jako by si své tajemství odnášela s sebou. A tajemství tu je.

Matice slezská vznikla roku 1877 v Opavě jako spolek českých vlastenců, který hájil menšinová práva v tehdy německy smýšlejícím prostředí. V době první republiky vzkvétala, podporovali ji Masaryk i Mikoláš Aleš, jenž pro ni navrhl i odznak. Okupace však činnost přerušila a Matice byla znovu obnovena až po roce 1990.

Areál v Dolní Lomné vznikl v letech 1968–69 na soutoku Křinovského potoka a říčky Lomné. Každoročně hostí Slezské dny — folklorní svátek plný krojů, řemesel a vůní regionálních jídel — a festival Na pomezí, kde zní folková i trampská hudba.
Kouzelnému místu podlehli i filmaři — natáčeli zde snímky Rok ďábla nebo Muzzikanti. A úsměvná cedule hlásí:

„Jára Cimrman tu nikdy nebyl, nejedl a nepil… a dodnes toho lituje.“

Podívejte se s námi na záznam z koncertu, kde letos vystoupil mimo jiné i Robert Křesťan & Druhá tráva. Záznam zachycuje dřevěnky a atmosféru festivalu lépe než tisíc slov:

Pokochali jsme se historií, usmějeme se vzpomínce na největšího českého génia a vydáváme se za stálého deště dál po Stezce Českem. Když si ale uvědomíme, kolik příběhů tu dějiny napsaly, jdeme dál tak trochu tišeji — s úctou a respektem.

Jsme teprve na pátém kilometru a procházíme mile rozcapeným tunýlkem, jehož průčelí zdobí kameny. A nad ním vedou koleje. Uvnitř je vroubkovaný. Ještě jsem takové vroubkaté dílo neviděla. Manžel mě sice poučuje, že je to kvůli zpevnění, ale mně vážně stačí málo, aby se dušička tetelila blahem.

Manžel si všímá jmelí a říčka se přestěhovala nalevo. Procházíme skrz dřívější chatovou osadu, kde opuštěné chatky se zatlučenými okny působí tak trochu melancholicky. Škoda. Muselo tu být pěkně. Naproti šumí říčka, cestu po celé délce lemuje dřevěné ozdobné zábradlí.

Jak asi pár dnů pršelo, koryto řeky stíhá pobírat vodu jen tak tak. Voda šumí a kaskádovitě se přelévá přes hradbu kamenů. Dává o sobě vědět. Není to žádná Popelka, je to pěkný hukot. Nad ní se sklánějí mokré těžké větve. Spadané listí jako by přikrylo říčku peřinkou a voda ji kolébavě na vlnkách odnáší v dál. Přecházíme opět most a řeka se stěhuje na druhou stranu.

Déšť nás provází na každém kroku, avšak krajina dýchá neodolatelným voňavým svěžím kouzlem…

A pak omoklý fialový zvonek na cestě. První kytička a srdíčko pookřálo. Ani nemůže zacinkat, protože má vodou ztěžklé kyvadélko. Sklání se pod neustále padajícími dešťovými kapkami. Ale drží se statečně.

Přecházíme další most a pod námi krouží a víří říčka Lomná, které nepřetržitě dodává vláhu dešťový panáček. Vcházíme na silnici a po levé straně mě zaujal velký kámen s cedulí horský potok Mionší. Ani nevím proč, vyfotila jsem si ho. Co mě k němu přitáhlo? Toulali jsme se nedaleko největšího pralesa v České republice!

Prales Mionší patří k nejznámějším rezervacím v Moravskoslezských Beskydech a svou rozlohou k největším pralesům v České republice. Leží mezi obcemi Horní a Dolní Lomná. Navíc je bohatou mykologickou lokalitou, jednou z nejvýznamnějších v České republice. A houby jsou kouzelné už jen svým názvem: outkovka beskydská, šupinovka ježatá nebo hlíva ušatá 😁

Na odumřelých jedlích lze na podzim nalézt typický korálovec jedlový. Mrkněte na krasavce:

Těší mě, že nám snad vítr tehdy přivanul pod nos dech tajemného pralesa, kam běžný smrtelník sám nevstoupí. Dech protknutý přítomností vzácných brouků, třepetavých křídel motýlů, kriticky ohroženého puštíka bělavého, kulíška, jeřábka a dalších. Nechme je v klidu žít ve svém domově. Na naučnou stezku se proto můžete vydat pouze s průvodcem.

Následujeme cyklostezku a opět přecházíme most s dost vysokým zábradlím. Díky za něho — řeka se tváří hrozivě. Po pár krocích nás opět mostík přehazuje přes vodu a vítá nás Horní Lomná. Probleskl mi hlavou název dnešní etapy. Možná, že ani nemusíte dlouho hádat.

Přesně tak — „mostová“

Po obou stranách cyklostezky vzkvétá Alej života. Zprvu nechápeme. Ovocné stromy mají cedulku se jménem a rokem. Až posléze jsem se dočetla, že děti narozené od roku 2010 zde mají od 8. května nově svůj strom, přičemž ty větší si ho i samy zasadily. Přijde mi to velmi milé a nápadité.

Takže pomyslně brnkáme prsty o štíhlé kmeny a podáváme si ruce s Terezkou, Petrem, Markem, Otíkem. Nechť se vám, milé děti, daří a v životě pevně zakořeníte, stejně jako vaše stromy.

Asfaltku lemují pastviny. Nalevo se pasou hnědé kravičky, napravo strakaté a světlé a před námi se otevírají pohledy na vršky, kam posléze zamíříme.

Už dlouho nebyl mostek, tak alespoň lávka přes vodu.

Zastavujeme se u krásné staré kamenné hráze. Voda přes ní přepadá až duní.

A přece jen— další most přes Lomnou. A na zábradlí zavěšené dřevěné truhlíky, ze kterých čouhá zeleň na všechny strany. Fakt si nevymýšlím — snad po pár metrech další skok přes vodu. A jako by toho nebylo málo, pak nalevo přes vodu vede dlouhatánská lávka— spadlý strom, jenž spojuje oba protější břehy.

Tak po téhle lávce bych se fakt nevydala, protože dravá řeka předvádí svoji mohutnou sílu. Přítoky z lesa ji posilují. Vypadá, jako by stále někam pospíchala. Naopak my se volným krokem blížíme k wellness hotelu.

My máme wellness venku, tak se jdeme podívat, jak vypadá wellness uvnitř. Rádi svlékáme pláštěnky a těšíme se na teplou polévku. Coby předkrm si objednávám voňavý grog a manžel malé pivko. Je tu příjemně, pan vrchní obslužný a naše peněženka řádně vyvětraná.

Kdo by to řekl— 2 polévky, groček a malé pivo? Ale byli jsme za spočinutí v teple moc rádi a co? Peníze budou a my nebudeme…

Jsme zhruba na čtrnáctém kilometru a čeká nás první stoupání.

Celou cestu až sem, ke Kyčmolu, jsme nepotkali žádného človíčka. Několik se jich vyrojilo tady v lese, patrně hosté z hotelu. A hádejte, co následovalo? Další mostek! Dostáváme se do lesa, následujeme štěrkovou silničku. Kolem nás projelo auto a listí za ním o překot pelášilo.

Pokračujeme po modré mírně vzhůru serpentinami. Cestu napravo lemuje průzračná horská bystřina. Šustí si to a čile přeskakuje přes kameny a kořeny. S neuvěřitelnou rychlostí a dravostí.

Listí se jako malé vrtulky snáší z větví a některé nám přistává na kapuci. Až dosud to byla laškovná taškařice. Stoupáme. Z pohodlné silničky uhýbáme doprava a už frčíme pěšinou, skrz ní crčí voda. Dlouho jsme tomu unikali. Střídavě skáčeme po kamenech jako kamzíci, pomáháme si větvemi, kořeny, překračujeme potůček.

„V lese je to jako tahat si Matesa z osudí. Nikdy nevíte, co vás překvapí.“

Nicméně nám je tu blaze. Máme pocit, jako by nás stromy konejšily. Jeden z nich obnažil své kořeny rozprostřené do široka. Uctíváme život a hladíme je pohledem.

Šlápnu do bláta. Les jako by potemněl. Neúnavný proud vody si vydobyl své korýtko po straně. Je radost bublající potůček pozorovat. Jak si brmlá, klokotá, něžně protéká, hladí kamínky, sjíždí po větších kamenech jako po klouzačce. Vytváří malé tůňky a nad nimi se klenou podemleté kořeny statných smrků.

Napravo nás obklopují prořídlé smrky se žlutými habříky a za nimi v průzorech barevnou scenérii doplňují oranžová, hnědá, zářivá žlutá. Je to moc hezký pohled. Pohled do barevného mlžného ticha.

Cesta je silně podmáčená. Modrá nás odkazuje doleva do ještě většího kopce. Přituhuje, přesto zažíváme krásno. Cesta se zužuje do úzké lesní pěšinky a šlapeme po úchvatných kořenech a širokých kamenech.

Buk, bříza, habr a mezi nimi se ve svém zeleném oblečku vyjímají mladé smrčky. Nad hlavami nám přeletěla práskačka sojka.

Na stromě je připevněná kovová schránka s vrcholovou knížkou, ale bohužel do schránky prší a zavřít nejde. Odbočujeme doprava.

„Tady, tady jsme potkali minule tu sympatickou dvojici na kolech!“

Oznamuje s určitostí manžel. Já nevím, že jsme tu byli a muž mi ukazuje přesně ohraničený sektor 2B, kde jsme je potkali. Maminka a manžel mají vždycky pravdu.

Nacházíme se pod Malým Polomem — významném vrcholu Moravskoslezských Beskyd a mě osvítil snad Duch svatý. Já to tu poznávám! Přicházíme na Stezku Českem, kterou jsme procházeli před nedávnem. Ne že bychom bloudili, jdeme cíleně, abychom dokončili alternativní etapu z nejvýchodnějšího bodu.

Než z ní zase sejdeme k chatě — a teď mi tam lítají jména: Barborka, Brnčálka, Butorka — nějaká takováhle Bambulka. Nakonec z toho byla Doroťanka. To jsem celá já.

O kus dál bubnuje vodopád přepadávající přes lesní sráz. Zastavujeme se a čerpáme energii prýštící vody a potůček vodu odnáší dál. A my jdeme také dál.

Červená nás zve doleva úplně do lesa nejlesovatějšího. To se mi líbí. A hraniční patníky. Přicházíme k rozcestníku Nad Klokočovem 960 m n. m. Na zelené borůvčí se pomalounku snáší listy, jako by jim stromy posílaly malá psaníčka. Kráčíme v mokru i blátě lesem, výhledy zakrývají vzrostlé stromy. Úzká vyšlapaná cesta je jedna dlouhá strouha plná vody.

Mám ráda, když jdeme po hranicích a právě teď se nám to děje. Jeden hraničník za druhým. Pěkně se střídají snad po pár krocích. Když je míjím, vybavuji si mapu Česka, jak jdeme vlastně po okraji republiky. To je vám takový zvláštní pocit.

S radostí využíváme vyhlídkových míst— fotopointů, kam scházíme ušlapanou cestičkou. Vždycky jen kousek od cesty, kterou zpravidla lemuje vysoká, do okrova zbarvená, tráva. Kocháme se pohledem na krásnou tichou podzimní přírodu, na barevné kopečky před námi, hluboká údolí. Manžel mi ukazuje pohádku — Lysou horu s čepicí a bambulkou. A tou bambulí je krásně vytvarovaný mlžný opar.

Vítr pofukuje, ale to nám vůbec nevadí. Pěkně se jde po hranicích. Dlouho rovinka, teď na nás vybafnul kopeček, ale posléze zase krátká rovinka i dokonce chvíli z kopečka. Variabilní skládačka. Jen musíme dávat pozor na kluzké kameny a bláto, na kterém mi podjíždí nohy. Pěkně jsem se vezla, ale ještě jsem to vybalancovala.

A jsme u kapličky, kterou už známe z minulého stezkování. Nicméně se u ní zastavíme a dopřejeme si chvilku usebrání. Poté scházíme do Bílého kříže. A dostáváme se rázem do přítomnosti. Balancuje pro změnu manžel:

„To bylo o chlup!“

Kde se vzal, tu se vzal — kořen uprostřed cesty. Procházíme pod hustými větvemi, zdá se, hodně starých, snad až do nebe se tyčících, smrků.

Všímáme si, že některé rozcestníky zdobí cedulky Stezka Českem. Tenhle má navíc i cedulku Stezky z lásky, která vybízí milovníky přírody: „Připoj se k obnově turistických cest.“ A vy, kdo milujete přírodu a chcete jí pomoci — přidejte se také. Nejen, že podpoříte dobrou věc, ale potkáte i podobně naladěné duše. A kdo ví…

Nedalo mi to a mrkla jsem na Stezky z lásky, co připravují. Nic není náhoda. Píši o Polomu a ejhle — dobrovolníci se chystají aktuálně na odvodnění červené trasy v Malém Polomu! A my můžeme jen dosvědčit, že je to velmi bohulibé a potřebné. Vždyť jsme si sami vyzkoušeli přechod vodními strouhami v přímém přenosu. Moc děkujeme!

Po červené vyšlápneme nahoru na rovinku a staneme beze slova. Tyhle výhledy za šlapání prostě stojí. Do široka do daleka se před námi tyčí a rozlévají kopce a hrají všemi barvami. Jako když smočíte štětec, zakroužíte jím v podzimních odstínech a vybarvujete tvary stromů, vrcholů, zlatavých keřů a oblohy nad hlavou. Duše i oči se snad nikdy nenabaží té nádhery.

Potkáváme první tuláky. Výpravu vede tatínek s báglem jako hrom a následuje ho manželka s dětmi. Vyšli z Konečné, kde nechali auto a míří do Bílého kříže, kde mají zamluvené ubytování.

„To nás manžel vždycky jednou za čas vybičuje, tak jdeme,“ usmívá se paní. Popřejeme si šťastný krok a rozcházíme se.

Opouštíme les a vydáváme se po cestě okolo chaloupek, které mě vždy okouzlí. A tak mě napadá:

„Jak to tu dříve na samotách měli? Jak a kam děti docházely do školy?“

Přidáváme do kroku a pláštěnky salutují. Začíná pršet. Vypadá to na pěkný liják. A tak po pár krocích opět oblékáme netopýry. A za deště, já už mírně promrzlá, docházíme k chatě Doroťanka 700 m n. m.

Jaké je mé překvapení, když vcházíme a „vítají“ nás studené krbovky. Paní prý nemá dřevo. Rychle oblékám všechny tři dlouhé rukávy, abych se alespoň trochu zahřála. Nicméně, dlouho se nezdržujeme. Po teplé večeři a dobrém pivu se s radostí přemisťujeme na pokoj, kde už naštěstí sálá topení. Náš první dojem tak zachraňuje alespoň chutná teplá večeře a zasloužený odpočinek v teple.

Sedíme na Doroťance, sušíme boty i vzpomínky. Všechno je mokré, ale duši hřeje klid. Mosty, které jsme dnes přešli, nepálíme. Zůstávají v nás coby předěl k dalšímu putování. Do míst, kam se člověk rád vrací — nejen ve vzpomínkách.

Zavrtáme se pod deku, když nás v deset večer probudil telefonát. Volá chata Bačkárka: „Máte u nás na dnešek ubytování — dorazíte?“ Vyděsila jsem se. „Ale my máme zajištěné ubytování až na zítra,“ ujišťuji se. Slečna listuje papíry a horempádem se omlouvá. Uff, oddychli jsme si. Takže se znovu pohroužíme do snů a necháváme si zdát o nádherném, i když deštivém dni na naší stezce životem.

Zdroje:

Webové stránky Stezky Českem

https://www.stezkyzlasky.cz/nas-pribeh

https://www.maticeslezska-opava.cz/text/15-historie.html

https://lomnadolina.cz/ozveny-pomezi/

https://www.chranena-uzemi.cz/mionsi.php

https://ehutnik.cz/zpravy/alej-zivota-roste-detem-uz-i-v-horni-lomne

https://www.stezkyzlasky.cz/pridejte-se/pojdme-odvodnit-cervenou-trasu-v-okoli-maleho-polomu