Alternativní etapa na Stezce Českem na nejsevernější bod nás odrovnala

Dopravní spoj je na dlouhé lokte, poprosili jsme souseda, zda nás odveze do Jetřichovic. Nic na tom, že byla právě sobota a andělský vůz Jiřík přistavil už v 6.30. Prostě další náš Trail Angel na cestě. Děkujeme. V Jetřichovicích nezbytné foto, přání dobré cesty a šťastného návratu. Zamávali jsme odjíždějícímu andělovi a vrhli se vstříc dalším stezkařským zážitkům. A že jich zase bylo!

Tuto etapu zčásti známe. Jak jsem už dříve psala, když cítíme potřebu oblažit duši, vyrážíme do čarokrásného Českého Švýcarska, které máme prochozené křížem krážem. Míříme známou trasou do Purkartického lesa, kde startuje alternativní etapa „Nejsevernější bod ČR“. Postupujeme táhlým stoupáčkem na Tokáň. Vpravo nás po chvíli zdraví zurčící potůček, vlevo vnímáme vyztužené srázy. Cesta se klikatí kolem obrovských vysokých skalních bloků, odkud z vršku dovádivě pomrkávají borovičky. Cestou vzhůru nás provázejí neuvěřitelně štíhlé vysoké smrky. Bohužel po čase se nabízí i smutný pohled na popadané stromy napadené kůrovcem či stojící už jen holé kůly. Nacházíme se v Národním parku České Švýcarsko, kde bylo rozhodnuto ponechat kůrovčáky svému osudu. Věří se, že si les sám pomůže.

Manžel pohotově namíří své foto oko a už jede. Já bych rukavice nesundala ani za zlaté prasátko, muž dává celou trasu bez rukavic. Prý je to tak na focení pohodlné. Klobouk dolů, mně by prsty zimou odpadly. A to pak ke konci etapy, když přituhuje a já navlékám druhou mikinu a choulím se do bundy, najednou zatančí okolo mě na silnici kolečko. Říkám si, snad se nepomátl zimou nebo se zahřívá? Když se na mě po dalším kolečku šibalsky podívá: „Je ti teplo, děvče?“, mi docvakne. Mrazík! Neurvale křiknu: „Co chceš, zbláznil ses? Ruce i nohy mi mrznou! Honem mi přičaruj ženicha a peníze!“ A rozchechtáme se a protentokrát je zima alespoň na chvíli zapomenuta. Ale to jsem hodně předběhla.

Ubíráme se po pevné cestě plné spadaného podzimního listí. Kol kolem báječnou atmosféru doplňují teplé podzimní tóny všech barev, které vyčarovala všemocná dáma Příroda. S chvěním v srdci děkujeme, že jsme se rozhodli ještě pro letošní, asi už poslední, etapu Stezky Českem. Tušíme, že odměnu nám budou ti nahoře posílat každičkou chvíli. České Švýcarsko má své neopakovatelné kouzlo.

Když ho objevíte a necháte se jím vést, potkáváte blaženost, touhu poznávat, lásku, vděk. Jakoby se vracíte do dětství, kdy jste byli jako list nepopsaného papíru. Objevovali jste neohroženě a zvědavě svět. Nejdříve jsme ho ochutnávali. Jen si vzpomeňte, jak malé děti všechno cpou do úst, to je jejich objevování. Pak se postaví a objevují svět očima, rukama. Tak já právě teď objevuju svět na Stezce Českem ležmo. Když na okamžik sejdu z cesty, ostružina se mi omotá okolo nohy. Prostě jsem sebou plácla jako to malé dítě a obě se chechtáme.

A jak ležím na zemi, vracím se zase do dětství, kdy jsme jako děti válely sudy po louce. Také jste to dělali? To vám byla tak úžasná zábava, a přitom jsme k tomu vůbec nic nepotřebovali. Jen se položit na kopeček, natáhnout ruce nad hlavou a už jsme váleli sudy. Občas se sudy potkaly, o to byla větší zábava. Nebo hry Král vysílá své vojsko do boje, Na sochy, Krvavé koleno. Jako děti jsme si spolu prostě vyhrály. Bez elektro autíček, kde děti trůní, elektro koloběžek, jež děti vozí. My zdravě běhali a byli jsme spokojení a šťastní. A teď se po půl století zase válím v trávě. To vše mi proletělo hlavou a pocítila jsem obrovský vděk za kamarády a za dětství, které jsem prožila se vším všudy.

Manžel mi jako vždy podává pomocnou ruku se slovy: „Tak pojď, ty Trpalko“ a zvedá mě ze země i s báglem na zádech. A vůbec to dál nekomentuje, je mu jasné, že jsem zase dítětem a nechává mě v mé blaženosti. Občas se známí ptají: „Jaké to je, když píšeš?“ Jaké? Pouštím rozum zadními vrátky na špacír a moje druhé já se probouzí. Drápe se vnitřkem mého těla a cítím, jak se zachytilo prstíky za spodek mých víček. A dychtivě se na svět dívá mýma očima. Vše se propojí a já najednou vidím věci „jinak“. Barevně, blaženě, z toho svého nebeského obláčku a je mi tak lehce, že to ani nedokážu popsat. Automaticky se vypne mozek a hlava. Žezlo přebírá duše. A vůbec – na Stezce Českem představuje moji hlavu, můj mozek a mé všechno, můj manžel.

Nacházíme se v klidovém území Národního parku a přicházíme k rozcestníku Pod Suchým vrchem. Po chvíli odbočujeme z asfaltky doprava po modré a chvíli klesáme. Co jsme sestoupili, opět nastoupáme po dřevěných schodech stále výš až dojdeme Na Tokání. Bohužel zde před lety doslova lehly popelem dvě nádherné historické chaty, jež byly zařazeny do kulturního dědictví. Pomyslný stavební kámen položil v roce 1833 tehdejší majitel panství kníže Rudolf Kinský, kdy dal podnět k zahájení výstavby provizorní útulny pro lovce.

Ve zdejší přírodě se hojně vyskytoval především tetřev hlušec. Postupně byly vybudovány další chaty v nádherném, pro toto prostředí však neobvyklém, alpském stylu. Požár zde řádil i v roce 1905, kdy hořel lovecký zámeček, a to neuvěřitelně i po druhé. Na Tokání má i svou odvrácenou stranu mince. To, když v srpnu 1938 chata hostila tzv. Runcimanovu misi lorda Waltera Runcimana a Franka Ashtona – Gwatkina, kteří se tu setkali s příslušníky henleinovské šlechty usilující o rozbití Československa.

Nakukuju do restaurace Na Tokání. Mají sice zavřeno, ale vlídný číšník nás zve dál: „Máme vše, co si budete přát.“ Jsme nesmírně vděčni za laskavé duše, které nás na Stezce Českem provázejí, a i tady se potkáváme. Nerada se opakuju, ale opravdu mi někdy přijde, že máme Stezku vytetovanou když ne na čele, tak v srdci. Přijímáme s vděkem pozvání a vychutnáváme si kávičku. Platíme a pokračujeme v putování nádhernou do ticha ponořenou jakoby sváteční přírodou. Přijde mi, že se dostávám do objetí lesa. Les mě objímá, těší, konejší, zklidňuje. Je zvláštní, že po chvíli mě dojde manžel a říká mi: „Měl jsem před chvílí pocit, že mě ten vítr hladí.“ Je úžasné, že míváme podobné pocity. A přijde mi skvělé, že je spolu dokážeme bez uzardění sdílet.

Míjíme Buk sv. Huberta a po chvíli staneme na místu zvaném Panenská jedle. Dnes ho připomíná už jen kopie historického obrazu upevněná na statném buku. Tzv. Panenská jedle (Jungfern Tanne) byla poražena v roce 1917, jelikož postupně odumírala. Tehdy jí bylo úctyhodných 385 let. Přece jen z ní kousek zachránili, když část dřeva použili k výzdobě chaty Na Tokání. V současnosti se tu má k světu mladá jedlička, jejíž šestiletou sazenici zasadili lesníci národního parku v roce 2011.

Od Jedle zamíříme po zelené do Zadních Jetřichovic. Od německých hranic nás dělí už jen pouhé čtyři kilometry. Na stromě uzřím malou ptačí budku. Ptám se muže: „Pro koho je ta budka?“ Manžel odpovídá: „Pro myslivce.“ Podivím se: „Jak, pro myslivce??“

„No, normálně, asi do ní chodí na čekanou.“

„Nedělej si ze mě legraci, já se ptám vážně. Jak se do ní asi tím malým otvorem dostanou?“ a mávnu rukou směrem k ptačí budce. Na to se manžel rozesměje a mávne taky rukou ale k obzoru, kde se vyjímá ta „jeho“ budka – posez pro myslivce. Budky si s námi zalaškovaly a zase se smějeme.

Poprvé na Stezce míjíme, i když odkvetlý, čilimník. Putujeme dál po zpevněné cestě prosypané štěrkem, kterou lemují barevné habříky, aby nás pro změnu po chvíli těšily zelené borovice. Sem tam kříží les popadané stromy či jen holé kmeny. Z každé strany se na nás zlomyslně ušklíbá kůrovec. Jenže ho převálcovaly vítězné mladé borovičky a smrčky, které bojují o přežití a jak se zdá, mají se k životu. I když vidíme kůrovčáky na každém kroku, dokážeme zavnímat krásu přírody. Sluníčko se nám opírá do zad a mladé doubky se svou svítivou usměvavou oranžádou hladí duši. Výhledy se ovšem nabízejí jen přes vysoké stromy. Listí šustí pod nohama, nikde nikdo, jen my a příroda. A najednou se pro změnu ocitáme v aleji vzrostlých statných dubů. Překračujeme dlouhé stíny, které vrhají přes cestu.

Naproti nám se vine na německé straně dlouhá ohromná vysoká pískovcová stěna. Při cestě navštívíme turistický přístřešek s informačními panely v češtině a němčině a na stolku listuji knížkou Mezi námi zvířaty. Milé zpestření, hlavně pro děti. Přístřešek obklopují krásné vzrostlé stromy, jakoby ho chránily. Přecházíme dřevěný mostík a rázem se ocitáme v Německu.

Jdeme úzkou lesní pěšinou, která se místy rozšiřuje, aby se zase za chvíli smrskla, a co to? Napínáme uši a zaznamenáváme zurčení barevné říčky Křinice. Je až neskutečně průzračná, ale vypadá jakoby zbarvená do zelena, díky vodním rostlinám, které se v jejím proudu vlní jako rozpuštěné vlasy. Nemůžeme se vynadívat na barevnou řeku. Tento úsek severní etapy se nám zadírá stále víc a víc pod kůži. Mám pocit, že se ocitáme v tajemném pralese.

A je to tu znovu. Ponořuji se do dětství, kdy nás, školní děti, odváželi do Školy v přírodě. Dopoledne jsme se učili, odpoledne si hráli, jezdili na výlety a navštívili právě i prales Boubín. Nikdy nezapomenu, jak spolužák Jirka při procházení Boubínským pralesem pohrdavě říká: „Tohle neni žádnej prales, tady neni nic zvláštního!!“ Na to šlápne mimo lesní stezku a je až po kolena v rašeliništi. A děcka se smějí, až se za břicho popadají…

Popadané kmeny stromů pokryté letitými mechy a lišejníky se tváří jako ohromní ježci anebo dokonce hrůzostrašní dinosauři. Procházíme kolem skalních bloků s různě vytvarovanými obličeji. Nenechávají se zahanbit ani stromy, ve kterých objevujeme až neskutečné grimasy a pohádkové postavy. Cestu lemují vyvrácené obrovské kořeny s vrostlými choroši a my se děsíme, když zříme jednookého krále.

Cestu nám zkříží spadlý strom, ke kterému dosáhly smrkové dlouhé větve a nám připadá, že vcházíme přes zelenou smrkovou oponu na jeviště. Svých rolí se okamžitě zhostí režisérka Příroda, kameraman Slunce, zvuk Řeka a kostýmní výtvarnicí se stávají Mechy, Kapradiny, Lišejníky i úctyhodní Choroše. Martine Úble, tenhle úsek trati se ti zatraceně povedl!

Režisér dává pokyn a všichni herci vstupují na scénu. Každé dějství sledujeme se zatajeným dechem. Tanečnice oděné do vysokého hnědavého kapradí se nám míhají před očima, baletní mistr Vítr proplouvá mezi naducanými bochánky trav, vše ozvučuje bublavě plynoucí, místy dravě se deroucí říčka Křinice. Nad tím vším se vznáší scénografie lehkého úchvatného mlžného oparu. A my skromně přijímáme vedlejší roli. S vděčností stojíme na jevišti upozaděni v roli „křoví“.

Neustále kroužím hlavou kol kolem až si připadám jako kružítko, neschopna pohybu, zabodnutá do země. Mé pohledy podnikají okružní jízdu po okouzlujících přírodních scenériích. Zorné pole těší neustále se zvětšující kola plná blaženosti. Připadá mi, že jsem se rozpustila a znovu narodila protkaná až neskutečnou atmosférou oděnou do vůně lesa. Připadám si jako v jiném světě. I když procházíme kolem spadlých dřevin, která jsou za desetiletí či staletí? oblečeny do slušivých zelených kabátků, vypadají až neskutečně krásně, byť umřely.

Na hladině říčky Křinice se zrcadlí úchvatné roztodivné skály. Zažíváme kouzlo přítomného okamžiku. Vůbec necítíme smutek, do očí se derou slzy díků a naprosté pokory. Jsem vděčna manželovi, že mě nechává plout na mém obláčku snění. On je ten, který dokumentuje, ale stihne se přitom i kochat. To já bych nezvládla. Děkuji.

Dostáváme se do božího skalního průlezu, kde na konci vidíme to proslulé světlo na konci tunelu. Až zde potkáváme první německé turisty a zdravíme se. Přicházíme na lesní hřbitov. Úplně maximální spousta stromů popadaná i přes cestu. Na této trase je snad vše, co můžete v divoké přírodě zažít. Shlížíme do hluboké strže až snad propasti, na jejíž dno ani nedohlédneme. Opět stoupáme po dalších schodech, protáhneme se skalním průchodem k rozcestníku, odkud vedou schůdky snad až do nebe, ale těmi se nevydáváme. My pokračujeme směr Obere Schleuse. A zde už začínají proti nám proudit němečtí turisté. Většinou se usmívají a dávají nám přednost. I přes všechnu tu krásu se o slovo hlásí naše žaludky a prostor dostávají u přístaviště lodiček v Obere Schleuse.

Přehrazená soutěska sloužila původně pro splav dřeva, v současnosti soutěsku dlouhou 700 metrů brázdí pramice s turisty. V listopadu je ovšem už soutěska vypuštěná a stánek s občerstvením pán patrně zazimovává. Posilníme se tedy z vlastních zásob a pomaloučku se vydáváme po trase. Po pár metrech ovšem narazíme na zákaz vstupu z důvodu nebezpečí pádu stromů. Chvíli váháme, ale uposlechneme a vydáváme se oklikou, ale takovou, kterou jsme nečekali. Na trase překračujeme či přelézáme spoustu popadaných stromů. Mnohdy odbočujeme z pěšiny a hledáme místo, kudy se dá projít. Bahno, noříme se do podmáčené půdy. Nicméně to má své kouzlo a zdá se, že pokračujeme pralesní divočinou. Scházíme dolů a vracíme se na původní stezku, kterou jsme museli kvůli uzavírce opustit.

Procházíme mezi starými staveními Niedermuhle, kde dodnes stojí jeden z nejstarších mlýnů na Křinici. Jeho historie sahá až do 16. století. Mlýn zažil prosperitu, ale i povodeň, požár i dluhy. Zajímavostí je, že zadlužení mlýna způsobil Friedrich Wilhelm Peschke svou vášní pro cestování a starožitnosti. Všechno zlé je pro něco dobré. Sběratelská vášeň ho dovedla k založení známého muzea v Hinterhermsdorfu. Mimochodem mlýn fungoval až do roku 1982. Pokochali jsme se historií a pokračujeme dále. Prodíráme se cestou mezi popadanými stromy. 

Pokračujeme k soutoku Křinice s Bílým potokem, kde zůstaly už jen základy Českého mlýna z roku 1547. Sloužil ještě do roku 1945 coby oblíbený hostinec. Šlapeme dál, pomaloučku se šeří. Mimochodem v údolí Bílého potoka jsme zakufrovali, když jsme přehlédli nenápadnou odbočku. Ztichlou přírodou a za mírného stmívání dosahujeme rozcestníku Kostelní stezka. Za tmy docházíme do dnešního cíle, do Mikulášovic. Ubytováváme se v apartmánu v řeznictví, kde jinde než „U Krkovičky“.

Ukončujeme putování v příjemné restauraci, kde jsem napočítala přes sto různých vystavených ocenění z mistrovství republiky i světa. Náhodně se ptám mladého muže a opět jsem kápla na toho pravého. „To je mamky taneční kroužek cheerdance. Já tancoval do deseti let.“ Cheerleading vznikl původně jako způsob skupinového povzbuzování se složitou choreografií (tzv. roztleskávačky). Cheer Stars Varnsdorf drží prvenství, kdy v roce 2009 reprezentovali jako první Češi naši republiku na světové soutěži World Championchips.

Večer svěřujeme milému Stezkařskému deníčku své dojmy a pojmy a plánujeme další den našeho podzimního listopadového putování Českem. Čeká nás Dobytí severního pólu, rozhledna Tanečnice a také i naše „poprvé na Stezce“.

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, https://www.decin.cz/2011/11/ceske-svycarsko-ma-novou-panenskou-jedli/, https://www.region-ceskesvycarsko.cz/turisticke-zajimavosti/zajimava-mista/niedermuhle/