Stezku Českem snad máme vyraženou na čele. Přitahuje božské zážitky a neuvěřitelná setkání

Říkám si, jak k tomu vůbec došlo? A vzpomínám, jak jsem všem téměř na potkání nadšeně vyprávěla o Stezce Českem s tím, že ji s manželem také půjdeme. Vůbec jsem nevěděla jak, kam a zač, jen jsem mluvila a úplně jsem nás, stezkařské zajíce, na ní viděla. Vizualizace pomáhá, protože za 6 měsíců od mého prvotního nadšení jsme vyrazili. A ejhle, už máme před sebou, v pořadí, pátou etapu. Prošli jsme si samozřejmě i začátečnickými chybami. Načež jsme zjistili, že lze nést v báglu podstatně méně věcí. Že ne všechny, co jsme si mysleli, jsou nutné. A začali jsme šetřit místem a snižovat váhu. Jak osobně, tak v batožině.

Je čtvrtek a vracíme se zpátky do Žacléře. A protože přichází podzim, odložili jsme trailovky a obuli se do trekových bot. A dobře jsme udělali. Vystupujeme z autobusu a zamíříme do Bernartic.

Před 14 dny jsme z Žacléře za deště odjížděli, za deště se vracíme. Ale to mám možná za to, že jsem si zkraje Stezky Českem stěžovala na úmorná vedra, tak abych si napříště vážila azurového nebe. U mě proběhla změna a starou modrou pláštěnku, takovou na ty bílé knoflíky, co mám snad z mládí, jsem změnila na pončo. Modrá sice dobrá, ale bágl neschová.

Jakmile totiž zavane ostrý vítr, pláštěnky se nadmou a vyletí vzhůru. Pořád si je vzájemně chytáme a smějeme se, že vypadáme, když ne jako netopýr, tak určitě jako, svého času, Velký Vont z Rychlých šípů, když přeskakoval zdi a hábit za ním jen vlál. Manželovi najednou vytanula vzpomínka na Širokka? Rychlé šípy prosvištěly mým dětstvím asi hodně rychle, když jsem na tuto přezdívku úplně zapomněla. A o tom právě naše články jsou. Píšu, co zažíváme, na co třeba právě i vzpomínáme. Nejspíše si zase otevřu za podzimních večerů knížku. Nejraději bych ovšem listovala ve starých časopisech Rychlých šípů s ožužlanými rohy, které mezi námi dětmi kdysi šustily. A opět mě Stezka vrací do dětství. Mám za to, že vzpomínky jsou jakýsi „vedlejší produkt“ Stezky, když to tak ošklivě řeknu. Spíše by mě zajímalo, zda to máte podobně a zda i vás při putování Stezka vrací do minulosti?

Jsme z města pryč a přicházíme k významné technické památce – dvoupatrovému železničnímu mostu v Bernarticích. Pokocháme se pohledem na mohutnou stavbu, kde vlaky jezdí po horním patře a spodní slouží jen jako výztuž. Zabočujeme do lesa, a vítá nás rozbahněná cesta, ale což. Nějak bylo, lépe bude. To jsem si ovšem jen myslela. Netušila jsem, co nás čeká.

I když Mravenčí vrch není až tak vysoký, v dešti po šutrové bahnité cestě přímo vzhůru, dost drsné. Vyškrábu se horko těžko nahoru, naopak manžel ještě stačí fotit. Jsem ráda, že jsem ráda. Asi po 200 metrech dál po žluté od rozcestníku Mravenčí vrch, objevujeme zbrusu novou fortelnou útulnu. Na chvíli usedáme a doplňujeme kalorie. Doženou nás dva mladí Stezkaři, kteří jdou stejnou trasu, jen končí v Náchodě. Tak dlouho jsme s mužem útulnu okukovali, tak moc se nám líbila, až jsme ztratili ostražitost, nabrali špatný směr a sešli do Polska.

Před túrou si už pouštíme podcasty a vyposlechneme si, kudy se asi budeme ubírat. Jenže nestačí jen vyslechnout, ale vyplatí se i poslechnout. Právě Martin Úbl upozorňuje v tomto podcastu na nutnost stáhnout si polské mapy do ofláče, jinak se trať přetrasuje. A to se stalo právě i nám. Holt jsme udělali zkušenost. I když v Polsku taky dobře. Jen jsme byli překvapeni spoustou neupravených domů. Skoro to vypadalo jako po povodni.

Zkratky sice moc ráda nemám, protože se tak leckdy jen tváří, avšak manžel nedá jinak. Odbočujeme tedy do vysoké trávy a vcházíme do lesa. Ale ještě před odbočkou nás upoutá výrazný smírčí kříž. Přijdeme blíž a čteme polský nápis: „Dotyčný dostal za trest postavit kříž (za vraždu).“ Kamenné symboly nás zajímají už spoustu let a mnohdy po nich pátráme. Představují zpravidla záhadnou temnou minulost, kdy se v daném místě stala tragická událost.

Vrah byl odsouzen dle tzv. smírčího práva k vytesání smírčího kříže. Věřilo se, že tvrdou prací tak odpyká svůj hrůzný čin. Jenže nestačilo jen vytesat kříž, ale odsouzený se musel vyrovnat s rodinou zavražděného i finančně. Smírčí smlouva obsahovala další náležitosti, jako například úhradu zádušní mše, přiznání viny či prosbu o odpuštění apod. Až po splnění všech podmínek byl učiněn na konci smírčí smlouvy zápis „Pokáno a odpuštěno.“

Pro změnu, když dojdeme na křižovatku, zatvrzele drží Bobříka mlčení. Stmívá se a do smíchu mi vážně není. Už ani neslyším zvuky aut, které k nám před chvílí ještě doléhaly. V tom telefonuje ubytovatel, kde jsme. Muž odpovídá: „Já vlastně ani nevím, někde v lese.“ No, to mě tedy uklidnilo, ale vím, že si manžel vždycky poradí. Teď prostě jen vypne navigaci a jde podle svého rozumu a znovu slyším auta. Heuréka, jsme na silnici. Zlatá asfaltka! Najednou mi je dobrá, já vím.

Mrkne na nás a se slovy: „Vy jste tedy nadšenci, v takovém počasí!“ nás zve dovnitř. Jsme vyschlí jako roští, cestou sem nebylo kde se občerstvit a vodu už jsme dopili. V manželovi pivko jen zasyčí a dává si druhé. Na třetí se už hostinský ptá, zda ještě? „Jasně, natočte mu, zaslouží si ho,“ volám.

„Tak to jste první manželka, co poznávám! Většinou odpovídají: Žádný pivo, už měl dost,“ směje se náš zachránce. Dáváme se s ním poté do řeči a dozvídáme se, že se zde usídlil vlastně náhodou. „Chtěl jsem z Prahy s tím, že vydělám nějakou tu korunu a vrátím se do Prahy. Nějaký peníz jsem vydělal, ale do Prahy ani náhodou!“ A vypráví nám o Stezkařích, kterých tu v minulých letech prošlo přehršel. Má spoustu zážitků, ale tenhle mi zůstal dlouho v mysli i v žaludku. „Tak se dívám na cyklistu, který sedí na lavici a zakusuje ruskou zmrzlinu. Přijdu blíž a on drží v rukou kostku másla a polyká máslo!“ Na můj udivený pohled odpovídá: „Já už to mám vyzkoušený. Tohle mě dodá energii.“ No, potěš Pánbu, mě by jí vzalo… Ale proti gustu žádný dišputát.

„Anebo jiní polykači kilometrů se přiřítí, dají si dva obědy najednou a na dvě hoďky se natáhnou na lavici. Jakmile se proberou, sednou na kolo a řítí se zase dál.“ Inu, každý to máme nějak nastavené. Ubytováváme se v malé, seč dřevem vonící, chatce, s lampičkou na baterku. To musím zdůraznit, protože jsem s lampičkou došla až k majiteli, že jí chybí přívodní šňůra. No jo, no, nemám profesák na elektriku. Chvilku si s mužem ještě povyprávíme a chumláme se do báječných přikrývek. Dobrou noc.

Po chutné a vydatné snídani se srdečně rozloučíme s hostitelem a vyrážíme. Na křižovatce nás ještě dojede a zatroubí na nás. Možná maličkost, ale srdíčko zahřeje. Zamáváme mu a pokračujeme po asfaltce, která nás zdraví cedulí okres Náchod, serpentinami stále výš a výš. Naštěstí se přes noc vypršelo, takže je jen zamlženo a netopýři odpočívají na dně báglu.

Zelená nás vede po polské hranici. Ocitáme se v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Naše duše zaplavují nadějné pocity, protože mezi kmeny stromů probleskují nádherné výhledy, pro které stojí za to šlapat. Jako by malíř nabídl svou pestrou podzimní paletu barev a v dáli vykreslil zalesněné vršky kopců. Mění svou barvu z temně zelené přes rezavou do zelenožluté. Úchvatný obraz poté zarámuje do modrofialkového nebeského rámu.

Nabízející se panoramata a boží oblaka nás budou doprovázet po celou cestu lesem. Bílé jakoby nabubřelé obláčky plují po blankytném nebi. Neustále mění svůj tvar a my své pohledy. Připadáme si jako malé děti s hlavami zvednutými k nebi a pusou od ucha k uchu. Manžel neváhá a okamžitě startuje své pohledy, aby boubelatá bříška oblaků zachytil na fotkách. S potěšením sledujeme, jak si hrají na honěnou.

Sice fouká, ale alespoň můžeme pozorovat další beránky na obloze. Překračujeme popadané šišky a po čase se příjemná cesta prudce svažuje dolů. Jdeme opatrně, protože nám na mokru podkluzují podrážky, jak je svah příkrý. Dojdeme k malé tůňce, jež se rozlila přes cestu a trůní si tu jak královna. Nu což, my jsme návštěvníci, ona je tu doma. Pokorně ji obcházíme, abychom se vrátili zpátky na pěšinu, která si s námi jakoby hraje. Jednou se zužuje, posléze rozpíná, zahaluje ji vrstva spadaného listí. Lesní cestu lemují nově i břízky, které svým bílým kmenem cestu nádherně prosvětlují. Bříza mi přijde jako zvláštní strom svou bílou kůrou zvrásněnou černými nepravidelnými proužky. Přijde mi jako bílá nevinná princezna, kdežto buk je král, jedle královnou. Tak se mi ta dřevěná královská rodina pěkně poskládala v mysli.

Na cestičce se objevuje bílý jemný písek, jenž jsme objevili zatím jen v Českém Švýcarsku. Hraniční patníky nás nenápadně upozorňují, že se místy touláme i u sousedů. Zpozorovali jsme, že některé z nich jsou jakoby přepsané. Původní „D“ je přepsané na „P“. Že by se tu přepisovala historie? Přijde mi úsměvné, že si chci přepsaný patník vyfotit a ejhle, má číslo 21. Vždycky u podobných nevinných „náhod“ si říkám: „Jsem tu správně.“ Číslo 21 je totiž mé šťastné číslo a já si vyberu z několika patníků nevědomky zrovna jednadvacítku.

Ještě než vstoupíme na úžasné obrovitánské balvany, poskládané jakoby do tvaru obrovského širokého chodníku, míjíme na cestě opět zvláštní symbol – kamenné srdce ČS + D. Už je to tak. Jsme svědci měnící se historie, kdy původně německé území připadlo při poválečném uspořádání Polsku.

Osmdesátiletý Hraniční buk tu roste na hranicích ve svém bohulibém klidu už od druhé světové války. Předestírá se v celé své kráse dvaceti dvou metrů. Ač osmdesátník, v rodu starých vzácných buků je vlastně mladíkem, protože buky se dožívají více než 400 let. Tento krasavec po obvodu měří 241 cm. Hraniční buk zůstal, ale blízká obec Libná bohužel nepřežila. Právě se k ní blížíme.

Nevím, jak vnímáte zaniklé obce vy, ale když nějakou takovou objevím, je mi těžko. Duši ovane stín smutku, protože víska, kde jsem prožila dětství, zmizela z mapy světa. Bohužel tehdejší mocipáni rozhodli a vesnička, která své kořeny zapustila již ve 14. století, musela ustoupit těžbě uhlí. Jmenovala se Jeníšův Újezd. Ale i když se nemám kam vrátit fyzicky, ve vzpomínkách se vracím často a s láskou.

Romantické údolí nás dovedlo ke středu bývalé obce Libná s bohatou kamenickou minulostí. U rybníčku se zastavujeme u pěkně vyvedené informační cedule, jež podává zajímavé svědectví. Stávala tu hodně živá vesnice. Nevycházím z údivu. Na to, že měla 95 čísel popisných, napočítala jsem až 15 řemesel. Taková normální soběstačná vesnička. Dnes abyste šikovného řemeslníka hledali jako jehlu v kupce sena. Bohatou historii Libné postihl stejně smutný osud s poválečnými odsuny jako jiné pohraniční vesničky. Byla poté nemilosrdně srovnána se zemí. Jen socha svatého Jana Nepomuckého tu naproti rybníčku stojí jako svědek těžkých časů.

Za Libnou vkročujeme na cestu, jíž lemuje nově vysázené stromořadí a znovu pozorujeme úchvatná oblaka. Posuďte sami.

Dovoluji se, hladím Zorinku a nejraději bych si ji odvedla s sebou. Je tak úžasná, hravá a milá s jemnou srstí, jakou jen může mít štěňátko. A hlavně se směje, stejně jako její páníček. Přijdou nám jako sehraná dvojka. Prohodíme pár slov, jak to v lese roste, že jsme také měli pejska a pokračujeme dál, ovšem se Zorinkou, která se rozeběhla za námi. Po chvilce zastavujeme a obracíme ji k páníčkovi. Když ho uzří, vesele zavrtí ocáskem a radostně se za ním rozeběhne. A jsme zapomenuti. Ovšem jen pro tento okamžik. Následující a úžasný nás teprve čeká, jen to zatím nevíme. Ten už pro nás chystá „ten nahoře“ a vězte, že budete možná překvapeni stejně, jako jsme byli my.

Úvozová cesta končí a přicházíme do Zdoňova, městečka ležícího v těsné blízkosti Teplicko – Adršpašských skal. Při cestě vpravo zaregistrujeme penzion. Pokračujeme dál a přicházíme k restauraci Kovářova kobyla. Radujeme se, že jsme trefili pátek. Dle itineráře Stezky mají otevřeno jen o víkendu. Ovšem netrefili jsme otevírací dobu. Je právě 11 hodin dopoledne a otevírají až v 15 hodin. Čekat nemá smysl, vracíme se tedy k penzionu, že pokorně poprosíme o kávu. V tom se střetáváme s přicházejícím houbařem a Zorinkou. Protože mi přijdou jako místní, táži se: „Nevíte prosím, jestli nám v penzionu uvaří kávu?“ „Tak to nevím,“ odpovídá houbař. Pokračuji: „My jsme totiž došli k restauraci a mají zavřeno.“

„Já vím, otevíráme ve 3 hodiny,“ s potutelným úsměvem odpovídá „houbař“. My se potkali s majitelem restaurace! Nikde nikdo a my potkáme osobu nejpovolanější. Někdy si říkám, že máme snad Stezku Českem vyraženou na čele, protože přitahujeme samé milé duše. Majitel restaurace vidí náš úžas a pokračuje v hovoru: „Máte chuť na kávu? Tak pojďte se mnou, já vám ji uvařím. Zrovna jsem si říkal, že bych si ji dal, tak si ji dám s vámi.“

Já na náhody nevěřím, věřím na to, že co se má stát, stane se. A pokud jsou duše nastavené na příjem, pak vystrčené anténky prostě zachytí signál a duše se přitáhnou. Setkání s panem Humplem a jeho Zorinkou bylo úchvatné. Než jsme dosedli, už na stolku trůnil džbán vody s jiskřícími skleničkami a kafíčko jsme dostali za malou chvilku. Bylo mňamózní. A bodejť by nebylo, když kávovou směs pro restauraci připravuje pan Nebeský z Prachatic, resp. NEBE-SKY. Prostě boží kávička.

Pan Humpl mě zaujal také svým jménem a vzpomněla jsem si na Humla ze seriálu Chalupáři. Na to nám se smíchem prozradil, že jeho sestra by nám mohla některé scény z Chalupářů převyprávět zpaměti. Zahráli jsme opět na stejnou notu. Chalupáře miluju a můžu je sledovat donekonečna. Mimochodem pan Humpl vypráví, jak se vyučil kuchařem ve Francii a kterak mu restaurace spadla do klína. Známá totiž hledala někoho, kdo restauraci nezaneřádí smažákem. A to tedy ne. Tady se vyváří z místních zdrojů od farmářů, což je mi sympatické. Rádi se tu někdy zastavíme na kus řeči a na dobroty připravované s chutí, profesionalitou a hlavně srdcem.

Zvedáme se, chceme platit a náš milý hostitel odvětí: „Právě jsem se rozhodl, že vás chci pozvat na kávu.“ Zcela nás odrovnal, ale vzpamatovala jsem se a vyměňujeme si kontakty s tím, že na oplátku zveme Humplovy k nám. I když nebeská káva to zdaleka nebude, bude podána s láskou a úsměvem. Moc děkujeme a těšíme se na shledání.

Naše duše nabité energetizujícím setkáním, předaly signál nohám a asfaltku přeletíme ani nevíme jak. Odbočujeme nahoru do stráně, protože tam někde v dáli na nás čekají Zdoňovské menhiry. Jsme zvědavi na tajemno. Jakmile se vracíme do zeleně, duše si zase povyskočí, rozjásá se a vyčaruje úsměvy na tvářích. Rozhlížíme se kolem sebe, vnímáme přenádhernou českou krajinu. Ubíráme se cestou mezi pastvinami, nad kopci plují oblaka v různých seskupeních. Jsou opět úžasná.

Své základy zde měla již v roce 1728. Dřevěná kaplička chátrala, proto byla vyměněna za kamennou. Zasloužila se o to Barbara Zinke, rozená Rost, vdaná za císařského dvorního muzikanta. O kapličku se dlouhá léta starala rodina Rostova až do svého odsunu. Od té doby drahokam mezi dvěma starými lípami už jen chátral. Naštěstí byl zachráněn díky nadaci a dobrovolným dárcům. Poseděli jsme před božím stánkem na lavičce a nechali se konejšit ševelícím větrem. Cítíme zklidnění a najednou nám přichází na mysl, že není kam spěchat.

V klidu vystoupáme až ke Zdoňovským menhirům, oficiálně Geopunkturnímu kruhu zaměřeného na zvířata. Je věnovaný bytostem živlů:

· Země – kráva, mlži a plži, had

· Ohně – včely, krkavec, vlk, kočkovité šelmy

· Vody – ryba, delfín, kůň

· Vzduchu – motýl, ptáci, netopýr

Každé zvíře má svůj symbol. Netušila jsem například, jak je kůň spojen s vodou? Dočetla jsem se, že kůň je představitelem emocionální síly vody, delfín představuje vědomí vody a ryba vtělení formy vody. A tak je to i s ostatními symboly. Každé představuje jiné vědomí. Jak slova, tak prostředí jsou velmi působivé. A posezení mezi těmito kamennými živly, kterými procházely místy sluneční paprsky, se nám jevilo skutečně až mystické a za zastavení určitě stálo.

Po chvilce rozjímání a naprosto vyklidnění zvolna stoupáme lesem a nabíráme směr Ádr. Po cestě ještě míjíme vyhlídku na Křížovém vrchu, kde jsou ve skále vytesány obrazy Křížové cesty a po čase už přicházíme do Adršpachu. Poobědváme v jídelně a rozmýšlíme se, zda navštívíme skalní město? Už jsme tu totiž před lety byli. Avšak při pohledu na skalní krasavce naše srdce zaplesají a kupujeme vstupenky. Když jsme stanuli u přenádherného zatopeného lomu modravé Pískovny, rázem jsme věděli, že jsme tu správně.

Zdroje: webové stránky Stezka Českem, https://www.svetcestovatele.cz/tajemne-smirci-krize-nemi-svedkove-krutych-osudu-a-lidskych-tragedii-smirci-pravo-cesta-k-odpusteni/