Ve dvou je nám 134 let, a přesto vyrážíme do hor – Stezka Českem z Nýdku do Valašských Klobouků

Přiznávám, Beskydy jsem měla dlouho jen v kolonce „na to jednou dojde“. Příliš prudké, příliš daleko, příliš kopcovité. Ale manžel měl jasno: „Jdeme!“ A ukázalo se, že strach z kopců se nejlépe léčí — na jejich vrcholcích.

Loni jsme chytli Tereziánské léto za pačesy a vyrazili po Stezce Českem do Orlických hor. Letos sice předpověď babím létem šetřila, ale i tak jsme vsadili na pěkné počasí. A vydali se na poslední letošní etapu: Beskydy — Javorníky, která končí ve Valašských Kloboukách.

Vystupujeme na nádraží v Bystřici a vybíháme do pizzerie na polévku. Máme jen 25 minut, a přesto se při zpátečním běhu na autobus zastavím před výlohou. Neuvěříte, co mě zbrzdilo — brejlím dovnitř a co nevidím? Pivnici! Ale ne ledajakou:

Urputné pípy — létající pivovar pivních entusiastů a rodáků z Bystřice.

Tak to jsem ještě neslyšela – Urputné pípy 😁

Manžel na mě volá — a už nastupujeme do autobusu. Odváží nás do Nýdku. Do výchozího bodu, kam jsme došli minule z Čantoryje. Dovolte mi trochu poodběhnout.

Z Čantoryje jsme tehdy odcházeli s duší překypujícími fantastickými panoramaty. Pročež tam jsme své vyprávění ukončili.

A o kus dál jsme obdivovali jmenovkyni, horskou chatu Čantoryje, s umně vyrobenými dřevěnými masivními lavičkami. Hudební či zvířátkové.

A aby těch zvířat nebylo málo, ubytování jsme tehdy měli zajištěné v Penzionu u Ovečky. Nicméně u chaty Čantoryje koutky úst zvedl nápis: „Pivo, které vás rozřehtá,“ pivovar Koníček.

Následovali jsme Rytířskou stezku po stopách staré báje, která vypráví, že v nitru Velké Čantoryje je ukryto vojsko rytířů, aby pomohlo zdejšímu kraji v případě nebezpečí.

Manžel mi ukazoval, přes jaké kopečky příště půjdeme. Mimochodem putování jsme ukončili v Nýdku. A netrvalo to dlouho a už jsme tu zase.

Jak jsem na ni natěšená, vyskočím v Nýdku z autobusu a snad se i rozeběhnu. Vždyť už jsme skoro na Stezce! Ale muž mě brzdí — on je ten, kdo stojí nohama pevně na zemi. Nebýt jeho, pár kulturních památek, jako třeba půvabný dřevěný kostelík, bych přešla bez povšimnutí.

Moje zorničky chytají spíše Paní mlhu. Převlečené stromy do podzimních barev, kapky deště, modré nebe nad hlavou…

Muž mi ukazuje moc hezký dřevěný kostelík, jenž patří mezi jedny z nejcennějších roubených sakrálních staveb v regionu. O zrod kostela sv. Mikuláše se v roce 1576 zasloužil nýdecký fojt Valentin Rykala. Za tuto přípravu manžela obdivuji.

„Cesta se začíná měnit…“

Naši pozornost upoutá cedule „U Nýdeckého korýtka, vyhoďte si z kopýtka.“ Zjišťuji, že se jedná o rozvoz jídel se zajímavou historií. S úsměvem, který nám slogan vykouzlil na rtech, jsme po čase konečně uhnuli z asfaltu a začalo to pravé stoupání. Asi tak v půli kopce nás cedule navádí doleva skrz průzor k lavičce a nelitujeme.

Krásné výhledové místo na Nýdek, nad nímž se klenou kopečky, které už máme za sebou — a další před sebou. Jen co se pokocháme, opět stoupáme. Nejdříve po louce, než vejdeme do malířem, panem Podzimem, vybarveného lesa. Kroky šustí, s úsměvem se rozhlížím:

„Ahoj, jsme zpátky,“ — a les jako by lehce zašuměl: „Rád vás zase vidím.“

Podzim miluji — pro barvy, šustot listí i jeho tichou krásu.

Nad námi se sklání větve se žlutými, oranžovými i zelenkavými lístky. Kráčíme po stezce místy zpevněné kameny. Kolem nás se ve větru jakoby vlní větve — ruce mladých buků. A mezi nimi se svádivě proplétají sličné bílé břízky. Když jsme vystoupali výš, romantiku podzimu vystřídalo ticho jiného druhu — ticho, které vyprávělo o minulosti.

Přicházíme na zvláštní místo, které mě překvapilo. Dozvídáme se, že v předvečer 28. října 2012 vztyčili členové Československé obce legionářské na vrcholu Polední obelisk věnovaný generálu Josefu Šnejdárkovi, důstojníkovi a účastníkovi první světové války.

Obelisk je součástí Památníku legionářů s Mohylou české státnosti, státní vlajkou a pamětními kameny. Každoročně tudy prochází Legionářský marš pořádaný členy Československé obce legionářské a Klubu českých turistů. Pochod s pietním odkazem na vojáky z Těšínska i legionáře vracející se po první světové válce domů.

https://medium.seznam.cz/clanek/tatana-vesela-40-kilometru-jedinecnymi-luzickymi-horami-po-ceste-odvahy-a-smutku-prolina-ji-stezka-ceskem-150298

Tíživá historie nám dala na chvíli zapomenout na podzimní radosti. S pokorou jsme si připomněli, že život v klidu a míru není samozřejmostí a tyto památníky jsou silným mementem.

Kousek od Obelisku se nachází Odpočívadlo Polední (672 m n. m.) zbudované Lesy ČR. Až se budete toulat nejen Beskydy, vězte, že Lesy ČR v rámci péče o turisty zřizují mnoho takových útulen pro chvíle odpočinku.

Před námi se zvedají zalesněné kopečky v odstínech zlata a nad nimi modrý závoj nebe. Vítr sice fičí, avšak oči vidí citlivou ruku malíře s širokou paletou barev.

Stejně jako se zvedá vítr, zvedá se i cesta od památníku. Dalo by se říct, že jdeme s větrem o závod. No, jen kdyby nefoukal proti nám. A podívejme se — to už dlouho nebylo. Šíleně rozježděná cesta, hluboké koleje, ale naštěstí můžeme jít středem, který nám rozpřažená kola těžké techniky milosrdně ponechala.

Koleje po čase uhýbají z kopce doleva, ale my se držíme červené značky dál vzhůru. Jakmile vyšlápneme nahoru, znovu se kocháme — výhledy nikdy neomrzí. Vždycky nás budou překvapovat, když se jejich kouzlo nenápadně vplíží do duše. Anebo proklouzne skrz zorničky a rozvlní před očima novou krásu. Zachytáváme léčivou přírodní energii. Oči smáčí dešťové kapky, pilulkou je zářivé slunce a obvazem pro duši jemný opar mlhy.

A tak jdeme dál, s vděčností, že si i v pozdním babím létě můžeme užít další kus Stezky Českem.

Přicházíme mezi chalupy a jsem fascinovaná okolní vysekanou trávou. Shlížíme na nedozírné pastviny a vzadu se pasou kravičky. A na nebi šediví zlobři. A ostrý vítr.

Najednou se na cestě objeví po obou stranách povadlá křídla vrátek. Jedno opřené o klacek. Asi vcházíme do soukromí? Jdeme dál okolo obrovské chalupy, na níž navazuje docela moderní dům. A v dáli se něco děje.

Mládenec přivezl kravičkám cisternu s vodou. Holky se pěkně srovnaly do řady, přesto na nás občas zaciví a zabučí.

Spustily serenádu. Asi je nemáme rušit. U panelu Naučné stezky Loučka nacházíme dvě lavičky a krásně vykreslené panorama Moravskoslezských Beskyd.

Hledáme každý kopec, který je tu namalovaný. Docela jsou vidět. Nejvyšší z kopců Ropice 1 083 m n. m., tak trochu ukrytá za břízkami a na paty jí šlape Velký Polom, za který už máme zářez na pažbě.

Na rozcestníku Loučka 835 m n. m. odbočujeme vlevo směrem na chatu Filipku a navlékáme bundy — vítr je studený. Přesto mě potěší pohled na listí, které se snáší ze stromů jako třpytivé tolárky.

Scházíme z kopečka a muž mi naproti ukazuje Velký Stožek. Cesta nám pěkně ubíhá, jen červenou jsme vyměnili za žlutou.

Musím se smát. To bude asi moje srdcovka, protože hůř slyším. Takže se ocitám vlastně skoro doma! Údolím protéká říčka Hluchová, jež odvádí vodu do řeky Olše. Je to jedno z mnoha údolí Těšínských Beskyd s nejnižším bodem obce Nýdek 420 m n. m., odkud jsme dnes vyrazili.

Od rozcestníku Filipka chata 745 m n. m. to už máme jen kousek k domácí pohodě. Jakmile vkročíme dovnitř, uvítá nás teplo krbu a okamžitě mám pocit domova. Oheň vytváří to krásné kouzlo, kdy sklepu zimu a kochám se jiskřičkami. Ne nadarmo se říká, že oheň spaluje myšlenky.

Původně se zastavujeme na kafíčko, ale Filipka nabízí víc, třeba i domácí koláč. No nedejte si! I když máme svoje energy tyčinky, neodoláme — je báječný. A když se paní zmíní, že dělají i smažené tvarůžky, polknu naprázdno. Takže jsme se občerstvili sakum prásk a s příjemnými pocity a plnými břichy neradi opouštíme útulnou Filipku. A moc ji doporučujeme. Klid, pohoda, v krbovkách praská oheň, paní se usmívá. Radost posedět. A navíc — mají i vlastní výrobnu sýrů!

Od Filipky lehce stoupáme a míjíme malý pomníček se stále ještě čitelným nápisem Forstmeister Emil Merk † 24. VI. 1911.  Emil Merk byl lesmistrem a dohlížel na práci hajných. Byli to oni, kteří od roku 1905 psali tehdejší „raporty“ měsíčních měření dešťových srážek.

https://medium.seznam.cz/clanek/tatana-vesela-stezka-ceskem-bozi-romantika-na-marianskohorske-boude-uprostred-lesu-pri-petrolejkach-a-svitu-svicek-90219

Pokračujeme dál a slunce vrhá krásné světlo na kopce před námi a rozehrává tóny všech odstínů barev. Jako kdyby brnkalo na harfu a každým brnknutím posílá zář do lesů, barví stromy, rozsvěcuje luka. Úchvatný pohled. Manžel fotík je v pohotovosti.

Pod námi se rozprostírají rozhlehlá údolí s porůznu rozesetými staveními. Máme pocit jako by se tu zastavil čas. Vlastně nikoho moc nepotkáváme a do duše vstupuje klid a blažené ticho.

Přicházíme na výhledový vrchol Filipka 762 m n. m. Leží na hraničním trojmezí obcí Hrádek, Návsí a Nýdek, což připomíná statný trojmezní hraniční kámen. Také tu najdete zastřešený turistický přístřešek, kde můžete spočinout.

Z prudkého kopečku scházíme dolů. Kořenové schody přibrzďují naše kroky, takže nekloužeme. Pokračujeme po pěšině a kocháme se krásnými výhledy. Jako by nás opět předběhl malíř se svou okouzlující podzimní paletou barev. Dnešní etapu asi pojmenuji Výhledová.

Objevujeme přírodní skvost v Beskydech — ojedinělou lokalitu pastevního lesa s porostem jalovce obecného. Pichlavý jalovec potřebuje ke svému růstu spoustu slunce, v zastínění brzy odumírá. Načež jsou okolní stromy omezovány tak, aby zůstaly zachovány podmínky právě pro vývoj jalovce, jenž je v některých krajích již velmi vzácný. Zde se ho daří zachovat. Keře jsou zvláštně křivolaké, místy až poléhavé či nepravidelně rozložité.

V dřívějších dobách byly jalovci přisuzovány až magické účinky. Lidé ho uctívali např. jako strážce brány do jiných světů. Zničit jalovec znamenalo přivolat neštěstí. Naopak jalovcová větvička, kterou lidé při sobě nosili, chránila proti nemocem a zlým duchům. Jalovcový kouř měl také vyhánět čarodějnice, či naladit mysl na jasnovidectví.

Z jalovcového ráje mi muž ukazuje na obzoru osadu Bahenec usazenou na hřebínku. Podél cesty objevujeme hraniční mezníky s iniciály TK. Jak jsem se dozvěděla od všímavého čtenáře — jedná se o zkratku Těšínské komory „Teschener Kammer.“ Dodatečně děkuji za informaci.

Než vkročíme na zpevněnou štěrkovou cestu, ještě si zašustíme spadaným listím. To je takové blaho. Nalevo se nám ukazují chaloupky jakoby zakousnuté do svahu. A opět dost daleko od sebe.

Vítr přináší kapky deště, ale výhledy nám deštivé počasí vynahrazují. Cesta z kopečka už ubíhá sama. Vstupujeme do Návsí s neobvykle velkými domy a opět volným prostorem okolo sebe.

Dorazili jsme do Jablunkova. Zešeřilo se. Procházíme podél rušné silnice, kapky deště nás stále lechtají a šero protínají pouliční lampy. Z dopravní cedule zjišťuji, že do Žiliny je to už jen 42 kilometrů. Přijde mi neuvěřitelné, že jsme tak daleko od domova!

Obdivujeme nádhernou stavbu. Nad námi se tyčí dominanta města — kostel Božího těla. Je přesně 18 hodin a na věži se rozeznívá zvon. Mimochodem v říjnu roku 2011 byly vysvěceny tři nové bronzové zvony pojmenované Jan Pavel II., Panna Maria Fatimská a sv. Hedvika. Zvon krásně zní. Lepší uvítání jsme si nemohli přát. Na chvíli se přenesu ve vzpomínkách na Radhošť a kapli, kde se stále ještě zvoní „ručně.“

Procházíme okolo kostela a scházíme k řece, kde nás čeká krásné dřevěné překvapení. Obrovské jablko, vyřezávané srdce, korbel a vodní panáček s dýmkou — a s očima tak živýma, až mi zatrne.

A pohádku na dobrou noc dokresluje měsíc nad řekou. Bylo by to krásné, ale ona to je lampa a vrhá pruh zářivého světla na řeku, jako by byla měsícem. Odraz fantasticky v poklidně plynoucí Lomné světélkuje.

Do konce etapy nám schází už jen pár kilometrů. Proplétáme se úzkými uličkami, míjíme kapličku. Ozývá se štěkot psa. Ještě nás na železničním přejezdu zastavuje červená a čekáme až přefrčí vlak.

Jdeme za úplné tmy. Podcházíme silnici, auta sice nevidíme, ale slyšíme. Zdá se, že opouštíme lidská obydlí a procházíme asi pilou. Po obou stranách spousta prken a hranolů. Božsky voní.

Konečně bereme za kliku Restaurace U Maryny. Manžel se mlsně pozastavuje nad cedulí: „Každý pracovní den od 11 do 14 hodin sněz, co chceš! 169 Kč.“ Ale nemusí smutnit. I když přicházíme v době, kdy má kuchyň zavřeno, večeři dostaneme — paní kuchařka na nás počkala. Milý přístup od majitelky nás potěšil.

Sedíme v teple, venku padá tma a já si v duchu říkám, že přesně o tom tahle cesta je. O krocích, které někdy bolí, ale nakonec stojí za to. Beskydy mě naučily, že strach z kopců nezmizí, dokud na ně nevylezete. A nakonec zůstane jen ten dobrý pocit, že jste šli — a my děkujeme, že jdete s námi.

Zítra jdeme zas. Batohy na záda, hlavu vzhůru — a uvidíme, kam nás naše kroky zavedou tentokrát.

Zdroje:

https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-mikulase-12980849

https://www.snejdarek.cz/ohlas2025.html

https://mapy.com/cs/turisticka?moje-mapy&cat=mista-trasy&mid=67936100ff8fdfb3e60805f3&x=15.6661925&y=49.7913935&z=7

https://kct.cz/

https://www.csol.cz/