Na Stezce Českem objevujeme sličnou krásu Orlických hor ale i smutný příběh z Krahulčí

Den začínáme nabuzující kávou a cítíme nezdolnou radost, že jsme zase na Stezce. Na Stezku nás vytáhlo Tereziánské babí léto. Název sice poetický, ale na náměstí ve Velkém Poříčí nás málem smetl vichr.

Jdeme dost dlouho podél Metuje, vítr pofukuje, míjíme zavřenou hospůdku Bavorka. Loučíme se s Metují a s chutí razíme do vršků po zelené. Byla cesta, byla ušlapaná a zavedla nás do lesa. Nad hlavami po nebi pobekávají a doprovázejí nás beránci. Sluníčko na obloze, slunce v duši. Smutného spadaného listí se najednou chopí vítr, nadzvedne ho a roztančí ve větrném víru.

Jdeme dál po asfaltce a přicházíme prudkým stoupáčkem do vesničky Česká Čermná. Krásná malebná upravená vesnička nás zaujala také velkými dřevěnými sochami. Dva dřevorubce jsme potkali i u rozcestníku Nad Českou Čermnou. Pověst říká, že se bratři dřevorubci nedokázali dohodnout na dědictví. Chamtivost je převálcovala natolik, že se na jejich hádky už nedokázalo nebe dívat. Setmělo se, zahřmělo, z černého nebe sjel blesk, vzápětí zaduněl hrom a oba bratři se zhroutili do trávy a život je opustil.

Držíme se žluté jako klíště a věříme, že se nás bude držet i žhavá koule na jasném nebi. Na zemi si ustlalo žluté borovicové jehličí. Jdeme příjemnou nenáročnou cestou, ale dlouho jsme se neradovali. Lesní cestu rozjezdila asi těžká technika a hluboké blátivé koleje vypadají hrozivě. Nicméně se dají dobře obejít lesem. Jen co do něho vstoupíme, manžel skoro zakopne o nádherného bílého hřiba. Nemohl jinak než ho vzít s sebou na procházku. Míříme přes rozcestí s veselým názvem Pod Kašparkou, přicházíme k Borovskému mostku a podivujeme se. Cesta se pod nohama zbarvuje do zvláštní rezavé barvy. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, se před námi objeví palouk s půvabným výhledem na Krahulčí, část městyse Nový Hrádek.

Název Krahulčí byl odvozen od spousty krahujců, kteří se v lesech tehdy zdržovali. Nicméně zajímavější je příběh učitele Jaromíra Picky z Krahulčí, jenž v roce 1939 založil ilegální odbojovou skupinu a v říjnu téhož roku se rozhodl odejít do zahraničního odboje. Svou píli a fyzičku zužitkoval coby instruktor speciálního výcviku našich výsadkářů ve Velké Británii. Stal se osvětovým a tělovýchovným důstojníkem Československé samostatné obrněné brigády. Po válce se staral o vojenské sportovce, mezi nimiž nechyběl ani Emil Zátopek. Nicméně jeho obrovské zásluhy byly po únoru 1948 zapomenuty. Byl propuštěn z armády, degradován a dvakrát vězněn. Válečný velikán mohl vykonávat už jen práci pomocného dělníka. Smutný příběh.

Podzim čaruje anebo skřítek Frymbulín popadl štětec a vymaloval nám Stezku? Kdo ví. Vyjdeme z lesa a vítají nás nádherné chaloupky zasazené do svahu, takže na sebe přirozeně pěkně navazují.

Napravo zurčí potůček, jenž kaskádovitě padá z kopečka dolů. U krásného jezírka plného rákosu číhá vodník na své dušičky. Nitro je nasycené čarokrásnou podzimní atmosférou, ale naše chuťové pohárky jsou stále prázdné. Konečně přicházíme k prvnímu občerstvení do Nového Hrádku. V restauraci s radostí shazujeme bágly a objednáváme kung pao a vepřový závitek plněný zelím. Kung okolo pao ani neproběhlo a zelí závitek ztratil asi cestou k nám.

Fakt nejme vybíraví, ale mé kuchařské sebevědomí okamžitě vylítlo a zdolalo olympijský rekord. Na druhou stranu jídlo bylo teplé, levné a po cestě jediné. Návdavkem objednáváme kávičku a pohledem projedu po unavených zákuscích. Vybírám nejsvěžejší. Trefa! Malinový cheesecake nezdařený oběd vynahradil, takže konec dobrý, vše dobré. Manžel se vzdává hříbku, který u kuchaře nachází své útočiště.

Máme pocit, že se jedná o šibeniční humor, protože si tu vítr pořád hraje na honěnou jako za dob větrné elektrárny. Dáváme se do hovoru s pánem z Náchoda, jehož děti na louce pod rozhlednou pouštějí draky. Počasí přímo na drakiádu! Dozvěděli jsme se od Náchoďáka spoustu užitečných informací. Sypal z rukávu tipy, které nesmíme minout: Rozhledny Vrchmezí – Orlica na polské straně, Velká Deštná a mnoho dalšího. Loučíme se a stoupáme po 183 schodech na 47 metrů vysokou spirálovitou kovovou rozhlednu. Pokukujeme z výšky na cíl dnešní cesty, na Olešnici, resp. Polom. Dlouho se nezdržujeme, protože opravdu šíleně fičí. Z Šibeníku nabereme směr Olešnice. Doprovází nás Křížová cesta, na jejímž konci objevujeme nádhernou Šarbochovu památnou lípu. Shůry v klídku pohlíží na poutníky už celých 300 let.

Scházíme přes Dlouhé k samotoči, ale v té zimě jsme ho ani neměli chuť roztočit. Přesto, díky za něj. Jak je naším zvykem, začalo se stmívat a zbýval ještě pěkný kousek až za Olešnici do Polomu k Penzionu Na Staré škole. Dorazili jsme coby světlušky kolem osmé hodiny večerní. Příjemné ubytování, teploučko. Mrzí nás, že jsme se nepotkali s majitelem, protože byl velmi vstřícný. Navíc mu stálo za to nás ubytovat na jednu noc, i když jsme byli jediní. Dokonce nám večer zpříjemnil roztopenými krbovými kamny, báječné. Dodatečně moc děkujeme.

Prudký vítr nám bere slova z úst, tak si pusu zamknu alespoň na chvíli a uši jistí kapuce. Procházíme opuštěnou Olešnicí a za městečkem na rozcestí Klimšák (manželovi se pojmenování moc líbilo) odbočujeme doprava do táhlého kopce po ušlapané cestě.

Jdeme po široké louce a udiveně okukujeme vytápěný posed. „Škoda, že nemám vytápěné rukavice,“ pomyslím si. Přicházíme k pastvinám, od kterých nás dělí neposekaný pruh trávy. K nebi vzpíná své klásky léčivka třezalka, občas se mezi trávou proplete květ jetelíčku a opět nás doprovází cinkot křehkých fialkových zvonků. Nacházíme se ve výšce 760 m. n. m. a na vršku před vstupem do lesa cedule: „Zákaz vstupu do lesa z důvodu lovecké akce od 20.-21.10.24“ Máme kliku. Pro každý případ posíláme info na FB Stezky Českem. V lese opět mírný stoupáček, není se co divit, vždyť jdeme na rozhlednu. V duchu se mi honí hlavou, že by mi někdy ani nevadilo, kdyby byla rozhledna někde v údolí. Sice bych možná koukala srnce do očí, ale zase bych nebyla tak ufuněná.

Les před námi, les za námi, les vedle nás. Doslova se koupeme v lese, takže chvílemi ani nevnímáme vichr. Sice se krajní smrky nebezpečně naklánějí, ale věříme, že vydrží. Proplouváme lesem, manžel volí kraul, já volný styl. Jdu si lážo plážo, v hlavě opět vymeteno, rozhlížím se okolo sebe a je mi blaze jako vždy, když mě obklopuje matička příroda. Vpředu se míhá manželův batoh, ale dost často se zastavuje. Tuším, že muž – pokolikáté už? – bere foťák do rukou, namíří tu na květinu, na zajímavou trávu, světlo probleskující mezi větvemi stromů a cvaká. Jen díky jemu máme naše báječné zážitky zaznamenané nejen v srdci ale i „na papíře“.

Skláníme se nad neobvyklými bílými travinami, které lemují úzkou lesní cestičku. Možná ostřice, jež mění svou barvu ze zelené do bílé až nádherně stříbrné? Vlasy se nám barví do běla stejně jako téhle nenápadné trávě. Možná se hodila do gala, aby příbuzné přivítala. Provázejí nás podzimem zbarvené stromy, opět probleskne kouzelný výhled do okolí, ale pohled mi občas sklouzne i na cestu a už vím proč. Přímo uprostřed cestičky leží krásné kamenné srdíčko. Poňuchám se a šup s ním do batůžku. Někdo má srdce na dlani, já na zádech.

Jsem profoukaná skrz na skrz. Zkřehlými prsty nás zapisuji do vrcholovky. I když je zaplněná, místečko si najdeme. Odskakujeme si ze Stezky na polskou rozhlednu Vrchmezí/Orlica, nejvyšší bod Orlických hor na polské straně. Cestou k rozhledně míjíme hraniční vrchol Orlických hor ve výšce 1 084 m a vedle pomník císaři Josefu II. Jen kousek odtud se už v Polsku tyčí krásná dřevěná rozhledna. Poprvé vidím na rozhledně vybavenou a přístupnou lékárničku, palec nahoru. Šplháme po 106 schodech na vršek rozhledny.

Fučí to úplně nejvíc, málem nás to zase smetlo ze schodů. Nabízí se nám panoramatický výhled na hřebínek Orlických hor, v zamlžené dáli tušíme Krkonoše. Zdá se, že Orlica je oblíbeným výletním cílem. Potkáváme dost polských turistů, jen cestou na Šerlich k turistům přibudou i pejsci. Orlica byla velmi navštěvovaná již v dávné minulosti, kdy na ni vystoupali dokonce i císař Josef II., šestý prezident Spojených států John Quincy Adams i slavný skladatel Fryderyk Chopin. Na české straně je právě na počest výstupu v roce 1779, císaře Svaté říše římské Josefa II., krále českého a uherského, vystavěn pomník.

Vracíme se na rozcestník Mezivrší a pokračujeme po červené na Šerlich. Označení nejvyššího bodu ve výšce 1025 n.m. zahlédneme vpravo v lese. Patrně tíhou let nevydrželo a skácelo se k zemi. Z vršku klesáme k Masarykově chatě, kde si pochutnáváme na výtečném obědě s nezbytnou kávičkou. Přichází parta mladých rodin s malými dětmi. Přijde mi úžasné, že i v nevlídném počasí vyrazili s dětmi do přírody. Děti jsou rozjařené, některé unavené, ale oklepou se a šíří kolem sebe nabíjející pozitivní energii. Všichni okolo ji chytáme a vidím, že vykouzlila snad všem okolo úsměv na tvářích.

Na duši blaze, v žaludku jako v pokojíčku. Posilněni scházíme do sedla a cesta nás vede opět do lesa. Šustíme si ve spadaném barevném listí, sluníčko nás lechtá, barvičky okolo nás jsou jako pastva pro oči. Očima přejíždíme krásnou kopcovitě zvlněnou krajinu s barevnými výhledy k polským sousedům. Docházíme k celoročně otevřené útulně (kiosek Srub), je to ale parádnice! A před krasavicí sedí dřevěná Kačenka s hrnečkem v ruce a zve na občerstvení. Milé ale občerstvení jen o víkendu.

Odbočujeme a po kamenité cestě dorazíme na volně přístupnou rozhlednu Velká Deštná do výšky 1 115 m. n. m. Královna Orliček je vystavěná z ocelové konstrukce obložené dřevem. Vichr ne a ne jít spát, pořád se tu prohání, ale alespoň vyfoukal nebe do blankytně modré. Oči dohlédnou na Vrchmezí, připomínáme si rozhlednu na polské straně, vlevo určitě Deštná. Krkonoše jsou zahaleny v dalekém mlžném silném oparu. Muž napřahuje ruku a maluje v dáli naše další putování: „Půjdeme, půjdeme, půjdeme až na konec hřebínku a tam někde budou Říčky (naše dnešní ubytování).“ Zatím jsou ve větrném nedohlednu.

Cestou potkáváme barevné kytičky, koštujeme svěží chladivý Valinův pramen.

Teče čůrkem, ale teče, a navíc z úchvatné mechové trubky. Dostáváme se na rozcestník Pod Homolí a hledáme Kačenčin šenk. Rozhodně doporučujeme.

Věřím, že v létě je šenk v obležení,

je tu krásné posezení.

Vychlazené alko i nealko odebíráte ze zurčícího potůčku. Navíc má pro tuláky Kačenka nachystané i Dobroty. Zapisujeme se do knížky, omrkneme vtipnou společenskou hru Dámu ze zátek od piva a kasičku v pařezu. Stoupáme opět do kopečka po červené na Homoli. Jsme v Orličkách, tak žádný div, že míříme nahoru. Šlapeme pěšinkou nad Bunkrovkou. Bunkry jsme pro tentokrát oželili, protože nás čekají zítra.

Jsme stále v obležení lesního porostu všech možných teplých podzimních barev až docházíme ke Kunštátské kapli. Vypíná se uprostřed lesa coby úchvatný drahokam. Kdysi sloužila jako místo k bohoslužbě dřevařských dělníků převážně z Tyrol, kteří sem jezdili za prací. Kapli patronky Panny Marie s kruhovým půdorysem vystavili na hřebeni, jenž tak trochu napověděl její osud. Kvůli nepříznivým podmínkám byla párkrát zdevastována, ale naštěstí vždy obnovena. Díky za úžasný svatostánek, jenž uprostřed lesů doslova září a vysílá bohulibou energii patronky Panny Marie.

Cesta na vršku začíná být místy blátivá, obcházíme kaluže, občas se boříme do podmáčené půdy, až snad rašeliniště. Přicházíme na Pěticestí a začíná se smrákat. Kupodivu v občerstvovně mají ještě otevřeno, a tak si na zahřátí dáváme rumíky a odskakujeme na sjezdovku mrknout na výhledy. Objevujeme dokonce i odpočívadlo pro trpaslíky. Jednoho jsem pro vás vyfotila.

A už jen spěcháme do Říček, abychom byli co by dup v teplíčku. Pro dnešek máme v nohách téměř 34 km. Tuto etapu bychom nazvali Šustivou a Větrnou. Míříme na dnešní ubytování do hotelu Konšel. Asi jsem věděla, že se nám tu bude líbit, takže jsem ho zabukovala rovnou dvakrát a hned na stejný termín!

Úplně jednoduše, jak to umím jenom já. V Orličkách se nám nedařilo najít ubytování. Končila sezóna, končily penziony, ale vysílala jsem přání, až obloha nad naším domem jiskřila. Manžel sice nebyl rád, že Neratov nevyšel a musíme odbočit do Říček, ale nebylo zbytí. Nicméně den před odjezdem do Orliček, rozhodnutá udělat muži radost, zasedla jsem k počítači. Lítala jsem po netu jako zkušený pilot bombardéru. Den předem jsem dokonce napsala prosebný email místostarostce do Neratova věříc, že jako místní bude mít zdroj ubytování v rukávu. Měla, a dokonce v centru Neratova! Jak nám to mohlo ujít? Okamžitě ruším ubytování v Říčkách, byť jsem před pár minutami poslala zálohu a telefonuji v osm večer na farmu do Neratova. Tečka, hotovo, zajištěno a za úplně nádhernou cenu i se snídaní.

Manželovi hrdě hlásím, že máme ubytování v Neratově, a dokonce v centru. Muž na mě podezíravě hledí. Nenechám se vyvést z klidu. Muž mrkne do mapy, pak na mě a ptá se mě: „A to ti není divný, že jedeme zítra do Orliček a tenhle Neratov leží u Bohdanče??“ „Né, proč?“ divím se. Muž nade mnou jen sprásknul ruce a v tom mi připomněl nedávnou mou cestovatelskou epizodku.

Kdo nás sleduje ví, že: „Mapa – můj nepřítel.“ Ale cestuji ráda a v ničem mi to nepřekáží. Udělala jsem si výlet do Děčína, že se projdu okolo Labe po cyklostezce, kudy s manželem jezdíme do Drážďan. Jenže jsem nevěděla, kde ji hledat. Tak jdu nazdařbůh a představte si, že nějakou šťastnou souhrou okolností jsem na ni skutečně natrefila.

Štráduju si to do Německa celá šťastná, jak jsem šikovná. Jdu a jdu a je mi divné, že nenacházím restauraci, kde se občas s mužem stavujeme. Nicméně asi po 10 kilometrech kroky obracím. Doma rozradostněná přepadnu manžela a chlubím se, že jsem cyklostezku našla a přiblížila se Drážďanům. Muž na mě podezíravě (opět) hledí a ptá se: „A šla jsi po proudu nebo proti proudu?“ Má odpověď se zapsala zlatým písmem do rodinné kroniky: „A je to důležitý??“ Načež znovu zdůrazním, že jsem šla prostě do Německa, to rozum dá!

Manžel v klidu: „Taťánko, prosím tě, vzpomeň si. Šla jsi proti proudu nebo po proudu řeky?“ Abych mu udělala radost, s úsměvem odpovídám, že proti proudu. Na to muž sepjal ruce, podíval se vzhůru a prosebným hlasem říká: „Pane Bože, ty to vidíš! Je to marný, je to marný, je to marný.“ A pak se podívá s láskyplným pohledem na mě: „Ty jsi šla na úplně opačnou stranu! Vždyť ty bys, holka moje, došla až do Prahy!!“ A moje cestovatelská bublina splaskla.

A teď je to tu znova. Jak mám asi vědět, že existují dva Neratovy a každý jinde? V deset večer ruším ubytování na farmě v Neratově u Bohdanče a pokorně znovu bukuji ubytování v hotelu, který jsem před dvěma hodinami zrušila. A posílám opět zálohu. Prostě trošku vzrušení před odjezdem.

Dorazili jsme do hotelu Konšel a dělala se neviditelnou. Vycházelo to ovšem jen do doby, než jsme platili za ubytování. Paní provozní Hádková mrkne na email a směje se: „My se přece známe? Vy jste bukovala náš hotel duo.“ Omlouvám se, ale paní se usmívá: „Vždyť se nic nestalo. Hlavně, že vám vyšlo, co jste chtěli a jste u nás. To se může stát.“

Příjemný personál, welcome drink jsme znásobili a zbytek večera strávili díváním do krbu. Třešinku na dortu představoval pan Hádek, majitel hotelu, jenž nás dokonce druhý den po výtečné snídani vrací zpátky na Stezku. V autě jsme strávili příjemnou chvilku, kdy nám vyprávěl, že lezl po skalách, jezdí na kole, když je čas. „Také máme ovečky a nabraly hodně tukových zásob. Bude tuhá zima.“ Manžel souhlasně přikyvuje: „Hodně si na Stezce všímáme, že louky jsou úplně vysekané do posledního stébla.“ Zvířátka nepotřebují předpovědi počasí, jsou moudrá a mají v sobě nastaveno: Bude tuhá zima a podle toho se sama zařídí. Máme se od nich hodně co učit.

Poděkujeme za krásné zázemí, odvoz a milý rozhovor, loučíme se a vyrážíme s chvěním v duši směr Neratov. Čeká nás unikátní kostel s prosklenou střechou a další překvapující setkání.

Zdroje: webové stránky Stezky Českem, https://www.kudyznudy.cz/aktivity/vrchol-vrchmezi-v-orlickych-horach