Stezka Českem: 36 km přes Javorníky k Vintrovce s vůní Nového Zélandu

Itinerář Stezky Českem upozorňuje na maximální vstřícnost personálu na chatě Bačkárka. Potvrzujeme do puntíku. Při snídani se o nás paní kuchařka starala jako o vlastní. Domluvili jsme se i na dřívější snídani, což vám ne všude umožní.

Ráno nás přivítaly baculaté puntíkaté červené hrnečky s horkým čajem. Nabídli nám volská oka. Manžel si řekl o 3, já o 2. Paní kuchárka si manžela změřila pohledem a šoupla mu na talíř rovnou čtyři.

Nový den, nová dobrodružství. Odcházíme z Bačkárky a kupodivu vnímáme počasí lepší, než jsme čekali. Jsou dokonce už 3 stupně nad nulou. Kamínky pěkně křupou. Vracíme se necelé dva kilometry na Stezku, ze které jsme včera sešli kvůli ubytování.

Tip pro Stezkaře: Pokud jdete po mapy.cz, je třeba mít v offline režimu staženo i Slovensko, jinak vás mapy přetrasují.

Míjíme rozcestník Kasárne 950 m n. m. a míříme dál po asfaltce. Vcházíme do mlhy. Bágly jsme už na chatě pro jistotu opláštěnkovali. Následně z asfaltky odbočujeme doprava a ocitáme se v horském sedle Butorky 982 m n. m.

Na stožáru rozcestníku povlává slovenská vlajka. Vezmu její cíp do ruky a rozprostřu ji: „Ahoj, mami a tati.“ Vzpomínka na rodiče mi sevřela hrdlo a ukáplo hodně slziček. I to přináší Stezka — bolavé ale krásné vzpomínky. Od Butorky stoupáme kamenitou cestou, kol kolem se rozprostírají mlžánky. I já mám v očích stále mlhavo.

Dnes se posouvá čas a my jsme to úplně vypustili! V klídku manžel doma naplánoval obvyklou kilometráž, ale už teď je jasné, že dorazíme sakra za tmy. Navíc přes nebezpečné Pulčínské skály. A s medvědem v patách… Čelovky se hlásí o slovo.

Abychom došli za světla, museli bychom štrádit 11 hodin bez oddychu, což asi dost dobře nejde. Navíc se těšíme na, mezi Stezkaři, oblíbené bistro Vintrovka, které známe zatím jen z FB. Dnes se konečně seznámíme s přívětivými majiteli. A nejen s nimi.

Mlha prostupuje mezi stromy. Sluníčko dostalo stopku a blátíčko pod botami čvachtá. Přesto nám to na podzimní náladě neubírá. Kocháme se kouzelnými barvičkami, které nás doprovázejí na každém kroku. Po rovinaté blátivé pasáži nás ale čeká stoupání, které nás má odměnit.

Vydrápali jsme se na kopeček a nabízejí se nám nádherná panoramata. Mlhu s bílými čepičkami zve nebe na návštěvu. Mlha pozvolna stoupá. Vítr je k neutišení.

Jen pár kroků nás dělí od cedule k hradu Butorky. Tady? Hrad? Nacházíme jakousi kamennou mohylu s dřevěnou cedulí hrad Butorky. Účel mohyly jsme nepochopili ale proč ne.

Kráčíme po místy vysoké vrstvě napadaného listí. Oči jako ostříži, jelikož listy vystlaly vysoké blátivé brázdy. Neustále kličkujeme a propadáme se do bahna. Napravo zahlédnu prehistorického ještěra s tlapami, kterými hrabe v listí. A o kus dál Ježatka smrková!

Mlžný les nás dovádí do sedla pod Velkým Javorníkem 1 050 m n. m. Na Malý Javorník to máme odtud 2 hodiny cesty. Na rozdíl od Čech slovenské ukazatele nezohledňují kilometry ale hodiny.

Ze sedla se přehoupneme a staneme na nejvyšším vrcholu Javorníků, kde nás vítá velký dřevěný kříž a mlha. Zaslechneme zvuky a přibíhají dva kluci s holemi. Muž je povzbuzuje:

„Hop, hop, hop…“

Smějou se na nás, zdraví, berou hole do jedné ruky, mrknou kudy kam a běží dál. Nechápu, jak v té rychlosti vědí, kam šlápnout? Já běžet, tak mám bláto až za ušima.

Sedlo Gežov 1 040 m n. m. a zastávka. I když spěcháme, mrkneme do jízdního řádu a říkáme si, že tedy počkáme na autobus. Je tu totiž vtipně umístěná cedule Zastávka ČSAD. Zasmáli jsme se. Nic naplat, autobus má asi zpoždění a my už déle čekat nemůžeme.

Mimochodem manžel vtipálek mi ukazuje panoramata. Otáčím se: „Kde?“ Ukazuje do mlhy.

Vyrážíme. Přes noc pršelo. Stezka se proměnila v mazlavou, klouzavou břečku, která pleská pod nohama. První pád na sebe nenechal dlouho čekat a kdo jiný než já, trpalka. Naštěstí jsem padla dopředu a odneslo to jen koleno a ruka. Záda zatím čistý.

Kochám se božskou mlhou. Chvíli jsem nedávala pozor a už zase líbám matičku zemi. Stezka je jako namydlená podlaha. Člověk musí být pořád ve střehu. Je deset hodin a usmívám se: „Ahoj, sluníčko!“ Dneska si přispalo. Asi se mu nechtělo z vyhřátých duchen.

Zatím je schované za šedivými zlobry a mlhou, ale občas skrze ně protáhne štíhlé zlaté ručky. Věříme, že se dnes ještě rozzáří. A možná mu vyvolám úsměv na tváři, když sebou zase majznu. Kocháme se zeleným borůvčím a čirými slzičkami na smrkových větvičkách. Obdivujeme javornický endemit: Kapičkovník obecný.

Přicházíme na planinu zalitou sluncem. Nádhera! Stojíme na vyhlídkovém vrcholu Stratenec, který se rozkládá na česko-slovenském pomezí. Ikonický památník ve tvaru 3 křížů připomíná tři vojáky, kteří zde padli při osvobozování Velkých Karlovic.

Monitorujeme dřevěnou rozhlednu, která je další dominantou a zblýskneme spacák přehozený přes zábradlí. Výhledově sice mlha, ale třeba nás tam čeká milé setkání. A čekalo.

Mimochodem rozhledna na Stratenci patří mezi nejvýše položené rozhledny na Slovensku.

Ohlásíme se a pak stoupáme po krátkém strmém schodišti nahoru. Přespali tu dva tuláci a mají fakt co povídat. Zmínili jsme, že nás zaháčkovala Stezka Banátem.

„Neváhejte a zkuste to!“

A dávají k lepšímu svůj příběh: „Fagaraš, nejvyšší pohoří Rumunska. My tam jeli pozdě. Byli jsme tam v září-říjen a bylo škaredé počasí. Léto se zlomilo v zimu. Napadl sníh. Divočina a původní lesy. Říká se prý, že v Evropě, co jsou ty původní lesy, tak snad 60 procent je v Rumunsku. A lidi jsou v pohodě, hlavně ti na horách.“ No, navnadili nás, ne že ne.

Jdou z Hrozenkova, přespali tady a pokračují na Bačkárku, do Karlovic a končí snad ve Zlíně. Sympaťáci. Byla mi zima, když jsem je viděla. „To nic není, horší bylo, když jsme spali na sněhu na Malém Kriváni. Spacák do minus pětadvaceti komfort,“ smějí se. To prý byla jinší zima! Mně už jen z toho vyprávění mrzne nos. Borci!

Při sdílení jsme stačili okouknout i výhledy z rozhledny a dolinu Papradna a Malou Fatru jsme spíše jen tušili.

Od Stratence máme k bistru Vintrovka necelé 3 kilometry. Jsme tuze zvědaví a těšíme se na malé bistro s úctou k horám, jak prezentují v itineráři Stezky Českem. Přestože to nejsou poslední kilometry, teď jsou pro nás nejdůležitější.

Tři kilometry však neubíhají lehce. Neustále kličkujeme v hlubokých blátivých kolejích, které nám dávají zabrat.

Zhruba po půlhodině scházíme do sedla Bukovina 985 m n. m. s turistickým přístřeškem. Údržba přístřešků by se tu sice hodila, ale trasu lemují alespoň informační cedule. Kupříkladu o zarůstající horské louce, jedním z míst výskytu karpatského druhu Nevädza mäkká (chrpa měkká).

Javorníky se pro svoji jedinečnost staly součástí dvou chráněných krajinných oblastí, a to CHKO Kysuce a CHKO Beskydy.

Dnešní etapu nejspíše pojmenujeme „Blátivá“, i když nechci, aby to vyznělo nijak dramaticky. Tak to prostě je.

Už dlouho nebylo bum-bác. Takže i v hlubokých, vodou zalitých kolejích lze nalézt velké pozitivum. A také mě napadá slovní hříčka z dětství: „Koleje, bába tě poleje!“ To abych nekončila příliš negativně.

Připadáme si jako Jeníček a Mařenka — v dáli probleskuje světýlko: Bistro Vintrovka na kolečkách! Dlouho očekávaná Vintrovka pod Malým Javorníkem má neuvěřitelnou duši. Tou duší jsou zdejší majitelé Vlaďka a Víťa. Vlaďka provozovala na Novém Zélandu horskou záchranářskou kynologii a Víťa – restauratér s gastro zážitky ze Severního Walesu.

Dnes nejen, že vedou bistro Vintrovka č. 1 a č. 2, ale v souladu se svým přesvědčením a láskou k přírodě a vírou v dobré věci pořádají vzdělávací kurzy ze světa outdooru a vědomého pohybu v horách.

Z okénka vykukuje úsměv od ucha k uchu. Báječné místo prodchnuté láskou k přírodě i tulákům. Přidáváme do deníčku další razítko Stezky. Objednáváme kafíčko a v cuku letu tu přistanou další tuláci. Najednou je nás tu rovných třináct! Avšak úsměv Víťovi nemizí, právě naopak!

Popojdeme ke špalku coby stolku a dáváme se do řeči s partou usměvavých žen a dívek. Dozvídáme se, že jsou jedna velká rodina — máma, dcerky, sestra, švagrová. Jsou z Olomouce a Nového Jičína a míří do Ostravice. Chodí spolu každoročně podzimní přechody, vloni to byly Jeseníky.

„Vy jdete Stezku Českem? Poznala jsem vás,“ usmívá se na nás švagrová.

Doplnili jsme energii a náladu, loučíme se a pokračujeme dál. Přicházíme k Frňovskému sedlu 930 m n. m. A jdeme opět po hranicích lemovanou mezníky. Je to tu celkem frekventovaná trasa. Možná i proto, že je právě neděle. Ráda si patníky prohlížím, i když je jeden jako druhý, jen se liší čísly. Mám takový sváteční pocit, když je pozoruji.

Sympatický pár se nabídl, že nás u rozcestníku Malý Javorník vyfotí a hned nás vyvádí z omylu. „Do Pulčína? To máte ještě sedmadvacet kilometrů!“ pronesli a varovali nás, že skály jsou za tmy nebezpečné. Manžel oponoval, že ubytování máme zajištěné, a proto dojdeme.

Nicméně ta vzdálenost mi vzala vítr z plachet.

Potkáváme mladý pár s maminkou, která opatrně s hůlkami překračuje bláto. O kus dál na ně čeká vnouček.

„Ty jsi ale rychlý ďábel! A musíš na ně pořád čekat, viď?“

„Nó, musím,“ pousměje se.

„A nešlo by to, abys mi dal kousek těch tvých rychlých nožiček?“

Rozesmál se: „To nejde.“

Zvednu palec, hoch se potěšeně usměje a rozcházíme se.

Nad hlavami nám zakrákal krkavec. Pod Stolečným 925 m n. m. se kilometry potvrzují. Do Pulčína to odsud máme necelých 24. Právě jsme přelezli vrchol Stolečného 962 metrů a pokračujeme dál. Vrchol bez cedule, ale manžel sleduje mapu. Za chvíli bychom měli být na chatě Portáš.

Tam se zastavovat nechci s tím, že vytáhneme svačinu a spořádáme ji po cestě. Děsím se těch kilometrů a putování ve tmě v lese a kamenitém Pulčíně. Chci ušetřit každou minutu.

„Člověk míní, Pán Bůh mění.“

Vycházíme z lesa a kocháme se nádhernými výhledy. Díky upravené sjezdovce shlížíme na báječný široký průzor a hltáme v dáli očima tu krásu nesmírnou. Kopce, kopečky, vrcholy vymalované podzimním kouzlem. Vše se barvitě přelévá a slévá a tvaruje až oči žasnou.

Vítá nás impozantní chata Portáš s upozorněním — v době podzimní sezony pouze víkendový provoz. Máme kliku, je neděle. A když už máme tu kliku, tak zapomeneme na svačinu a bereme za kliku. Tedy manžel. Mně se za ní nechce vzít, protože místo kliky tu je — dřevěná ruka!

Na Portáši je sice hodně hostů, ale jsme obslouženi celkem rychle. A co nás ještě potěšilo? Můžeme si tu koupit pohled i známku a recepční se postará, aby pohled odletěl k adresátovi. Velmi milá služba, se kterou se běžně nesetkáte.

Z Portáše vyrážíme po půl druhé. V nohách skoro 15 km, do cíle zbývá „jen“ dvacet. S posunem času nás tma čeká už v pět hodin.

Oblaka na obzoru přikrývají vrcholky kopců, které jim jdou naproti. Kopírujeme hranice. Napravo se kocháme neustálými výhledy. Kdo by řekl, že uzemňující hnědá může být tak krásná? Hnědavé rezaté kopečky šmrncnuté místy žlutou, nad kterými se klene modro, i když šedavé, nebe — pohledy k nezaplacení.

Scházíme na parkoviště do sedla Pod Kohútkou 880 m n. m. a osedláme si pro příště sedlo Papajské. Jenže kokrháč nás táhne ještě o kousek výš — Kohútka, turistická chata 913 m n. m.

Těch kohoutků tu bylo tolik, že muž na oslavu kokrhá. A to jako že fakt.

Od chaty se otevírají fantastické pohledy. Štěstí si tu s námi podalo ruce a ukazuje nám pohledy na kopečky, které jsme už navštívili: Radhošť, Smrk, Lysou horu. Na druhou stranu i kopce na slovenské straně, jež neznáme (cituji z info cedule): Maninské skály, Rajecké vrchy, Vsadské Beskydy a mnohé další.

Nebetyčná odměna. Po levé straně chaty, avšak napravo se vypíná nádhera. Oblaka spolkla vrcholky hor. A pořád nám jich ještě hodně nechala. A my se kocháme. Stále a pořád. Duše dostává pořádnou nálož krásy a barevné radosti.

Za rozcestníkem Kohútka se na nás usmívají tátové s dětmi a zdraví nás:

„Od rána na cestách! My vás viděli na Kasárnách.“

Divíme se, kde se tu vzali, že jdou v protisměru?

„Nechali jsme dole auto a vyrazili s dětmi.“

A vzápětí dodávají: „Jste dobří!“

Nebudeme zastírat, že nás ocenění od mladých mužů potěšilo.

Na osmnáctém kilometru dosahujeme vrcholu Javorník nad Černíkovem. Nemůžeme se nasytit členité krajiny Javorníků. O to krásnější, když údolí protnou sluneční paprsky. Na dalším překrásném výhledu potkáváme 3 batůžkáře. Míjíme je se slovy: „To je nádhera, což?“

„To je hroznej kýč,“ směje se kluk.

Panoramata vážně vypadají neskutečně.

Od rozcestníku Krkostěna 867 m n. m. zamíříme strmým padákem dolů. Krkostěna svému názvu nic nedluží. Po cca 200 metrech klesání jsme spadli do Papajského sedla 691 m n. m., nejnižšího sedla v hřebeni Javorníků.

Najdete tu rozcestí žlutých a červených turistických tras vedoucích na všechny světové strany. Prochází jím také Javornická magistrála.

Z info cedule se dozvídáme, že je pro Makytu významné hnízdění „pralesních“ druhů ptáků a trvalý výskyt rysa ostrovida. A časté návštěvy medvěda. To slyšet nechcete.

Krpál nahoru, krpál dolu. Nechci se opakovat ale zase stoupák nahoru. A představte si, že dokonce spadlo i pár zmrzlých krupek! Manžel se zahloubal do mapy. Dosahujeme bezejmenné kóty 853 m n. m., abychom zase sestoupili dolů, a přitom Makyta je výš. Nohy mi těžknou.

Když po 25 kilometrech šlápnu do kopce, připadám si jako lunochod na Měsíci. Nepřeháním. Jsme čtvrtý den na cestách a to převýšení je, alespoň pro mě a s báglem na zádech, drsné. Manžel ty kopce snad rovnou vytančí, já to mám opačně. Jak začne kopec, opouštím rozvernou čtverylku a následuje melancholický slowfox s pomalými zdvihy a snížením…

Červená nás dovedla ostrým stoupákem na nejvyšší a nejmasivnější vrchol na hranici České a Slovenské republiky západní části Javorníků. Makyta. „Náhoda“ mi přivála nádhernou skladbu „Pod Makytů“ skupiny Dareband. Kdo milujete přírodu, poetiku a vůbec písničky inspirované tradicí valašských hudců a muzik, pak tahle nádherná píseň je právě pro vás ❤️

Ještě za světla se posilníme. Stmívá se. Kloužeme dolů kopečkem. Do Pulčína necelých 13 kilometrů. Už to ani nekomentuji. Zatnu zuby a spěcháme, co to dá. Valašská Kyčera, sedlo 791 m n. m.

Jenže v lese naprostá tma. Nasazuji čelovku, muž tvrdí, že vidí. Do té doby, než sebou plácne přes kořen na cestě. Budiž mu omluvou, že se díval do mapy. Avšak trvám na tom, aby si čelovku nasadil také.

Vymotáme se z lesa. Namířím čelovku a čtu: Senické lúky. Zjišťujeme, že jdeme po Naučné stezce obce Zděchov. Zaujme mě informace opět o chrpě, která sem zabloudila ze Slovenska. Chrpa javornická neroste nikde jinde v Čechách než právě zde.

No, informace zajímavá, ale zajímavější je najít cestu do Pulčína. Jsme teprve na třicátém kilometru a Prim ručičky se přibližují k 18. hodině. Přicházíme pod vrchol Šerklava, odkud se prý naskýtá pěkný výhled na Slovensko a Bílé Karpaty.

Věřím jim každé slovo, i když nevidím na krok.

Následujeme červenou. Myslím, že jsem ještě za celé naše putování od Aše až po nejvýchodnější bod a pokračováním přes Javorníky dostatečně nepoděkovala Klubu českých turistů. Za jejich nejlepší turistické značení na světě!

Kdybyste jen tušili, jakou jsem měla radost, když jsem v tom pustém tmavém lese hledala a VŽDYCKY našla červenou turistickou značku. To byla úleva! Uprostřed lesa a v naprosté tmě mi připadaly jako malé majáky.

Manžel se drží map, to ano, ale když čelovka vrhne zář na červenku, rozzáří se mi všechno, co lze. Včetně očí i duše. Cvakla jsem i svého rozzářeného anděla (omluvte zhoršenou kvalitu fotografie).

Anděl stále analyzoval, zda se můžeme vyhnout Pulčínským skalám. Protože slézat je s čelovkami nám nepřišlo bezpečné. A našel! Asi 2 kilometry před Pulčínem opouštíme červenou, jež vede na Hradisko a Pulčínské skály a nově pokračujeme dál po cyklotrase.

Ale co tomu předcházelo! Představte si, že bloumáte lesem. Nikde nikdo, jen vy dva, každý šustot je znát. Máte pocit, že každé prasknutí větvičky se v tom naprostém tichu rozletí do daleka.

A zase tak úplně nejsou vidět kořeny, kameny, takže jsem si ještě jednou ustlala na zemi. Ale posadila jsem se jako způsobná slečinka hned vedle pařezu. Tak mile jsem klesla, že to vypadalo, jako když chci snad přes pařez přehodit Ubrousku, prostři se!

Není co popisovat, už jsme ani nefotili, jen jsem toužebně očekávala světýlka civilizace. Tma má také své kouzlo, ale já měla v hlavě občas ty cedule: „Pozor šelmy.“ Pak se radujte…

Konečně jsme vyšli z lesa a kráčíme po jakési cestě. Jenže bláto, bláto, bláto. Ale mně už to bylo úplně fuk. Nekoukala jsem nalevo napravo a rázovala. Taky jsem pak podle toho vypadala. Zablácená až nad kolena.

Muž vpředu, já za ním. Najednou zpozorním. A normálně jsem vám uslyšela nějaké brumlání — jako když zabručí medvěd. Oči mi vystřelily půl metru dopředu, aby se setrvačností zase vrátily do důlků a já vystřelila taky.

Nabrala jsem migy, že jsem předhonila i manžela. A pelášila. No, pelášila. Já si připadala jako na lyžích. Víte, jak lyžaři „bruslí“? Tak já takhle bruslila po blátě. Nohy se mi rozjížděly, zapadala jsem do louží, ale držela si tempo.

Ohlédnu se. Manžel daleko za mnou. Ne, že bych ho nechala napospas medvědovi, ale věděla jsem, že když natáhne krok, má mě coby dup. Netušila jsem, že po více jak třiceti kilometrech ještě budu schopná běžet! Konečně jsem zahlédla nějaké světélko daleko přede mnou. Magicky mě přitahovalo.

V tom mě muž dohnal:

„Ti chytly saze nebo co?“

„Já měla pocit, že slyším zabručet medvěda!“

„A já viděl zase světýlka.“

„Fakt??“

Muž se rozesmál. „Né, to bylo už dřív, ale nechtěl jsem ti to říkat. A byly spíš u země. Medvěd to nebyl. A to tvoje brumlání taky ne. To se ti spíš něco zdálo. Fouká silnej vítr. Možná, že vrzaly větve.“

To mi můžete povídat! Mám velkou obrazotvornost, to ano, ale prostě mi to přišlo jako brum brum. Od té doby, když chce manžel, abych přidala, přizve na pomoc strýčka Jedličku: „Brum, brum!“ Já si totiž tehdy vylepšila svůj osobní rekord!

Bereme za kliku v penzionu Pulčín. Zrovna vytírají podlahu. Majitel na nás mrkne a já mrknu na kbelík.

„Přejete si?“

„Jo, kýbl, abychom si mohli umýt boty,“ nějak se mi v těch botách obalených blátem tady nechce šlapat.

„To neřešte, jsme penzion a vy naši hosté. Pojďte dál.“

Ubytujeme se, objednáme snídani na zítřek a přesouváme se do restaurace, kde ještě vychytáváme na poslední chvíli večeři. A bilancujeme. Máme zase tolik zážitků! Ale myslím, že to nejlepší naposled.

I když mě brumla vybičoval k neskutečnému atletickému výkonu – hop a skok přes bláto, alespoň manžela jsem pobavila. Koneckonců Javorníky mi daly zabrat jak po těle, tak po duši, ale jak říká má milovaná Edit Piaf: „Ne, ničeho nelituji…“

Za sebou máme 36 kilometrů a bylo nám tu a je moc dobře.

A když to nevyšlo dnes, zítra si odskočíme do Pulčínských skal a pomyslně smekneme čapku ve Valašských Kloboukách. Vydejte se s námi na poslední den etapy: Beskydy – Javorníky.

Zdroje:

Webové stránky Stezka Českem, bistro Vintrovka

https://beskydy.aopk.gov.cz/poznejte-chko

https://chkokysuce.sopsr.sk/