Beskydy zblízka: Pustevny a setkání s 90letým panem Mojmírem na vrcholu Radhoště — lekce života

S manželem jsme se vydali na Stezku Českem, a právě procházíme poslední část její severní větve — několikadenní etapu zvanou Beskydy. Vyrazili jsme z Aše a naším cílem je nejvýchodnější bod republiky. Dnes je teprve druhý den beskydské etapy a od rána nás provázejí mlžné hřebeny, dechberoucí panoramata i zážitky plné dobrodružství, smíchu a nečekaných setkání — přesně taková, která se vryjí do paměti.

Probouzíme se v penzionu u Jánoštíka v Rožnově pod Radhoštěm, bohatě posnídáme a už stepujeme na zastávce směr Pindula. Vystupujeme z autobusu a jdeme přes širokou louku do svahu na Kaní. Pod námi hučí projíždějící auta, občas se za našimi zády zalesknou domečky. A z lesů se kouří. Ráno je pošmourné, ucourané. Místo sluníčka tu svítí alespoň žlutý zlatobýl. Lesy se stále vydýchávají a posílají mlhu k oblakům, což, alespoň doufáme, věští krásný den.

Prošli jsme lukami a dál kráčíme po úzké, kamenité cestě strmě vzhůru. Dobré ranní probuzení. Žádné cáchy, rovnou do kopců. Manžel mě povzbuzuje: „Dolů by to bylo horší.“ No, nevím, jestli je to povzbuzení, ale dejme tomu. Jemný opar mlhy stoupá a stejně tak i my zvedáme oči alespoň k modré značce, když už ne k modré obloze.

Po necelém, zato výživném kilometru, jsme dosáhli jakéhosi prvního vršku, ale cesta si s námi zažertuje a zase vede dolů. Děsím se dalšího sešupu, protože vím, že se to zase pěkně zvedne nahoru. Ale kamínky pod nohama alespoň krásně křupou. Probudili jsme se do krásného, i když mlžného rána. A to znamená jediné — žijeme! A pak se stalo něco zvláštního.

V okamžiku, kdy cesta přešla do roviny a vedla do nitra hlubokého lesa, utichlo i to křupání. Jako by les řekl: „Dost už hluku.“ Kroky se rázem ztišily a já si uvědomila, že jsme vstoupili do úplně jiné dimenze Beskyd. Zmocňuje se mě pocit potemnělého až mystického klidu. Vcházíme do ztišelého lesa a přijde mi, že skrývá nějaké tajemství. Cítím, že tu život je — ale jako by se na okamžik zastavil.

Procházíme šípkovým královstvím, jež jako kdyby navěky usnulo. Takové tajemné magické ticho jsme ještě nezažili.

„Kroky bot, semklých rot, dutě zní…,“ vybaví se mi náhle píseň mého oblíbence z dětství, Pavla Nováka.

Nevím proč, ale to ticho má v sobě sílu i napětí. A svým způsobem je i nabíjející, i když se tu možná před lety odehrávaly zvláštní děje. Možná les mlčí, protože střeží své tajemství. Ale někomu ho třeba i odhalí. Avšak já už vím, že každé tajemství není nutné rozplést. Stačí ho cítit.

Cítím sílu přírody beze slov. Jako by mi šeptala: „Jsem tady, človíčku, už kolik let, a ty už tu nebudeš. Užívej každého dne. Nikdy nevíš, co bude zítra.“

Je trochu vyspravená kameny a štěrkem. Modrá turistická nás odkazuje doleva z cesty mírně do kopečka do lesa. Jak taky jinak. Čelenku jsem strhla už během stoupání. Docela jsme se zahřáli, sundaváme bundy. Mlha se sráží a kape ze stromů. Proplétáme se mezi kapkami.

Radhošť, kaple — necelé 3 kilometry, hodně příznivá zpráva. Za námi slyším auto, uskakujeme na stranu. Jenže před autem běží šťastný pes, asi vyvedl páníčka lesáka na procházku. Příroda v hustém mlžném oparu objímala každý smrk svýma stříbrnýma rukama. Prožíváme kouzlo přítomného okamžiku.

Modrá turistická se v té mlze slila s červenou a ani se jí nedivíme. Je taková mlha, že je úplně fuk, po jaké snad jdeme. Prostě přímo za nosem. A najednou před námi proběhne znovu pes, který tu v lese běhá a hlásí, že je na stopě. Honí dvě skvrny před sebou.

Zatímco jsme se potili na strmém kopci, dozvídáme se z informační tabule, že na severním svahu kolem vrcholu Radhoště zůstaly horské lesy téměř nedotčeny. Kdežto na hřebeni byly v minulosti vykáceny kvůli pastvě ovcí. Díky bohu, že aspoň v nižších polohách zůstalo kouzlo bučin a pramenišť zachováno.

Přicházíme na širší cestu, kterou rozveselují popadané jeřabinky na zelené trávě. Červená se zelenou se krásně doplňují. Okolo se nesměle tyčí pár ostrůvků nízkého borůvčí. Jdeme pláňkou ohraničenou lesy, jež jen tušíme.

Napravo od nás se zvedá lán jasně zelené nízké trávy. Naproti plocha nalevo se pyšní malými travními bochánky. Příroda je bohatá a trávu dokáže vykouzlit všemi různými způsoby. Vysoká, štíhlá, poléhavá, kulatá či právě tady malé travní bábovky omotané šlahouny ostružin nezralých. A my si to ťapeme uprostřed té bílé nádhery, kdy nám tichá královna přichystala premiéru divadelního představení: Mlha na blatech.

Zpoza bílé opony vystupují keře a stromy roztodivných tvarů. A je jen na vás, kdo vás sleduje, koho sledujete vy a co si utváří vaše podvědomí. Zrovna moje rozehrává úchvatnou představu. I ten pes baskervilský tu proběhne!

Ačkoliv naše putování probíhalo v jemném závoji pozdního léta, zima umí Pustevnám a Radhošti propůjčit docela jiný půvab. Následující video vás provede stejnými místy — jen z opačné strany a v bílém hávu, který dodává horám zvláštní klid i bílé kouzlo:

Krásnou mlhu a romantiku najednou přetíná manželova ruka s hrstí orosených, omamně nasládlých ostružin. Rázem se dostávám do reality — té nejvoňavější.
Každým krokem se přibližujeme k Radhošti a zůstáváme stále v objetí mlhy. První povalový chodníček nás vede, kam jinam než opět do její náruče. Opatrně nakračujeme na mokrá prkna, která se střídají s lesní cestou.

Nalevo se objevuje první známka lidského obydlí. Podél cesty se vyloupl žlutý vratič, kterému sekunduje růžová vrbovka. Pofukuje mírný větřík. Už jen posledních pár desítek metrů.

Radhošť, s výškou 1129 m n. m., sedmá nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd. Na jejím vrcholu se vyjímá kamenná kaple sv. Cyrila a Metoděje v románsko-byzantském stylu, nejvýše položená církevní stavba v České republice.

A dává o sobě vědět — ač ukrytá v mlze, zřetelně se rýsuje její silueta.

„Není ztracená, žije. Byla tu před námi, bude i po nás.“

Mlhavá, klidná, tichá. V té mlze má zvláštní až nadpřirozené kouzlo, což se mi za okamžik ostatně potvrdí. Vstupujeme do kaple a rázem se dostaví posvátná úcta. Dostáváme volňáska, protože z oken vyhlídky hledíme jen a pouze do mlhy.

Průvodce, pan Josef Krůpa, oblečen v župici — krásném kabátě (část valašského kroje), ukazuje do mlhy:

„Tam, kde stojí vysílač, stála dříve turistická útulna, která byla dokonce starší než tato kaple. Bydleli tam už i dělníci, kteří kapli stavěli. Při budování současného vysílače historickou chatu použili jako zázemí pro stavbu a pak ji zlikvidovali spolu s tím staveništěm.“

A pokračuje výkladem ke zvonu: „Když tu vydržíte do 12, uslyšíte ho zvonit.“

Je členem spolku Matice Radhošťská, který se zasloužil o nákladnou a citlivou rekonstrukci kaple. Mimochodem jsou to právě členové spolku Matice Radhošťská, kteří také zajistili obnovu dřevěné zvonice.

Zvon je pro návštěvníky nepřístupný. Nachází se v nejvyšší a také nejužší části dřevěné zvonice. Kromě něho se tam už nikdo víc nevejde. Mimochodem ve většině kostelů zajišťuje pravidelný rytmus zvonů elektrický pohon. Ne tak je tomu na Radhošti. Ve zvonici se zvoní stále postaru — taháním za provaz. V pravé poledne tak můžete slyšet nádherný zvučný hlas radhošťského zvonu.

„Nás to krásné štěstí potkalo a vězte, že jsem měla pocit, že se mé srdce rozletělo na andělských křídlech…“

Najednou se pan Krůpa obrací, bere do rukou provaz a já spěchám z kaple. Venku se rozeznívá nádherné zvonění. Vydržela bych ho poslouchat až do večera a vnímám jeho poselství: „Svým vyzváněním jako by vítal, a zároveň varoval každého návštěvníka před úskalím hor.“ Kouzelný božský zážitek.

Rozhléhá se široko daleko. Není vidět, ale je slyšet — a to nejen zvukem, nýbrž hlavně srdcem. Srdce zvonu žije. A mé srdce se téměř zastavilo při tom nádherném zvonění, ale poté přispěchala andělská křídla, srdce pozvalo duši a rozletěly se po kraji. Byla jsem plná vděčnosti a pokory až po okraj.

Na vrcholu hor nás čekalo víc než jen výhled. Inspirace v podobě člověka, který ví, co znamená žít naplno. Procházíme kaplí sv. Cyrila a Metoděje a zapaluji votivní svíci s přáním šťastného návratu. Návštěvu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka připomíná bronzová deska ve vstupním vestibulu. Všímám si pána s jiskrou v oku, který fotí téměř vše, na co se podívá. To mě zaujme.

Pan Krůpa se věnuje návštěvníkům, vmísíme se mezi ně a posloucháme výklad. Průvodce se obrací k mému novému známému s otázkou:

„Já už jsem starší člověk, můžu se zeptat, kolik máte let?“
„Devadesát,“ odpoví s úsměvem pan Mojmír z Ostravy.

Na výletě ho doprovází jeho syn. A tehdy mi dochází, že čas v horách opravdu nehraje žádnou roli. Les k nám promlouval nejen o pomíjivosti ale i o síle vůle a radosti.

Pan Mojmír je důkazem, že žít naplno se dá v každém věku. Hluboká poklona, pane Mojmíre.

Z paměti mi nikdy nezmizí veselé jiskřičky ve vašich usměvavých očích, které zažehly zájem, s kterým jste si vše prohlížel a dokumentoval. Mnozí by vám mohli závidět váš elán, vlídnost a pokoru, která plynula každým slovem. A to v takové výšce, kam jste dorazil jako by se nechumelilo!

V kapli jsme se původně nechtěli dlouho zdržovat, protože už mě zachvátila zima. Ale shodou okolností jsme nakonec potěšili duše vyzváněním zvonu. A srdce poskočilo radostí nad seznámením s panem Mojmírem a jeho synem.

Na mysl mi přichází mé oblíbené: Nic není náhoda.

Mělo to tak být, abychom si uvědomili, že život je plný překvapení, smyslových zážitků a nádherných setkání.

Pane Mojmíre, na setkání s Vámi nikdy nezapomenu. Děkuji Vám za váš obrovský zájem, protože zájem — to je život sám. Dal jste nám obrovskou lekci o síle vůle, pokory a radosti ze života. Děkujeme.

A tak jako jsme my dnes potkali pana Mojmíra, setkali se tu s časem i ti, kteří před sto lety ukryli do věže své poselství.

Kupujeme na památku krásný pohled, do Stezkařského deníčku vlepuji rovnou tři razítka a loučíme se. Je mi tak lehce, že se mi tomu ani nechce věřit. Znáte ten pocit? Zažila jsem ho jen párkrát, ale je nezapomenutelný. Tělem proudí život.

Ani nemůžu říct, že právě teď duše jásá. Naopak — vstřebává zážitky a filtruje samé dobro. Napadá mě, že by kaple měla tak silný vliv? Anebo setkání s panem Mojmírem a jeho životní jiskrou? Či milý rozhovor s panem Krůpou? Nebo snad zapálení votivní svíce? Koneckonců ať to bylo čímkoliv, jsem vděčná za nová setkávání a vaše příběhy, které jste ochotni sdílet a které nám a třeba i vám přinášejí radost v duši.

Poobědváme v nedalekém Horském hotelu Radegast. Na horách se mění počasí mávnutím proutku.

Mlha se líně převaluje po horách, občas ustupuje, aby odhalila nádherné výhledy na přírodní krajinné poklady. Scházíme na rozcestí Radhošť hřeben ve výšce 1080 m n. m. Kousek jsme klesli a k soše Radegasta máme už jen necelé 2 kilometry, Pustevny 3.

Po cestě objevujeme zajímavou pamětní tabuli s informací, že právě zde byl 28. dubna 1868 vyzvednutý základní kámen č. 1 ke stavbě Národního divadla v Praze.

Procházíme přes sjezdovku, která roztahuje své ruce hodně doširoka a rázem se nám otevírají skvostná panoramata. Celý obraz rámují vrstvená bílá oblaka, která vytváří zdání velké královské koruny majestátně posazené nad krajinou. Zastavujeme se a prodýcháváme tu tichou barevnou mocnou krásu, která hladí oči. Naše země je jako malovaný obrázek.

Cestou dolů potkáváme dost turistů v protisměru — rodin s dětmi, s kočárky, turistů s holemi, je to tu taková malá promenáda. Ale sluníčko vysvitlo a rozhodlo se, že nás všechny potěší a začíná hřát. Míříme stále na Pustevny.

Kdo by odolal – fotka u sochy Radegasta ve výšce 1105 m n. m. je prostě povinnost. Autorem sochy je frenštátský rodák Albín Polášek, tvůrce i sousoší Cyrila a Metoděje na Radhošti, a zároveň největší jezdecké sochy na světě s blanickým rytířem jako jezdcem.

Jednou, když před námi štrádoval s Nordic holemi a podruhé, když nás se synem došel. Naposledy jsme se potkali na vyhlídkovém altánu Cyrilka, kde nám ukazoval Pustevny a sdílel smutnou zprávu o vyhoření jedné z chat.

Trochu jsem se vyděsila při pohledu na strmé špičaté kameny, jakýsi odskokový chodník a ptám se: „To tu nebyla lepší cesta?“ Syn pana Mojmíra odpovídá: „Byla a tátovi jsem ji navrhoval, ale tatínek si prosadil, že chce jít tudy.“ A oči pana Mojmíra se opět rozzářily.

Moc bych vám přála, abyste mohli být při setkání s námi. Tolik lásky k přírodě a vyrovnanosti s laskavým pohlazením jsem hodně dlouho nezažila.

V dáli pozorujeme Kněhyni a Čertův mlýn. Srdečně se loučíme. Scházíme po kamenitém chodníku a oblaka čarují.

Na tom chodníku jsem se málem přerazila. Ještě, že mě manžel zachytil. Vydýchala jsem to a šupem k Pustevnám, na které se od rána tolik těším. Nedokázala jsem si je představit, protože mi přišly neuvěřitelně malebné a oku lahodící až neskutečně. Svou pohádkovou fantazií mě dostaly do kolen.

Pustevny je sedlo v Moravskoslezských Beskydech. Bylo pojmenováno po poustevnících, jež tu žili do roku 1874. Pustevny vás přivítají úchvatným pohledem na typické dřevěné stavby postavené ve stylu lidové secese koncem 19. století. O návrh se zasloužil architekt Dušan Jurkovič. To vám je taková krása ale taková, že z jednoho srdce mám snad rovnou dvě, protože jedno tu krásu nepobírá a plesají obě.

Libušín. Byla pojmenována na počest české kněžny Libuše. Jen jsem vzdychla a němě si ji a další stavbu — Maměnku, prohlížela. Obě, s typickým dekorem pro Valašsko a slovanskou lidovou architekturu, vznikly díky úsilí turistického spolku Pohorské jednoty Radhošť. A co teprve když jsem vešla dovnitř tohoto skvostu! Unikátní modravá vykládaná jídelna mi učarovala.

Připadala jsem si jako v jiném světě. Tak trochu na zem mě vrátil číšník, když jsem přišla manželovi pro kávu k pultu, že ji odnesu. „Vy máte asistentku?“ uznale kývne na manžela. A já si hrdě naskočila: „Už 40 let!“ Rychlá odpověď: „Chudák manžel.“ No, úsměv jsem vykouzlila, né že né.

Nicméně chata Libušín má za sebou krutou historii, kdy tu vzplál 3. března 2014 oheň. Po dlouhých letech obnovy byla chata pro veřejnost otevřena 30. července 2020 a o rok později projekt „Obnova jídelny na Pustevnách po rozsáhlém požáru“ vyznamenán Cenou generální ředitelky Národního památkového ústavu v soutěži Patrimonium pro futuro 2020.

Míjíme Stezku Valaška a její zavěšený chodník nad lesem láká z dálky. Po cestě tam prý najdete otisky rukou a nohou známých rodáků Moravskoslezského kraje, třeba mořeplavce Richarda Konkolskiho, Karla Lopraise, Milana Baroše nebo Richarda Krajča. My však pokračujeme dál a dosahujeme vrcholu Tanečnice 1084 m n. m.

Tak trochu po mazlavém blátíčku scházíme na křižovatku Tanečnice sedlo, kde trůní v zeleni pěkná útulna. Kráčíme stále po červené na Čertův mlýn. Radhošť měníme za Národní přírodní rezervaci Kněhyně — Čertův mlýn — největší ostrov horské divočiny v Beskydech.

Sluníčko občas protlačí paprsek, ale setmělo se. Jako když stromy zatáhnou oponu. Přes kamenito-kořenovou cestu stále nahoru. Nic nového, lapám po dechu, ale jdu. Výstup nám přijde kamenitou cestou jako opáčko na Kaní. Čertovsky jedlý kopec!

A hle, povalový chodník. Já funím, manžela túra spíš rozveseluje. Ukazuje na povalový chodník: „Můžem se tu poválet,“ směje se. Chytám se: „Alespoň zrovínka, je tu rovinka.“ Konečně dosahujeme vrcholu Čertův mlýn 1200 m n. m., jenž mě semlel napadrť. Bodejť by ne, když je pátým nejvyšším vrcholem Beskyd. Moji vrcholovou fotku byste fakt vidět nechtěli.

Odbočujeme doleva po červené, přeskakujeme břízu přes cestu. Je mokro, kluzko. Přelézám další strom. Jdeme z kopečka, klouzají nám kolečka. Cesta se mění v úzkou kamenitou stezku, která vede smíšeným lesem mezi popadanými kmeny pokrytými mechem. Ale to nejsou obyčejné stromy — s úžasem pozorujeme pralesní příšery. A mezi nimi se objevují štíhlé, vysoké jeřabinky sahající snad až do nebes.

Pokračujeme do sedla Kněhyně, kde manžel objevuje pomník partyzánské brigádě Jana Žižky. Následně nás poutač upozorňuje na Beskydskou oblast tmavé oblohy. Na BOTO Beskydská oblast tmavé oblohy mě seznámili s tím, že se jedná o hraniční ceduli v národním přírodním parku, nejcennějším území, kde by právě v noci turisté rušit neměli. Osvěta, kterou posílám do světa.

Kolem nás spousta starých ztrouchnivělých stromů, které tu nejsou náhodou. Prosvítají mechy a nízké kapradiny. Kytičky se asi odebraly do hajan, anebo právě tady se jim nedaří, protože sluníčko se sem dostane jen stěží. Ale je vytrvalé, občas nás prosvítí. Vydávám se na lov beze zbraní. A ulovím lišku. Celá zcepeněla, když mě uviděla.

Překračujeme takový slabý potůček, spíš pramínek. O kousek dál své modrofialové trubkovité květy unaveně klade do trávy hořec. První kytička po dlouhé době a hned s barvou naděje.

Začátek cesty manželovi připomíná singl trek. Pohled na Kněhyni mu prý říká, že bychom se na vršek škrábali snad po čtyřech. Naštěstí je výstup na ni zakázaný. To se mi ulevilo. Oči máme jako na stopkách. Sledujeme různě tvarované kameny pod botami. A opět přelézáme, abychom přišli na zpevněnou cestu, kde jsem se složila jako hadrová panenka. Zvrtla se mi noha. Chvíli jsem holt nedávala pozor a dost to bolelo.

Napadá mě, že jdeme snad dobrodružnou cestou. Střídáme les a asfalt. Cesta si s námi hraje. Jako by to nestačilo, zastavujeme u cedule: Oblast výskytu chráněných šelem. Nad nakresleným rysem a vlkem na nás bručí medvěd!

Klesáme k rozcestníku Malá Stolová. „Obcházíme ji“, říká manžel.

Ke konci cesty se nám otevírají úchvatná panoramata na beskydské pohádkové lesní království. Jen ten zámeček s věžičkou tam ještě chybí. Lesy a zvlněná krajina jsou moc pěkně nasvícené slunkem, lidská obydlí z té výšky vypadají jako domečky pro panenky.

A výhledy zakončuje doslova srdcovka. Hora Smrk, kam mimochodem naše kroky nasměrujeme zítra — se zcela zřetelným a viditelným srdcem. Vidíte ho také?

Stále následujeme červenou a scházíme dlouhých, asi šest kilometrů, po asfaltce. Cesta je místy vymletá, zřejmě se tu prohnala velká voda. Sluníčko si hraje na schovávanou a nedělá mu to žádnou starost, protože zalezlo za kopečky. Dorazili jsme na Chatu Dukla ale bez večeře. Nakonec se nad námi paní kuchařka ustrnula a dostáváme halušky.

V srdci nám stále rezonuje setkání s panem Mojmírem z Ostravy, který, mám pocit, se nám v kapli na vrcholu Radhoště zjevil téměř jako pohádkový dědeček. Úsměv mi zdobí líce, jen si na něho vzpomenu. A tak jdeme dál, s lehkostí v srdci a vědomím, že skutečné vrcholy se často skrývají v setkáních, a ne v mapách. Možná to není o tom, kolik výškových metrů zdoláte, ale kolik souznění cestou potkáte.

Pomyšlení na zítřek mi vyvolává lehké mrazení — čekají nás totiž dva nejvyšší vrcholy Moravskoslezských Beskyd a já netuším, co všechno se tam nahoře zase otevře…

Zdroje:

Webové stránky Stezka Českem

https://www.matice-radhost.cz/

https://web.archive.org/web/20201027201010/https://www.vychodni-morava.cz/cil/1012

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%ADn_Pol%C3%A1%C5%A1ek

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/stezka-mezi-korunami-stromu-pustevny

https://pustevny.cz/piskosvet/