První trek, na který nikdy nezapomenu. Z Tater se vrátila půlka autobusu lazarů

Všichni jsme se znali, vyrazili jsme totiž na podnikový zájezd. Autobus vibroval smíchem a šnaps koloval mezi sedícími, jak se tehdy slušelo. Srdce se mi rozbušilo, když se před námi zvedly Tatry. Tam, že mám vylézt?? V té době jsme nevýletili, jelikož jsme stavěli svépomocí dům. Takže veškerý čas a peníze jsme věnovali plnění našeho snu – mít svůj domeček.

Tehdy jsem byla mladá, plná síly a přesvědčení, že zvládnu cokoliv si zamanu. Jenže hory mi daly přes prsty, resp. přes koleno. Nezvyklá horské chůzi, nemajíc příslušného vybavení, už po prvním výšlapu mě začalo píchat v koleni. A to že velmi. A nebyla jsem jediná. Takových svátečních turistů nás bylo více. Proto zkušení rozhodli, že se rozdělíme na dvě skupiny, a to „kamzíky“ a „měšťáky“. Kamzíci po horách radostně hupkali div že neběželi. Mezi měšťáky spadli postižení turisti jako já, kteří už po prvním výletu pociťovali zdravotní újmu. Dále v naší skupině byli starší lidé, lidé z města, tzn. že třeba byli zvyklí dojít maximálně do kavárny nebo do zaměstnání pěšky a tak. Tolik abyste měli představu o skupině nás, méně zdatných horalů.

Ještě před odchodem jsem za ním zašla ujistit se, zda zvládnu výlet? Protože mě šíleně rozbolelo koleno. „Jasně, že zvládneš, to bude procházka pro lazary a důchodce.“ Uklidněna jsem se tedy zařadila mezi lazary, i když jsem si tak už i připadala. Znalí vědí. Koleno se ozývalo hlavně při chůzi po rovině a při sestupu. Bolelo jako čert. Jiní si také naříkali buď na koleno či na kyčle a chodidla. No, byli jsme, my měšťáci, téměř všichni „postižení“, a hlavně nezvyklí horské turistice. V té době jsme netušili, že existuje něco jako ortéza na koleno, natož ji mít s sebou. Žádné nepromokavé oblečení, pohorky. Já šlapala alespoň v botaskách.

Druhý den ráno jsme se rozloučili s kamzíky. Netušili jsme, že se s nimi dlouho neuvidíme. Kamzíci zamířili rovnou do hor, kdežto my v poklidu vyjeli zubačkou na Hrebienok a odtud si to společně štrádovali procházkou po magistrále na Skalnaté Pleso. Tam jsme měli opět nastoupit na lanovku a sjet do Tatranské Lomnice. Kde jsme se měli sejít s partou č. 1. Tolik plán. Skutečnost byla jiná. Nicméně výlet jsme si užívali úměrně našim bolestem, které jsme vzájemně sdíleli. Ale nikam jsme nespěchali a v klídku doprovázeni nádhernou krajinou, která se ale halila do mlhy, došli k lanovce.

Odpočinuli jsme si a posvačili. A možná, že toto bylo osudové. S plnými bříšky, dobře naladění, jsme odsouhlasili návrh Vůdce, který rozhodl, že odtud k chatě dojdeme pěšky. Žádná lanovka, ale pěkně po svých. Konečně jsme se cítili jako řádní horalové. My to přece dokážeme a ukážeme kamzíkům, že nejsme žádní slaboši. Jenže my nevěděli, co nás čeká. Kdežto on jako horal mohl předpokládat. Dodnes jsme nikdo nepochopili, co ho k tomu rozhodnutí vedlo? A proč nás tak vyrychtoval?

Zatáhlo se. Chvíli jsme šli ještě společně. Cestou dolů nás minula skupinka asi tří turistů mířících nahoru. Vyděšeně zírali na náš kulhající peleton. A když jsem se ohlídla, viděla jsem, jak nás stále doprovázejí s vykulenýma očima a pusou dokořán. Prudké klesání skrze kameny, mezi kterými protékaly potůčky, nám dávalo zabrat. Až po čase jsme se dozvěděli, že snad část stezky byla určena pouze pro výstup nahoru. Mířili jsme, aniž bychom to věděli, přes Belianské Tatry, navíc kus náročnou jednosměrkou.

Nohy protestovaly, musela jsem sestupovat bokem, abych vůbec mohla sejít z kopečků. Skupina se trhala, až jsem najednou zůstala sama s kolegou v mokasínech. Ano, čtete dobře – v mokasínech! Vždyť říkám, byli jsme sváteční turisti. Kotník se mu kroutil mezi kameny, ale byla jsem ráda, že nejsem sama. Chvíli jsme putovali spolu. Představte si, že jste někde poprvé, obklopeni vysokými horami a padá mlha. Navíc nevíte, zda vůbec jdete správným směrem. Tehdy ještě byly v domácnostech pevné linky a mobily nebyly přirozenou součástí lidstva, jak je tomu nyní. Mapu jsme také neměli ale upřímně, mně by nebyla nic platná. Věděli jsme jen, že se máme držet červené a jít stále dolů. A pak jsme si ještě pamatovali název penzionu. Diana. To bylo tak vše.

Ani nemohu říct, že jsem si vychutnávala přítomnost hezouna. Já byla ráda, že je se mnou alespoň jedna živá duše, když kol kolem nikde nikdo. Hezoun měl více síly než já. Ale já ho doběhla vždycky při stoupání, tam mi to šlo. Při sestupu mi utekl zase on. Párkrát na mě počkal, ale asi v rámci záchrany života mi po pár okamžicích zmizel z dohledu. A já tam ztracená v mlze zůstala úplně sama. Už jsem si malovala, jak si ustelu na noc ve větvích, aby na mě nemohl medvěd. Jakoby snad medvěd nelezl po stromech. Ale to mě tehdy naštěstí nedocházelo. Napadaly mě hrůzné scénáře, né že né. Avšak pud sebezáchovy pracoval na plné obrátky. I když ve mně byla malá dušička, roztřesená a osamocená, jsem pokračovala dál. Kameny, potůčky, mlha, strach. Bolela už obě kolena, bolel každý krok.

Kráčím v mlze, vidím jen kousek cesty před sebou, kousek za mnou. V jeden nádherný okamžik, jako když mávnete kouzelným proutkem, se mlha přede mnou rozprostřela. Jakoby se přede mnou roztáhla opona a hledím na fantastické pohádkové kulisy. Mlha se vytrácí. S úžasem vnímám neuvěřitelnou krásu okolo mě. Štíty hor vyrůstají z mlhy. Mám pocit, že se dotýkají snad až nebe. Zatajil se mi dech. Připadala jsem si jako oko kamery, které zachycuje krásy hor, a přitom jsem je sama zažívala na vlastní kůži. V němém úžasu mi ruka samovolně tiskne hruď. Obklopují mě úchvatná horská panoramata. Ticho. Poslouchám ticho!

Já jen němě stála a mlčky vnímala tu fantastickou podmanivou krásu. Zimomravky mě celou pohltily. Mimoděk a s vděčností mnou prolétl pocit, že jsem přirozenou součástí života okolo mě. A najednou se mi nesmírně ulevilo. Strach a obavy byly tytam. A já kráčela dál ochraňována horami, mými strážci. Ten slastný a úžasný okamžik mám v duši ukrytý napořád. Asi tady jsem si nevědomky založila tzv. svou duševní kartotéku, kam jsem opatrně uložila první nádherný pocit. Léty jsem ji dozásobila dalšími nabíjejícími pocity. A když je mi někdy smutno, zapátrám v kartotéce a jsem třeba zase mezi horskými velikány a je mi opět blaze na duši.

Došla jsem večer na chatu jako třetí. Kamarádi mě hurónsky zdraví. Manžel pevně objímá. Netuším, proč se ostatní tak řehtají? První slovo, které mi splynulo z úst totiž bylo: „Pivo!!“ A takhle se uvedli snad skoro všichni, kteří došli. Nutno říci, že posledního kolegu dotáhli – náš Vůdce spolu s jiným kolegou – doslova na zádech. Pán měl totiž slabé srdce a jeho vyděšená dcera na chatě už organizovala záchrannou výpravu. Jenže nikdo nevěděl, kde jsme. Nejvíce mě rozesmála paní, která právě znala jen procházky do kavárny. Dorazila mezi posledními. Věřím, že na horskou túru také v životě nezapomene. Stejně jako my nezapomeneme na její hlášku, která se stala nesmrtelnou: „Mě snad bolej i ponožky.“ Na túru jsme vyrazili zhruba v 9 hodin ráno a poslední došli na chatu před půlnocí. Prostě dost dlouhej pernej den…

A proto jsem se rozhodla ji s vámi sdílet. A aby byla pro vás věrohodná, popíšu i trasu. Díky Lukáši Holzerovi ze slovenského info webu, který obratem reagoval na mou prosbu, mohu trasu bezpečně popsat. Krom toho, že jsme měli už pár kilometrů v nohách od Hrebienku, pak ze Skalnatého plesa to bylo na chatu dalších cca 17 km a necelých 8 hodin. To ovšem nikdo z nás, chromých, netušil. A navíc horským terénem. Zde je trasa: Skalnaté pleso - Veľká Svišťovka - Chata pri Zelenom plese (Brnčalka) - Veľké Biele pleso - Kopské sedlo.

Do Ždiaru nás pak svedla Monkova dolina. Mimochodem, osud je mi nakloněn i dnes, kdy jsem dostala emailovou odpověď od Lukáše z infa. Setkali jsme se: Lukáš – Slovák s českými kořeny a já – Češka se slovenskými kořeny. To fakt nevymyslíte, to se může jen stát. A tyto krásné „náhody“ jsou už snad mou součástí a jsem za ně nesmírně vesmírně vděčná. I za milý vzkaz.

Mimochodem když jsem druhý den ráno spatřila Hezouna, jak míří na snídani bokem po schodišti a přidržuje se zábradlí, rozesmála jsem se. Ovšem jen do doby, než jsem na schody vstoupila. Šílená bolest mi projela kolenem a pokorně jsem se zařadila do řady lazarů sestupujících bokem. Koneckonců se opravdu z Tater vracela půlka autobusu lazarů. Z toho dva šli hned na neschopenku a ostatní jsme se střídali u ortopeda a potkávali se na rehabilitacích. Ale ta sláva, jež až hvězd se dotýkala, nám všem za to nakonec stála. Ani jsme nevěděli jak, stali jsme se hrdiny dne. A ještě dlouho se o nás, lazarech na horské túře, vyprávělo.

Zdroje: https://www.turisticky.sk/, https://www.severovychod.sk/vylet/hrebienok-vysoke-tatry/, sk.mapy.cz

A o 10 let později opět s partou Kamzíků a Měšťáků. A opět spousta krásných zážitků.