Článek
V článku nejde o politiku ani o režim – jde o každodenní dětství na vesnici, vůni prádla, knih a malé radosti. Děkuji vám všem za společné sdílení v minulých článcích.
Číst vaše příběhy je pro mě pokaždé malý návrat v čase.
Vesnická knihovna – můj chrám
Nevím, zda knihovny byly v každé vsi, u nás fungovala. I když jste museli do tmavého průjezdu a vyjít po úzkých dřevěných schodech, tu cestu za knížkou se síťovkou v ruce jsem si užívala.
Už jen jak jsem vstoupila dole na schodiště, přepadl mě takový zvláštní pocit.
Každým krokem jsem probouzela spící vrzající schody. Jakmile jsem vzala za kliku a vstoupila do naší vesnické knihovny, udeřila mě do nosu vždycky ta zvláštní vůně starého papíru.
Vůně, která se vám vpije pod kůži a nikdy nezmizí.
Ze židle už se na mě usmíval starý pan knihovník s brýlemi na čele. Vždycky se zeptal, jak se mám, jak se mi četlo, co se mi líbilo. Převzal ode mě knížky a já se ponořila do svého světa.
Uvědomuji si, že to pro mě byl sice starý pán, ale určitě mladší než já dnes. Jak ten čas neúprosně letí…
Kouzlo fyzické knihy
Knihovna měla dvě místnosti, z té dospělácké jsem postoupila do dětské a rázem se ocitla v jiném světě. Knihy jsem brala se svátostí do rukou, zkoumala nadpisy, otevírala a četla si úryvky.
Tohle byl prostě můj svět, který jsem si nikdy nenechala vzít. A pan knihovník mi rozuměl. Nechával mě ve své bublině bublat štěstím. I když jsem měla vybráno, přelétla jsem očima na rozloučenou alespoň hřbety knih, které zrovna nebyly zabalené v bílém či modrém papíře.
Až došlo k tomu, že jsem téměř celou dětskou knihovnu přečetla. Jednou mě čekalo překvapení.
Pan knihovník, znajíc moji vášeň pro noření se do příběhů, na mě spiklenecky mrknul a jaksi tajemně mi předával knížku z dospěláckého oddělení.
Kniha od pánů Hanzelky a Zikmunda
A možná to byla právě ona, která ve mně zažehla touhu po cestování. Jen jsem ji v sobě nechávala tiše zrát. S očima dokořán jsem četla – pro mě tehdy – neuvěřitelné příběhy. Exotika, dálky, svět mnohem větší než naše vesnice.
Hltala jsem každou stránku a nemohla se dočkat pokračování. Tehdy mi možná poprvé došlo, že svět nekončí za naším polem.
Plechový koník, kolo a knížky
Jak už jsem kdysi psala – o hračky jsem se s kamarády dělila naprosto svobodně. I o plechového koníka s gumovým ocasem – jakési šlapadlo s otěžemi, a to bylo tehdy něco! Ani nové kolo jsem neměla problém půjčit.
Ale knížky, tam jsem se nevrtěla zrovna blahem. To byly moje poklady. Také mezi námi kolovaly Rychlé šípy s umolousanými rohy, tolik nás na to bylo čtenářů! To bylo teprve počteníčko.
Samostatnou kapitolou byly časopisy, kterými jsem se ráda probírala. Maminka dlouhé roky odebírala Vlastu, tatínek měl doma Svět motorů a sestrám pošťák mezi plaňky dával každý týden legendární Mladý svět.
Pamatujete si slogan: „Už jsi čet’ Mladý svět?“
Svět nepřicházel jen v knihách. Přicházel i v časopisech, které se četly do poslední stránky. Doba, kdy se posílaly i pohledy…
Já jsem zase dostávala své dětské – Ohníček a Mateřídoušku – a prohledávala je se stejnou dětskou zvědavostí, s jakou jsem listovala hřbety knih v knihovně.
Mandl a ženský svět
Jít s maminkou na mandl? Tak na ten jsem se přímo těšila! Jen praní byla kapitola sama o sobě. Každou sobotu bylo „velké prádlo.“ Přes noc se prádlo namočilo. Ke slovu také někdy přišla tradiční kostka - mýdlo s jelenem: Čistota půl zdraví!
Měli jsme sice valchu, ale pamatuji už malou pračku. Prádlo se z ní vyndalo, vymáchalo v zinkové velké vaně a přendalo do ždímačky.
Ždímačka Běla
Ždímačka Běla byla nezničitelným hitem československých koupelen. A velmi oblíbená, protože ani první automatky nedokázaly vyždímat prádlo tak, jako Běla.
Jak se ovládala? Vložili jste prádlo po obvodu vnitřního bubnu do ždímačky, přiklopili víko, uzavřeli kličkou a voda už vesele crčela z odtokové rourky. Jen bylo třeba prádlo vložit opravdu pečlivě.
Když bylo prádlo v chumlu nebo nerovnoměrně rozložené, ždímačka chytla švunk a roztancovala se po dlaždičkách.
Dole u ždímačky byl pedál, který sloužil jako brzda. Jenže setrvačností roztočený buben se na povel hned tak nezastavil. A já, dítě netrpělivé, jsem buben občas zastavovala ke konci ždímání rukou. To maminka nerada viděla.
Vyždímané prádlo jsem kolíčkovala na šňůru podepřenou kůly. Sluníčkem a vánkem provoněné prádlo jsme poskládaly do košů a šup s maminkou na mandl.
Mandl byl běžnou součástí mého života na vesnici v 70. letech.
Občas jsme bílé prádlo rozložily na trávník a kropily vodou z konve, napínaly háčkované záclony na dřevěné rámy a v zimě vynášely koberec do sněhu. Ale zpátky k mandlu.
Mandl – místo plné ženského hovoru
Na mandl jsme to měli coby dup. Vedly k němu dva malé schůdky a moje zvědavost. Mandl – to byl svět žen, který jsem nasávala plnými doušky. Motala jsem se mezi ženami a oběma mandly, uši napnuté jako plachty, když si špitaly – že ta Maruš s tím Vencou….
Milovala jsem pohled na dlouhé hladké dřevěné válce, na které jsem pečlivě namotala prádlo. Pak jsme válec s maminkou vložily pod těžký stroj, dostala povolení zatáhnout za knoflík a stařík mandl konal svou práci.
Stroj rachtal a převracel válce s prádlem zprava doleva a zase naopak. A tou tíhou se krásně prádlo vyhladilo. Nejlepší na omotávání válců byly cíchy a prostěradla, které maminka předtím naškrobila.
A vzpomínám, jak jsme do rozprostřených ručníků přidávaly i menší kousky prádla. Myslím, že jsme během mandlování i prádlo kropily, pokud bylo přeschlé.
Žádné „stříkátko“, kropítkem byl hrnek s vodou a naše prsty.
Samotný mandl byl, alespoň pro mě tehdy, velký stroj a určitě byl vyšší než já. Byla to obrovská přepažená jakoby truhla plná kamení, které sloužilo jako zátěž. Mechanismus už vám nepopíšu, ale ve zdrojích si o něm můžete přečíst.
Nikdo nikam nespěchal
Užívala jsem si setkání žen, které i když pracovaly, smály se, a zároveň ale stihly probrat, co vše se ve vsi děje. Sice v mandlárně byly mandly jen dva, ale to neznamenalo, že se tu vždy sešly jen dvě hospodyně.
Naopak – jedna na druhou čekala, nebo šla další do konzumu, tak se zastavila na kus řeči a přinesla další novinky. Odešla a už dveře otevírala další. Bylo to takové ženské náměstíčko a já tu atmosféru milovala. A už jsem ji nikdy jindy nezažila.
Ženy tu žehlily prádlo a dřevěné válce srovnávaly nejen látky ale i sousedské vztahy.
Vzpomínám na vůni prádla, vrzající schody knihovny, pana knihovníka, rachotící mandl a všechny drobné radosti mezi tím. V těch chvílích jsem zase ta malá holčička, která si mezi válci prádla a hromadami knih tvořila svůj vlastní svět.
K minulému článku jste mi poslali stovky krásných barevných vzpomínek. Psali jste o ohřívání vody na kamnech, o zabíjačkách i o nekonečném lítání „venku“.
Jeden ze čtenářů mi připomněl rozhlasový pořad Láska za lásku, který uváděl malíř pan Jiří Anderle. I my jsme ho s manželem poslouchali – bývala to naše nedělní siesta a tichý návrat do dětství.
A znovu jsem si uvědomila, že tyhle příběhy nejsou jen moje. Jsou naše společné. Některé věci mizí. Ale pocit z nich zůstává.
Zdroje: vlastní, https://stopyumu.cz/pamatky-a-technologie/mandl/
