Dětství s chutí Atlasek, lékořicových Dorette a vůní povidel. Retro vzpomínky na staré dobré časy

A také do doby, kdy nás táta s mámou nevychovávali podle knížek a my děti nepoznaly sílu mobilů, natož pavoučích sociálních sítí. Do doby plné her venku, obohacených o živé kamarády a kdy jsme museli poslouchat.

Nepoznali jsme úzkost, deprese, neměli problémy se spánkem. Naopak jsme byli kreativní, vymýšleli různé hry, setkávali se. Vesničkou protékal potok, tak jsme z kůry vyřezávali lodičky. Anebo jsme patou vykroužili na dvorku důlek a hráli kuličky. Vykružte na dnešním trávníku důlek. Každá holka uměla skákat přes švihadlo, školku s míčem, skákat gumu, panáka. Šplhali jsme po stromech a nepoznali nudu.

V naší době jsme si vážili maličkostí a radovali se z obyčejných věcí. Radost nám udělaly i obyčejné bonbóny. Prahla jsem po maličkých zelených čočkách, Lesněnky se jmenovaly. Pamatujete si na ně? Anebo oblíbená Kafíčka – zelené a hnědé fazolky s tekutou náplní. Či mléčné karamelky, které lezly do zubů a pak jsme je museli ze zubů vyšťourávat. Vybavuji si v zelené krabičce želé půlměsíčky obalené v cukru. Mňam. Ovšem vedly sušenky: Duo a Svieženky. Avšak vanilkové Lucie s červeným terčem uprostřed, to už byla božská mana.

A eskymo bez klacíku za padesátník a polárkový dort v papírové krabici s eskymákem a… takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Také máte své oblíbené retro mlsy? Nesmím zapomenout na kostičky šumáků, které jsme si nechávali rozpustit na jazyku. Štiplavé šuměnky, pusa plná pěny, ale milovali jsme je.

Vzpomínáte na luxusní čokoládu Lidka nebo kaštany s bílým proužkem? Kaštany byly výrobkem Československých čokoládoven n.p., závod Diana Děčín a čokoládku 50 gramů jste pořídili za 3 Kčs. Nejraději jsem mlsala mléčnou čokoládu s oříšky a mou favoritkou byla nugátová pochoutka. Výrobce Československé čokoládovny, o.p., závod Zora Olomouc, 100 gramů za 4,- Kčs.

Přesto nám dopřávala sladkosti z krámku, který vedli Beránkovi. Pan Beránek rád šprýmoval. Když mě maminka poslala pro, za 50 haléřů droždí, usmál se: „Droždí nemám. Zeptej se maminky, jestli chce kvasnice.“ Tak já, holčička naivní, běžela domů zeptat se maminky. Dodnes pamatuji, kde měli Beránkovi uložená mejdlíčka. Asi proto, že jsem nikdy těm táfličkám nepřišla na chuť, stejně jako Sisinkám. Ale takové bonbóny Atlasky originálních tvarů, to byla jiná.

Nýbrž bychom vám mohli vyprávět, jaké to je na koupališti nebo v nedaleké pískovně. Kde se tak báječně jezdilo na voru, jenž stloukli kluci. Anebo jsme skákali z velkých gumových duší plujících na rozčeřené hladině. A taky stavěli sochy z písku a hráli různé hry. Třeba Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum nebo Král vysílá své vojsko do boje či Krvavé koleno. Anebo jsme poskládali dvě družstva a hráli vybíjenou. Nebo jsme prostě jen tak leželi na prosluněné písečné pláži a malovali si ve svých představách dětské sny.

S sebou ven mi maminka pravidelně krájela krajíc chleba tlustě namazaný máslem, jenž jsem si obtiskla v cukru anebo na něho navršila švestková povidla. Nezdravé a sladké? Všechno jsme vyběhali, a navíc jsme měli téměř vše domácí výroby. Maminka dělávala šťávy a sirupy z ovoce, které uzrálo na zahrádce. Vařila povidla, pasírovala marmelády, zavařovala kompoty, nakládala okurky. Po těchto laskominách se během roku jen zaprášilo a maminka další rok opět doplnila zásoby.

Ohromným zážitkem pro nás byla pouť, kdy přijeli kolotočáři, maringotka se střelnicí, lochneska a houpačky lodičky. Soutěžili jsme, kdo sestřelí všechny kovové válečky. Holky byly u vytržení, když jim kluci vystřelili růži. Byli jsme upatlaní od sladké růžové vaty, milovali obyčejné míčky (zabalené v krepovém papíru plněné pilinami) na gumičce. Kolotoč za dvě kačky, štěstí v obálce za korunu. Prokolotočovat jsem mohla celý den. Jen nebylo dost kamarádů, kteří by se mnou jezdili. Tak se leckdy obětoval tatínek. Tatínek mě roztočil na kolotoči a já se nebála. Protože jsem věděla, že mě chytí. Byl na mě pyšný, že se nebojím. Jen dnes už se mnou nikdo na kolotoč nechce a samotné je mi tam v oblacích smutno.

Tatínek Mikuláš byl horníkem na šachtě Důl Mír u nás na vesnici.

Matky, stejně jako naše maminka Kateřina, kromě péče o rodinu, také zpravidla těžce pracovaly na šachtě. Nicméně šachta zajišťovala pro rodiny živobytí. Měli jsme ve vesničce, krom jiného, dva menší obchody, lékaře, švadleny, pro tatínky hospodu. Téměř v žádné vesnici nechyběl kostel. V Jeníšově Újezdě jsme měli kostel sv. Bartoloměje naproti mateřské školce. Podnět k jeho výstavbě dal Jeroným Besnecker v roce 1742. Kostel sloužil svému účelu celých 240 let, avšak nepřežil rozhodnutí mocných, stejně jako celá vesnička. Obec se ve své době pyšnila také knihovnou, nechyběly kluziště, koupaliště a dvě základní školy, družina. A také pošta, kam jsme chodili, když nám někdo chtěl telefonovat.

Měli jsme i holiče, ke kterému se váže „veselá“ příhoda. To když tatínek byl vyslán se mnou k holiči. Tož mě sebral z dvorku, kde jsem si hrála ve vytahaných teplácích a teplákové bundě. A předal lazebníkovi se slovy: „Ostříhat.“ Načež odešel na jedno chlazené, že si mě pak vyzvedne. Bylo mi asi šest a pan holič při pohledu na mě usoudil podle oblečení, že jsem kluk. Dodnes si pamatuji, jak doostřoval břitvu na koženém řemenu. Když ovšem narazil po pečlivém vyholení krku na uši, kde se ukrývaly malé náušničky, vyděsil se a prý nechtěl ani zaplatit.

Od té doby je mým zamilovaným jablíčkem Jonatan, které se už vytratilo. Králíky, slepice, husy, prasátko, dokonce i holuby si tatínek prosadil. Žili jsme v souznění s přírodou, volní jak ptáci a nikdy na život na naší milované vesničce nezapomenu. Na kamarádství, které trvá dodnes. Na mandlování prádla, kde se scházely ženy z celé vesnice. Popadly jsme s maminkou každá koš prádla. A přes mostek si to namířily na mandl. Prádlo se natočilo na dřevěné válce a těžké madly už udělaly svou práci. Co jsem naopak neměla ráda, když mě maminka poslala do sklepa pro vajíčka. Tehdy se nakládala do vodního skla a nechtělo se mi do sklenice nořit ruku. Pokaždé jsem si odnášela „to bílé“ na ruce, brr… Stejně tak jsem neměla ráda, když maminka cpala šišky huse do krku.

My měli rošťáka Punťu. Bral občas roha a jeho velikou zálibou bylo prohánění slepiček. Počkal si, až maminka odchová v papírové krabici kuřátka, která chytala teplo od kamen v kuchyni. A začal je prohánět. Co čert nechtěl, občasné honičky skončily skonem kohoutka. Maminka lamentovala, že si vždycky vybere z těch, kterých je málo. Slepičky jen honil, kohoutky posílal do nebe.

Naše maminka pro své tři dcery pečlivě chystala poctivou výbavu, ke které patřily i pořádné peřiny. A ty se samozřejmě plnily husím peřím. Maminka pozvala sousedky a spolu se sestrami jsme se všechny sesedly okolo stolu. A pak za vzájemného sílení draly peří. Jen se nesměly otevírat dveře. Tyto nádherné chvíle pospolitosti nám navždy schované ve svém srdci. I maminku, kterou vidím oblečenou v klasické zástěře s šátkem na hlavě. Také vzpomínám na velké dřevěné rámy, na které jsme s maminkou napínaly čerstvě vyprané háčkované záclony. Anebo jak kropila bílé prádlo, které předtím rozložila na trávu. I jak občas prala na valše. Nebo sestry, jež nové rifle přejížděly cihlou, aby dobře držící barva vybledla. To dnes už je koupíte rovnou děravé…

Divný nadpis, říkáte si? Přišel mi na mysl v souvislosti v dnešní době s často skloňovaným slovem odpady. My vlastně žili, aniž bychom to vědomě pěstovali – v bezodpadovém hospodářství! Mléko do bandasky, pečivo rovnou do síťovky, jen půlku chleba paní Beránková vždycky položila na obdélníček papíru. Lahve od piva či skleničky od jogurtů byly vratné. Pokud nějaké jídlo zbylo, čuníkovi se namíchala šlichta, slepicím jsme chodili na kopřivy.

Plnili jsme i své domácí povinnosti. Věděli jsme, co si můžeme dovolit. Měli jsme rodiči určené hranice. Jakmile jsme je překročili, přilétl pohlavek a někdy stačil jen pohled tatínka. A my se zase srovnali. Samozřejmě, že nebyly všechny dny růžové. Také občas přicházely bolesti i trápení. I když mě vzpomínky zaplavují jedna za druhou, přijde mi, že jsou z jiného světa. Ze světa, který už neexistuje. Místo našich dětských snů pohltila hluboká jáma, když byl Jeníšův Újezd srovnán se zemí kvůli těžbě uhlí. I když vesnička zmizela z povrchu zemského, vzpomínky zůstávají. Možná nám mají připomínat, abychom si vážili toho, co máme. Než to nenávratně zmizí.

Zdroje: autorský text, http://www.zanikleobce.cz/index.php?, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Bartolom%C4%9Bje_(Jeni%C5%A1%C5%AFv_%C3%9Ajezd)