Veřovické vrchy: Přechod přes 7 vrcholů. Z Oprchlice na Velký Javorník za pohádkovou krásou

V 6 hodin ráno nasedáme na vlak, abychom vystupovali v Hostašovicích před polednem. Mimochodem v Hranicích na Moravě jsme měli na přestup jen 7 minut, takže jsme naskočili do vlaku bez jízdenek. Čekala nás přirážka 2×50 korun. Jak jsem byla rozlítaná, sděluji průvodčímu, že koupím přes net další jízdenky na přípoj, abychom nemuseli zase platit přirážku. Nato nám usměvavý průvodčí Pavel sděluje, že nám jízdenku prodá rovnou do Hostašovic, jelikož jedeme stejnou dráhou.

Hlava prostě nestíhala. Smějeme se, že jsme jen tak tak stihli tento vlak a Pavlovi to zapaluje rychleji než nám. „Vy jste přijeli Leošem? Tak to máte bez přirážky.“ Patrně se na škrtnutí podepsalo krátké zpoždění a nemožnost zakoupit jízdenku. Pavle, vy umíte potěšit! A jak jsme se dali do řeči, ptá se, kam vlastně jdeme. „Na Pinduli.“ „A já bydlím pod Javorníkem,“ usmívá se a dodává: „Tudy také určitě pošlapete.“ Přeje nám hodně štěstí. Tak nám pěkně začal dnešní den.

Vystupujeme v Hostašovicích. Svlékáme bundy a rychle nás pohlcuje zeleň. Okamžitě se na nás usmívá botanická všehochuť, v níž každá rostlinka hraje svou roli. Dominantní vysoký turan, obrazně řečeno, hodně přerostlá sedmikráska, nám sice na zahradě přidělává vrásky ale tady, na okraji lesa, je majestátní. Fialkový sadec konopáč, bílý bedrník, modravo-fialkové zvonky, žlutý vratič. Ten vidíme obzvlášť rádi, protože podle pověry prý pomáhá k šťastnému návratu z cest domů. Včeličky pilně obletují mátu. V lehkém vánku se vlní vysoká trsnatá tráva, naopak okraj cesty lemují nízké ale velké zelené lopuchy.

Příroda se nám předestírá v čarovné kráse. Přírodní tichý orchestr spolu s jasně modrým nebem zabrnkal na duši. Vše se děje přirozeně jakoby samo od sebe. Vy jen jdete a příroda udělá všechno za vás. I když vlastně nedělá nic. Ona „jen“ je. Stačí se dívat, vnímat a jít. Koutky rtů šplhají snad až k uchu.

Muž na mě haleká: „Kam jdeš? Támhle byla šipka, tos jí neviděla?“ Ne, neviděla. Já totiž, jak se dostanu mimo civilizaci, prostě vypínám a úplně se oddávám tichému kouzlu a při pohledu kol kolem se propadám do snění. Cedule, ukazatele, metry, čas, to vše se ztrácí jakoby v mlze. Jdu, kam mě nohy nesou. Bez manžela bych se dost možná ocitla i zpátky na nádraží.

Muž je má velká jistota a nepřestávám mu děkovat, že mě na Stezce doprovází. Tím spíše, že jeho hobby není chůze ale kolo! A přesto se se mnou vydal na Stezku Českem, na trasu zvící přes 1 000 kilometrů a možná i dva. To když ho přemluvím i na Jižní větev Stezky Českem. Mimochodem dnes nastupujeme závěrečnou 9. etapu Severní větve naplánovanou na několik dnů. Po ukončení 9. etapy Beskydy s 4500 m stoupání a 4300 m klesání budeme mít v nohách něco kolem 1200 kilometrů. Každý ve svých 😉

Otřel se o nás žluťásek. Odbočku na pramen Jaščerka míjíme, protože zásoby vody máme. I když jsme ji vynechali, Jaščerka je jedinečná, a proto stojí za zmínku.

Pokračujeme stále za nosem po červené. Teď už nahoru lesem po úzké pěšině, podél níž se objevují drobná kvítka léčivky konopice. Sluníčko na nás pomrkává, jakoby si vyšlo na vycházku. Jen není tak ufuněné jako já. Dotýkáme se kvetoucí netýkavky. Vzpomínám, že jsme ji jako děti rády vyhledávaly a střílely. Jen co jste se dotkly její tobolky, citlivé na dotek, vystřelovala semena. Pro tentokrát se polaskám vzpomínkou, její květy nás provázejí i dál.

Opouštíme toto místo a vrháme se na Oprchlici 638 m.n.m. Před námi je první táhlé stoupání a za odměnu i první výhledy do kraje.

Upozorňuje nás na nedaleký pomník Odboje. K pomníku s pamětní cedulí nás vede cestička s jakoby smutně skloněnou trávou. Kamenný pomník stojí v místě tábora zpravodajské skupiny Javor ze sklonku 2. světové války. Vracíme se na cestu a pokračujeme stále do kopce, lehce se zhoupneme do ďolíčku a opět si to namíříme po lesní pěšině vzhůru. Doprovázejí nás vzrostlé buky i boučky, popínavé hustě prorostlé ostružiny a nezbytné zelené kapradiny. Mimochodem vzácně se zde vyskytuje kriticky ohrožená kapradina jelení jazyk celolistý. Sem tam se nám nabízejí panoramata na obě strany – jak na Mořkov, tak na Zubří. I když občas jsou zakrytá mladými smrčky.

Přicházíme k prvnímu odpočívadlu, posvačíme a zapíšeme se do vrcholové knížky, která odpočívá v pěkné dřevěné schránce. Vedle útulny objevujeme svatý obrázek Panny Marie s Jezulátkem, neznámo z jakého roku. Po chvíli dosahujeme hřebene Trojačky 658 m.n.m. Přírodní rezervace Trojačka byla vyhlášena v roce 1966 a nachází se v západním výběžku Radhošťské pahorkatiny, ve střední části Veřovických vrchů. Na území 60 hektarů chrání komplex lesů dosahujících stáří až 200 let. Mozaika suťových lesů je pestrá, nejvíce je tu zastoupen buk lesní a javor klen.

A o kousek dál se nám už konečně nabízejí nádherná celistvá panoramata. Rozprostírají se před námi do dálky. Pozorujeme tmavé kopečky prolnuté světlými loukami. Pošmourným nebem prosvítá místy sluníčko. Po nebi připlouvá chundelatý šedivý pudl. A přímo před námi se vlní zlatavý pás vysoké trávy. Šustíme si blaženě ve spadaném listí.

Srážka se čmelákem. To byla řacha do tváře! Kde se tady vzal, nevím. Nebo jiná veliká bzukotka, ale včela to určitě nebyla. Dlouhatánský jasan si ustlal přes cestu. Cedule nás informuje, že se právě nacházíme v Přírodní rezervaci Huštýn. Ve střední části rezervace se nachází unikátní přírodní útvar-mrazový srub o délce 250 metrů. Jedná se o skalní výchoz vzniklý mrazovým zvětráváním hornin. Pod ním v kotlině leží mohutné balvanité bloky.

Po chvíli dosahujeme vrcholu Huštýn 749 m.n.m. A zanedlouho se odkrývá pohled na další útulnu s výhledem na Radhošť. Zrovna si médím, jak je tady čisto. Žádné papíry, plechovky a co nevidím-prázdný obal od sušenky, od Siesty. Nějaký šmudla ho asi vytrousil, když si udělal siestu. Sbírám.

A stoupáme k ní zase do kopce. Ptám se manžela: „To půjdeme pořád jen do kopce?“ „Ještě výš!“ Muž umí potěšit. Ale co bych měla asi tak slyšet jiného, když míříme na Velký Javorník? Podél oplocené obory se těšíme opět úchvatnými výhledy. Jsme utopeni v božské přírodě, nepotkáváme ani živáčka. Terén se zvedá a my se ocitáme na čtvrtém vrcholu dnešního výšlapu: Hodorf 766 m n.m.

Nachází se zde informační tabule „Veřovické vrchy – výhledové místo mezi Krátkou a Huštýnem“. Bohužel, samotné výhledové místo je už zarostlé stromy. Můžeme zde posedět na lavičce a prohlédnout si alespoň leteckou fotku Hodorfu na panelu Naučné stezky. Dozvídáme se tak, že se tu ještě nedávno otevíral krásný pohled na malebné Podbeskydí, Lašsko a Oderské vrchy.

Od vyhlídky jdeme strmě dolů. Manžel ukazuje do dáli a jistě určuje: „To je Radhošť, tohle je Dlouhá a tamhle je Javorník. Tak jdeme!“ Je to nádherný pohled, kopce se zdají být na dosah, jen si je pohladit. Tak blizoučko. I když na Javorník si ještě něco šlápnem. Výhledy si vychutnáváme v celé šíři a hodně dlouho. Divím se, že coby trpalka zvládám s hlavou vyvrácenou na všechny strany stále jít. Ale ta panoramata se ošidit nedají. Po chvíli se zastavujeme a užíváme si je nanovo a znovu a pořád.

Vítr zprvu jemně šelestí, ale přidává na síle. Zdá se, že přivolává deštík. Kéž by to byl jenom deštík. Další odpočívadlo, které míjíme a scházíme do sedla Hodorf. Název Hodorf na sobě nese také kříž na rozcestí.

Po krátké historické odbočce u kříže opět stoupáme po takových zvláštních placatých kamenech. Stoupání je náročné. Krátí se mi dech.

Hlavou mi proletí: „Oni vědí, proč ta odpočívadla tady staví.“ Zaslechneme jakoby poštěkávání psa. Vzápětí se z toho vyklube zvláštní krákání. Manžel vtipně podotýká: „Třeba to bude havran a kráká polsky.“

Pokračujeme na Krátkou. Cesta pěkně ubíhá, sluníčko s námi laškuje a manžel pochytává hezký záběr.

Jenže počasí si poručit nedá. Světlo mizí a sluníčko se schovává za mraky. Ale vesele na nás shlíží rozcestník Krátká vrchol 758 m.n.m. Na to že je před čtvrtou hodinou, se v lese parádně setmělo a zvedá se velký vítr. Z toho radost nemáme. Za námi se ozývá praskavý zvuk a předjíždí nás cyklistka na elektrokole. První človíček na trase! Okukuji přírodní lavičku. Naopak manžel vidí, že někdo asi upadl a má kopyta nahoru.

Mám toho teda plný kecky, a to jsme sotva vyšli. Tak to bývá pokaždé, když nastupujeme nově na Stezku Českem. Chvíli mi trvá, než se rozejdu a zvyknu si zase na jiné životní tempo s báglem na zádech. Cesta do kopce se střídá s mírnými rovinkami a když náhodou jdeme z kopce, neraduji se, protože vím, že půjdeme dvojnásobně do kopce. Naštěstí se můžu občas kochat výhledy, různými tvary stromů, propletených kořenů. Mou pozornost také upoutala zvláštní cesta s lomovými kameny.

Pozoruji hodně popadaných starých stromů, které mnohdy vypadají s ulámanými větvemi jako ježci na třídním srazu po 30 letech. Anebo souboj lesních skřetů!

Najednou kde se vzala tu se vzala, možná jak i pofukuje větřík, mi do nosu přivanula příjemná vůně smůly. Napravo spatřím pořezané klády. Staneme na vrcholu Dlouhá 860 m.n.m., která se zvedá na západě Moravskoslezských Beskyd jižním směrem od obce Veřovice. To se nám ty schůdky pěkně zvyšují. Vrchol od vrcholu výš, a to ještě nejsme na Javorníku.

Procházíme okolo obrovské hromady klád. A potkáváme dalšího cyklistu. Zastavujeme se s ním na kus řeči. Bydlí v Zubří a vyjel si po práci na kole. Vyprávěl, že nedávno byli v Krkonoších a šli z Horní Malé Úpy na Sněžku a Stezku Českem by také rád zkusil. „Až odrostou děti, tak se na to také jednou dám,“ dodává s úsměvem. Držíme pěsti. Poradil nám úzkou pěšinku, po které se moc pěkně jde. Procházíme jakoby zarostlou planinou, obklopuje nás spousta veselých mladých břízek. Les zmizel a vůkol nás se rozprostírají jasné světlé výhledy. Cesta je moc příjemná, procházíme stromovým tunelem mladých bučin.

Pro vizualizaci naší dosavadní trasy jsem vyhledala úžasné video, které prakticky kopíruje naše putování Veřovickými vrchy. Záběry sice vypadají jako z odpočinkové trasy – což nás trochu děsí, protože máme nohy plné kopců! Ale i v něm se občas objeví slova jako kopeček nebo brutální stoupání. Pojďte se podívat na Krásy Beskyd a nádherná panoramata:

Chvilku si oddáchneme u posledního odpočívadla před nástupem na Javorník. Kam nás vede už asfaltka s převýšením cca 220 metrů. Pár zatáček a dosahujeme dnešního cíle. Vrchol Velký Javorník 918 m.n.m. Vybíháme také na dřevěnou rozhlednu vysokou téměř 26 metrů. Je navržena ve stylu místní valašské architektury.

Za dobré viditelnosti, jak jsme vyčetli, dohlédnete na Lysou horu, Smrk, Kněhyni, kam je mimochodem výstup zakázán, a dokonce i na Ostravu. My takové štěstí na jasné výhledy neměli, tak jsme pomyslně alespoň zamávali našim dvěma novým známým, Stezkařkám Lence a Martině z Ostravy, se kterými jsme se seznámili v Podbeskydí.

Chata Velký Javorník je zavřená. Nicméně naštěstí funguje samoobslužný box. No, naštěstí. Málem jsme od něho odešli s nepořízenou. Čtu sice návod, ale mám pocit, že vložit občanku je omyl. Od kdy se platí občankou? Zkoušíme všechno možné, box drží bobříka mlčení a kýženou kofolu nevydává. Prosím o pomoc dva mladíky, kteří ochotně přicházejí, svedou pár pokusů a vzdávají to.

Zahlédnu mladou dvojici. Prý by si také něco chtěli dát. Když sdílím naše útrapy s vydáním-nevydáním kofoly, říká paní: „Dávám tomu tři pokusy.“ Jeden, druhý, třetí a chce odejít. Její manžel ji štengruje: „Jdi do toho, nedej se. Tak po čtvrtý!“ Paní namačká a projede kartou i občankou opět jízdní dráhy mlčenlivého boxu a ejhle. On se rozmluvil! A posílá zaslouženou odměnu. Uff, stojíme všichni čtyři před spásou a společnými silami se zasloužíme o vydání druhé plechovky.

Až poté nám dochází, že občanka slouží k ověření věku, aby vám automat pivo vydal. No, tak to je chvályhodné. Až na to, že my chtěli kofolu a paní nealko pivo. Zajímalo by nás, jak vám se dařilo u samoobslužného boxu na Velkém Javorníku? Nás bylo celkem šest, kteří se pokoušeli o výdej dvou plechovek. Nicméně jsme kofolu vyzunkli hodně rychle, protože padala mlha i meteorology slibovaný deštík. Sestupujeme dost místy strnitou kamenitou cestou. Pádíme na bus na Pinduli, stíháme jen tak tak a vystupujeme přímo u Penzionu Janoštík, kde máme zamluvené ubytování.

Pocity se mísí: mírná únava, ale především s hlubokou vděčností bilancujeme den. I když začal chaosem ve vlaku, laskavost průvodčího a tichá velkolepost botanického orchestru nás naladily na správnou notu. Oproti naší běžné denní porci kilometrů na Stezce jsme dnes zvládli solidních ale jen 22 kilometrů. Zato jsme zdolali sedm vrcholů: Oprchlice, Trojačka, Huštýn, Hodorf, Krátká, Dlouhá a Velký Javorník. Zítra nás čeká Radhošť, Pustevny a malebnost, kterou už dlouho toužím spatřit na vlastní oči. A my se na to s radostí a hlubokým nádechem těšíme. Pojďte s námi.

Zdroje:

Webové stránky Stezka Českem

https://beskydy.aopk.gov.cz/homepage

https://www.visit-valassko.cz/naucna-stezka-verovicke-vrchy

https://www.turistika.cz/mista/hustyn/detail

https://www.beskydy.cz/content/beskydy-rozhledny-vyhlidky-rozhledna-velky-javornik.aspx