1000 km na Stezce Českem. V Jeseníkách jsme si sáhli na dno

Jenže za to jsme si mohli sami. Náš příběh na Stezce totiž začal dávno předtím, než jsme se vůbec vydali na cestu…

Neustále nám házel do cesty vidle. Nejdřív manžela dostihla trombóza, pak mě na lopatky položila viróza a nakonec jsem si uhnala zlomeninu - roztříštěné kůstky na chodidle. Když už to vypadalo, že letošní trekování musíme vzdát, přišla konečně chvíle, kdy duše dala pokyn. A my se vydali vstříc horám, které nás měly dokonale prověřit.

Navzdory všem překážkám jsme se sbalili snad během pár minut. V balení už jsme přeborníci, protože moc dobře víme, že co sbalíme, poneseme. S oblečením jsme se dostali na minimum váhy. Nicméně cestou jsem zjistila, že dokážu urazit 8 dnů v jednom triku. Nejsem anděl a také se potím, ale triko to pobere v pohodě. Český výrobce nelhal. Takže příště jedno triko odebírám. Také zjišťuji, že dlouhý rukáv Merino je natolik příjemný a teplý, že doma příště nechávám i mikinu. Pořád je co řešit.

Nejen kvalitní boty a ponožky jsou důležité ale i vložky do bot. Můj muž měl starší, jedna se mu prodřela a začala bolet pata a plosky nohou. Při setkání s ostatními turisty si postěžoval na rostoucí ostruhy, na což jsem vtipně kontrovala: „Buď rád, že ti rostou jen ostruhy, a ne parohy!“

Takže jsem na řadu přišla i já. Zvyklá na ortopedické vložky, jsem si je vzala i na trek v pohorkách. Sice mám boty prošlápnuté, ale kombinace tvrdých pohorek a ortopedických vložek nebyla dobrá volba. Už druhý den mě chodidla bolela tak, že jsem jednu vložku vyndala a třetí den i druhou. Putovat bez nich byla výzva a nateklé prsty s bolavými ploskami se předháněly, kdo o sobě dá vědět víc. Dost často vítězily najednou.

Manžel statečně mlčel, já naopak bolestí skučela, když jsme se ráno rozcházeli. S humorem říkám, že jsem se ráno rozcházela a večer docházela jako robot Emil. V tu chvíli se zdálo, že už to dál nepůjde. Manžel už po prvním dnu naboso chytá puchýře, otoky-silně bolestivý mozol na patě, snad jako kolo od vozu. Naštěstí nás zachránil náš rodinný Trail Angel – syn Oldík, který nám poslal POSTE RESTANTE naše vytoužené traily. Třeba naše chyba pomůže někomu se jí vyvarovat. Vzpomínám si, že nám vloni jedna Stezkařka ve vlaku o důležitosti vložek do bot vyprávěla, ale my ji, jak se zdá, neposlouchali dost pozorně.

To už jsme poznali vloni, kdy jsme severní etapu z Aše zakončili v Králíkách. Tehdy jsme z dálky s úžasem pozorovali kostel na kopečku, který se nám tolik líbil. Už tenkrát jsme si řekli, že se tam jednou vrátíme a pokocháme se zblízka. A právě letos, s touhou po klidu a kráse, jsme si to splnili a vyrazili den předem (3. 8. 2025). Nově jsme se ubytovali a vyrazili na kopeček.

Alejí roku 2023 míříme ke klášteru na poutní místo Hora Matky Boží. Vstup do aleje lemuje krásná barokní brána z počátku 18. století. Příjemně zastíněná cesta vede kolem osmi historických šestibokých kaplí. Dočítám se, že alej je tvořena 399 stromy. Procházíme pod korunami hlavně lip, které se střídají s javorem klenem, jasánky a jeřáby. Zprvu následujeme zelenou, ale na vrchol nás dovádí turistická žlutá. Výstup nám zpříjemňují půvabné výhledy do okolí, ale také pasoucí se ovečky romanovci.

Obestupují nás krásné vznosné stromy, které jakoby ctily poutního ducha. Vystřelují vzhůru do nebe a shlížejí ze své výšky v klidu svých jar na poutníky. Miluji luční kvítí, které nás na cestách provází. Kuk a před námi se obnažují fialkové zvonky a spousta dalšího barevného kvítí.

Vychutnáváme si starou cestu s oblázky nakrásně ohraničenou kameny. Na vrcholku, na konec cesty, navazuje schodiště s bohatým portálem vstupní brány na Nádvoří poutníků. Zdá se, že brána je zavřená, klášter je obehnán lešením.

Za nimi se zvedají modravé kopečky, a to vše rámují bělostná, i když tak trochu zamračená, oblaka. Ale to nám vůbec nebrání vychutnávat si kouzelné výhledy na Orlicko. Orlické hory mi vůbec přijdou jako něžná kráska. Na druhou stranu nadcházející Jeseníky mi později přijdou jako statný mužný horal.

Fyzicky jsme měli smolíka, protože Poutní dům, který opět slouží poutníkům a turistům, měl zavřeno.

A nedaleká Kačenka vás obslouží, jen pokud si občerstvení zarezervujete. Nic naplat. Kocháme se, oblažujeme duši a je opravdu čím. Kol kolem nás jásavá zeleň, nebe mění své zbarvení do šedo-bíla. Sem tam plynou po obloze slabounce vykreslené nenápadné obláčky. Vůkol nás nedozírné louky rozsvícené žlutými sluníčky, snad jestřábníku. Pokračujeme další alejí oděnou do svěží zelené. Okraj luk lemují bílé bambulky jetelíčku, fialkový černohlávek, svatebně bílý sléz.

Najednou se přistihnu, že jdu a usmívám se. Jsem šťastná. Okolní krajina svou jemnou malebností ve mně probouzí zvláštní klid. Nikam nespěcháme. Stojím pod větvemi javorů, které se klenou nad hlavou a skrze jejich větve nenasytně obhlížím fantastická panoramata. I když žaludek kručí prázdnotou, duše je naplněná až po okraj. V takových chvílích zjistíte, že ten pocit volnosti a čistoty je více než skýva chleba.

Je také o objevování kulturních pokladů a bohaté historie, kterou jsme záhy objevili. A tak nejdříve nacházíme na konci mladé aleje skulpturu Pozorovatel, pískovcovou sochu v nadživotní velikosti. I když místní prý Pozorovateli neřeknou jinak než Franta. Plastika vznikla v rámci mezinárodního uměleckého sympozia ART EX v roce 2005. Pozorovatel věrný svému jménu zamyšleně pozoruje dění v králickém údolí.

Vracíme se a vcházíme do kostela Nanebevzetí Panny Marie z počátku 17. století. Doslova nás omráčila kaple Svaté schody. Strop je pokryt freskou z roku 1899. Jedním slovem nádhera. Svaté schody jsou napodobeninou schodiště v hradu Antonia v Jeruzalémě, po kterých kráčel Ježíš Kristus k Pontiu Pilátovi. Dočítáme se, že za zpěvu a modliteb po prostředním schodišti poutníci vystupují pouze vkleče. K normálnímu sestupu dolů jsou určena boční schodiště.

Prostřední schodiště a podlaha jsou z „králického“ mramoru z Velké Moravy. Na stěnách je mramor italský z Carary–dar hraběnky Mary Dobrzensky z Potštejna r. 1934. Na chvilku usedám na lavičku a nechávám tu zvláštní energii proudit skrze mne. Toto poutní místo z celého srdce doporučujeme. Nejen, že je protkané těžkými osudy, které si zaslouží vědění, ale je i nesmírným kulturní bohatstvím obklopeným životadárnou přírodou.

A tak, duševně sytí, scházíme do Králík. Žaludek nám ale brzy připomněl, že se neřídí duchovnem. Jenže jsme zcela prozaicky zjistili, že není kde se najíst. Zachraňuje nás Pivní bar a pizza.

Ráno po snídani vycházíme nad Králíky, mírně vane větřík. Kráčíme po štěrkové silničce. Míjíme poslední červený domek, máváme civilizaci a noříme se do zeleně. Sluníčko se nám opírá do zad. Na to, že prognóza zněla: „Deštivo!“, svítí slunce. Nevíme, jak dlouho, ale co na tom, každá minuta sluníčka se počítá a my vplouváme do blahodárné matičky Přírody. Přijde mi, jako když mě objímá. Chňapne a nepustí. Ale já se pustit nenechám, ani nechci. Jdeme po červené, i když já naopak vnímám především zeleň kolem nás a zvlněný úsměv na rtech.

Kdybyste mě v tu chvíli potkali, tak si budete myslet, že jsem blázen. Jdu a směju se. Je mi tak krásně. Město mizí a my se propadáme hlouběji a hlouběji. Cesta už je kamenitá, kráčíme po naučné stezce. Nad hlavami jasné modravé nebe, kolem nás pastviny s řadami stromů, jež je protínají. Zhluboka si oddychnu, cítím, jak mi je opět blaze.

V lůně božské přírody. Obklopuje nás ticho a neustálé alejky. Jilm, třešeň, občas zasvítí jeřabinka, javory moje javory… Taková směska, i šípek se do ní zamotal a nastavuje trny. A tu je jasan: „…vždycky takhle s přírodou po ránu si řvu… jupí jupí jupiou!“ připomíná vám to něco? Poznáváte? Trochu jsem se utrhla. Prozpěvuji si úryvek z písně Radost ze života Šimek-Grossmann. Tuhle dvojici miluji. Písnička mi připomíná tu radost a svobodu, kterou teď cítím.

Kopečky se zatím rýsují v dáli, ale v těsné blízkosti nám na cestu v lehkém vánku kýve na pozdrav růžová vysoká vrbovka. Přicházíme k vojenskému muzeu. Manžel vchází dovnitř, mě jímá smutek, jen se podívám na opevnění - ježky. Nicméně bychom měli mít povědomí o tom, co bylo, co naši předci zažili a že jen díky nim můžeme život prožívat v klidu a míru.

A právě zde jsem vytrousila z kapsy, nevím jak, kartičku zdravotní pojišťovny. Jenže po dojití etapy asi po 4 dnech otevírám dopis. A v něm původní kartička s průvodním dopisem. Posílá mi ho paní Daniela Soldátová, která ji našla. Nejen, že projevila ohromnou ochotu, ale ještě navíc nahlásila nález pojišťovně. Dala si tu práci dohledat naši adresu a kartičku mi poslala poštou i s milým vzkazem. Paní Danielo, mockrát děkuji! Znovu se mi potvrdilo, že svět není tak špatný, jak se nám média snaží namluvit, a my se o tom na cestách opakovaně přesvědčujeme.

Napravo nekonečné pláně a pastviny. Nad námi hrká párek havranů. Není doba námluv? Malíř se zasnil a vykreslil obraz, který si ukládám do své duševní kartotéky: Přes zlatavé odlesky klásků pšenice v dáli modravé zvlněné kopečky. A nad tou boží krásou se klene modravofialkové nebe.

Právě v těchto místech je nádherně okytičkováno. Kráčíme doslova přírodní lékárnou. Vratič, drobné pnoucí jahůdky, jejichž lístky začínají lehce červenat, třezalka, kostival, heřmánek, jitrocel a zase kostival a o kus dál včelíny. Do ozdravné přírody zapadají jako lego. Srdíčko poskakuje radostí, duše jásá.

Odbočíme krapet ze Stezky a bereme za kliku ve Smíšeném zboží. A tady nás čekal anděl. A to doslova. Paní Jarmilka. Kávu nám prý uvaří ale jen turka. Ráno pijeme jen turka! Paní Jarmilka se omluvně usmívala, že mi kávu nalila do hrnečku s beruškou. Mně ale v tu chvíli zatrnulo. Berušky byly mou srdeční záležitostí, kterou jsem sdílela s naší milovanou neteří, jež nás náhle opustila. Vloni nás ta smutná zpráva zastihla právě v době, kdy jsme putovali na Stezce Českem. Byla vášnivou sběratelkou berušek.

Naše vzájemná přání mezi námi lítala puntíkovaná a beruškami se jen hemžila. Tehdy jsem tu nehodu cítila. V článku, kdy jsme putovali na Stezce Českem, zvláštní atmosféru popisuji jako pohyby duše. A teď si představte, že rok poté, téměř v ten samý čas, mi cizí paní v cizí vesničce přináší kávu v hrnečku s beruškami. Byl to jeden z našich symbolů a najednou, na tomto nečekaném místě, se mi objevil na hrníčku. Myslíte si, že je to náhoda?

Je ze 14 dětí a rodina se stále setkává. Mimochodem jejich rodinná setkání čítají kolem 100 lidí! Pevná rodinná vazba pořád funguje. Celá rodina vždy držela pohromadě a vzájemně si stále všichni pomáhají. Navíc nejen v rodině. Při oslavě 80. narozenin maminky se sešla rodina v počtu dokonce kolem 180 lidí! Paní Jarmilka s láskou vzpomíná na své rodiče, kteří své děti milovali a děti si rodičů vážily. Svým rodičům dokonce i vykaly. Cítíte v tom úctu? Pro někoho možná nezvyklé, ale rozumím tomu.

Sirupy v létě za 3 koruny, mléko do bandasky, pečivo rovnou do tašky. Jarmilka se v obchodě pohybuje už od 70. let. Učila se v Šumperku. Žádný mikroten a plastové obaly. Vzpomíná, že kořenová zelenina se dávala do papírového kornoutu. Vzájemně sdílíme své zážitky a mně naskakuje husí kůže. Vzpomínky na dětství jsou moje srdcovka. Také rádi vzpomínáte, anebo to máte jinak?

Paní Jarmilku fotím na rozloučenou vedle klasické váhy, kterou už jsem neviděla, ani nepamatuji. Připadali jsme si tu s mužem jako za starých časů, kdy si v krámě lidi ještě povídali a vzájemně se poslouchali. Jarmilko, děkujeme.

Zažíváme klid. Vedle cesty objevujeme lopuchy velké snad jako deštníky. Manžela dohnala vosa a zatancoval si s ní krátký vosí taneček. Urputně se ho držela a nechtěla opustit svou trasu. Myslím, že už jsme to jednou zažili? Docházíme k parkovišti Pod Klepáčem a potkáváme se se Stezkařkou Janou z Uherského Brodu. I když má pěkně naloženo, oči se jí smějí. Obdivujeme ji. Jsme jako hadi svlékající se z kůže. Manžel odepíná kalhoty, já je měním za trekovou sukni.

Předtím ještě pro jistotu opláštěnkujeme batohy. Cestou nahoru mi manžel ukazuje panoramata. Nechtějte slyšet, co jsem odpovídala klouzajíc po kořenech a rukou se zachytávajíc dalších vystouplých kořenů. Ale nahoře už si panoramata užívám. Míříme po červené a doprovází nás motýlek. Těch tu potkáme mnohem více. Mraky se tváří nabubřele a začínají se zlobit.

Špacírujeme po úzkém vykotlaném úvoze plném kamenů, tekoucí vody, potůčků, trochu bahýnka ale nic hrozného. Prostě už jen pořád po kořenové cestě nahoru.

Mám pocit, že každým stoupnutím na kořeny letím výš a výš. Cesta je úchvatná. Po boku crčí potůček a místy se rozlévá přes cestu. Tančí a zpívá. Jdeme Polskem v zajetí lesa a mladých smrčků a až neskutečně vysokého a hustého borůvčí. Odfukuju.

V zeleném borůvčí se povalují staré kmeny vypadající skoro jako praještěři. Také míjíme spoustu trpaslíků, skřítků ale též úchvatného mohutného famózního Strážce lesa!

Moc lidí nepotkáváme. Jdeme cik-cak Polskem Českem. A když ano, pak kupodivu Poláky s opravdu malými dětmi. Dosahujeme dřevěné rozhledny Klepáč či Trojmorski Wierch v nadmořské výšce 1145. Kruhový výhled zabírá masiv Králického Sněžníku, oblast Suchého vrchu i Jeseníky. Za dobré viditelnosti prý i Krkonoše-to se nás ale netýká. Znovu se setkáváme s Janou a pro změnu se zase oblékáme. Přesně jak říkal Mirek Vladyka – každou chvíli se svlíkáš a oblíkáš.

Žádný zpěv ptáčka živáčka, ani větve nešustí. Za ticha si vyšlápneme na vrchol stejnojmenného pohoří – na Králický Sněžník. Zvedá se vítr, ochlazuje se. Vyběhneme po kovových schodech nahoru, podíváme se do mlhy, no jo, co naděláme. A šupajdíme omrknout pozůstatky Lichtenštejnovy chaty. Následuje nezbytná fotka s exotickým kamenným slůnětem, které tu už zdomácnělo a pohled do trochu zamlžených modravo-zelených dálav.

O kousek níže čepujeme výtečnou chladivou vodu u pramene Moravy a pokračujeme po úzkém kamenitém chodníčku směrem na chatu Návrší.

Protože se občas otevírají výhledy doširoka daleka. Sluníčko nás občas pohladí, když protlačí zvědavé paprsky skrze stromy tak, že nám sklouznou po těle i tak trochu osluní cestu. Od Slůněte hopsáme po hodně kameny, zpřeházeném, chodníčku. Pokračujeme po naučné stezce Králický Sněžník. Jakmile sluníčko proleze skrz větve, neuvěřitelně hřeje. Vyhledávám ty průzory a pospíchám k nim. Je až neskutečné, jakou má ještě teď před 18. hodinou sílu. Lebedím si, že ho máme za odměnu.

Na obzoru se vypínají zalesněné temně zelené kopce, pod nimi světle zelené kopečky. Připadám si jako bychom byli v divočině. Kolem nás samá zeleň. Do toho sluníčko pere stále ještě zářivé paprsky a rozehřívá temně zelenou do zářivé. Mraky vypadají těžce, jakoby naplněné vodou, jen jen žuchnout, ale asi je drží kopečky a nepustí.

Hlava vystřeluje stále doleva, kde sleduji neuvěřitelně hustý porost lesů. Kopce navazují jeden na druhý. Vrhají zvláštní stíny. Náhle, místo stínu, vidím nosorožce nebo třeba slůně, kterého dohání maminka. Dokonce by to mohl být i krokodýl. Pořád je na co se dívat. Cesta je mokrá, místy na ní stojí voda. Už dlouho jsme nikoho nepotkali. Jsme v objetí pichlavých smrčků, převlečených do svítivé zeleně. V kontrastu s prosvítající modrou oblohou jsou to krásné pohledy. Příroda léčí… Připadám si jako u doktora. Jako když dostanu zelenou osvěžující injekci.

Zachvacují mě obavy, že tady nikde přece nemůže být lidské obydlí?! Manžel kvůli mně navrhuje nábližku. Přikývnu, ráda, že budeme o něco dříve na chatě. Ale to vám byla zkratka! Za všechny prachy! Strmě mezi smrky přes rozmáčenou klacky a kameny proloženou, téměř neschůdnou jakoby cestu rozrajtovanou těžebními stroji. Jenže vracet se zpátky do kopce? Ani náhodou, to se raději skutálím. Moc k tomu nechybělo. Možná, jak jsem nevěřila, že tu někde je opravdu lidské obydlí, dostala jsem za uši.

Zčista jasna mě tak rozbolelo koleno, až jsem nechápala. Fakt nešlo sestupovat. Zkoušela jsem to bokem, nic. Bezradně jsem zůstala stát. Přece nejsem z cukru! To musím dát! Prý už jen 3 kilometry! Tak jsem propnula nohu a vláčela ji za sebou. Tímhle způsobem jsem zamezila alespoň trochu bolesti, ale rozesmála manžela. Když mě viděl, prohlásil: „Vypadáš jako pirát John Silver z Ostrova pokladů. Už jen ten papoušek na rameni ti chybí!“
Tak tuhle injekci jsem taky potřebovala. Sice bolest nezmizela, ale pobavilo mě to. Taky jsem si tak připadala. Nicméně jsem tu hrůzu slezla a jakmile jsem se dotkla asfaltky, bolest zázračně zmizela. Tak vám nevím, co to bylo?

Sláva, vcházíme na chatu Návrší, a i když kuchař má zavřeno, večeři nám ještě dají. Měli jsme kliku i na pana vedoucího, který je zde na správném místě. Ochotný, veselý, přátelský. Je nám tu dobře. Plníme hladové žaludky, doplňujeme pitný režim a ubíráme se do hajan.

Sice jsem došla jako pirát Silver, s bolavou nohou a bez papouška, ale uvědomila jsem si, že ten pocit „uzdravení“ nakonec nepřišel odnikud. Příroda sice léčí, ale občas nám i připomene, že bychom si vzájemně měli věřit, a zároveň poslouchat svoje tělo. Bolavé nohy jsou jen malou daní za ty úžasné výhledy a vzpomínky, které nám zůstanou navždy. Vždyť to není o tom dojít bez úhony, ale o tom dojít vůbec. A my došli. A o tom to je.

První den Stezky Českem na 7. etapě Jeseníky je za námi a před námi vražedný výstup na Šerák. Naštěstí to ještě nevíme.

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, arnika.org, https://regiony.rozhlas.cz/na-marianskem-kopci-u-kralik-stoji-slavny-klaster-a-take-nahy-pozorovatel-7409843