Na Stezce Českem jsme potkali ženu, která šla Camino pro nemocného chlapečka

Vítá nás usměvavá servírka Katka v penzionu U větrného mlýna.

Je to jeden z těch běžných okamžiků na cestě, kdy si člověk ještě neuvědomuje, že právě něco důležitého začíná.

„Jste Stezkaři?“
Manžel odpovídá skromně: „Tak trochu.“
Podivím se: „Jak trochu? My jdeme od Aše a ty řekneš tak trochu?“
Katka se diví: „Vy to jdete najednou?“
„Ne, po etapách,“ usmívám se. „No jo, tak vlastně fakt jen tak trochu.“

A už u toho zůstáváme — u cest, které se měří jinak než kilometry a u toho, co si kdo vlastně představí pod slovem „putování“.

A pak mezi řečí padla věta, kvůli které jsme oba zpozorněli:

„Šla jsem Camino pro nemocného chlapečka.“

Katka o tom mluvila klidně a nenápadně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. O to víc nás její příběh zasáhl.

Slovo dalo slovo a Katka nám vypráví svůj vlastní, úžasný příběh. Sama totiž dvakrát šla slavné Camino Portugues. Potřetí zvolila poměrně náročnou trasu Camino Primitivo z Ovieda.

„Poprvé jsem šla sama a pro zánět v noze jsem cestu nedokončila. Ocitla jsem se tehdy na určitém životním rozhraní. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a ujasnit si priority,“ vypráví Katka.

Její druhá cesta měla navíc hluboký smysl. V Kuželově žije nemocný chlapeček, a tak se Katka rozhodla spojit své kilometry s charitou. Přes britskou platformu (tehdy žila v Anglii) sepsala svůj příběh.

Sdílela ho na sociálních sítích a lidé jí posílali finanční dary (tzv. „donejšny“). Zatímco ona průběžně sdílela fotky z cesty.

Pro nemocného chlapce tak vybrala úžasných 20 000 korun.

„A tu poslední těžkou trasu, zhruba 320 kilometrů, jsem ušla za 12 dní spolu s kamarádkou Katkou. Když dojdete do Santiaga, dostanete certifikát,“ uzavírá s úsměvem Katka.

Jen o pár hodin dřív přitom náš nultý den začal úplně jinak.

Vystupujeme ve Velké nad Veličkou – přesně tam, kde jsme minule ukončili 12. etapu Stezky Českem (Bílé Karpaty). Sotva vylezeme z nádražní budovy, manžel jako obvykle zkoumá mapu za chůze.

A bum! Narazí do protijdoucí paní.

„To udělal schválně,“ komentuji to se smíchem.

„Vidí mladé děvče, tak se chtěl seznámit.“

Paní se začne smát: „Ježíšmarjá, mně už je přes padesát. Tamhle jde mladá holka,“ a ukazuje mým směrem. A já v té rychlosti vrazím pro změnu do ní.

Tomu se říká uvést se na Horňácku ve velkém stylu!

Vše končí smíchem a my vyrážíme po silnici lemované jarní zelení směrem na Hrubou Vrbku.

Okolo nás se zvedají kopečky a krajina působí úplně jinak než drsné Valašsko, které máme ještě v živé paměti. Nad námi se klene beránkové nebe, jaké umí vymalovat jen Paní Příroda.

V dálce se táhne dlouhá řada domečků, jako by je někdo vyskládal do jediné úzké linky.

Najednou zbystřím. Přímo proti nám běží skupina mužů s červenou vlajkou. Ptám se, zda si je mohu vyfotit.

„Žádný Facebook, paní,“ usmívají se. Respektuji to.

Poprvé se tak dozvídáme o Běhu pro válečné veterány okolo republiky. Smyslem akce je podpora vojáků a jejich rodin v těžkých životních situacích.

Ten motiv se s námi táhne celý den jako červená nit.

Party mužů z vojenských posádek, Katka z penzionu… Kilometry tu očividně nejsou jen o výkonu.

Fandíme jim.

Pokračujeme po Šumárnické naučné stezce a hltáme historii Horňácka. Kolem nás rozkvétá jarní nádhera. Obdivujeme fascinující pryšec.

Každý drobný kalíšek s tyčinkami září jako malá hvězda. Nebeskou krásu doplňuje fialková vikev, kterou si okamžitě vyhlédl čmelák anebo drvodělka…? Barevný koktejl doplňují světle žluté prvosenky.

Přicházíme do Hrubé Vrbky. Už z dálky se mezi stromy začínají rýsovat dlouhé řady památkově chráněných stodol z kamene a kotovic (nepálené cihly). Až když přijdeme blíž, dojde nám, jak velké ty stavby vlastně jsou.

Některé z nich už v řadě chybí, ale díky projektu Zachraňte stodoly aneb obnova hlíny můžeme tyto zvláštní stavby, připomínající štítové hradní zdi, obdivovat i dnes.

Ostrý štít vedle štítu pod modrým nebem.

Míjíme evangelickou modlitebnu – budovu ojedinělou svým architektonickým tvarem. Nicméně o slovo se hlásí hlad. Odbočujeme do Vrbecké hospody.

Naproti ní zahlédneme Vrbecké muzeum s cedulí „volejte telefonní číslo“. Slibujeme si, že tam po obědě zajdeme. Sliby chyby. Úplně nám to vypadlo z hlavy. Opodál nás totiž zaujaly kamenné komory, které dříve sloužily pro uchování potravin.

Tak třeba příště!

U monastýru sv. Gorazda je zvláštní, jakoby opuštěné ticho. Památník připomíná biskupa Matěje Pavlíka, zdejšího rodáka, kterého nacisté popravili za ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha.

Před odchodem z Vrbky ještě odbočujeme do Stodolní ulice prohlédnout si další řadu unikátních stodol. Až tady si člověk uvědomí, že tohle nebyly hospodářské stavby pro efekt. Tady šlo o přežití – všechno, co pole dalo, se muselo někde uložit.

Jen tak mezi chůzí jsem jich napočítala 36.

Vracíme se. Přecházíme Kuželovský potok a zamíříme do Kuželova. Do třetice všech kuželů bereme za kliku v penzionu Kuželovský mlýn.

Než vyrazíme na obhlídku okolí, manžel objednává na přivítanou místní pálenku. Na Durancii jen tak nezapomenu. Polkla jsem a protočily se mi panenky.

Míříme k jednomu z mála dochovaných větrných mlýnů u nás. Jen 20 minut nás dělilo od otevírací doby. Vadí – nevadí? Nevadí. Známe ho už z našich dřívějších cyklovýletů. Takže ho spokojeně okukujeme zpoza plotu.

Zajímavostí je, že se tento mlýn objevil v několika filmech, například v pohádce O Statečném kováři a Nebojsa.

Zítra tudy pomašírujeme s plnou polní. Dnes si dáváme jen lehkou procházku okolo lesa po úzké asfaltečce mezi poli.

Kopečky se zdají být mírné, podlouhlé, jako by se líně protahovaly. Příroda nám nabízí neskutečnou paletu několika odstínů zelené a ptáci neúnavně štěbetají.

Ideální čas na nasátí atmosféry, než zítra zase utáhneme popruhy batohu a pevně zašněrujeme boty.

Scházíme k barevnému, nádhernému křížku a pokračujeme kousek dál na louku. V podivný čas, přesně v 18:20, k nám z dálky doléhá zvonění kuželovského kostela Nejsvětější Trojice.

Zvony bimbají a jejich srdce jako by tlouklo vlastním rytmem.

Chvíli zazní společně, jindy se míjí – jako by si hrály na přetahovanou.

Jen stojíme. Zvony ještě chvíli doznívají nad loukou.

O kousek dál objevujeme kamenný Nilský kříž a pod ním menhiry. Mezi lidmi má toto místo přezdívku horňácké Stonehenge, které tvoří kamenný kruh z roku 2018.

Ač je to místo nové, má zvláštní atmosféru. Ticho, vítr a kruh kamenů nad vesnicí zvou k zastavení. Obě lokality jsou volně přístupné a nabízejí i nádherné výhledy na vesnici a okolní krajinu.

Scházíme dolů skrze švestkový sad s bílými kmeny a vracíme se do penzionu. Čeká nás usměvavá Katka, výtečná večeře a další tekuté překvapení. Manželův pohárek se totiž naplňuje tou největší místní specialitou – oskeruší.

Oskeruše je považována za nejvzácnější i docela drahý ovocný destilát v Evropě. Na území Moravy roste zhruba jen tisíc vzrostlých jedinců. Největší z nich, Adamcova oskeruše, prý pamatuje ještě císaře Rudolfa II.

Necháváme v sobě ten dlouhý den doznít.

Ten den jsme ušli jen pár kilometrů. A přesto nám Horňácko připomnělo něco důležitého. Stezkařem člověk není podle počtu etap ani kilometrů. Ale podle lidí, které cestou potká a příběhů, které si nese dál.

A zítra ve Strážnici nás osloví čtenářka — učitelka češtiny, která nás zná zatím jen z článků.

Zdroje: vlastní, lesycr.cz, web Stezky Českem, tic-veseli.cz

Katka šla tuto trasu jednou sama a podruhé s přítelem.

Jedna z nejnáročnějších tras do Santiaga, kterou Katka absolvovala s kamarádkou