Stezka Českem: Zapomněli jsme zaplatit. Paní věděla, že se vrátíme

Odcházíme najedení, v dobré náladě. Paní za námi ještě volá:
„A pozor, bude to šmýkat!“

Máme v hlavě cestu, Vlárku, kopce před sebou.

Dojde nám to až ve dveřích. Měli jsme zaplatit. Nezaplatili jsme.

Otočili jsme se zpátky a šli to napravit. Omlouváme se.

Paní se jen usměje.

„Já vím. Pan majitel říkal, že zaplatíte ráno.“

A tím to pro ni skončilo. Pro nás ne.

Zaplatili jsme o něco víc a poprosili, ať ten příspěvek dá do kasičky, třeba pro sv. Antonínka, o kterém nám vyprávěla.

Ještě chvíli na to myslím, když vyrážíme.
Na to, jak snadno nám někdo věřil.
A že to vlastně vůbec nebylo samozřejmé.

Tahle část Stezky Českem v Bílých Karpatech má podle itineráře necelých sto kilometrů.
My si z ní dnes ukrajujeme třicet.
A trochu si ji upravujeme po svém. Vydáváme se za tím, co láká oko i duši.

Vyrážíme dál podél zurčící Vlárky. Po dešti to lehce klouže.

Měla pravdu. Pořád na to myslím.

Kráčíme po asfaltce. Ze zahrady přes plot přesahují větve třešně obsypané bílými květy. Zpoza plotů vykukuje zářivá zlatice. Ubíráme se po česko-slovenské hranici.

Před námi se zvedají kopce vybarvené nachovou bučinou. Protknuté vršky světle zelených štíhlých modřínů. Koruny stromů tvoří nepravidelné bochánky jeden vedle druhého.

A do toho krásna zakokrhal kohout a ohlásil 9 hodin ráno.

Směrovník ukazuje, že do Trenčína je to už jen 25 kilometrů. To jsme pěkně daleko od domova! Přicházíme na křižovatku – doprava do Valašských Klobouků, doleva na Slovensko.

Hádejte, kam jsem odbočila já. Správně, úplně na druhou stranu. Klasika.

Vracím se.

Odbočujeme doleva. A potkáváme první boží muka. Vcházíme do Horné Srnie – Rybníky. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1439.

Červená nás vede ze Sidonie na Javorník, součást Cesty hrdinů SNP. A tudy půjdeme.

Po necelém kilometru uhýbáme z asfaltky doprava okolo krásné zdobné zahrady. Miluji modřenec mezi červenými tulipány a přesně takhle to tady mají.

Přicházíme k železnému dvoumostí přes Vláru. Voda pod námi klidně plyne, všechno působí jasně a přehledně.

A pak šipka.

Ukazuje doprava. Jenže tam je zábradlí. Takže něco je špatně.

Chvíli stojíme a koukáme na sebe. No jasně. Tak nic, prolezeme. Šup skrz zábradlí, rychle přes koleje – a najednou už nás řeka obtéká zprava.

Bez velkého přemýšlení.

Stačí jít a poslouchat, jak si řeka sama povídá. Vlnky si pohrávají s bílou pěnou, kterou vytvořily jemné peřeje. Oči vnímají břeh svažující se k řece, jenž se půvabně pokryl zeleným šťavelem s lístky ve tvaru srdíček a bílými kvítky.

Mlčky kráčíme po cestě, ponoření do svých myšlenek. Občas to tak máme. Buď si povídáme, nebo si ponecháváme svůj prostor.

Muž se zdržuje za mnou. Fotí.

Popojdu kus a najednou překvapení na cestě!

„Pojď honem! Rychle!“ volám na manžela. Ten zrychlí. Co se děje? Přímo uprostřed cesty stojí on. Žlutý drahokam v moři listí. Mlok. Stojíme nad ním a čekáme, že uteče. Neuteče. Ani se nehne.

Jako by věděl, že má publikum.

A že nikam nespěcháme. Na rozdíl od světa tam dole.

Opatrně si klekám, fotíme. On pořád nic. Trpělivý model.

Takový fešák, že se mi nechce jít dál.

Možná právě proto, že dnes všechno vnímám trochu jinak.
Lidi, místa, drobnosti.
Jako by se ten ranní moment pořád vracel.

Stezka mě občas vrací vzpomínkami do dětství. Teď přišla manželova chvíle a rozpomněl se, jak trávil prázdniny na Vysočině u prarodičů. Právě tam se objevovali mloci.

„Hlubočický policajt,“ říkával prý tatínek.

Po chvíli se cesta začala zvedat a zhruba po 5 kilometrech se v zatáčce – mezi holými boučky zjeví bílá nevěsta. Třešinka. Mezi galantními štíhlými nápadníky vypadá úchvatně.

Cestu si užíváme.

Jenže po dalším kilometru muž pronáší:

„Hotovo, hajíky.“

A ejhle – z příjemné lesní cesty odbočujeme doprava, a to jako fakt, že do kopce. Hodiny ukazují čtvrt hodinky do jedenácté. Dosahujeme rozcestníku Pod Hrachovým 630 m. n. m.

Opět zatáčíme a po levé straně míjíme kopec Hrachovec. Klid a ticho. Ani ptáčci se neozývají. Jen semo-tamo.

Tak si alespoň s mužem zanotujeme naší stezkařskou hymnu. Tu vymyslel, když jsem v létě funěla do kopce a měla pocit, že to nedám.

Manžel normálně nezpívá.

Jak jsem ho uslyšela, vyletěla jsem tehdy ten kopeček jako raketa!

Chytáme se za ruce a spustíme náš stezkařský duet. Nahlas a beze studu.

Usmívám se.

Oči dokořán. Pařezy s chobotem. Zpoza stromů na nás vykukují lesní skřítci. A vidím dokonce strom s otiskem Cipíska anebo muže s kápí na hlavě?

Procházíme po cestě lemované vzrostlými nahatými boučky. Vypadají v tom velkém skupenství úchvatně.

Manžel se zase zdržuje za mnou. Fotí. Tak mu na křižovatkách dělám šipky z klacků. Ne proto, aby trefil, ale aby věděl, že jdu správným směrem.

Ve skutečnosti jsem totiž já ta motala, která většinou netrefí.

Mě je někdy dost.

Od rozcestníku se vydáváme travnatou cestou, kterou lemuje alej poskládaná z různých druhů stromů. Javory, hrušky, bouček, jablíčko. U hrušky se mi sbíhají sliny.

Moci si tak utrhnout šťavnatou hruštičku…

Manžel za mnou zachrochtá. Vylekám se. Ukazuje mi naproti aleji poctivě zoraný lán divokými prasaty. Jako od zemědělců. No skvělé. Takže nejsme sami.

Pokračujeme pořád po červené. Muž stále studuje mapu.

„Zajímavý je, že cyklo vede doprava přes vršek. A turistická okolo.“

No, takové zajímavosti mám ráda.

Okolo nás to krásně voní. Plantáže fialkových a bílých dymnivek se čím dál tím víc rozrůstají a jsou voňavější a voňavější. Jdeme s nimi ruku v ruce až se napojíme na Naučnou stezku Chladný vrch.

Vážně se tu ochladilo!

Pokračujeme dál a neradi tu bílo-fialovou nádheru necháváme za sebou. Vedle nás zase kluci jako buci a před námi se znatelně rýsuje hora Javorník. Uklidňuji se, že na něho nejdeme.

Aspoň si to myslím.

Ale prý to nebude tak hrozné. Má pravdu. Pomáhám si nordic holemi. Po zlomenině čéšky a ještě čerstvě doléčeném prstu jdu tentokrát s holemi.

Když se daří, tak se daří. Ale jde se.

Kraj je tu pestrý – i díky malým mokřadům, které tu vznikly pro obojživelníky.
Ostatně jednoho jsme dnes potkali.

Parťák hlásí, že jdeme na Čerešienky. Povzdychnu si:

„Škoda, že nejdeme v létě.“

Směje se: „Ale to neznamená, že tam musí být třešně.“

Dosahujeme Javorníku a opět cestou nechybí svatý obrázek. Skrze prořídlé kmeny stromů se odkrývají lákavá panoramata. Ale v dálce sedí mlžný opar a nechce se, potvora, pustit.

Holá mýtina nám poskytuje mlžný výhled dokonce i možná na Malou Fatru.

Jak tak kráčíme a vnímám život lesa, najednou mi splyne ze rtů: Krásné.
A hned nato si zanotuji:

„Krásnéé je žííít…“

Víc slov neznám. Ale vůbec mi to nevadí.

Je mi úplně nejvíc blaze.

Po necelých pěti kilometrech nás značka navádí ke studánce. Kdo tu vykouzlil tak příjemné prostředí? Na pařezu je vytesáno Toník 2024. Trubka vede skrz pařez a crčí z ní proudeček vody. Okolo šnek, vodník, hříbeček, hrneček.

Na stromě zrcátko pro fintily.

Doplňujeme vodu a ochutnáváme přírodní dobrotu. Děkujeme, Toníku!

Tohle potěší.

O kousek dál je velké odpočívadlo se spoustou laviček, svatý obrázek, toalety, dokonce i lampy připevněné ke stromům. Vzápětí se dozvídáme proč.

Nacházíme se na Peňažné, v místě setkávání Čechů a Slováků. Chvíli stojíme. Čteme. A vlastně jen tiše koukáme. Dozvídáme se, že východní Morava byla místem česko-slovenské národnosti již dávno před vznikem společného státu.

Je zde umístěna i fotogalerie ze setkávání.

Musí tady být hodně veselo.

Pokračujeme dál. Sluníčko se vyklubalo z peřin a posílá nám první teplé hřejivé paprsky. Něžně nás hladí.

Díky bohu ne svých sil, ale u turistického ukazatele. Když už na koncáku, raději svlažíme hrdlo a nabereme sílu, abychom tu fakt nezůstali. Jsou dvě hodiny a máme ujito něco přes 14 kilometrů.

Nespěcháme. Na další křižovatce se vyladíme s rozcestníkem Bašta a zakousneme jerky.

Udržovaný pramínek. Průzračná voda se mihotá. A my se nacházíme u nejvzdálenějšího pramene řeky Olšavy. Opět svlažíme ústa.

A už jen pár kilometrů k Odpočívadlu u Hajtmanů. I když mají zavřeno, prý máme zavolat, až budeme u chalupy. Posílám sms, že se blížíme, ale dnešek nám přihrál smolíka.

Odjíždějí na nákup a vracejí se až večer. Přesto nás potěšila ochota a vstřícnost.

Zase ten stejný pocit jako ráno.

Štrádíme si to úzkou asfaltečkou. Přes plot jen smutně koukáme, oč jsme přišli. Krom toho, že okukujeme i Pitínské paseky, paseme zrakem po kytičkách u Hajtmanů, dřevěných houpačkách a vznášející se pohodě.

Rádi věříme, že je tu příjemné spočinutí.

Napojili jsme se na Naučnou stezku Moravské Kopanice a scházíme z kopečka po asfaltce. Kolem nás se rozprostírají opět nedozírné louky svažující se do údolí a rychlostí blesku vybíhají znovu do kopce.

To budeme za chvíli také absolvovat.

Jen ne rychlostí blesku.

Asfaltečka hodila levotočivou zatáčku a směle nás vede do kopečka. To jsou Bílé Karpaty.

Nahoru-dolů.

Ach, ty boží výhledy. Pastviny padají strmě dolů. Na ně se napojují louky, které se naopak zvedají. Občas se blýskne domeček v houštině stromů. Lesíky s rozptýlenou zelení, solitéry s charakteristickými siluetami.

Ani se mi nechce věřit, že na té druhé straně na vršku jsme před chvílí byli.

Na dnešní etapě potkáváme teprve druhého živáčka. Ten první, cyklista, projížděl okolo nás někde u Bašty. Fascinovaly mě řídítka bez rukou. On si v té rychlosti dělal za jízdy selfíčko! Já to udělat, tak skončím v příkopu.

Je půl páté a sluníčko nám pokládá štráfky přes cestu.

Kocháme se žítkovskými výhledy. Úplný balzám na duši. Tak trochu nám tyto pohledy připomínají výhledy v Orlických horách, které nás očarovaly.

Největší slávu získala Žítková díky bohyním, které tu zanechaly silný příběh. A právě i k nim máme namířeno.

Stavíme v hotelu Kopanice. Těšíme se na brynzové halušky. Na zahřátí posíláme do žaludku i místního Lopeníka (štamprlátko). Pohled z okna nás ale zahřál víc. Přímo před našima očima si jiřičky v růžku staví hnízdo.

Jaro je tady.

Naším dnešním cílem je rodinná ovčí farma na Žítkové. Vnímáme poslední záchvěvy sluníčka. Obláčky na nebi se zastavily. Je tu moc pěkně.

Klid. Časoprostor nikoho.

Stále nás doprovázejí kouzelné výhledy. Duše si poskakuje v jarní zeleni. Boty šustí. Oči nestíhají pobírat tu krásu. Nezměrnou plochu zelených luk a liduprázdno.

A já už ani nevím, kam se dívat dřív.

Nezříkáme se lidí, ale i tišina má hodně co do sebe. Děkujeme, Martine Úble, za změnu v itineráři a nádherné výhledy, jež hladí duši.

Ubíráme se jaksi uvolněně, blaženě. Nalevo spousta stromů v řadě - oděných jako na přehlídku. Zelená bříza vonící jarem či stromy bez bez listí, na které navazují bílé huňaté koruny třešní.

Další svatý obrázek v dřevěné skříňce a při ní hoří svíčka. Rozcestí Boky. A už jen pár desítek metrů k ovčí farmě. I když cestou na tabuli inzerovali otevřeno, na dveřích změna.

Beru za kliku krásné chaloupky s huňatou doškovou střechou. Ani nemusíme prosit. Mladík vstane od stolu, že mají zavřeno, ale s úsměvem nám ovčí sýr prodá.

Nikdo nic neřeší. Prostě to funguje.

Manžel se ještě pomuchluje se psím hlídačem, který mu na rozloučenou podává pac.

Odskočili jsme se podívat na zvoničku na Žítkové. A právě tady se nachází i Muzeum poslední žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové. Aniž bychom to tušili, opět máme namířeno k zavřeným dveřím.

Ale tady už nám nikdo ruku nepodá. Muzeum žítkovských bohyní otevírá o víkendu. Dnes nás přivítalo jen ticho a příběhy, které tu pořád zůstávají.

Moudré ženy, které se vyznaly v léčivých bylinách a léčily nejen tělo, ale i duši. Lidé za nimi jezdili zdaleka. Bohyně už ale odešly.

Tiše a nepozorovaně.

Jediné, co po nich zůstalo, jsou legendy, které si lidé předávají. A chaloupky, jež ukrývají magickou minulost.

Obracíme a za chvíli už pelášíme z kopečka. Blíží se sedmá hodina a prvosenky sklání své hlavičky. Přes cestu několikrát přeběhly srnky.

Skáčou přes ohradníky jako péráci. Kravičky se udiveně dívají, ale nenechávají se vyvést z klidu.

Druhý den naší etapy Stezky Českem - Bílé Karpaty končí.

Nakonec na to stejně myslím.
Na tu paní z rána. Jak se jen usmála a bylo to vyřešené.
Žádné drama. Žádné podezření.
Prostě počítala s tím, že se vrátíme.

A pak si vzpomenu na Hajtmanovy.
Na kluka na farmě, co vstal od stolu a prodal nám sýr, i když měli zavřeno.
Tady se to asi ještě pořád bere nějak… jednoduše.
A možná právě proto to funguje.

Ušli jsme třicet kilometrů. Nohy bolí, mysl je plná obrazů.
Ale nejvíc mi v ní stejně zůstává to ráno u dveří.

Příště nás čekají panoramata na Machnáči, ze kterých se člověku doslova zatočí hlava, i setkání s kamarádem z rodinné sklárny v Květné. A taky příběh o tom, jaké to je, když se v malé sklárně objeví Gérard Depardieu — jen týden před námi.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem