Jižní Šumava: Hřebenovkou přes Plechý a Trojmezí až na Třístoličník

Jelikož nevládneme cizími řečmi, spíš od každého tak trochu, první pokus o ubytování směřoval díky překladači emailem na Třístoličník. V cuku letu dorazila automatická odpověď:

„Budeme vás kontaktovat.“

Dlouho nic. Sebrala jsem odvahu a zavolala. Rozhovor se promítal v tomto stylu:

„Guten Tag, bitte, sprechen Sie ček?“

„Nein, deutsch und english.“

„So, ich habe problem.“

A celá zpocená jsem vykoktala svou prosbu o ubytování dvou osob na požadovaný termín. Paní s úsměvem přisvědčila a slíbila, že pošle potvrzení na email.

Zase nic.

Poslední pokus. Maruška, znalá světa i řečí, bravurně domluvila s paní na Třístoličníku ubytování i se snídaní a mimochodem si s ní popovídala, že jdeme s bágly okolo republiky.

Nato paní sdělila, že v tom případě se i gulášek najde a můžeme přijít klidně i večer. A potvrzení na email pošle.

Co myslíte? Dorazilo?

Správně, nedorazilo.

Takže vyrážíme na etapu Šumavou jen s telefonickým příslibem. A co pak večer Německu, když ubytko neklapne?

Já ale věřím v dobro i v ubytování. Manžel je praktik a stále vymýšlí záchranný plán, až mě tím nakazí.

A s tímto do dnešního dne vstáváme. Na Stezku Českem se musíme vrátit čtyři kilometry, což je pro nás další hodina navíc. Tak se s prosíkem obracím na provozní Petru na Knížecí cestě.

„Je tu prosím někdo, kdo by nás odvezl na Přední Zvonkovou? Moc nám to pomůže a rádi zaplatíme.“

„Jste naši hosté?“

Přikývneme. Petra okamžitě vezme mobil –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to jsme ji vytrhli z přípravy jídla – krátce hovoří a pak s úsměvem k nám:

„V půl deváté, jak jste chtěli, bude na vás čekat auto.“

Když jsem to uslyšela, to napětí ze mě spadlo a mně se normálně zalily oči slzami. Jak to najednou bylo jasné. Jednoduché. Žádný problém.

A kdybych byla princezna, která pláče perly, tak si vybrečím rovnou celý náhrdelník.

Pak už jsme se jen s chutí nasnídali – já ji ještě trošku přisolila slzami, nějak to nešlo zastavit. Srdečně se s Petrou, která ráda jezdí na kole i putuje po kopečcích a má pro nás pochopení, loučíme. A děkujeme.

Hned by prý šla s námi.

Odjíždíme na Zvonkovou. A takové štěstí máme, že nás veze pan Dušan Král, služebně nejstarší zaměstnanec. Dostali jsme totiž takovou dávku historie Knížecí cesty, že jsme ani nedutali. To vám bylo tak zajímavé povídání!

A nejhezčí na tom bylo, když pan Král s úsměvem říká:

„Král vládne na Knížecí cestě.“

Vystupujeme na Přední Zvonkové a loučíme se se sympatickým panem Králem. Za odvoz zaplatit nechce, a ještě nám popřeje šťastnou cestu.

Klaním se Jeho Veličenstvu panu Králi.

Krátce před devátou opouštíme Přední Zvonkovou. Je krásných chladivých jedenáct stupňů. Manžel pochoduje v krátkém rukávu, já bych zmrzla. Zabalila jsem se do bundy.

Přesto se mi po milém rozloučení na Knížecí cestě jde tak nějak zlehka, zvesela.

Přecházíme potůček s cedulí Přírodní památka. Jsme u prameniště Hamerského potoka u Zvonkové. Pokračujeme dál. Do míst, kde kdysi bývala živá šumavská vesnice.

Zadní Zvonková, německy Glöckelberg.

Z celé obce se do dnešních dnů dochoval především kostel svatého Jana Nepomuckého a přilehlý hřbitov. Oba byly zrekonstruovány. A tam právě míříme.

A už vstupujeme do jednoho z pozoruhodných koutů Šumavy.

Z informační tabule čteme, že bývalí obyvatelé Zvonkové, Josefova Dolu a Huťského Dvora spolu s přáteli Šumavy obnovili za podpory českých úřadů zdevastovaný kostel. A upravili se zemí srovnaný hřbitov do důstojné podoby.

Zadní Zvonková byla založena dřevorubci a uhlíři ve druhé polovině 17. století. Ještě v roce 1923 tu panoval pořádný ruch. Tři obchody, pět hostinců, dvě trafiky, mlýn, hamr, pila, pánští krejčí, kováři, tři obuvníci…

Je až s podivem, že se všichni uživili. A jak krásné muselo být, když si člověk mohl vybrat obuvníka jen kousek od svého domu. Dnes nemyslitelné.

A pak mě zaujme vzpomínková kamenná kniha u cesty.

Obracíme zrak ke Schwarzenberskému kanálu. Tady je z něj jen skrovný potůček s průzračným písčitým dnem. Ubíráme se po modré a rozcestník Zadní Zvonková namíří ukazatel na Třístoličník, náš dnešní cíl.

Krásných 21,5 kilometru.

Tak uvidíme, kolik nám to nakonec dá, a hlavně, jestli máme ten nocleh.

Modrou měníme za červenou a nakročujeme na cestu Adalberta Stiftera, jenž byl česko-rakouský spisovatel a malíř, známý svou náklonností k šumavské přírodě.

Po čase přecházíme mostek přes bezejmenný potůček. Mezi stromy vykukuje vrch Tokaniště.

Z asfaltky rádi odbočujeme do lesa a všímáme si auta s libereckou značkou – to je tam „u nás doma.“ Vydáváme se po červené dál na Třístoličník.

Zhluboka nasávám ten chladný vzduch. Kolem nás se zvedá spousta mechových balvanů. Vypadají jako stádo kraviček. Báječně se tu dýchá, i když nastupujeme dlouhý pozvolný stoupáček.

Po pár metrech to znamená jediné. Bundu dolu. Manžel už zase foťákem loví lesní skřítky. Nemají šanci se schovat. I když někdy mám pocit, že už mu rovnou sami pózují.

Doprovází nás ševelící bystřinka, která jemně klouže přes mechové kameny s malým vodopádem, a z pod pařezu vysílá své bublinky do světa. Mecháčci na břehu se tváří jako malí huňatí ježci s vlhkými čumáčky.

Chvilku jsem se zasnila a muž už je v trapu. My to takto máme. Jednou vede on, jednou vedu já. No, i když u mě s vedením to až tak slavné není, spíš jdu napřed.

Dávám si sakra pozor, abych muže neztratila.

To je taková nádhera utopit se v lese. Pozoruje nás spousta zvířátek, až se divím, co tu zrovna oni dělají. Labuť vystrkuje zobák, vztyčuje dlouhý krk jako by volala labuťáka. Zrovna jako já, když vyhlížím manžela.

Muž čeká u rozcestníku Tetřeví. Jsme ve výšce 1 010 m. Cesta se tak trochu narovnává. Ani se nenadějeme, stojíme u dalšího rozcestníku U Tokaniště.

Stromy se rozestoupily a my procházíme mezi nimi lesní širokou cestou s vyjetými kolejemi. Žlutý vratič se nám otírá o kolena. Napravo v jednom šiku mladé smrčky nahusto.

Boučci, listnáčci i mladí smrkáčci.

Krásný den, jen kdyby nás netížilo to dnešní ubytování. Jedenáct hodin a v nohách máme pouhých sedm kilometrů. Ale průměr si prý držíme, manžel je spokojený.

Popošli jsme o kousek výš a přecházíme přes Medvědí potok. Sice nebručí, ale zato hlasitě sviští po kamenech dolů.

Stále mírně stoupáme a pozor! Sluníčko naklepává duchny, přehazuje je přes mráčky a vyklání se z okna. Své paprsky protahuje široko daleko do kraje. Zatím vnímám jen světlo.

Přecházíme po trámovém mostku Huťský potok. Za ním mi pohled sklouzne na zelený mechový svah s malým průzorem. Vypadá jako tajemná jeskyňka, kterou zavlažují drobné kapičky vody.

Zaposlouchám se do jemného zvonění kapek…

Po chvíli potkáváme lidičky od auta na parkovišti. Jdou ze Smrčiny, kam právě teď míříme. Dávají nám tip na ubytování v Hůrkách.

Podebatíme s krajany a loučíme se.

U rozcestníku Pod Smrčinou odbočujeme prudce doleva a tady už to začíná řádně stoupat. Nejdříve po kamenech, pak lesem. Z borůvčí vykukují puntíkaté muchomůrky jásavých barev.

Překračujeme balvánky, hladí nás pichlaví smrčci. Uhýbáme pod větvemi. Každý krok je jiný a nestačíme se kochat.

Manžel sbírá malinké borůvky, které vypadají jako hrozinky. To je ale dobrota! Přes kůrovcové smrky prosvítá Horní Planá. Kůrovec tu řádil nebetyčně a pohled na mrtvé stromy je zvláštní.

Přitom les tím nekončí. Mrtvé dřevo se rozpadá, vrací se do země a dává prostor novému životu. Vybavuje se mi šumavský spisovatel Karel Klostermann, který věřil, že když člověk nechá lesu jeho vlastní cestu, les si poradí sám.

Okolo nás se naparuje spousta dřevěných ježků i praještěrů. Místy pozorujeme až tiše hrozivé suché vyvrácené stromy s kruhovým balem kořenů.

Zastavujeme se a obhlížíme úchvatnou dlouhou Lipenskou nádrž. Nad ní se klene šedivé nebe.

Vrcholu Smrčina 1332 m dosahujeme v půl jedné a appka ukazuje deset kilometrů. Schováváme se před větrem u lanovky, která je sice zavřená, ale poskytuje nám krátký azyl. Svačíme.

Do Stezkařského deníčku picneme vrcholové razítko a po hranicích se vracíme asi 400 metrů k rozcestníku.

Ubíráme se hodně úzkou pěšinkou, vysoká tráva nás šimrá na lýtkách.

Hraniční mezníky! Ty si prostě musím pohladit. A opět duše jásá: „Jdete po hranicích!“ Jednou v Česku, krok stranou - v Rakousku.

Tak si tak chvíli hopsám.

Šimravá cesta se mění po chvíli na kořenovou, i když bych ji nejraději přejmenovala na Borůvkovou. Dostávám další příděl modré dobroty.

V půl druhé už stojíme na vrcholu Hraničník 1 281 m se skvostnými výhledy. Nízko položená šedavá oblaka vypadají, jako by chtěla krajinu chránit.

„Nic špatného k vám nepustíme!“ vzkazují.

Je to úchvatný pohled.

U nás je tak krásně, až srdce bolí.

Manžel studuje mapu a mávne rukou:

„Po kamenech dolů!“

Poskakujeme jak kamzíci. Fakt. Tak tak si stačím všimnout krásně zbarvených lístků brusinek. Takové skoro podzimní do červeno rezata.

Strmě klesáme do Studničné. Kameny zmizely a cestička už se zase vine hradbou zeleně po měkkém hnědavém jehličí, ale i občasnými kluzkými kameny.

Potkáváme dietní hraniční mezník. Tak uzounký jsme ještě neviděli. Takové hubené děťátko.

Na Studničné krátká pitná zastávka. Vytahuji občerstvení a ptám se manžela:

„Chceš moruši, nebo za uši?“

Vybírá si moruši.

Pokračujeme dál a duše se koupe v blahu. Tady je tak krásně! Světlo si hraje na honěnou. Překračujeme stíny stromů, které tu jsou doma. Jsou mohutné a nic nemusí. Jen jsou a my při pohledu na ně zůstáváme jako bez dechu.

Vydáváme se na Plechý. S lítostí sleduji, jak cesta klesá, protože je mi jasné, že na Plechý budu stoupat s vyplazeným jazykem.

Manžel fotí klády složené u cesty.

„Mám si taky lehnout – dřevo jako dřevo?“ ptám se. Jen protočí oči.

Znenadání mám pocit, že v lese prosvítá chaloupka. Jdu blíž a nic. Překvapeně k manželovi:

„Já snad měla fatu morgánu?! Viděla jsem chaloupku a ona tu žádná není?“

„Sis šlehla, né? Když jsi viděla perníkovou chaloupku. Ty už se na to hulení vyprdni,“ směje se manžel.

Ale co když tu kdysi stávala…?

Zaplať pánbu jsem manžela rozesmála. Celou cestu totiž vymýšlí záložní plán. Co kdyby nám nevyšlo to ubytování v Německu? Ale jak se mu teď zvedla nálada a vidí tady ty kubíky dřeva, začíná si prozpěvovat spolu s Mládkem:

„A Jarda Kubíků a Karel Kubíků a Láďa Kubíků a Venca Kubíků…“

A to je co říct, když manžel zpívá! To není jen tak.

Před námi se ve své velikosti mihnul Plechý. A my pořád ještě sestupujeme!

Rozcestník Rakouská cesta a hraniční přechod Nová Pec. Právě jsme došli na konec 17. etapy Stezky Českem – jižní Šumavy. Oslavy se ale nekonají. Jsme uprostřed lesa a s námi i pár turistů.

A právě tady začíná další v pořadí, 18. etapa Stezky Českem. Cíl máme jasný – Třístoličník.

A těch kopečků je dnes více než dost.

Cesta lesem nás zakrátko přivádí k dlouhému povalovému chodníku obklopeného náručemi borůvčí. A pak už jen stoupáme.

Kořeny tu hrají hlavní roli.

Po kořenových schodech se mi kráčí líp než po zemi. Ony vás jakoby nakopnou. Jak na ně stoupnu, mám pocit, že letím nahoru. To už jsem určitě někdy zmiňovala, ale tak to prostě je.

Teď už si ale tak trochu funím. Zvednu hlavu a přede mnou se tyčí obrovské balvany. Manžel na nich nahoře čeká a mít čelenku, tak si říkám, že na mě snad čeká Vinnetou.

Zvedám ruku a skoro se mi chce zavolat:

„Jakahýý!“

Tak nějak jsme se jako děti zdravili, když jsme si hráli na Vinnetoua a Old Shatterhanda 😁

Na hraničním mezníku na cestě mezi kameny sbírám nádherný malovaný kamínek 664 61 P.D. a vynáším ho o pár desítek metrů výš. Pokládám ho na další mezník k rakouskému malovanému kamínku.

Alespoň klukům nebude smutno.

Manžel mě stále dobíjí borůvkami. Stoupání se zdá být nekonečné. Uff, posledních pár metrů na vrcholek. Jsme nahoře. Plechý 1378 m.

16 hodin a necelých 17 kilometrů.

Prodýchávám ty nádherné výhledy. Pak buchneme razítko do deníčku a zapovídáme se s partou chlapů. Jeden z nich tahá z báglu pět piv pro kamarády.

„Máte nejlepšího Milana na světě,“ směju se.

Ne, že bych ho znala, ale má to vytištěné na triku.

„My víme,“ přitakávají vesele jeho kamarádi. Také nám nabízejí, ale my už spěcháme dál.

Z Plechýho vede cesta z kamenů, lesních příšer a kůrovce. Dohopsáme na Trojmezí, kde se přátelí hranice tří států – Rakouska, Německa a Česka.

Od Trojmezí kopírujeme hranice opět po kamenité cestě. Překračujeme žudráky, či se po nich plácáme, spíš já. Muž je jako kamzík a já had. Jen se plazím.

Cestou na Třístoličník míjíme přírodní památku Trojmezná hora 1 364 m s jakoby vyskládanými kameny a křížem na vrcholu. Poprvé se objevují svěže zelené kleče, ani nemusíme být vkleče.

Ve sklánějícím se sluníčku se krásně lesknou.

Tuhle hřebenovku od vrchu Plechý na Třístoličník máme snad už jen za odměnu.

Chata na vršku Třístoličníku zatím v nedohlednu. Ještě si hodnou chvíli šlápneme a hodně dlouho bez lidí.

Na silnici k chatě nás poté dovede dlouhatánský povalový chodník. Ovšem silnice se sakra zvedá.

Málem jsem se převrátila.

Berggasthof Dreissesel. Hurá! A teď už jen to ubytování, prosíme v duchu. S připravenou větou se blížím k pultu a tam opřená veselá Yvonne a čeká, co z nás vypadne.

Lopotím se a Yvonne zvesela, asi si vzpomněla na naše telefonáty:

„Ja, ja, gut.“

S úlevou objednáváme pivo, jen ten gulášek není, kuchyň je zavřená. Ale Yvonne dohodne s paní, která už je na odchodu, večeři. Nakonec si dáváme polévky, ať může kuchařka odejít.

Ta nám v cuku letu přináší horké výtečné polévky.

Dostávám se do varu, když jsem v tom Německu a děkuji: „Vielen dank!“

„Nemáte zač,“ odpovídá paní kuchařka. Smějeme se. Pak nám ještě zamává a popřeje hezký večer.

Yvonne si k nám sedá, objednáváme cvaj mal šnaps a přináší tři štamprlátka. Přiťukne si s námi. Na to, že ovládá česky „děkuji“ a „na zdraví“ a „skvělé“ a já jen miš maš řečí, báječně si rozumíme.

Ptá se, kolik je manželovi let a když jí to prozradím, jen spráskne ruce a ukáže palec.

Pak ji zajímá, jak dlouho jsme manželé – tak to spráskne ruce podruhé. Ona prý jen 30 let – tak to palec zase zvedáme my.

Říkáme odkud jsme, že jdeme cu fus mit bagáž podél hranic. Zajímá se také, kolik jsme ušli kilometrů, a to letí palec nahoru potřetí.

My si s ní tak krásně rozuměli, a hlavně byla velmi milá a veselá. Ta se k nám hodila – k Veselým. Když jsme platili, tak šnaps je prý na ní. To nás tedy převezla. Takže jsme rundu ještě jednou otočili, abychom nezůstali nic dlužni.

Ráno jsme vyráželi s nejistotou, kde večer složíme hlavu. A nakonec jsme měli nejen střechu nad hlavou, ale i polévku, panáčka a veselé setkání s Yvonne. Zase se nám potvrdilo, že na Stezce Českem člověk nebývá sám a platí staré české přísloví:

„Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko.“

A co dál? Šumava nás ještě nepustí. Čekají nás další kopce, výhledy a místa, kvůli kterým stojí za to ráno zase obout boty. Tak pojďte s námi.

👉Den 1: Jižní Šumava: Zaniklé vesnice, nejjižnější bod Česka a nečekané setkání uprostřed lesa

👉Den 2: Jižní Šumava: Vítkův Hrádek, výhledy na Lipno a vesnice, která zmizela

Zdroj: vlastní, web Stezky Českem, web Knížecí cesta, web berggasthof-dreisessel