Článek
Tato etapa Stezky Českem má všechno, kvůli čemu stojí za to vyrazit do Rychlebských hor právě teď, když se lesy barví do zlata.
Naše putování ale začíná docela nenápadně. V osm ráno vycházíme z ubytování v Nových Vilémovicích a vracíme se necelé dva kilometry zpátky na trasu Stezky Českem. Cestou se zastavuji u mostku a luštím nápis Hlučný potok.
Nejprve mě napadá, že si místní dělají legraci. Místo potoka jen tráva. Ale o kus dál opravdu nacházíme jeho pramen. Tady si vesele crčel, k mostku už ale nedorazil.
Je docela chladno, ale pokud povede trasa nahoru dolů jako včera, věřím, že se brzy zahřeji. Vcházíme do zlaté brány s krásnou vzrostlou lípou velkolistou. Její koruna se jen třpytí.

Slunce pomalu šplhá nad špičky stromů. Zakrátko se mění v bílou kouli, která rozstřikuje stříbrné paprsky do všech stran. Stoupáme na luka a slunce nás doslova oslňuje.

Via Pacis: Sochy, které mlčí, ale zastaví nás
Napravo na louce se zjevují štíhlé dřevěné postavy, kterých jsme si včera večer nevšimli. Jako by k nám promlouvaly. Dnes je nemůžeme jen tak minout. Křupeme loukou pokrytou jinovatkou a vlhké boty v tu chvíli neřešíme.
Přicházíme blíž a najednou zjišťujeme, že se nacházíme na božím místě. A to doslova. Objevujeme dřevěné sochy poutní cesty Via Pacis.
„Kráčej lehce – cestou pokoje.“
Tak mi prolétne myslí. Jak příznačné pro dnešní uspěchanou dobu. Jak potřebné pro ty, kteří hledají vnitřní klid a mír.

Panna Maria
Přepadá nás zvědavost. Kdo stojí za jejím zrodem? Prohlížíme si první tři sochy a máme chuť se vydat po jejích stopách. Poznat zdejší nádhernou přírodu zase z jiné strany. A s očekáváním, co nám přinese.
Jenže trasa Stezky Českem nás vede opačným směrem. V tuto chvíli ovšem netušíme, že se Cesta pokoje na konci našeho dnešního putování znovu setká se Stezkou. A nejen to.
Co jsme vlastně objevili? Via Pacis vede z kláštera v Bílé Vodě až na Horu Matky Boží v Králíkách. Obě místa spojují silné příběhy a nelehký osud řeholníků a řeholnic v době komunismu.
Jak příznačné, že mám zrovna rozečtenou knihu Bílá Voda od Kateřiny Tučkové. Jako by se vše propojilo. Cesta tak není jen putováním krajinou, ale i tichou připomínkou historie. Vede kolem historických kapliček, smírčích křížů a zaniklých osad, například kolem Růžence.
Dotýkáme se historie a slibujeme, že se vrátíme.
Pousměji se. Od včerejška, od Smrku jsme bez signálu. A tady, u božích soch, znovu naskočil.

Panoramata nad Novými Vilémovicemi
U rozcestníku Roveň odbočujeme doprava na úzkou lesní vyšlapanou pěšinku. Vystoupáme do kopečka a hned nás čekají dvě odměny najednou. Příjemná cesta po rovince a s kouzelnými výhledy na sluncem zalité zalesněné kopce.
Jakmile se v průzorech objeví hory, je to hned veselejší. Jako když otočíte knoflíkem rádia a hudba se přetvoří v obraz. Hudba i obraz jedno jsou. Tak vnímám přírodu.
Dokonce mi manžel ukazuje, kudy jsme včera procházeli. Vím, že se opakuji, ale pokaždé žasnu, jak je možné, že jsme zase až tak daleko.

Jdeme lesem a tápeme, protože cesta není vyšlapaná. Zachraňuje nás žlutá turistická značka. Opět nezbývá než zvolat: „Sláva Klubu českých turistů!“ Kolik práce a nachozených kilometrů se skrývá za každou značkou! Děkujeme za úžasné značení!
Když v lese prší dvakrát
Přes kamínkovou bílou silničku se dostáváme zase do lesa. Ačkoliv je půl desáté, v lese je tmavo. Našlapujeme si to po měkkých mechových peřinkách, zasypaných smrkovým jehličím. Nějak se mi to dnes více líbí. Nemohla jsem na to přijít proč. Manžel:
„Vždyť včera pořád pršelo. A v lese prší dvakrát.“
I když odpoledne pršet přestalo, stačil větérek a ze stromů se znovu sypal déšť.
Dnes je to jiné, nadějné. Rozhlížím se. Podzim maluje v korunách stromů a zlatá se na nás sype ze všech stran. Mám pocit, že jsem se ocitla v pohádce.
Zastavuji se a rozpřahuji ruce. Vychutnávám si to blaho.
Tady a teď.

Když zavelí slunce, sever neexistuje
A šupito presto do kopečka vstříc sluníčku, které na nás vykukuje skrze stromy. Houbelec, vstříc sluníčku. Manžel hvízdá. Znamení, že jdu špatně. Otáčím se ke žhavé kouli zády a upaluji z kopečka. Vrhám se do náruče mého záchranáře.
„Kam jsi zase šla? Musíme na sever!“
Na sever – to je jako když na mě mluví španělsky.
„Šla jsem za sluníčkem!“
„Ale to je na jihu!“ nechápavě vrtí hlavou.
„Ty jsi jako Bzuk a Ťuk, co putovali za sluníčkem a chtěli ho přibít na nebe, aby jim neutíkalo,“ směje se mi.
„Bzuk né, ale ťuk asi jsem,“ zodpovědně souhlasím a chechtám se.
A když už jsme se tak šťastně shledali, vezmeme se za ruce a s pusou od ucha k uchu putujeme dál.

Vítej, sluníčko…
Cesta se vlní z kopečka. Všude, kam oko dohlédne, napadané bukové listí v odstínech žluté až zlatisté i spící hnědé. Přikrylo půdu mezi listnáči jako naklepané peřiny. Žádný mech. Sotva jsem to dořekla, příroda nabízí zeleň. Stačí jen pár kroků a o slovo se hlásí jehličnany, mechy, kapradí.
Zelená, kam se podíváš.

Manžel a jeho skřítci, tady Nosatec mechový
A hle, pařez si zabralo hejno václavek. Zurčením napravo o sobě dává vědět potůček. Celou dobu byl potichu, tak asi na rozloučenou si zabrblal. Přecházíme přes mostek.
Klub českých turistů má trasy fakt vyšperkované. Kde jen může, odvede nás ze silnice. Někdy tak nenápadně, že už jsme odbočku dvakrát přešli. Pořád je milejší jít lesem.
A tak se rádi vracíme.
Z Račího údolí k Černému koutu
Na rozcestníku Buk nás čeká smutná historie. Jesenicko se po obsazení Sudet stalo součástí německé říše a my právě stojíme v Račím údolí, kde byl zajatecký tábor zhruba pro 120 lidí. Pracovali zde nejprve nuceně nasazení polští dělníci a poté angličtí zajatci.
Největším zajateckým táborem na Jesenicku se stal bývalý teologický seminář ve Vidnavě, kde od roku 1940 bylo internováno 600 francouzských důstojníků a 100 vojáků. Putování krajem lesů, vod a strání není vždy jen o kráse, ale i těžké minulosti.

Starček
Pokračujeme dál po široké lesní kamenné cestě. Z hloubi lesa se ozývá pronikavý zvuk motorové pily. Cítím nějaké bouličky pod botami. Shýbnu se – a ony to jsou bukvice! Záchranář mi podává jednu oloupanou. Mňam, mělním je mezi zuby.
Slunce prosvítá mezi kmeny stromů a podzim nepouští pastelky z rukou. Žlutá, oranžová, hnědá, zlatá. A neúnavně vybarvuje každý lísteček a neopomene se opatrně dotknout i slunečních paprsků.
A zářivá je na světě.

Nad rozcestníkem Buk
Přicházíme k Černému koutu. Stojí tu osamělý dům, který kdysi sloužil polesnému v Račím údolí. Býval součástí malé osady Švarcberské domky s restaurací a celnicí. Po válce sloužil k rekreaci, od roku 2000 je v soukromých rukou.

Lovecká chata coby bývalá celnice na Černém koutě
Batohy, které se vyměnily u mezníku
Po chvíli doputujeme na hranici u Černého koutu. Informační tabule odhaluje pozoruhodnou historii tohoto místa. Před rokem 1989 se tu setkávali čeští a polští disidenti.
Předávky probíhaly výhradně u hraničních mezníků, a to přibližně jednou za měsíc (kromě zimy). Na akce se obvykle chodilo v sobotu v pravé poledne, kdy byla hranice nejméně střežena. Z polské strany vyrazil kurýr a z naší strany taky. Oba měli na zádech naprosto stejné batohy.
Potkali se u smluveného hraničního kamene, vyměnili si batohy a zase zmizeli. Každý na svou stranu. A právě tady se 18. listopadu 1989 uskutečnilo poslední pašování samizdatů.

Na hranicích, u rozcestníku Černý kout
Mysleli jsme, že už máme nastoupáno, ale jakmile jsme zahnuli za roh, vidíme, že to jde zase pěkně strmě do kopce. A po hranicích. Jdeme přes Bukowa Kopa, abychom doklusali k vrcholu Koníček 851 m.
Nacházíme se na okraji chráněné krajinné oblasti v jihozápadním Polsku – Krajinný park Śnieżnicki.

Stoupáme na Bukowu Kopu
Hranice se střídá pod nohama. Chvíli po české, chvíli po polské. Vítr lomozí větvemi. Ocitáme se u Stříbrného pramene. Je tu hezké posezení a my před chvílí posvačili na kameni. Stříbrný pramen je vyschlý, bohužel i lesní bar. Ale to se dalo předpokládat.
Mají po sezóně. Já už dlouho.

Stříbrný pramen
Rychleby, které hladí duši
Na vrcholku mladého smrčku se usadila pěnkava a prozpěvuje si. Porozhlédneme se po krajině a pokračujeme dál. Pěšinka pokrytá měkkým jehličím nás přivádí k výhledům na hluboké rychlebské lesy, možná i na Borůvkovou horu, Liščí skálu a blankytně modré jezero na polské straně.

Panoramata
Pozvolna se blížíme k malebné horské osadě Zálesí, která se táhne údolím Obecního potoka. Spolu se sousedící Travnou dnes patří k romantickým místům severozápadní části Rychlebských hor.
První zmínky o Zálesí pocházejí už z roku 1585. Tehdejší ves tvořila skupina roztroušených domů kolem horního toku místního potoka. Dnes se Zálesí proměňuje v malou rekreační osadu.
Na Borůvkovou horu nám zbývá sedm kilometrů. Nad námi se klene modré nebe. Na bílé fasádě jednoho ze stavení v Zálesí nás zaujme vyobrazení Panny Marie s Ježíškem. Pod ním je dodnes čitelný nápis Waldek 1799, připomínající někdejší německý název osady.

Opouštíme silničku a na Zálesí se díváme svrchu. Tak tady by se mi líbilo žít. Je tu takový zvláštní klid, výhledy do široka do daleka. Spasené louky, remízky. Modrá turistická nás přivádí ke kapličce sv. Urbana.
Nacházíme tu spoustu zajímavých informací, například brožuru Zmizelá místa od Jolany Havelkové. V brožuře věnované této kapličce připomíná zaniklé osady Růženec, Johanka, Annín, Pavlínka a další. Tak krásná jména.
Ale kolik lidských osudů a zmařených životů se za nimi skrývá…

Kaplička sv. Urbana
Pokračujeme dál a naši duši hladí Rychleby. Otevírá se nám pohled na nádhernou krajinu Rychlebských hor s kopečky oděnými do podzimních barev. Kde jeden končí, zvolna začíná druhý. Na obrovských loukách ozářených sluncem se v poklidu pasou kravičky.
Tolik prostoru kolem nás, až je to neskutečné!
A najednou uprostřed toho všeho klubko listnáčů v hřejivé paletě barev. A z jeho náruče vykukuje chaloupka. Jako by ji stromy ochraňovaly a tišily. Když si představím ten pohled z okna po ranním probuzení…

Zálesí
Vůbec se nám odtud nechce odejít. Tolik krásy najednou…
Mně se v mysli vrací pohled na Žítkov a manželovi tyto výhledy připomínají Orlické hory. I tam nám bylo hezky, a to natolik, že jsem si zazpívala naši hymnu. Celou. A s touto vzpomínkou opouštíme krajinu, jako by ji malíř zachytil na plátně a zasadil do něj úchvatné Rychleby.
Stále se něco děje. Odbočka z lesa nás přivádí na úzkou travnatou cestičku obemknutou z obou stran ostružiním a maliním. Tak trošku zadrháváme v chůzi. Dokonce mi i jedna ostružina čórla hůlku. Musela jsem se pro ni vrátit. A pokud si doteď boty médily v suchu, tak teď dostávají napít.

Pohled od Travné
Za Rozhraním se nám opět nabízejí okouzlující panoramata. A v té záplavě podzimních barev bělostně svítí a k nebi se pne štíhlá věž novogotického kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Travné.

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Travné
Blíží se doba oběda a my docházíme po asfaltce do restaurace Celnice. Oběd výtečný, slečna servírka velmi ochotná. A potkali jsme tu prvního medvěda v Rychlebech!

Odcházíme v půl třetí, v nohách necelých patnáct kilometrů a už stoupáme na Borůvkovou horu, nejvyšší vrchol Hřibovské hornatiny.
Borůvková hora na dohled
Procházíme po koberci z listí. Po chvíli jsme přistáli u rozcestníku Letiště ve výšce 734 m. Hrbolatou lesní cestou stoupáme po modré výš. Podzim věrný své taktovce jen hraje barvami.

Podzim čaruje…
Zastavujeme se. Já ráda, uff… Splašené srdce zklidňuje pohled na zelenomodré kopečky. Manžel mi ukazuje Praděd, ale nemůžu pořádně zaostřit. Je, krindapána, daleko! Už jen necelý kilometr stoupání na Borůvku. To tempo by mi mohl i šnek závidět.
Tak jsem si stýskala a už jsme nahoře! Ani jsme se nenadáli a stojíme u rozhledny na Borůvkové hoře ve výšce 899 m. Dnešní pětadvacetimetrová vysoká věž se 155 schody stojí na místě původní chaty z roku 1930.

Skřítek Oltářníček
Tři rozhledny, jedna hora
Borůvková hora už měla tři rozhledny. První vznikla v roce 1900, druhou dřevěnou po deseti letech smetl vítr. Ani třetí nevydržela dlouho – po čtrnácti letech se zřítila. Současná ocelová věž opláštěná dřevem byla otevřena v roce 2006.
A ještě jedna zajímavost: původně měla mít rozhledna půdorys ve tvaru borůvkového listu, natočeného tak, aby lépe odolával větru. Konstrukce se ale ukázala jako příliš složitá, a tak nakonec dostala jednoduchý válcový tvar.

Rozhledna Borůvková hora
Rozhledna i občerstvení zavřené, ale chtěli jsme rozhlednu zažít na vlastní oko. Holt na vlastní kůži až příště. Zvedá se vichr, kapuce na hlavy. A pelášíme do Bílé Vody, abychom to stihli ještě za světla. Do cíle necelých 8 kilometrů.
Metelíme si to přímo po čáře po úzkém chodníčku po kořenech, blátivka, po trávě, po jehličí, po kamenech. Příroda si to tu mrská, jak ji zrovna napadne. Či jak to zrovna kdo uťape.
Kousek pod Borůvkovou horou přicházíme ke kamenné skalce a u ní je usazena dřevěná modrá socha s názvem Pokoj. Tak si tu tak v pokoji odpočívají obě.

Via Pacis - Pokoj
Modrá barva se příznačně snoubí s nebeskou modří a oním pokojem. Další z atributů Via Pacis. V tu chvíli ještě nemáme ani zdání, že se hned druhý den setkáme s autorem této nádherné dřevěné kapličky.
Pokračujeme dál přes Krowia Góra Mała. A co na hraniční cestě neobjevujeme? Zastavujeme se a přispěchá úsměv. Hraniční mezník a mé šťastné číslo. Jenže to není jen tak. Přidalo se k němu totiž i manželovo. Tak tu stojí obě pěkně spolu.
Mé 21 a jeho 8.

To už snad pocítím lehký závan andělských křídel…
Cesta nás svádí dolů. Občas vyjeknu, když se zachytnu patou o kořen schovaný v listí. Anebo scházíme po kořenových schůdcích. To je pošlapáníčko!
Došli jsme k rozcestníku Růženec, kde je umístěna další dřevěná socha Via Pacis. Zdrženlivost. A snad i symbolicky, aniž bychom chtěli, jsme u ní pobyli déle. Tak to vyplynulo nějak samo od sebe.
Přemítám v souladu s posláním Cesty:
„Co rozptyluje naše síly a co můžeme pustit, abychom měli více prostoru pro to podstatné?“
Také si občas kladete podobnou otázku?

Via Pacis - Zdrženlivost
Osady, které zmizely. Příběhy, které zůstaly
Všimneme si staré jablůňky a napadá mě – zaniklá obec. A skutečně o pár kroků dále staneme u fořtovny, u domu bývalého revírníka, který zůstal z celé osady jako jediný. Bývalá osada Růženec.
Podle ústní tradice navštívil Růženec dokonce i císař Josef II. a básník Johann Wolfgang Goethe.
Zásadním zlomem pro vývoj osady byl konec války a následný odsun původních německých obyvatel. Na počátku 50. let byla zničena kaple sv. Antonína u státní hranice, protože tehdejší systém chtěl zabránit konání tradičních poutí u sakrální stavby.
Avšak řádové sestry z Bílé Vody stihly před demolicí růženecké kaple vynést a ukrýt její interiér, zejména pak sochu sv. Antonína a také křížovou cestu.
V roce 1961 byly všechny opuštěné a vyrabované domy buldozery srovnány se zemí.

Fořtovna, jediný dům, který zbyl z osady Růženec
Kráčíme po hrubém ostrém makadamu, který pokryl původní cestu. Cestu plnou důmyslně zapracovaných kamenů, které ohladil čas. Krásně posrovnané. A pak ty náhodně vyklopené, které propichují boty i vzpomínky.
Škoda té staré cesty. Ale pořád se nechce vzdát. A vede pokojné duše tudyma. Vyhledávám ji. Jakmile vykoukne, jdu v ní. Mezi starými kameny si své místo nacházejí mechy. Věrní kamarádi starého dláždění.

Za bývalým Růžencem
Stromy okolo nás hrozivě hlučí. Přicházíme k rozcestníku U Šišky, který nás upozorňuje na zaniklou osadu Jedlovec. Opět další smutný osud. Míjíme dvě mohutné lípy u cesty. Skoro bychom je pasovali na památné, ale nikde nic.
Jsme obdařeni výhledy na vrcholky oděné do svátečního rezavého hávu. Cesta mě vrací do přítomnosti. Bum bác a už sedím. Zatím jsem to vždycky vybalancovala. Noha se mi na těch ostrých kamenech zvrkla několikrát. Až se mi to nakonec povedlo.
Už vím, proč se říká kámen úrazu.
Muž mě sbírá ze země jak spadlou švestku.
A přilétl mi komentář jednoho našeho čtenáře, který reagoval nejspíše na mou nešikovnost ohledně bloudění:
„Chudák pán, ten si to putování vůbec neužije.“ Ale užije, vždyť vidíte, jak se pořád starám o nějaké překvapení.
Přicházíme na Sudetskou křížovou cestu se zastaveními, kterými jsou kachle vsazené do dřevěných sloupků. Symbolicky vyjadřují vztah člověka a krajiny a dotýkají se poválečného vysídlení původních obyvatel.
Konečně přicházíme do Bílé Vody, nejsevernější obce Olomouckého kraje. Zlatý asfalt! Procházíme kolem bývalého lichtenštejnského zámku z konce 17. století, dnes psychiatrické léčebny.

Psychiatrická nemocnice Marianny Oranžské
Roku 1853 koupila panství nizozemská princezna Marianna Oranžská. Ta zámeček přestavěla, rozšířila a vtiskla mu dnešní podobu.
Do tepla hostince U svatého Floriána
Spěcháme do penzionu Pod Růžencem. Telefonujeme ubytovatelce. Milá paní Miriam s úsměvem:
„Až přijdete, tak přijdete. Klidně se zastavte u Péti na večeři.“

Usměvavý Péťa mezi námi
Rádi toho využíváme a vplujeme celí zmrzlí do restaurace, kde to tedy žije! Hučí to tu jako v úle. Klobouk dolů v dnešní době! Ujímá se nás sympatický Péťa, který hospůdku provozuje. Dáváme se s ním do řeči. Je milý, usměvavý a jídlo máme na stole v cuku letu.
Mimochodem – tak vtipy hýřící jídelníček jsme ještě nikde nezažili.
Grog na zahřátí. A v duši se pomalu usazuje klid. Dnešek nám přinesl tolik zastavení. Některá nás potěšila krásou krajiny, jiná připomněla smutné lidské osudy. Prošli jsme místy, kde kdysi žili lidé, jejichž domovy už dávno zmizely.
A přesto tu jejich příběhy zůstávají.
Možná právě proto si dnes z Bílé Vody odnášíme víc než jen další nachozené kilometry. Klid a vděčnost za to, že můžeme jít dál. Spolu.
A naše putování pokračuje. Příště nás čekají čerti na kazatelnách, romantické Račí údolí a Tančírna, která nám doslova učaruje.
Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – etapu Rychlebské hory:
👉Den 1: Rychlebské hory: Proč sem míří tak málo turistů? Objevili jsme dům, který jako jediný přežil
Zdroje: vlastní, stezkaceskem.cz, rozhlas.cz, unita.charita.cz, zdeneksmida.cz






