Stezka Českem: Ráno jsme řešili zdraví, večer jsme děkovali za všechna ta setkání

„Bohužel nemáme. Ale i kdybychom je měli, nesmíme vám je dát.“ Tahle věta z recepce hotelu la Port nám na klidu nepřidala.

Do hotelu la Port jsme dorazili včera večer. Po 37 kilometrech jsme se těšili na odpočinek. Jenže manželovi z ničeho nic natekl obličej. Je večer, léky nikdo nemá a cítíte, že otéká i krk. To na psychice nikomu nepřidá.

Servírka nám alespoň dala číslo na taxi. Aplikaci Záchranka mám v telefonu připravenou. Přesto jsem si nejvíc přála, aby se otok jednoduše přestal zvětšovat.

Manžela přemlouvám, že zajedeme do nemocnice do Znojma. Odolává, chce vyčkat. Měla jsem opravdu strach a sledovala ho.

Ráno se probouzí stále oteklý, nálada na bodu mrazu. Dálkové pochody nejsou jen o sluníčku a usměvavých fotkách, ale i o těch chvílích, kdy člověku prostě není do skoku, přesto jde dál.

Před odjezdem na Stezku jsem úplně bezdůvodně vzala do ruky antihistaminika. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je nepřibalit. Nakonec jsem je zase vrátila. Manžel je přece už roky nepotřebuje. A pak přišel ten večer.

Občas se mi vyplatí dát na intuici. Tentokrát jsem ji neposlechla.

My jsme ale dvojka. Já pajdám kvůli kolenu, manžel jde s oteklým obličejem. Oba s hrby (batohy) na zádech. Když to celé sečtu, právě teď jde Stezku Českem takový nepovedený Quasimodo.

Ráno si zpříjemňujeme alespoň krátkou zastávkou u domku v Dyjákovičkách s nádhernou zahradou. Starý krásný strom, betonové holínky a na nich košík s kytičkami.

U každé další dekorace jsem si říkala, že už mě nic nepřekvapí. A pak jsem objevila stojící vytuněné džíny s květináčem místo hlavy.

Mašírujeme po mokré asfaltce, kterou lemuje červeno-modro-bílá trikolóra kytiček na okraji zlatavého pole. A nezbytný ptačí zpěv.

Zhluboka se nadechuji. Sluníčko rozhrnulo šedivé peřiny a opírá se do nás z boku. Věřím, že déšť z předpovědi nakonec nepřijde.

Silnici lemuje alej nově vysazených stromků se jmény „adoptivních rodičů.“

Prošli jsme tichým Vrbovcem. Zasmála jsem se upoutávce „Hospoda u mastného pupku.“

Sundávám pláštěnku z báglu. Manžel si ji stále nechává. Čeká déšť. Já zase slunečno. Naše cesta vede dál k vrboveckým sklípkům.

Pořád jsem koutkem oka sledovala, jak na tom manžel je.

Naučná stezka Hroznové kozy

Zastavujeme se na odpočívadle Vrbovec – U kapličky, abychom se seznámili s poválečnou historií vinařství. A také se symbolikou památníku sv. Urbanovi. K dispozici tu jsou i letáčky s tipy na výlety.

Tak se mi na odpočívadle líbilo, že se tam znovu vracím. Pro zapomenuté hole.

Objevujeme vtipné upozornění: „Nenecháme vás na suchu! Každý víkend od května do září máme pro vás otevřeno. Hledej žluté kolo a najdeš otevřený sklep.“

O turisty je tu skvěle postaráno. Jen nás se to netýká. Potřebujeme dojít do cíle po svých. A po dvou.

A už jsme ve slavné vinařské uličce. Jeden hezčí sklípek vedle druhého. Dozvídám se, že jich tu pod viniční tratí mají prý až 260! Tady by měl člověk co ochutnávat celé odpoledne.

Převlékáme kabát. Měníme žlutou za zelenou. A já ho pomyslně navlékám. Začíná krápat. Pro tentokrát vyhrál manžel.

1:0 pro něho.

Já počasí zase jednou špatně odhadla.

Je deset hodin a máme prvních 8 kilometrů na rozjezd. Zastavujeme se v penzionu Blanka. Dostala jsem chuť na hovězí vývar s rohlíkem. Dál nezbytné ranní kafíčko a usměvavá obsluha.

Jak se najím, hned mám lepší náladu a vtipkuji. Manžel to samozřejmě hned komentuje:

„Sršíš vtipy jako mašinka.“

Ale já to beru. Jsem ráda, že se nálada začíná alespoň trochu zlepšovat.

I když na manželovi jsou únava i otok pořád ještě znát. Aspoň už jsme měli pocit, že se nezhoršuje.

Musím se zase sama sobě smát, jak jsem poskakovala na přechodu. To mají řidiči rádi. Vidím, že muž odbočuje doleva. Jdu přes přechod za ním. Otočí se a vrací mě. Ukazuje rukou:

„Tam! Rovně!“

Jsem zmatená, poskočím za ním jako oslík.

A znovu: „Tam, rovně!!“

On šel totiž fotit.

To víte, kam vedou jeho kroky, tam vedou i mé.

Ačkoliv lípy nevidíme, vítr sem jejich hlubokou vůni žene asi z parku. A už procházíme okolo nich. Vůně lip se snad nikdy nenabažíme.

Vodáci zrovna spouštějí loďku ze břehu. Voda je unáší do dáli a já pluji v myšlenkách s nimi. Úplně cítím, jak se houpu na vlnách.

A už jsme ve Znojmě a jak jsem v tom houpacím rozpoložení, přecházíme most a hned vplouváme na pěší cestu podél Dyje.

A další barvička – jdeme uprostřed zeleně po modré. Užíváme si procházku kolem Dyje, která je krásně otevřená a přístupná. Vrba si v ní máchá své dlouhé vlasy.

Do toho bimbají zvony. Další vrba si doslova ustlala na hladině. Připadám si jako v pohádce. Jedna krásnější vzrostlá vrba než druhá. Větve se žíznivě dotýkají vody, jako by z ní čerpaly sílu.

Do toho všeho zní ptačí koncert a vyšlapaná cesta podél řeky nás stále vede dopředu.

Manžel sáhne do kapsy a podává mi lusk hrášku, který včera utrhl na poli.

Oponuji: „Já si všimla toho nápisu včera u pole!“

„No, třeba je to fakt jedovatý. Ná, vem si,“ pobízí mě s probouzejícími se čertíky ještě ve stále oteklých očích.

Raději poodběhnu. Zdravím zahrádkáře mezi vrátky v družném rozhovoru s jeho známým.

„Kam máte namířeno s těmi bágly?“

„Do Lukova.“

„Do Lukova? Tak daleko? To my jezdíme na kole, to je pěkně daleko. Zapalovat v srpnu kamarádovi na hrob svíčku.“

Mezitím dochází manžel: „To abyste už vyjel!“

„No to jste mě naštval,“ odpovídá pán. „Já si vás vážím, když vidím, co nesete na zádech, ale docela jste mě naštval,“ vesele mrkne na manžela.

Dáváme se do řeči. Pán je z Prahy a jeho vyprávění nemá chybu, ani konce. Dost se nasmějeme. Pak nám poradí, abychom se stavili u Ladi v Podmolí u rybníka, že tam má dobré pivko.

A cestou ještě prý můžeme zkusit restauraci U Obří hlavy, ale on jí přezdívá U křidýlek. Protože už tam asi 20 let smaží křidýlka.

Loučíme se a slibujeme, že Laďovi, který se má ženit, předáme pozdrav od „Pražáka,“ jak mu s úsměvem v koutku říká.

Asi po půlhodině nás vítá cedule: Dyjská ves – tato lokalita byla do r. 1834 samostatná obec (Thayadorf).

Užíváme si výhledy na kapličku, klášter či zámecké hradby a pohled na další kapličku na ostrohu nás vrací do vzpomínek.

Když jsme tu pobývali před více než 20 lety, už tehdy nám to tu připadalo jako bychom se ocitli někde v přímořské oblasti.

Pocity se navracejí a jsme na tom úplně stejně jako před lety.

Navrhuji zajít do Muzea motorismu. Manžel váhá. Opět analyzuje – čas utíká, nestíháme.

Nenechám si to vymluvit. Když už tu jsme, chci vidět muzeum. Miluji totiž retro. A nelitovali jsme. I manžel připustil, že to byl příjemně strávený čas. Už jen při scházení po schůdcích do muzea mě přepadnul zvláštní pocit.

Vůně motorů a oleje.

Nejsem nadšenec motorismu, ale tohle muzeum mě vzalo u srdce. Postavy v dobovém oblečení, kloboučky, krajky, školní sešity, kempinkové vybavení výletníků.

Pobavila mě maketa človíčka skrz roztříštěné okénko. Ležel s vykulenýma očima do půli těla na kapotě a zubní protéza pokračovala dál…

Nad hlavou desítky kol zavěšených u stropu, před sebou řady nablýskaných veteránů.

A to vše obklopovala dobová hudba. Fantazie! Obdivujeme i jeden z prvních motocyklů Laurin&Klement, rok výroby 1900. Pro zajímavost – v expozici Muzea motorismu se nachází exponáty do roku 1950 československé výroby, a dokonce i hračky – ty do roku 1980.

Kochám se.

Vše decentní. I když motory extra nemusím, muzeum mě uchvátilo. Pokud půjdete Stezku, zkuste si sem udělat odbočku. A sami uvidíte.

U Obří hlavy si dáváme zelňačku a pivo. Dobíjíme mobily. Půl druhé a teprve 13 kilometrů. Jj, zpozdili jsme se, ale to vůbec nevadí.

Přecházíme most přes Dyji a vrháme se vstříc dalším zážitkům. Modro pod nohama, modro nad hlavou.

Blaho v duši.

A už se zanořujeme do lesíka vedoucího podél Dyje. Vede nás úzká pěšinka v příjemném stínu listnáčů. Řeka spokojeně plyne hluboko pod námi a je zajímavé, že vláha dosahuje až k nám.

Hop a skok přes kameny. Občas to sklouzne.

Zachytáváme se větví. Pozorujeme blýskavá zákoutí Dyje. Slepé rameno Dyje – tichá zátočina – prozřelo a omylo nám snad i boty.

Chvílemi vyjeknu. Ještě jsem se nenaučila klouzat bez jekotu.

Takové trochu dobrodrúžo. Ale nic, co by se nedalo zvládnout s potěšením. Vítáme blahodárný stín. Zvolňujeme a užíváme si klid v duši a zrcadélek řeky.

Přelézáme stromy i velké žudráky. S radostí se mezi nimi motám a v tom potkáváme sympatické mladíky na čundru. Odněkud od Hodoštína. Spí venku, vaří si. Jdou z Vranova. My z Mikulova do Vranova.

„Také dobré,“ pokyvují hlavou.

Sotva se rozloučíme, nabourám do dalšího. Táhnou na zádech cca 16-17 kilo.

A když vidím u jednoho tu kudlu, povídám:

„Tebe bych večer potkal nechtěla.“

„To mám na medveďa,“ směje se.

Turisty potkáváme jen v protisměru. Aby to žluté nebylo líto, přidává se k ní zelená. Pěšina se notně zvedá do kopce, až mi to někdy připadá, jako když se v Jeseníkách chvíli drápu na Šerák.

V půl čtvrté máme na epce necelých 19 kilometrů a dosahujeme vyhlídky Sealsfieldův kámen.

A na vyhlídce nás čeká krásné překvapení. Manželé Buchtovi ze Znojma sedí na lavičce a kochají se výhledem. Krásně se na ně dívá. Přichází mi na mysl slovo souznění.

„Odkud a kam jdete?“ obrací se na nás.

„Z Mikulova? To je daleko!“

„A to jdeme z Aše, ale po etapách.“

Paní Buchtová tomu nechce věřit. „Z Aše?“

„Do Aše? To jste mi neměli říkat.“

A v tom nás oslovují tři děvčata. A už je to tu znovu, smějeme se.

„Jdete Stezku Českem? Já to sleduji!“

A hovor už proudí napříč Buchtovými, Míšou z Dolních Břežan, Jany z Prahy a Helenou ze Staré Boleslavi.

Obdivujeme Buchtovy. Jsou nádherní. Pán vtipkuje, paní se usmívá a moc jim to spolu sluší. A když paní Buchtová prozradila, že jí bude 80 let, děvčata se překvapeně ptají:

„A jak se jmenuje ten zázrak, který se ve Znojmě podává?“

„Veltlínské zelené,“ směje se pan Buchta.

Ani se nám nechce věřit, že se vidíme poprvé. Sdílíme naše začátky na Stezce Českem. Jak nás nezkušenost vytrestala. Zmiňuji, že po skončení této etapy se rozjedeme do Dušejova, protože manžel pátrá po svých předcích.

Děvčata se připojují a sdílejí naopak své příběhy.

„Takhle jednou večer u babičky zaklepal muž, který přiletěl z Ameriky. Hledal své kořeny. Pozvali jsme ho dovnitř a hledali v knížkách, které jsme měli doma. A to překvapení, když jsme tam vyhledali jeho předky.“

Mám husí kůži ještě teď, když si na to vzpomenu.

Přidává se Helena.

„S dědou jsme jeli do Hostinného. Chtěl se podívat do míst, kde bydlel. Dům už tam nestál.“

Z jiného domu vyšla paní: „Hledáte někoho?“

„No teď už nic, tady kdysi stával domek…“

„Ano, stál. A taky tam bydlel takový fešák. Všechny holky jsme ho milovaly!“

A děda: „To jsem já.“

Měli jsme slzy v očích.

A i o tom Stezka Českem je. O sdílení dojmů, úsměvech, radostech. I dojetí.

Srdečně se loučíme, jako bychom se znali léta. Ani se nám nechce odcházet, ale čas neúprosně letí.

Scházíme k řece. Dyje pod námi jemně ševelí a my zamíříme přes lávku na Šobes.

Pokračujeme cestou Jaroslava Krejčího. Míjíme vyvrácené stromy i kamenná moře. Cedule upozorňuje na náročnou trasu. Nic pro kočárek.

Objevujeme odpočívadlo a zříceninu vodního mlýna. Dnes tu najdete už jen menší zbytky zdiva a informační cedule o tradici mlynářství.

Přecházíme řetězový most přes Dyji. A pokračujeme za cvrlikání cvrčka přes louku. Za chvilku se přikryjeme zelení, jen co zaplujeme pod stromy.

Ještě nám zbývá kousek do kopečka po placatých kamenech, ale tady mi to už skáče samo. Protože přicházíme na vinici Šobes, kde má Znovín Znojmo stánek s vinařským občerstvením.

Zase jsme měli jednou kliku. Je za pět minut šest a mají otevřeno do šesti!

Vychutnáváme si zaslouženou decinku s pohledem na nádhernou přírodu kol kolem. Klídek, vinice, decinka, spokojení lidé okolo.

Už v minulosti byla tato lokalita pro svou mimořádně příznivou polohu využívána k pěstování vinné révy. Víno bylo v minulém století dodáváno dokonce i na císařský dvůr.

Sympatičtí studenti – slečna a hoch se vyložili do okénka, že budou za chvilku zavírat.

„To je krásný pohled na vás dva,“ usmívám se.

„To není zrcadlo!“ manžel na to.

Je znát, že už mu je lépe.

Otok začal splaskávat.

Ráno jsme vyráželi s obavou, jestli etapu vůbec dokončíme. A najednou sedíme na Šobesu s decinkou v ruce a připadá nám to až neuvěřitelné.

Je šest hodin a 25 kilometrů v nohách. Čeká nás stoupání mezi vinicemi. Funím.

Dosahujeme vrcholu. Výhled na Dyji mi přijde až neskutečný. Řeka se zrcadlí v různých obrazcích a vysílá svá prasátka až k nám. Třpytí se jako hvězdná obloha. Vůkol husté lesy.

A obraz rámuje jasně modrá obloha přerušovaná bílými obláčky.

Zastavujeme se.

Před námi přes silnici přeběhla kuna. Ještě si to chvíli štrádovala po kraji, než zahučela do trávy. Začínají na nás dotírat drobné mušky. Jsou neodbytné. Soupeří, která dřív vlítne do očí nebo alespoň do nosu.

Máchám rukama, stříkám kolem sebe sprejem. Nic nepomáhá.

Vytrvalci jsou schopni s námi snad letět i maraton. Později, paní na ubytování, potvrzuje, že na tyto mušky fakt nic nepomáhá.

Za rozcestníkem U milíře nás dojela cyklistka v růžovém:

„Neznám já vás odněkud? No jo, už vím, ze Stezky Českem! Vy tam přispíváte!“

Jede na kole, my jdeme, chvíli si povídáme. Podmolí míjí, ale než se rozloučí s úsměvem podotkne:

„Až do Podmolí přijede oranžová střela, tak to je manžel.“

Na doporučení „Pražáka“ se zastavujeme na občerstvení v hospůdce U Rybníka v Podmolí. Hledáme Laďu, ale ten se dneska žení, tak ho necháváme pozdravovat. Objednáváme si jídlo.

Najednou se od protějšího stolu zvedla usměvavá žena a zamířila přímo k nám.

Dívala se na mě, jako bychom se dobře znaly.

Já ale marně lovila v paměti, odkud ji znám.

„Potkaly jsme se u vás v Kauflandu.“

Tehdy mě zaujaly jejich velké batohy s kamarádkou. Proto jsem se za nimi ještě otočila a daly jsme se na chvíli do řeči.

Karin byla tehdy 300 km od domova. A teď jsme my 300 km od našeho domova.

Nemůžu uvěřit svým očím!

Stezka Českem nám znovu připomněla, že některá setkání člověk prostě nevymyslí, natož aby je naplánoval.

Cestou na ubytování jsme si uvědomili jednu zvláštní věc. Kdybych ten den netrvala na návštěvě Muzea motorismu, na Sealsfieldův kámen bychom dorazili v úplně jinou dobu. Manžele Buchtovy, Míšu, Janu i Helenu bychom nejspíš vůbec nepotkali.

A kdyby nám zase „Pražák“ neporadil zastavit se v Podmolí u rybníka, nejspíš bychom tam vůbec nešli. A nepotkali bychom Karin.

Někdy člověk celý den plánuje. A pak zjistí, že právě ty nejhezčí okamžiky vznikly díky tomu, co vůbec v plánu nebylo.

Na ubytování jsme dorazili po půl deváté a za ten den jsme nakonec byli vděčni. 35 kilometrů v nohách, radost z krásných setkání, a hlavně manžel opět v pohodě.

Stezka je prostě proměnlivá. Jednou se smějete, podruhé vám je ouvej, ale důležité je, že to oba spolu zvládáte.

Ten den začal strachem. A skončil úplně jinak, než jsme si ráno uměli představit.

A co nás čeká zítra? Dnešní den jsme uzavřeli s pocitem, že větší zážitek už snad ani nemůže přijít. Ale Podyjí si to očividně myslelo jinak.

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 14. etapa Podyjí:

👉 Den 1: Poznaly nás podle Seznam Média. A pak se začaly dít zvláštní náhody

👉 Den 2: Klidná etapa podél Dyje a pak den plný nečekaných událostí

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, sklepni-ulicky.cz , muzeum-motorismu.cz