Novohradské hory: mechové království, jihočeské Lurdy, guláš s 8 knedlíky. A pak déšť

Odcházíme z ubytování U Ladě a nemůžeme se odtrhnout. Laďa nás bere na terasu pod vinnou révou. Hrozny bere opatrně do rukou a pojmenovává je. Má jich požehnaně, bude z nich burčák. Ten také můžeme.

Nakonec si vysloužíme hrozen Ester na cestu. Děkujeme!

Dnes by to měla být procházka, takže razíme něco po půl jedenácté. Na teploměru 13 stupňů. Bohužel jsme prošvihli SMS od Stezkařky Markéty, která nás už včera zvala ráno na setkání v Apatyka Café.

Tak to nás hodně zamrzelo.

Markétka je ranní ptáče, my spíše sovy. Do Apatyky jsme dorazili dvě hodiny po ní. Křesílko už bylo vychladlé.

V útulné kavárně jsme si dali turka, kterým zpravidla začínáme každé ráno. Žaludky byly ještě plné od Ladi, takže jsem jen smutně koukala na krásné zákusky. Fakt už jsme je neměli kam dát.

„Tak si to tam strčím na stranu, a ještě se do mě něco vejde,“ říká občas manžel.

Jenže tentokrát už se tam nevešlo vůbec nic.

Ale přibylo nám razítko Stezky Českem do deníčku, které mají právě tady, v této boží kavárně, která rozhodně stojí za návštěvu.

Trošku jsme se zamotali Novými Hrady. Vracíme se. Ale přec jen kouzelný průchod skrz dům nacházíme. A přímo v něm nad hlavami visí milý nápis:

Něco si přej ❤️

A jako by to nestačilo, dobrá víla rozvěsila kolem různá štěstíčka houpající se na větvičkách. Zastavuji se. Hladím štěstíčka a něco si přeji. Schválně, jestli uhádnete, co?

Manžel na mě už zase netrpělivě čeká, než nasaji ten zelený tunel. Pokračujeme pak spolu z kopečka, vrzají nám kolečka. Doprovází nás smíšený les a Klub českých turistů, jehož červená na stromech svítivě září a vede nás.

Opouštíme Českou Kanadu a ocitáme se na severním okraji podhůří Novohradských hor. Lesík nás vyvede na naučnou stezku Park Terčino údolí. Tak sem se těšíme.

Už jen název Terčino údolí ve mně evokuje romantické představy. A ty se naplnily. Jenže do té romantiky nám za okamžik vstoupí skutečný život.

A nádherný.

Naučná stezka Terčiným údolím má hodně zastávek. Přecházíme přes dřevěný mostek bez vody a šup – po druhém, který už se chlubí protékající klidnou temnou vodou.

Zastavuji se u přívětivé lavičky a čtu cedulku: „Pro chvíle odpočinku všem kolemjdoucím. Věnuje rodina Šnokhausova 2015.“ Milý vzkaz mě na chvilku posadí. Pozoruji zeleň, stromy.

A pak proti nám jde rodina s dětmi. Paní nás míjí a směje se na nás:

„Znám, znám…!“

Paní Jarka z Horní Stropnice. Zastavujeme a zdravíme se. Sleduje naše putování a natolik se jí líbí, že by také ráda vyrazila na Stezku Českem.

To víte, že jsem paní Jarušce skočila okolo krku.

Já mám vždycky takovou velkou radost, když se z čtenářů, kteří sledují naše putování, vyloupnou živé tváře. To je vám tak úžasný pocit – obejmout se, usmívat se na sebe, konečně vás vidět!

Paní Jarka je moc milá. Říká:

„Netušila jsem, že vás tady potkám.“

Paní Jarko, moc Vás zdravíme a držíme pěsti na toulkách naší vlastí.

Míříme k Václavovým lázním, dnes nazývaných Lázničky. Základní kámen lázní položila sama hraběnka Terezie Buquoyová. Obhlížíme krásnou budovu a hltáme až neskutečný popis na info tabuli.

Lázeňská stavba v empírovém slohu, balustrády, pompejské vázy, vlastní lázeň zařízená ve stylu krápníkové jeskyně… Tady muselo být krásně.

Vallon Chéri, jak se tehdy romantickému údolí říkalo, byl pro hraběnku místem úniku do romantické samoty i chloubou. Zavítal sem dokonce císař František I. A hned dvakrát!

Začíná krápat. Oblékáme batohy do pláštěnek – a zase, jako už tisíckrát na Stezce, nevnímám déšť, jen křupání kamínků pod botami.

Zastavujeme se u smrku s neskutečně obnaženými kořeny. Vypadají jako chobotnice na výstavě. Pěkně se tu nakrucuje.

Přívětivá cesta nás přivádí k Modrému domu. Zde na nás dýchne tajemství starých časů a aristokratických rodin. Říčka Stropnice jemně šumí.

Cítím klid a mír, i když kolem procházejí turisté. Ponořuji se do sebe a prosím ještě o chvilku. Rozpřáhnu ruce a pochytávám tu podmanivou atmosféru starých časů. Cítím se v ní dobře.

A pak přijdeme k vodopádu. Ten už mě dokonale „probudí.“ A jsem zase nazpátek v přítomnosti.

I když je vodopád umělou stavbou, působí v tomto prostředí naprosto přirozeně.

Na kole nás předjíždějí rodiny s malými dětmi:

„Ještě kósek a pak do teba žďuchnu,“ povzbuzuje tatínek prcka.

Kapky deště ševelí, sluníčko si hraje na schovávanou. Procházíme po hrázi vodní nádrže Humenice. Déšť přitvrdil. Oblékáme bundy.

Je teprve 12 hodin a máme za sebou maličkých pět kilometrů. Nespěcháme. Dnešní procházku si užíváme na pohodu.

Manžel mi přes vršky lesů ukazuje kopečky, kam půjdeme. Nejsem nadšená, jelikož to tam vypadá pršavě. Blížíme se k tvrzi Cuknštejn z 15. století.

Nacházíme se stále v romanticky upravené krajině Terčino údolí a obcházíme zvědavě tvrz. Žádná upoutávka, nic. Strýček Google prozradí, že tvrz je v soukromých rukách.

Načež mizíme a směřujeme ke kostelu Dobrá Voda. Prý pět kilometrů. Ubíráme se snad po staré cestě, protože ji lemují prďáky – stromy s obrovskými kmeny. A jeden na nás dělá dlouhý nos.

Vidím vozku popohánějícího koně. Kola řachtají, kočár se kolíbá a nadskakuje na kamenech. Panstvo míří na Dobrou Vodu.

Pak prolítne pár století a jsme tu my s bágly na zádech. Jdeme po stejné cestě. Ten zvláštní pocit v sobě nechávám doznít, než vykročíme k silnici. Elegantně přes ni přechází srnec a v lukách mizí tak, že mu nakonec kouká jen čenich.

Včera nás déšť znenadání přepadl tak, že jsme se ždímali. Dnes zatím mrholí, takže koupání v Horní Stropnici odkládáme – sprcha tentokrát padá shora.

Na poště kupujeme pohled našim mladým, Trail Angelům, kteří obhospodařují náš domeček. A paní na poště nám poradí restauraci, kde vaří domácí kuchyni. Zlatá rada nade vše!

Žaludky se ozývají, tak metelíme.

Manžel se ptá: „Kolik knedlíků dáváte ke guláši?“

Paní se uculuje: „Kolik chcete – 6, 8…“

Aniž bychom něco řekli, přináší obrovské talíře a gulášek s osmi. Tak to jsme už pěkně dlouho nezažili! A jednoho chudáčka sirotečka jsme museli nechat. To se sníst fakt nedalo.

Vyrážíme za drobného mrholení. Procházíme vtipně – s cedulí OTEVŘENO v dešti okolo plovárny. Míjíme ji, anžto ploveme po cestě.

V bundách, kapucích, oranžových báglech. Sychravo. Zapínám i větrání pod rukávy. Ochladilo se.

My přitom vyšlapujeme mezi létem zbarvenými loukami podél stromořadí. Bílý kostel se vypíná v tmavé zeleni na dohled před námi. Vypadá skvostně, jako z pohádky, a vítá příchozí už zdálky.

Nalevo se naopak prozaicky spokojeně popásají černé kravičky. Vypadají v té zeleni jako větší černé bubliny. Manžel mi nabízí plnou hrst sladkých ostružin.

Poslechneme ceduli a jdeme krajem louky podél stromů ke kostelu. Louku lemují drobné žluté jestřábníky a v barvě s nimi drží krok nízká lnice. Kytiček už je pomálu. Ale právě tady nás doprovází pestrobarevný pruh květeny.

Bláznivé počasí. Pozór! Kapuce dolů. Pohov!

Zahřívám se do mírného kopečka.

Blížíme se k chrámu Panny Marie Těšitelky na Dobré Vodě. Mimochodem barokní kostel je zároveň poutním místem často přezdívaným „jihočeské Lurdy.“

Také jsme tu kdysi byli, jen okolí nebylo vyšperkované jako dnes.

U pramene vody, o které se traduje, že je léčivá, nás zdraví hoch s celou ekipou lahví.

„Já vás pustím, mám toho víc,“ usmívá se na nás.

„Mějte se pěkně,“ loučí se s námi. Jak málo stačí k radosti. Neznámý mladík nám jen tak popřeje pěkný den a mně to vystele hřejivý pelíšek v srdíčku.

Zaujala nás cedule se slovy, která právě tady mají své kouzlo:

Těšíme se z malebných výhledů na Horní Stropnici a po chvíli se otáčíme a stoupáme po schodech nahoru. Okolo tří křížů postupujeme dál do mírného kopce.

Šup a jsme v lese. Hned na kraji lesa nás vítá mohutný smrk se svěšenými větévkami. Jako by ctil dávnou minulost.

Cesta vede do kopečka. Ubíráme se po lesní cestě ponurým, ztišeným lesem zahaleným do mechu a kapradí. Kameny jsou doslova obaleny mechy. Připadáme si jako v mechovém království.

O kus dál přebírá nadvládu borůvčí. Jásavá zářivá zeleň kolem nás rozechvívá duši.

Z cesty odbočujeme přímo do lesa skrz zelené království. Bořím se do mechových polštářků. Do nosu proniká vůně lesa. Příroda nám nabízí mechová zvířátka. Hop a je tu žabák, připlaval delfín a dovádivě se na nás směje.

Pítko v kameni.

Zelení bubáci, rypouš sloní.

Zastavuji se na každém kroku. Manžel nahoře už zase čeká. Mávám skřítkům a drápu se za ním. A když už jsem u těch zvířátek, funíme zrovna na Kraví horu. Ha ha ha. To se to fakt potkalo!

Poslední úsek na rozhlednu Kraví hora vede po báječné cestě po placatých kamenech, které miluji a poskakuji po nich jako malá.

Po krátkém odpočinku v půl páté odcházíme z rozhledny Kraví hora. Vracíme se na rozcestník a šlapeme pro změnu – aby těch zvířat nebylo málo – na Kuní horu.

Osud si zatočil kolem štěstí – Kraví hora 962 m a Kuní hora 926 m.

Procházíme pod statnými smrky a vedle cesty srdnatě hopsá maličká hnědá žabička. Vtom se mladé smrčky řadí do jednoho šiku a tvoří podél cesty živý plot.

A je to tady. Manžel zjišťuje, že jsme z Kraví hory měli jít po zelené, a ne po červené. Tak to někdy chodí. Hlavu si z toho neděláme. A šup doleva znovu do kopečka za kunou.

Odbočka je docela strmá.

Procházíme kolem převisu, kde se dá v případě nouze ukrýt před deštěm. Krkolomná cesta nás vede kolem členitých skalních útvarů, přes kamenné plotny, kulaté balvany.

Přicházíme na první vyhlídku s výhledem na Horní Stropnici a částečně i na Kraví horu. Pokračujeme výš. Připomíná mi to naše putování na Broumovsku. Proplétáme se mezi skálami bizarních tvarů.

Otíráme se o kameny a ony o nás.

Zklidňující doteky minulosti.

A už jsme tu. Kuní hora a zápis do vrcholové knihy. Zakousneme tyčku, obhlédneme skály a šupajdíme dolů.

Čas letí. A nám začíná docházet, že ta dnešní „pohodová procházka“ má ještě pěkně dlouhý konec. Řada skalního masivu nás svádí z kopečku dolů. Sestoupali jsme tmavým lesem na pěšinu a vrátili se do světla.

Křupeme si to stále po červené. Nebe šedivé. Sluníčko se dnes stydělo. Dostane poznámku. Pozdě vstávalo a svoje povinnosti vůbec neplnilo.

Dlouho jsme nikoho nepotkali. Rozcestník Nad Liščím dolem nám připomíná, proč tu jsme. Pod ním se totiž směje tabulka Stezky Českem spolu se Stezkami z lásky. Díky za milá připomenutí.

Pelášíme po asfaltce snad posledních sedm kilometrů. U rozcestníku U Jindřichova proti nám vybíhá běžec. První dušička po dlouhé době. Zdravíme se.

A už jen dlouhý asfalt před námi.

Přicházíme do Černého údolí a na Žofín necelé čtyři kilometry. Muž mě povzbuzuje a dáváme si opět „tu naši.“ Stezkařskou hymnu. Ta mě vždycky nakopne!

Jako by to už nemohlo vydržet, z ničeho nic se spustil déšť. Přitvrdíme. Ale ještě si malý kousek zajdeme, protože manžel hledá historický mezník. Byl, potvůrka, schovaný za keřem. Mezník.

A krátce před osmou hodinou už se zhlížíme v krásném rybníku naproti penzionu Lesovna Žofín.

„Je tu nádherně,“ jásá celé naše mokré já.

Vpadneme coby mokřáci do restaurace a veselá skupinka hostů nás zdraví.

„To se to paní jde, když má vyhřívané kraťasy,“ smějí se. Mrknu na sebe a také se rozesměji. To mě ještě nikdy nenapadlo. Mobil v jedné kapse, powerbanku v druhé kapse a spojuje je kabel.

Vypadá to legračně, když jdu s kabelem před sebou.

A jeden pán hned připomíná veselou epizodu z filmu Pupendo:

„Repráky hír, dráty hír…,“ v podání herce Pavla Lišky.

Chytám se a odklopuji jako bundu: „Kazeťák hír!“

Smějeme se všichni. Opět jsme v dobré společnosti.

Novohradské hory nám ukázaly, že i propršený den na Stezce Českem může mít neopakovatelné kouzlo. Stačí potkat milé lidi, nechat se vést červenou značkou a brát rozmary počasí s nadhledem.

A večer se smát v promoklých botách s lidmi, které jste ještě před chvílí vůbec neznali.

Přesně proto se na Stezku Českem vydáváme znovu a znovu.

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 16. etapa Novohradské Hory:

👉 Den 1: Česká Kanada po 36 kilometrech. Ztracené hole, zrádná lávka a nejsevernější bod Rakouska, který zklamal

👉 Den 2: 40 km pěšky Českou Kanadou: vysněná pískovna, průtrž mračen. Do Nových Hradů jako vodníci

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, info tabule Dobrá Voda