Česká Kanada po 36 km: Ztracené hole, zrádná lávka a nejsevernější bod Rakouska, který zklamal

Vyrážíme probouzející se Novou Bystřicí z penzionu U Bojiště. Míjíme kulturní památku – městský dům U Pražské brány. Po pár krocích mi zrak zalétne k restauraci se zajímavým názvem Ubrousku, prostři se.

Opouštíme Novou Bystřici. Jdeme podél stromořadí, které ozvláštňuje dřevěná lavička s dívkou a chlapcem. Krásný pohled.

Zdržuji se vzadu a jak se kochám a rozhlížím, padne mi zrak na manželova lýtka.

„Ty svaly ti tam jen hrajou!“

„Jo, na schovávanou,“ odpoví lakonicky.

Pak ho pochvalte.

Panelka nás vede příjemným chládkem skrz les a slyšíme první ptačí nesmělé cvrlikání. Přicházíme na téčko a přímo proti nám je turistický přístřešek s posezením. Moc brzo. Jdeme dál.

Míjíme rozcestník Blanko rybník a pokračujeme po zelené na Peršlák. Tam jsme kdysi také už byli, ale na kolech. Dnes pěšky po Stezce Českem.

Manžel už zase rajtuje zrakem v mapách a hlásí:

„Můžeme dojít na nejsevernější bod Rakouska.“

V tom horku jsem ráda, že vůbec jdu.

Navíc jsem si dobrovolně přihodila do báglu kilo s myšlenkou, že budu během našeho putování psát. Člověk míní, Pánbůh mění. Nedocvaklo mi, že docházíme zpravidla večer, najíme se a jsem ráda, že jsem ráda.

No, uvidíme, zda tablet tuto výpravu pokřtí. Manžel mě zrazoval, ale já mám svoji hlavu a chtěla jsem, aby se naše články k vám dostaly dřív.

Jdeme dál v tichosti lesní cestou.

Manžel zastavuje. Fotí.

Rozhlížím se okolo sebe a pozoruji maličké borovicové šištičky. Připadají mi jako poházené korálky lesní víly.

Asi třicet let jsme absolvovali cyklo dovolené. Jsem vděčná, že nám osud přivál do cesty Stezku Českem.

Pěší chůze je o něčem úplně jiném. Dostanete se do míst, kam na kole neprojedete. Tajemství lesních koutů, průchody skrze zelené balvany. Dotýkáte se stromů, našlapujete po měkkých mechových polštářcích. Větvičky vám křupou pod nohama.

A když vám na cestu ještě zacvrlikají ptáčci, to si radostí povyskočím.

No, i když s báglem asi nepovyskočím…

Tak se alespoň natáhnu k oblakům.

Můžu jít pomalu i rychle, a přitom vnímám dech lesa. A když se zastavím, jsem ho plná.

Z přemítání mě vytrhuje manželův hlas:

„Jdi doleva.“

Divím se, proč.

„Vím, jaká jsi trpalka, a nalevo je rovnější cesta.“

Takhle o mě pořád pečuje.

Vycházíme z lesa a před námi do své krásy vykvetl Lesní Hotel Peršlák. Bílá vznešená budova s historickou kašnou s půlkulatým vodotryskem. Je tu takový klid, až mi to přijde neskutečné.

Ticho protíná jen šumění vody.

Než nám ochotný číšník přinese kávu na terasu, usedám na lavičku před fontánu a jen tak se dívám, jak kapky vody cvrnkají přes její okraj. Nechávám se unášet jemným ševelením vody.

Kapky padají jedna za druhou. Na zkrocenou vodu je krásný pohled. Utišující, zklidňující.

Po krátkém odpočinku a necelých osmi kilometrech v nohách odcházíme z Peršláku. No, že by se mi chtělo… Fakt nechce. Je tu krásně a docela si tu dovedu představit víkendový relax.

Odpočinula jsem si přímo fanfárově.

Co naplat, hola hola Stezka volá. V 10 hodin odcházíme.

Zastavujeme se u Kamene republiky, unikátní dochované památky připomínající pohnuté události československých dějin těsně před válkou. Nebyl svého druhu jediný. Příslušníci finanční stráže vtesali do nedalekého hraničního kamene zmenšený obrys republiky.

Ten se však nedochoval. Počátkem 90. let byl použit do základů nově stavěného domu při rekonstrukčních pracích, kdy byl objekt někdejší finanční stráže přestavován na hotel.

Informační cedule nás naláká k mostu do Údolí lásky, bohužel cesta k němu není značená. Takže objevujeme pouze lávku (hraniční přechod) a když už tu jsme, vydáváme se na nejsevernější bod Rakouska.

Cestu k němu na rakouské straně značí červené cákance na stromech – jinak to nazvat nejde. Či vybledlé značky.

V tu chvíli vzdáváme hold Klubu českých turistů a jejich nejlepšímu turistickému značení na světě! A nesmím zapomenout ani na Stezky z lásky, které pomáhají zvelebovat turistické cesty.

Sotva jsme se nadýchali vlhké smrčiny, vstupujeme do prořídlého borového lesa. Obklopuje nás důvěrně známé teplo borovicového jehličí. Provází nás fialkový vřes a šup – další červený cákanec na stromě.

Scházíme k mezníku – nejsevernějšímu bodu Rakouska.

Jsme rozčarovaní.

Prostě „jenom patník“.

Chvilku ho obhlížíme, ale nic na něm nevykoukáme. Fakt patník. Přeskakujeme přes balvany v potoce na druhou stranu a vracíme se na Stezku.

Nacházíme se v přírodním parku Homolka-Vojířov, se smíšenými porosty košatých bučin a kyčelnicí devítilistou. Vycházíme z lesa na bílou cestu poprášenou drobnými kamínky.

Rázuji.

Jasně, že manžel hvízdá.

Vracím se.

Manžel chytá mecháčky. Prý mu málem frnkli.

Na jedenáctém kilometru bereme zavděk dřevěným přístřeškem s bytelnou lavicí a stolem. Využijeme ho pro krátkou zastávku a svlažíme hrdlo. V tomto hicu jako když najdete.

Potkáváme dost cyklistů. No, na kole to frčí rychleji a vítr vás ofukuje. Já při chůzi spíš odfukuji.

Pokračujeme dál po modré. Jednu přírodní rezervaci střídá druhá. Peláším napřed. Po rovince mi to jde.

Manžela slyším za sebou, jak povzbuzuje cyklisty:

„Hop, hop, hop…“

Na kolech bez motůrku.

Manželova srdcovka.

Zastavujeme se u dřevěného dlouhého korýtka. Vydlabaný úzký kmen na dvou klaccích, ale voda neteče.

Je sucho.

Přesto mezi štíhlými stromy jsou nastlané mechové peřinky, ze kterých se usmívají probouzející se smrková miminka. Nad nimi vzrostlí rodiče a celé klany strýčků a tetiček.

Zastavujeme se u rozcestníku Pod Smírčím vrchem 515 m a vedle dalšího dřevěného áčka. Jako by se tu s nimi roztrhl pytel. Objevujeme Třeboňsko.

Pod Smírčím vrchem potkáváme manžele z Prahy, kteří míří na Smírčí vrch, kde údajně pobýval Žižka. Popřejeme si hezkou cestu. Avšak manžel jim ještě pohledem do mapy doporučuje Kněžskou skálu, jež je opodál a mohla by tam být pěkná vyhlídka.

U cesty okukujeme bytelný srub částečně zapuštěný do země. Je sice na zámek, ale dveře jsou dokořán. Přemýšlíme, k čemu může sloužit?

Pokračujeme dál a kousek od cesty v lese spatříme docela velký památník. Zvědavě zjišťujeme, že se jedná o Památník České lesnické jednoty. Takový jsme ještě tedy neviděli.

A kousek pod ním další, krásně barevná zajímavost.

Boží muka z roku 1854 s vyobrazením sv. Josefa. To jsou tak krásná a tichá zastavení, u kterých skutečně zastavujeme a mnohdy si je i pohladím. Ctíme boží muka, křížky a na těch místech, kde stojí – věříme, že nestojí náhodou.

Je čtvrt na jednu, v nohách máme zatím jen 15 kilometrů. Je dost dusno.

Přes Lomek na Skalkách scházíme na křižovatku. Mezi lipkami se ukrývá nenápadná kaplička. Míříme do Staňkova, kde jsme zakotvili v restauraci a posilnili se. Manžel si krom oběda vychutnal i Regenta, který se prý tak často nevidí.

Odcházíme po druhé hodině s dvaceti kilometry. Jakmile se překulí první dvacítka, je mi vždycky už hej. Protože vím, že nejméně polovinu kilometrů už jsme odšlapali.

Větřík příjemně pofukuje a čeří vlnky na Staňkovském rybníku. Přejdeme silnici a prolítneme přeplněným parkovištěm u Sumečka.

Křupeme si to po asfaltečce k tajemství Čertových kamenů u rybníku Hejtman. Traduje se, že zemřelí valdenští magici dodnes bloudí houštinami a modlí se na těchto mystických balvanech.

Tak na Čertovy kameny jen mrkneme a raději se nezdržuji. I tak stále bloudím a vystačím si s tím sama.

Pokračujeme po modré podél rybníku Hejtman. Občas kolem nás zapráší auto. Staňkov je dlouhý jako týden před výplatou! Kocháme se krásnými jihočeskými domečky, zelenými okenicemi a zahrádkami plnými floxů a kytiček našich babiček.

Dusno je přímo pekelné.

Nepotkáváme žádné Stezkaře, jen dovolenkáře a kempy. V jednom přibrzdíme. Dávám si na osvěžení nealko mojito a manžel kafíčko.

Po půlhoďce odcházíme a najednou za sebou slyším:

„Halóó…!!“

Otočím se a vidím pána, jak máchá vedle sebe rukama.

A je to tu zase. Vracím se a pán mi mezitím přináší moje nordic hole.

„Ach jo, to zapomínání je snad moje prokletí. Moc děkuji!“

„To už lepší nebude, já mám doma to samý,“ říká pán s úsměvem od ucha k uchu.

Přicházíme k parádní lávce přes vodu, která vede na ostrůvek. Objevili jsme ji v pořadu s Mirkem Vladykou Stezka Českem. A já si ji přála projít. Zírám na pána, který přes ni jede na kole s batoletem na řídítkách.

Tak to bych si já tedy nelajzla.

Už tak, když potkávám dvě starší dámy, děsí se, jak se vyhneme. Tak uhnu a přidržím je. Vidím, že se jim ulevilo. Já si jdu hrdě jako by nic, ale pýcha předchází pád.

Ono totiž, když dojdete ke konci lávky, těsně před břehem zavrže a zhoupne se. Najednou máte pocit, že se propadáte. Trvá to jen mžik a pak se zase vrátí nahoru.

No to víte, že mě bylo slyšet až na ostrově!

Vůbec jsem to nečekala. Lidi na ostrůvku se mého jekotu nejdřív lekli, ale pak se rozesmáli. Nazpátek jsem si dávala majzla, ale stejně jsem si potichu jekla. I když, na druhou stranu se mi ta houpačka vlastně líbila.

Opouštíme kemp a vracíme se. Byli jsme se podívat jen na lávku. A stála za to.

A sláva. Ze silnice odbočujeme mezi louky. Obloha je jako vymetená, a to na dnešek hlásili déšť. Hurá – po asfaltce zpátky do přírody. Zpátky na stromy!

Manžel mi vyměňuje ochozené gumové kopýtko na hůlce. Okamžitě toho využívám a plácnu sebou do trávy. To je taková slast. Nechat odpočinout ploskám.

Najednou se tu objevují na okraji silnice hodně staré patníky. To máme rádi. Muž uvažuje, že tu za první republiky vedla možná stará cesta do Rakouska.

Milujeme les. Doprovázejí nás jeho duchové a různí skřeti.

Tak tady už vůbec nikoho nepotkáváme. Přijde mi, že sem živá duše nezabloudí. Jen si to pomyslím – a proti nám cyklisti.

Na krásném místě objevujeme Penzion Nová Huť. Bohužel nedobytný, pouze pro ubytované. Zklamaně ho okukujeme. To by se tu odpočívalo. A tak bereme zavděk zvláštním skalním útvarem, který manžel objevuje na mapě a číhá na turisty jen kousek od cesty.

Na křižovatce se tyčí nad spoustou malých stromečků statná vysoká borovice. Jako paní učitelka ve školce. Pod ní spousta boroviček děťátek. Do cíle nám zbývá ještě asi pět kilometrů.

Procházíme okolo velkých hromad pořezaných větví. Vypadají jako malé pohoří. Přecházíme mostík přes vyschlý potůček. Prý ještě tři kilometry. Počítám snad už každý metr.

Oproti tomu manžel stále pochytává lesní skřítky.

Konečně vstupujeme do obydlené oblasti. A vítá nás první domeček a hned s číslem 1! Naproti ubytování U Kotrbů – sem jsme se už bohužel nevešli s plánovaným ubytováním. A tak pokračujeme dál.

Voní to tu klidem krásných jihočeských domečků. Vede nás červená. Manžel hlásá, že stojí za to zastavit se u Františka ve Františkově. Na zahrádce obdivuji nádhernou obrovskou hortenzii.

Za zdmi domů štěkají hlídači. Vidět nejsou, ale slyšet ano. A jsme ve Františkově. Hostinec U Františka Šnokhause. Věřte nevěřte, přišli jsme pět minut po zavíračce. S jazyky až na patách.

Slečně to ani nedá moc práce. Když nás tak vidí, prý nám pivo ještě natočí. A pak si s námi ještě povídala. A to měla po uzavíračce.

Na Šobes jsme tehdy dorazili pět minut do šesti. Do Františkova pět minut po šesté. A všude nám načepovali. Když Nikolka viděla žíznivého manžela, načepovala mu rovnou piva dvě. A manžel ani neprotestoval.

Navíc tu mají až sedm druhů piv. Muž je hned zpaměti vyjmenuje!

Krásně jsme se u Františka rozseděli. Nikdo nás nevyháněl, a to odcházíme těžce po ¾ na sedm. Nikolka se nám svěřila se svými plány, ale o tom mluvit nebudeme, protože jsme nepožádali o svolení.

Ale pokud vás bude obsluhovat, věřte, že vás vidí. Je to krásná, láskyplná, pečující slečna.

Odcházíme a míříme po žluté. Najednou slyšíme vedle sebe:
„Mějte se!“ usmívá se Nikolka na elektro-koloběžce. Krásné rozloučení.

Niki, ze srdce Vám přejeme, aby se Vaše sny plnily.

Manžel v mapě nachází pískovnu Dračice a významně na mě kouká. No, já jsem spíš leklá dračice, i když teď už trochu odpočatá.

A jsme v cíli. Konečně! Kemp Paris. A dokonce i s parádní večeří. Kuřecí řízek přes celý talíř, šťavnatá krkovice na grilu se šťouchanými brambory ve formičce, a to vše za doprovodu chuťově ladící oblohy.

Božská mana.

A v kempu! A to nám paní Školková ještě půjčila peřiny, které v chatce běžně nejsou.

Manžel celých dnešních 36 kilometrů nesl jako poděkování paní Školkové vázičku z novoborských skláren. Byla potěšená, že na nás bude mít vzpomínku a my naopak zase na příjemné prostředí kempu Paris.

A maximálně spokojeni už jen vzpomínáme na dnešní den.

Klasika. První den nové etapy mi vždycky trvá, než se rozchodím. Kdežto manžel si vykračuje jako na procházce. A ještě mě povzbuzuje. No řekněte, není to úžasné?

Ale já se pak lepším. Fakt. Na bolavé plosky zapomínám při chůzi přes voňavou smrkovou kůru. Voní božsky. Pro tyhle chvíle naše putování miluji. Pro vůni pryskyřice, mechu a kapradí, vlhko po dešti, stříbrné hladiny rybníků a cvrlikání ptáčků zpěváčků.

A když tuto krásu sdílíte ve dvou, je to dvojnásobná krása. Nikdy nepřestanu být vděčná, že můžeme jít. Spolu. Relativně ve zdraví. A za vaši neskutečnou podporu a spoustu laskavých slov, která nám posíláte v komentářích, nebo s námi sdílíte při setkáváních.

Tento den jsme vás a vy nás sice minuli, ale ty další dny byly tak nabité setkáváními, že nám někdy zůstával až rozum stát. A co se nám přihodilo poslední den, to nám snad už fakt neuvěříte!

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, kamen-republiky