Česká Kanada: Ze Slavonic 29 kilometrů ve vedru. A v cíli nás čekalo překvapení

V devět hodin vyrážíme z penzionu Slávů Dvůr. Snídaně na pohodu – pekárna přes ulici. Vyšli jsme do ospalého rána.

Poprvé jsem se na Stezce vyspala do růžova.

Jestli za to mohlo to lahodné víno, nebo světýlka okolo terásky, která zbožňuji, či zdejší oáza klidu, kdo ví. V každém případě jsme si večer ve dvou nádherně užili.

Do centra Slavonic pár kroků. Vítají nás domy s unikátní sgrafitovou výzdobou a zvony bimbají 9 hodin.

My prostě nejsme ranní ptáčata.

Klid a ticho. Je vlastně všední den, takže není divu. Na doporučení našeho kamaráda Toma, který jde Stezku Českem před námi, hledáme na náměstí kavárnu Pivoňka (dnes už SISIN), kterou chválil.

Bohužel Pivoňka je právě zvadlá, otevírají až v 10. Posílají nás naproti do kavárny. Tam si právě zametají před vlastním prahem. Také zavřeno. Otočíme se a zrak nám padne na nápis Kafe&Hrnky.

Zkoušíme vejít dovnitř a máme pocit, že jsme se spletli. Kávy se dnes ráno snad nedočkáme! V místnosti stolky, na každém hrnky s barvami. Na stěnách police s malovanou keramikou. Připadáme si jako v keramické dílně a ejhle, i pec tu stojí.

Ale před vycouváním nám brání zvědavost. Pokračujeme dál a natrefíme na příjemnou slečnu, která nás vítá a nabízí kávu! Tak teď děkujeme Pivoňce, že má zavřeno, protože jsme objevili úplný balzám na duši.

Místo, které nás oslovilo a schlamstlo.

Jsme unešení. Nádherná výzdoba, domácí koláče, mramorová výtečná bábovka. Točím se tu jako na obrtlíku a vsadím se, že i vy byste tu zapomněli na čas. Moc bych vám přála zažít tu úchvatnou atmosféru.

Takže do třetice všeho dobrého – Kafe&Hrnky!

Navíc tu můžete pozorovat, jak hrnek žije vlastním životem od hroudy hlíny až po šálek kávy. Anebo si svůj namalovat.

„Můžeme si sednout na terasu?“

„Určitě, donesu vám kávu.“

Nacházíme si své místečko na malé terásce s kovovým zábradlím jakoby v Provence stylu s výhledem na dvorek se zahrádkou ale ne obyčejnou. Vzrostlá třešeň, kytky kol kolem, kameninové kolo jen tak. A schůdky…

Sestup do zahrádky obrostlý popínavkami vede k místnostem, kam i císař pán chodí pěšky. A cesta k nim vám také vezme dech.

Slavonice. Vůbec se nám nechce zvedat kotvy.

V půl jedenácté Slavonice ožívají. Na cestu si kupuji výbornou jadranskou čoko zmrzlinu a vycházíme vstříc poslednímu dni 15. etapy Stezky Českem - Česká Kanada.

Umím udělat manžela šťastným.

Po dvou kilometrech se vracíme do kavárny pro hůlky. Už se za to začínám stydět. Ale stejně se sama sobě směju. Nic s tím nenadělám.

Manžel vyběhl napřed a hůlky v kavárně nejsou. Za to mu slečna načepovala minerálku do lahve. Tak možná proto se vracíme. Hůlky jsem totiž zapomněla ve zmrzlinárně.

Z nějakého důvodu se nám odtud nechce. Uvidíme, co nám dnešní den přinese, že nás takhle zdržuje.

A potkáváme první tři mílaře – šustí si to Slavonicemi. Včera jsme se seznamovali s účastníky extrémního závodu Adventure 1000 mil. Další mílař zastavil a pátrá v telefonu v navigaci.

„Už jsme vás potkali dost. Šťastnou cestu, dobře dojeď,“ volám.

„Nás je spousta,“ odpovídá.

„Nás taky,“ směju se. Myslím Stezkařů!

A už nás vítá Vila Slavonice, která je přímo na trase Stezky Českem. Zdá se nám být tichá, na zahradě nikdo. Tak jdeme dál. Ale jen tak ji minout nechci. Protože právě Vila Slavonice ve vedrech poslala tak nádherný vzkaz Stezkařům, že vám chci alespoň kousek ocitovat:

No, řekněte – není úžasné mít na Stezce takové lidi? Slavoničtí z Vily, moc za vše děkujeme. Jste skvělí!

Slunce se do nás nemilosrdně opírá. Míjíme pěkné turistické odpočívadlo, jdeme podél kolejí. S nimi se rozcházíme. Ony míří rovně, my doleva.

Objevujeme pohádkovou trasu s upoutávkami na cestě. Hra slibuje cestu do pohádkového lesa. Začíná se mi to líbit.

Další upoutávka láká na perníkovou chaloupku:

„Vyšplhej na strom a pořádně se rozhlédni…“

No, už se mi to tolik nelíbí.

Na rozcestí to žije. První turisté, a hlavně děti okukují bunkr.

Pokračujeme dál a další pohádkový úkol nás vyzývá:

„Nacpi Otesánkovi co nejvíce šišek do pusy a napiš jejich počet.“

Tak si do té své nacpu alespoň ostružinovou gelovou tyčinku.

Pohádková trasa pomalu mizí a kolem nás přibývají bunkry a protitankové rozsocháče. Nemám z nich dobrý pocit, ale chápu, že i tohle patří k příběhu zdejší krajiny.

Člověk je v tu chvíli vděčný, že žije v klidu a míru.

Na dalším rozcestí zamáváme pohádkové trase a odbočujeme doprava.

Nějak se nemůžu rozhýbat. To dusno je protivné. A mozol do nás pere už od rána.

Manžel hlásí:

„Míjíme Protržený rybník, pak bude rybník Staré koupaliště.“

Po chvíli se zčista jasna v lese zjeví nádherné tiché kouzlo. Jako když ho vyloupnete z oříšku. Malebný rybník ohraničený stromy a nad nimi se klene jasně modré nebe. Až se zasním…

Ptám se manžela:

„Jak se jmenuje ta krása?“

Že jsem se vůbec ptala. Na to, jak pohádkově vypadá, se jmenuje Ožralý! A je po romantice. Nevěřícně kroutím hlavou.

Chvíli před tím jsem viděla přes cestu přeběhnout pejska. Manžel ho nezaregistroval a teď se diví, co je to za černobílou labuť na rybníku. To mě rozesměje.

No a přes lesní cestu, naproti Ožralkovi je rybník Staré koupaliště. Ale na to už se podívat nepůjdu, abych nebyla znovu zklamaná. Kus od cesty se činí borůvkář. Na pařezu má krásně vyskládané blyštivé sklenice různých velikostí.

Zatím prázdné.

Málem si zlomím jazyk, než to přelouskám. Popojdeme pár metrů a objevujeme Tůni Jelení a mně proběhne hlavou:

„…tam laně, srnky chodí pít…“

Básnička sice opěvuje křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, ale věřím, že Tůně Jelení třeba ty jeleny také přiláká.

Manžel mě během cesty zásobuje borůvkami, teď mě krmí malinami. Mňam.

Lesní cesta se líně klikatí a vede mírně do kopečka. Poprvé, co jdeme Stezku, nechali jsme doma bundy, dlouhé kalhoty, mikiny, a přesto mám pocit, že táhnu kamení.

Ale nejspíše to bude tím vedrem. Co bych za to dala, kdyby sprchlo. Takhle teče z nás. Občas jdeme alespoň chvilku chládkem lesa. Vítr si pohrává s mojí čupřinou a dělá mi to dobře.

A další porce sladkých borůvek z manželovy dlaně ve mně jen zahučela. Ještě, že je má tak hluboké.

Mám pocit, že se nic neděje. Jen tak mimoděk se podívám na EPPku, kolik jsme ušli kilometrů a přichází odměna. Vidím: „10,61 km.“

Musím se smát.

To je prosím pěkně můj den a rok narození. A v tu chvíli vím, že nad námi ti nahoře drží ochrannou ruku. Tohle přece nemůže být náhoda.

Když se mi podobné věci stávaly dříve, první, co mě napadlo:

„To není možný!“
A dnes?

„To je přece krásný!“
Třeba mi někdo něco posílá. Pozdrav shůry.

Posledně mě čtenáři upozornili, že nás cestou obtěžoval kloš jelení. Tak dneska si ty potvory ze mě pro změnu dělají záchytné parkoviště. Ale stačím je odebírat sama z tváře, než zalezou do vlasů.

Kloši. Brr, těch tady zase je! Domlouvám jim, ať se vrátí domů. Do Tůně Jelení.

A my mezitím dál míjíme jeden bunkr za druhým a po pár desítkách metrů další.

Kraj lesa lemuje svítivě žlutá kručinka. Jako by kopírovala moje pocity. Krušno v tomto horkém dni. Tak se alespoň kochám krásnými kvítky.

Kráčíme po sluncem nasvícené lesní cestě.

Nikoho nepotkáváme a kamínky pod botama krásně křupou. Ptáci střídmě štěbetají, také jim není zrovna dvakrát do zpěvu.

Lesní cestu střídá pěšina podél louky s rezatou trávou. Před námi se rozprostírá výhled na Staré Město pod Landštejnem, jemuž dominuje špičatá věž kostelíka.

Doprovázejí nás odkvetlí čilimníci a sem tam ještě vykukuje žlutý kvítek.

Přeletěl nad námi strnad.

A najednou tu na lukách potkáváme mladou slečnu.

„Kudy se dostanu do Stálkova?“

Divíme se, co tady sama pohledává a dozvídáme se, že míří do skautského tábora ve Stálkově. A plní tzv. denní výzvu, kdy je rozvezou v blízkém okolí a skauti musí dojít do tábora, aniž by se dívali do mapy.

Ale je dovoleno ptát se kolemjdoucích, kteří je mohou navést.

Manžel je ve svém živlu, vytahuje mobil a slečnu navádí. A rovnou dává tipy na dvě cesty. A jak jsme v družném rozhovoru, ptám se slečny, jak se jmenuje?

Její odpověď mi vzala dech. My můžeme potkat přehršel dívčích jmen a víte, jak se jmenovala? Nevím, jestli mi to vůbec uvěříte.

Táňa. Stejně jako já! Táňa byla moc milá a sympatická.

„Stejně jako já,“ mrknu na manžela. Ten jen protočí oči v sloup.

A já opět děkuji tam nahoru za pozdrav.

Prosíme o společnou fotku, Táňa souhlasí. Manžel mě diriguje, kam se mám postavit:

„Velká Táňa vedle malé Táni…“

Povídám: „Vidíš, Táňo, takhle mě manžel diriguje už přes 40 let.“

A skautka z Brna se směje.

Táni, moc tě pozdravujeme. A věříme, že jsi došla v pohodě a trávíš prázdniny plné skvělých zážitků, jako ten, který jsi zrovna prožívala.

Po asi 14 kilometrech se s chutí usazujeme v restauraci Adria a dáváme si do nosu. Výborný hovězí guláš. Díky, Tome, za tip! Před druhou hodinou vyrážíme dál.

Manžel mě „povzbuzuje“, že do cíle máme už jen necelých dvacet kilometrů.

To dusno je ubíjející. Asi po dvou kilometrech uhýbáme z asfaltky do lesa. Fuj, odfukuju. Překračujeme popadané stromy a alespoň na chvíli se uchylujeme do stínu. Vnímáme vůni borovic a teplé země.

Úzká pěšinka nás vyvádí ke kamennému bochníku a o kus dál ke kamennému stolu. Stačí už jen přisednout.

Po schůdcích vystoupáme ke kapličce s nápisem:

„Poutníku, vejdi a rozjímej a nepoškozuj.“

A já, žabka poslušná, vcházím, uléhám na lavičku a za chvíli už ani nevím, že rozjímám. Tohle miluji – položit se na putování. V chládku a boží milosti jsem na chvíli usnula.

Musela jsem si už prostě odpočinout.

Mezitím nám Landštejn neutekl. Z vyhlídky shlížíme do údolí a hrad Landštejn se tyčí přímo před námi. Zeleným tunelem pokračujeme ve stínu k románské pevnosti uvelebené v lesích České Kanady.

Spočineme na něm pohledem a kocháme se. Je tu moc pěkně.

Na Landštejnském dvoře doplňujeme pitný režim kofolou a mizíme. Jenže po pár krocích si uvědomíme, že právě tam bylo razítko Stezky Českem. Vracíme se.

Cestou jsme potkali už několik info cedulí Kostel v Pomezí otevřen 10-16 hodin. Vzbudilo to naši zvědavost a za Landštejnem odbočujeme ke kostelu. Ještě ale na rozcestí obdivujeme statný dub a nechce se nám věřit, že to není památný strom.

Obcházíme ho kolem dokola a cedulku fakt nenacházíme.

Je impozantní. Někdy bych chtěla rozumět řeči stromů a nechat si vyprávět jejich příběhy. Vnímat košatou korunu, od které má člověk nebe na dosah. Stáli jsme před tím statným dubem a já si říkala:

„Co kdyby tu opravdu stál už tehdy, když se Landštejn teprve stavěl? Kdyby tak mohl vyprávět…“

Možná viděl císaře, husity i ty bunkry. A teď tu stojíme my – dvě maličkosti s bágly, které tu budou jen na chvíli.

A v tom zvláštním rozpoložení přicházíme ke kostelu sv. Jana Křtitele v Pomezí. Ujímá se nás empatický průvodce a vypráví zajímavý příběh románského kostela. Se zájmem si prohlížíme odkryté fresky i nově vysvěcený oltář.

Konají se tu divadelní představení či kulturní festivaly se snahou o záchranu kostela.

Andělé nám jsou nakloněni. Jen co jsme vyšli z kostelíka, zavřela se za námi brána. A příběh, který odvyprávěl statný dub, se pro dnešek uzavírá.

Odcházíme po 16. hodině a zamíříme na modrou turistickou.

Vedro nepolevuje a nohy občas už zakopávají jedna o druhou. Koupeme se ve vlastním potu. V lese se zjevila najednou malá výklenková skalní kaplička. Příjemné osvěžení.

Tím spíše, že žáru nelze utéct, musíme si to odšlapat. Opět kráčíme odkrytou krajinou po lesní cestě. Manžel mě udržuje při životě plnými hrstmi malin. Putování dává úplně v pohodě.

Kde se vzal, tu se vzal v lese osamocený bunkr, další němý svědek starých časů.

A na cestě pěkná útulnička, kde se usazujeme a svačíme. Je tu už větší „provoz.“ Zdravíme se, nic víc. Každý si jde po svém.

Přicházíme do obce Klášter.

Procházíme kolem rybníka a kapr o sobě dává vědět. Na dohled máme nepřehlédnutelnou budovu kostela Nejsvětější Trojice, jež tvoří dominantu Kláštera I. Jsem trochu zmatená.

Z jednoho Kláštera jsme vyšli a do druhého Kláštera jsme přišli. Až na rozcestníku si všimnu, že to bude Klášter I a II. To jsou mi věci.

Kdysi tu u kostela vytékaly tři prameny, o kterých se mluvilo jako o zázračných. Dnes tu zůstal už jen kostel s boční chodbou a jedním pramenem. Klášterní budovy byly v padesátých letech zbořeny.

Je po šesté hodině a Pán shůry otočil kohoutkem a vyslechl mou ranní prosbu. Spouští mírný deštík. Někdy vážně nevycházím z údivu, jak to funguje.

Batoh jsme zakryli pláštěnkami a osvěžujeme se. A já děkuji, že přání bylo vyslyšeno. Také máte rádi ten vlhký vzduch po dešti? A tu zvláštní vůni umytých prašných cest?

Zastavujeme v Albeři v hostinci, který nás upoutal svým jménem: Bobas. A abychom náhodou nezhubli, doplňujeme kalorie pivkem. Manžel si dává Bohéma. Svůj k svému.

A za jemného skrápění pokračujeme poslední čtyři kilometry do Nové Bystřice, kde nás čeká závěrečné překvápko.

S úlevou otevíráme dveře restaurace Na bojišti, kde máme zajištěné ubytování. Opět tip od Toma. Na FB Stezky jsme ho dotázali, zda před odchodem odklidil raněné?

A pak přišlo poslední překvapení dne. Honza Hřebíček z restaurace nám na mobilu ukazuje naši fotku ze Stezky Českem. Prý naše putování zná a rád sleduje. To jsme opravdu nečekali.

Cítila jsem se najednou, jako bychom do Nové Bystřice nepřišli jen do cíle etapy, ale mezi lidi, kteří už k našemu putování tak trochu patří.

A když jsme se loučili před odchodem na penzion, ozvalo se za námi z baru:

„Hůlky!“

Tak to je moje klasické rozloučení. S mužem se smějeme. A pak že opakovaný vtip není vtipem.

Dnes jsme ušli 29 kilometrů. Ve vedru. Byli jsme unavení, propocení a několikrát jsem si říkala, že už toho mám dost. Ale došli jsme.

A Česká Kanada? Ta nám dala mnohem víc než kilometry. Kávu v Kafe&Hrnky, pozdrav shůry, velkou a malou Táňu, Landštejn, déšť na objednávku, a nakonec i člověka v cíli, který nás poznal.

Takové konce jsou nejhezčí.

A jaké překvapení nás čeká příště? Připravujeme 16. etapu Stezky Českem do Novohradských hor a už teď se těšíme! Pojďte s námi.

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 15. etapa Česká Kanada:

👉 Den 1: Na kulajdu od Soni jsme si udělali rezervaci a nelitovali. Za ty kilometry fakt stála

👉 Den 2: Ve 30 °C jsme ušli 37 kilometrů. A pak jsme potkali legendu 1 000 mil

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, web Kafe&Hrnky