Česká Kanada: Ve 30 °C jsme ušli 37 kilometrů. A pak jsme potkali legendu 1 000 mil

Odcházíme z ubytování U Kolářky v Uherčicích. Ubytování bylo luxusní a večeře úžasná. Poprvé v životě jsem se v restauraci ptala, odkud mají maso. Kuřecí totiž doslova křupalo.

Odpověď pana kuchaře mi připomněla reklamu:

„Jen grep a pivo. Nic víc!“

Pan kuchař se usmíval:

„Jen kuřecí, nic víc.“

První dva kilometry po asfaltce. Dnes to bude záhul. Manžel říká – něco ke 40 kilometrům. Jen na to pomyslím, ozvou se moje bolavé prsty a já doufám, že to spolu dáme.

Dnes nás čeká úsek, před kterým zkušení Stezkaři často varují. Z Vratěnína do Slavonic vede cesta téměř 27 kilometrů odkrytou krajinou bez pořádného stínu. A právě na dnešek hlásí tropické teploty.

A samozřejmě se do nás opírá mozol, a to o sto šest. V Mitrově odbočujeme z asfaltky na zelenou a alespoň na chvíli bereme zavděk stínem stromů. Manžel mě popohání.

Ověřovala jsem totiž otevírací dobu v kempu Velo.

„Ano, můžete si u nás dát kávičku. Máme od 11 do 11.“ A ještě nám příjemný ženský hlas popřál šťastnou cestu.

Manžela žene chuť na kávu. Ale ta bude až za dvě hodiny. Tak akorát bychom tam měli dojít. Velmi potěšující zpráva, hlavně v tom únavném vedru. Avšak zásoby pití máme, chuť jít dál také, tak to nějak dopadne.

Nejlépe dobře!

Pokračujeme okolo zlatavého obilí s modrým nebem nad hlavou. Bílé stojaté obláčky se ani nehnou, jako by nás varovaly:

„Dneska si to užijete, stejně jako my!“

Vítr jen lehounce pohupuje ofinou a já jsem z toho úplně blažená. Oči mi zase utíkají k bílým obláčkům. V duchu už na nich sedím a dívám se dolů na naši krásnou zemi. Zlatá pole, zelené bochánky lesů a trávu vlnící se ve vánku.

Najednou ticho protne ostrý hvizd.

„Vrať se! Zase jsi přešla!“

A šup, už se vezu z obláčků a jsem nohama na zemi.

Vracím se a zabočujeme do zelené divočiny skrz vysokou trávu. Kdo má fobii z klíšťat, tuhle cestu by asi nejraději minul. A jupíí! Odbočka na Grázlovu stezku!

Namastíme si svaly a jdeme. Narazili jsme asi na nějakou skautskou hru. U studánky cedule: „Pavlova studánka. Odsud dones do tábora hrníček vody.“ Klidně bychom ho donesli, jenže nevíme, kde je tábor.

Škrábeme se na Grázlovu vyhlídku. Je to fakt grázl! Nedovedu si představit jít to za bláta či za deště. Je to řádně strmě do kopce. Leje ze mě, ale kupodivu, než se nadějeme, jsme nahoře.

Kocháme se. Nádhera. Ty naše úžasné malebné vyhlídky! A než se stačíme dokochat, zleva přijíždí cyklista. Valím oči:

„To nemyslíš vážně, že pojedeš tou krpatou cestou dolů!!“

„Jedu závod 1000 mil a musím tudy, kudy mi ukazuje GPS.“

A jsme doma. Už včera jsme potkávali cyklisty s čísly na řídítkách, ale netušili jsme, oč jde.

1 000 Miles Adventure je extrémní závod napříč Česko-Slovenskem. Více než 1 600 kilometrů musí závodníci zvládnout vlastní silou, bez doprovodu a s povinnou výbavou.

Milan zmiňuje, že do povinné výbavy patří i sprej na medvědy. Na Slovensku prý jeden ze závodníků na medvěda skutečně narazil. A okamžitě dával echo ostatním.

Mám husí kůži.

Hltáme povídání Milana Kupce, který jede závod poprvé. Je to frajer. Vypráví, že nejlepší cyklista už je v cíli, zatímco on je dnes teprve v polovině. Přesto se usmívá, jako by ho čekal jen nedělní výlet.

Loučíme se s Milanem a přejeme šťastný dojezd do cíle.

A tehdy se mi vybavila jedna moje dávná touha. Já totiž chtěla těch 1000 mil před třemi lety jít. Přihlášení o půlnoci bych ještě zvládla. Jenže pak přišla pravidla.

Všechno vlastní silou, bez podpory, s povinnou výbavou včetně buzoly nebo kompasu.

Moje konečná.

Kdo mě zná, ví, že zabloudím snad i u nás na vsi.

Tak jsem to s těžkým srdcem vzdala.

Zamíříme dál a pokračujeme přírodní rezervací Bílý Kříž po Grázlově stezce podél ovocného stromořadí. A mně se hlavou pořád honí Milanova slova. Nedá mi to. Musím vám to říct.

Byla jsem zklamaná, že svých tisíc mil nemůžu jít. Tak jsem se zaťala a začala chodit okolo komína. A představte si, že jsem během termínu závodu svých 1000 mil ušla.

A to překvapení, které následovalo!

Manžel si potají zapisoval každý můj kilometr. Já si ničeho nevšimla.

Pár dní po akci mi podává zabalený dárek. Nechápavě na něho koukám. Nemám přece svátek ani narozeniny. Rozbaluji červené triko. Chvíli jen zírám. A na něm nápis: 1000 mil a datum 4.4. – 4.8.2023 a s obrysem naší vesničky.

„Tys to dala!!“ halasí a směje se. A já stále nechápu. A když to pochopím, pustím slzy na výlet.

V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak úžasného mám manžela.

Tahle překvapení a nečekané dárky jsou pro mě lepší než cesta kolem světa.

O tenhle zážitek jsem se s vámi prostě musela podělit.

No, ale mít originál triko 1000 mil mi stejně pořád vrtá hlavou. Tak třeba jednou… Kdo ví.

Až po letech jsem zjistila, že jsme mohli jít oba jako řádně přihlášení závodníci. Trochu mě zamrzelo, že jsem to tehdy nevěděla. Na druhou stranu – možná právě díky tomu dnes společně objevujeme Stezku Českem.

Opouštíme Grázlovu stezku, která uhýbá doleva a pokračujeme dál po Stezce Českem. Povídáme si, cesta nám rychle utíká. Kukuřice vystrkuje své načepýřené vlásky a najednou na nás už vykoukne Vratěnín.

Tak pro zpestření jsem se zastavila u bodláku se čmelákem, jak s oblibou fotí manžel. Vydržela jsem u toho jen snad dvě minuty. Čert mě mohl vzít. Vítr komíhal s bodlákem, čmelák frnknul sem, frnknul tam. Foťák necvakal a cvaklo málem mě.

Za ty fotky, co manžel vytváří při naší cestě, fakt smekám. Já na to trpělivost nemám.

Hup a jsme tu. Do kempu Velo dorážíme s předstihem. Holt jsme byli jednou výjimečně rychlí. Máme ještě čtvrt hodiny čas, tak čekáme. Pokukujeme po parčíku. Manžel se hned chopil kola. Cyklista se prostě nezapře.

A i když oslavil sedmý křížek, tvrdošíjně stále šlape na kole bez motůrku a prý si to užívá. Já už si raději užívám motůrek. Jinak bych vedle něho dlouho nepřežila.

Slečna nás pouští do kempu a vrháme se na naší ranní kávičku. Turka. A dokonce si můžeme i sami skoro nasypat. Usedáme, je tu příjemně a zároveň dobíjíme mobily.

Poprvé na Stezce Českem platíme za dobití mobilů. Ale na druhou stranu – proč ne? A dvacka za mobil, myslím, nikoho nevytrhne.

Neodolám. Dovoluji se a plácnu sebou do plátěné houpačky. To miluju. Manžel mě houpe. Ještě, že jen na houpačce…

Slečna byla moc milá. Nabídla nám pitnou vodu, zajímala se o naše putování a znovu nám popřála šťastnou cestu. Odcházíme před 12. hodinou, prvních 7 kilometrů v nohách.

Normálně mám pocit, že se mě zmocnila fata morgána. Před námi na dohled dům. Střecha vede přes silnici, ale prostředek domu chybí. Jako by se vznášela ve vzduchu. Kulím oči a ukazuji ho manželovi:

„Dům s dírou uprostřed!“

Manžel se směje: „To je bývalá celnice.“

No jo, no, už jsem zapomněla. To už je let… Jo, a v té díře vám ještě rostly stromy.

Po kávičce je v žaludku jako v pokojíčku. Jenže koleno se hlásí také o svůj příděl. Dostává peřinu. Natahuji ortézu. Už to dál nešlo. Věřím, že pomůže.

Za celnicí odbočujeme doprava a už kráčíme planinou podél hraničních mezníků. A tady je ta dlouho obávaná odkrytá stezka bez stínu. Prý asi 27 kilometrů.

Avšak nejsme první, ani poslední.

Na slunci je hodně přes 30 stupňů. Dnes jsem vytáhla regionální produkt a zakryla jsem si pro jistotu ramena, krásně chladí.

Nabrala jsem tempo. Manžel mě dohnal:

„Tedy ty metelíš. Neříkají ti Metelka?“

„Jarka?“ směju se. A proběhla mi hlavou vzpomínka na Rychlé šípy. To bylo počteníčko v našem dětství! Sešity s ohnutými rohy kolovaly mezi námi dětmi o sto šest.

Cedule upozorňuje na archeologickou lokalitu U kola. Z bývalého opevněného sídla dnes zůstaly jen nepatrné stopy. Podle pověsti ho postavili Švédové nebo Turci.

Po čtrnácti kilometrech s úlevou usedáme na lavice v dřevěném pěkném přístřešku a ukrýváme se před sluncem. Tady to alespoň profukuje. Svačíme. Je půl druhé.

Vracíme se znovu do pekelné výhně. Slunce dnes nemá slitování. Až k obzoru se táhnou plantáže dýní. Nad nimi visí bílé obláčky tak nízko, že bychom si na ně snad mohli i sáhnout.

Po dvaceti kilometrech vycházíme na vršek. Dýně střídá kukuřice a v dáli před námi, ale ještě hodně daleko, první známka civilizace. Písečné. Sluníčko přiložilo a ze silničky sálá horko.

Potkáváme první človíčky, závodníky 1 000 mil. Manžel, coby cyklista nikdy nezapomene povzbudit:

„Hop, hop, hop…!“

Smějou se a děkují.

První bunkr na cestě, alespoň první, který vidíme. Přicházíme k Dyji, která plyne tak pomalinku, že to snad ani není vidět. Bodejť by se jí chtělo v tom teple.

Jakmile zrychlím, koleno o sobě dává sakra vědět. Přitom dostalo peřinku. Jako by to nestačilo, zase si mě vyhlídly muňky. Po včerejšku z nich mám osypky.

Blížíme se k Písečné a scházíme ze Stezky dokoupit pití. V Coopu mají mít do půl páté. Před čtvrtou bereme za kliku. Zavřeno. To jsme sešli z cesty nadarmo?

Slečna z COOPu nás zahlédla a otevírá ale se slovy:

„Máme inventuru, je zavřeno.“

Zůstali jsme stát jako opaření.

I zželelo se matce milých dítek a zve nás dál. Kupujeme minerálku na cestu, manžel si dává vychlazené pivko. Uvelebujeme se na schodech před obchodem. V tom přijíždí další dva závodníci. Štíhlí až k nevíře.

Povedlo se mi pěkné faux pas. Volám na ně:

„Kluci, mají zavřeno!“

Jeden kluk sundává brýle a z pod helmy mu vypadne culík. To byla manželka! Ale tak štíhlounká, že se muž neudržel a povídá jejímu manželovi:

„Abyste v cíli nesundával z toho kola jen batůžek…“

Smějou se, paní to vzala. A jak jsme všichni dohromady naladěni, slečna v obchodě znovu odemyká a cyklisté kupují dva dvoulitry pití.

Dodatečně děkujeme do COOP Písečné za milou vstřícnost.

Zkuste si představit, že jsme se setkali v Písečné. Hádejte, odkud jsou manželé? Z Písečné! Ale u Jablunkova. Ale to není všechno. Paní je ta žena, která dávala avízo závodníkům na Slovensku před medvědem.

A my už o ní slyšeli před pár hodinami od Milana a teď ji potkáváme!

„Jo, medvěd vylezl z křoví na cestu,“ potvrzuje paní. „V Čechách už to jde, ale na Slovensku jsme třeba jeli lesy, horami i 50 kilometrů bez civilizace. Doufáme, že 1000 mil dáme za 13 dnů. Máme dovolenou,“ směje se.

Loučíme se. Nechápu, kde takoví štíhlí cyklisté berou sílu. Za bičem by se mohli převlékat a oni šlapou a šlapou. Smekáme klobouček!

Vracíme se zpátky na cestu a zahučeli jsme rovnou do lesa. Se zvláštním pocitem vcházíme na židovský hřbitov. Mám ráda tahle tichá místa zahalená tajemstvím.

Od tichého židovského hřbitova se znovu vracíme do rozpálené krajiny. Slunce jako by dnes nemělo slitování.

Ještě nám zbývá snad třináct kilometrů výhní mezi poli. Právě teď jsme vděčni za stín vzrostlých vrb, které nám pár desítek metrů poskytují blahodárný stín.

Stezka je vlídná. Občas se teď poštěstí jít, byť krátce, lesem. Aby to nebylo tak jednoduché, už jsou tu opět muší manévry. Občas odchytím muňku na tváři. Já jsem snad chodící muší hromosvod.

Jdu dál alespoň se zavřenou pusou. Manžel je rád.

Tahle etapa fakt není na horké letní dny. Pokud můžete, naplánujte si Podyjí a Českou Kanadu na jaro či podzim. Toť naše doporučení z cest. Dnes jsme nepotkali žádného Stezkaře.

Mají, na rozdíl od nás, rozum.

Zlatá signálka! Zmizely mušky i ovádi. Vedro je ale úmorné. Mám toho docela plné kecky, byť šlapu v Topo. Muž je držák a vůbec si nestěžuje. Prý nemá na co.

Za Kočičím potokem na doporučení itineráře Stezky odbočujeme doleva, abychom se vyhnuli býkům v ohradě. Prodíráme se vysokou travou, která mi sahá až po ramena. V lese přehlédneme odbočku a přidáváme si pár set metrů navíc.

Přicházíme na hlavní silnici a manžel mě povzbuzuje:

„Už jen dva kilometry.“

Tak to už je veselé, tím spíš, že koleno zahájilo stávkovou pohotovost a nepřestává bolet.

Vstupujeme do Slavonic. Máme za sebou 37 kilometrů v úmorném vedru a těšíme se na spočinutí. Máme zase jednou kliku. Aniž bychom to tušili, naše dnešní ubytování se chlubí klimatizací. A nádherným prostředím.

Při vstupu do dvora, můžu-li to tak nazvat, na nás dýchla oáza klidu.

Dál nás zve milá obsluha a přichází i majitel. Vítá nás a přináší lahev kvalitního vína, které prý máme v ceně ubytování.

Tak to je příjemná zpráva.

Mají to tu vymazlené. Je tu cítit srdíčko a láska k lidem. Není to jen „obyčejné ubytování.“ Ale naprosto dokonalý komfort se vším všudy. Dokonce nás majitel uvádí do apartmánu s otázkou, zda je to tak v pořádku a jsme spokojení?

Nechápeme.

Za nás je to na vyznamenání.

A po dlouhé době jsem spala jako dudek, tak mi tu bylo dobře na duši.

Po zavíračce nás s manželem nechali sedět na terase s tím, že se za pár okamžiků rozsvítí sem tam i nějaká světýlka. A usměvavý číšník přináší sklínky na to vynikající víno, zapaluje knot svíčky a se slovy:

„To je romanťárna!“ se decentně vzdaluje.

Seděli jsme na terase skoro do půlnoci. Nic nám nechybělo. A říkali jsme si, že právě kvůli takovým večerům stojí za to vydržet i den, kterého se tuláci tolik obávají.

Vedro jednou zapomeneme. Kilometry také. Ale lidi, které jsme ten den potkali, si poneseme ještě hodně dlouho.

Příště nás čeká poslední den v České Kanadě. A znovu se potvrdí, že na Stezce Českem ty nejhezčí příběhy nikdy nenaplánujete.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, 1000miles.cz, webové stránky Jáňův Dvůr

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 15. etapa Česká Kanada:

👉 Den 1: Na kulajdu od Soni jsme si udělali rezervaci a nelitovali. Za ty kilometry fakt stála