Jižní Šumava: Zaniklé vesnice, nejjižnější bod Česka a nečekané setkání uprostřed lesa

Je nám 135 let. Ve dvou. Rozhodli jsme se obejít Českou republiku podél hranic. Už máme v nohách 2 000 kilometrů a zbývají nám poslední tři etapy.

Vyrážíme na další etapu Stezky Českem a vystupujeme na nádraží v Rybníku. Před třemi týdny jsme si tu povídali se sympatickou výpravčí Martinou, která také ráda chodí.

Vydáváme se po asfaltce, která nás navádí na Koňskou dráhu, jež kopíruje část trasy bývalé koněspřežné železnice České Budějovice – Linec. Zajímavostí je, že se jednalo o první železnici s veřejným provozem v kontinentální Evropě.

Vtipně míjíme lesní cestu U splašených koní. Bodejť by ne, když je nedaleko bývalá koněspřežka.

Cesta nám rychle utíká. Natolik rychle, že už shazujeme bágly v chatce v Horním Dvořišti, kde jsme tentokrát ubytovaní, a vydáváme se na obhlídku.

Zamíříme na hřbitov k pomníku obětem vlaku smrti, o němž hovořil i Miroslav Vladyka v dokumentárním cyklu Stezka Českem. Tato místa na mě působí sklíčeně.

Poté zamíříme ke kostelu sv. Michaela archanděla, který byl založen Vokem z Rožmberka. V kostele se nacházejí barokní varhany, jež jsou národní kulturní památkou.

Den končíme na terase se západem slunce a dlouhým vyprávěním s ubytovateli. Dostáváme tip na kostel sv. Vintíře se skleněným oltářem v Dobré Vodě . Zapisujeme si a děkujeme za supr ubytování!

Ráno si přivstaneme a po vydatné snídani i s domácí bábovkou vyrážíme na 17. etapu Stezky Českem, pojmenovanou jižní Šumava. Zatím na ní ještě nejsme, ale blížíme se k ní přírodním parkem Vyšebrodsko.

Stejně tak se mílovými kroky blíží i pan Podzim, když náš pohled zaletí na dozrávající červenavé šípky. Jako by ty trny předeslaly dnešní den.

Putováním nás bude provázet hodně křížků a křížů i smutných dobových dějů. I to patří ke Stezce Českem.

Při cestě objevujeme první velký litinový kříž a po pár krocích další dřevěný kříž s kovovým lemováním možná ve tvaru stylizované hradní věže? Patrně slouží jako pietní místo a symbol usmíření v krajině.

V místech, kudy procházela železná opona, potkáváme celou řadu sakrálních památek. Jsou to do kamene tesaná boží muka, která byla zhotovována právě z místní jemnozrnné žuly.

Dnes připomínají tragický osud mnoha obcí, které zde byly v polovině minulého století zlikvidovány. Mnoho božích muk a křížků bylo v poslední době zrenovováno a navráceno do krajiny.

Opravují je čeští i rakouští sousedé, často rodiny a nadšenci z hornorakouských obcí.

Přicházíme k rozcestníku Vltavice Větší, a přitom tu protéká Hajský potok. Cesta začíná mírně stoupat. Vyklepávám kamínky z bot a vidím, že mám ponožku naruby.

Z toho už se dávno nehroutím. Jako děti jsme říkali, že mít něco naruby znamená štěstí.

A že jsem šťastná docela často.

Manžel si pořád šmatlá po obličeji.

„Děje se něco?“ ptám se.

„Asi pavučinky.“

„Jo jo, ten věk už je tady, obrůstáš pavučinami,“ přisolím si.

Přicházíme k hrušni s informační cedulkou. Na mapách je uvedena jako Strom vzpomínek. Hrušeň byla vysazena v místech, kde dříve stála usedlost, jako živá vzpomínka na původní obyvatele vísky Svatomírov.

Po odsunu německého obyvatelstva a vzniku hraničního a zakázaného pásma, kam Svatomírov patřil, tato obec zanikla.

Jdeme krajinou, která na první pohled vypadá krásně. Až postupně si uvědomujeme, že v ní mizely celé vísky i lidské osudy.

Procházíme kolem nedozírných pastvin, kde se pasou barevné kravičky, neskutečná paleta barev na jednom místě. Černé, bílé, okrové, hnědé. Manžel s nimi opět zapřádá rozhovor.

Němě na něho koukají.

A pak zaslechnu:

„A ty taky nečum!“

„No dovol!“ ohrazuji se pobaveně.

A ejhle! Přes cestu vedou ohradníky, aby kravičky mohly přecházet z jedné pastviny na druhou. Muž džentlmensky odpojuje drát, abychom mohli projít.

Kamenitá cesta nás vyvádí na hladkou asfaltku. Pokračujeme v příjemném chládku stromů kus po rovince, než začne padat dolů. Nadšená nejsem, protože tuším, že za chvíli se půjde opět nahoru.

A na to nás pan domácí upozorňoval.

Nahoru dolů.

Sluníčko procitlo a jak pohladilo svými dlouhými štíhlými paprsky louku, ta se krásně rozvoněla.

A s ní přichází vůně léta. Vůně posekaného obilí, vlasaté trávy, hřejivého jehličí.

Nikoho nepotkáváme. Jdeme v naprostém klídku.

Cestou z Dvořiště jsme spadli do 586 m na rozcestí Mlýnec. A cedule nás upozorňuje na nejjižnější bod ČR vzdálený zhruba tři kilometry. Sic to bude zacházka, ale tento bod je posledním z našich NEJ, který nám do sbírky ještě zbývá.

Člověk by řekl, že jde dolů na jih, a my přitom křupeme stále mírně do kopečka. Mezi ohradami poslední dva kilometry. Potkáváme docela dost cyklistů, pěšáky nikoliv.

Zastavujeme u odpočívadla s křížkem a info cedulí o zaniklé obci Radvanov. První zmínky o Radvanovu pocházejí z roku 1278. Ještě v roce 1930 tu stálo jedenáct domů, točilo se tu mlýnské kolo.

I v tak malé vísce si své místo našli řezník, kovář či pastýř. Po roce 1945 byla bývalá nejjižnější obec Čech postupně vysídlena a ves zcela zničena.

Představuji si, že tu kdysi opravdu žili lidé. Měli své domy, práci, hospodu, děti. Prostě svůj obyčejný život. A z něj dnes zůstala jen vzpomínka.

Smutek se vkrádá do duše.

Zastavujeme u dalších informačních tabulí. Člověk, který chtěl přes hranici. Převaděč. Tentokrát už ale čteme i o tom, jak někteří svůj útěk nepřežili.

Přiznám se, že se mi ty příběhy čtou čím dál hůř.

Je zvláštní stát uprostřed krásné krajiny a představovat si, že právě tady se lidé kdysi báli o život.

U další cedule už zastavujeme déle. Čteme o Tatře, která se pokusila prorazit přes hranici… a dojela až do Vídně.

Člověk si říká, co všechno byli lidé ochotni riskovat, když chtěli pryč.

A my naproti tomu stojíme svobodně na hraničním přechodu Radvanov. Hranice, která kdysi znamenala nebezpečí, je dnes jen místem, přes které můžeme volně projít.

Zamíříme k našemu průběžnému cíli. Přecházíme můstek a hned za ním úzkou pěšinkou okolo hraničních mezníků přicházíme na nejjižnější bod České republiky ve výšce 703 m n. m.

A jako na všech ostatních i zde je kout naší republiky důstojně upravený. Posezení, označení, rozcestník KČT, turistické razítko, a navíc tu bublá Hraniční potok. Pamětní kámen přesahující tři metry připomíná stopami po ručním lámání práci starých kameníků.

Posilňujeme se na další cestu. Je to zvláštní pocit, když si představím mapu naší republiky. Zabodnu v mysli ukazovák „tam dolů“ na jih. Snad jsem se trefila.

Na kulaté desce na pamětním kameni jsou vyznačeny všechny čtyři krajní body naší republiky. A my tak máme poslední „zářez na pažbě.“ Už jen ten nejjižnější nám chyběl. A nemůžeme říct, kde bylo nejkrásněji.

Na všech čtyřech, protože všechny jsou u nás.

Vracíme se stejnou cestou na Stezku. Je půl dvanácté a v nohách máme prvních 11 kilometrů.

Doprovázejí nás poslední zbytky kytiček. Růžový jetelíček, jestřábník, posekaná ostružina, která ještě nasadila drobná bílá kvítka. Ledva vykročíme, propluje mezi námi něžný modrásek.

Kamínky na cestě křupavo-šustí.

Po dvou kilometrech dosahujeme známého rozcestníku Radvanov – odbočka a pro změnu se vydáváme doleva. Opouštíme šumící kamínky a šlapeme po asfaltečce.

Zastavujeme se u krásných božích muk.

Na kameni je vytesán rok 1876 a připevněna nová či zrestaurovaná deska s vyobrazením Panny Marie s Jezulátkem a nápisem:

„Radvanov zůstává nezapomenutý.“

Pokračujeme po modré, barvě naděje, v tichosti dál. Trošku jsme si šlápli do kopečka a vstupujeme do březového království bílých nevěst.

Na struny brnkají trnky– brnky.

Při cestě, tentokrát vztyčený na kameni, další litinový křížek s přáním ochrany na cestách. To vítáme. Snad u žádného křížku nechybí lavička pro spočinutí poutníka.

Na slunci může být přes 30 stupňů. Království za stín! Cesta vede do kopečka, aby se pak narovnala a laškovně klikatila mírně nahoru, dolů.

Naštěstí právě teď s úlevou kráčíme pod klenbou větví v blahostínu. A další křížek na kameni s pozůstatky vzpomínek, které tu tvoří kola od vozu, podkova i část šlapadla šicího stroje.

Kola se točí.

Stejně jako čas.

A sv. Petr na barevném obrázku připomíná, že paměť žije dál.

Staré stromy lemují cestu. Kamenné valy a ruinové pozůstatky jsou zarostlé nálety a kopřivami. Obklopuje nás němé ticho.

Přicházíme do Studánek a s chutí bereme za kliku v restauraci Pivovar Studánky.

Excelentní gulášek! Slečna servírka nám ještě nabízí vodu na cestu. Bylo tu dobře.

Mrknu na mobil – dvě hodiny a za sebou máme 19 kilometrů. Musíme prý přidat do kroku.

Jdeme krátce po hlavní a uhýbáme doleva kolem pivovaru. Co jsme si do Studánek sešli, to si znovu pěkně vyšlapeme. Zelená nás vede symbolicky mezi zelenými olistěnými břízkami.

Napravo pozorujeme v dáli budovu bývalé roty. Nevypadá opuštěně.

Vykračujeme si.

Šup a natotata jsme zase v lese.

Hříbky se rochňají v mechových peřinkách.

Nikde nikdo, jen vysoké smrky na nás dohlížejí.

Ách, to máme rádi.

Po chvíli si prohlížíme opět na velkém kameni vztyčený křížek s lucerničkou a nápisem:

„Na památku obce Prostřední Řečice“

Dnes je to těžké putování.

Pokračujeme po zelené po asfaltce podél ohrazených pastvin. Teplo, uff.

Hurá, vcházíme do žebrovaného stínu lesa.

Najednou proti nám velké bílé auto. Dup na brzdu! A z auta vyběhne pán se slovy:

„To snad není možný!“

V nás to jen hrkne. Hned nás napadlo, že už jsme snad v národním parku a jdeme zakázanou cestou! Zpoza auta se pořád ozývá:

„To není možný!“

A v nás malá dušička.

Ale jakmile pán obejde auto, spatříme úsměv na tváři.

Ukáže na manžela: „Já vás znám. Olík!“

Pak se podívá na mě a… nic.

Napovím: „Tá…“

„Táňa! Já vás znám z FB. Fandím vám! A to jsem už chtěl jet domů. A řekl jsem si, tak se ještě podívám do lesa,“ směje se hajný Míra z Vyššího Brodu.

Mírovi to nedá.

„Můžu se tě zeptat, kolik je ti let a kolik máte našlapáno?“ dívá se na manžela.

„Bude mi 71 a v nohách na Stezce Českem máme asi 2 000 kilometrů.“

„To není možný!“ nechává se opět slyšet Míra.

„Já vás sleduju a obdivuju. A nenapadlo by mě, že vás tady potkám.“

Tak to je tedy shledání. Uprostřed lesa. A to zase není všechno!

My se opět setkali s tatínkem Trail Angel. Už podruhé! Komu se to poštěstí?

Adéla z Hořic na Šumavě je zapsaná v itineráři coby anděl na cestě a také už si kousek Stezky Českem se Stezkařkou Michaelou prošla.

Míra nám doporučuje „hezčí cestu“, i když delší.

Ale my dnes jen tak tak stíháme ubytko.

Povídání nebere konce. Jenže čas kvačí. Loučíme se, abychom si pak večer přečetli zprávu od Míry.

„Kdyby něco, klidně zavolejte, dojedu kamkoliv!“

Na to už není co dodat. Lidé na Stezce jsou báječní, dobrosrdeční a přátelští. A myslím, že nás, kteří to můžeme potvrdit, je víc. A my za vás všechny, kteří pomáháte, děkujeme.

Prolétne mi myslí, že krajina, ze které kdysi lidé mizeli, dnes naopak přivádí lidi k sobě.

Znenadání nás provází ohromný podlouhlý masiv skal. Dosahujeme rozcestníku Vyklestilka 880 m. Rozhoduji se hlídkovat v základním táboře. Plácnu sebou na kámen a nechávám se šimrat sluníčkem.

To ticho a teplé sluníčko, nikoliv záři, miluji.

Zavřu oči a propadám se do krajiny.

Manžel mezitím mizí a zvládá i s báglem, který je snad už jeho součástí, vrchol Vyklestilky s výhledem na Lipno, hluboké lesy a zvlněné hřebínky. Na vrchol vedou železné kramle a ocelová oka.

Instaloval je původní turistický spolek.

Takové malé dobrodrůžo.

Muž se vrací, vyzvedne mě a pokračujeme dál. Vede nás červená a noříme se znovu do chládku lesa. Dnes je zase pekelné dusno. Na ciferníku pět hodin a sluníčko má pořád ještě sílu.

Jdeme podél obory příjemnou pěšinou plnou nastlaného jehličí.

Kroky se měkce boří do smrkové peřinky.

Zamíříme na Krásné pole a cestou se těšíme z nádherného prosvětleného lesa.

Potkáváme spoustu lesních skřítků.

Zaujal mě rozcestník Krásné pole 866 m. Zabrousila jsem do historie, a i křížek o pár desítek metrů dál potvrzuje, že se opět ocitáme na území bývalé obce, která se ovšem jmenovala Krásná pole.

Název dostala podle kvality svých polí.

Mniši kláštera Vyšší Brod brzo poznali, že zde působí velmi teplý „podunajský fén.“ Díky tomu se v této osadě dařilo pšenici a vínu. Pěstoval se zde i chmel. A klášterní odborníci říkávali: „Když slunce svítí, na Krásném poli svítí.“

V roce 1930 tu stálo 17 domů a žilo 130 obyvatel.

Vesnička byla srovnána se zemí při vytváření hraničního pásma a železné opony.

Pusto prázdná asfaltka nás vede dál. Do nosu zavane vůně pořezaného dříví. Naproti hlídkují huňaté smrčky s větvemi až u pasu. Vypadají jako nařasené suknice. Cedule nás vítá na Krásném poli, v revíru Kapličky.

Cestu nám zpříjemňují houfy svítivě žlutých vratičů. Jako by cvakly vypínačem duše. A zažnuly světlo.

Poprvé přímo na dosah se do cesty naklánějí smrkové větve s šiškami jako na přehlídce. S kapičkou smoly na čumáčku. Jsou výstavní.

Podél cesty nás doprovází kamenná nízká dlouhá zídka s čepicemi z trávy a límcem z borůvčí.

Jsme stále v objetí minulosti.

Přijde nám to tu jako krásný zapomenutý kout. Je tu klid, ale nemohu říct, že ohlušující ticho. Les si žije svým životem a silnička lemovaná kapradinami a ostružiním nás vede do cíle.

Je slyšet jen občasné klapání nordic holí.

Vystoupáme k rozcestníku Kapličky 935 m. A padáme pro změnu dolů k Překopané hrázi. Pokračujeme rozlehlou loukou za sluníčkem.

Před sedmou hodinou voláme ubytovateli. Tam je to na pohodu. Ovšem vedlejší restaurace Bára vaří jen do osmi.

Paní je sice ochotná, ale otvíračku po osmé nám nemůže slíbit.

„Nejlépe, když dojdete do půl osmé. Kuchyň končí v osm hodin.“

Tak to nevidíme dobře, přesto přidáme do kroku. Nabrali jsme pěkné migy. Tyhle závěrečné sprinty jsou už snad naším údělem.

Nezastavujeme, máme zpoždění!

Jídlo s sebou sice vždycky nějaké máme, ale svlažit hrdlo, to by se moc hodilo! Další info nás moc nepotěšilo. V Přední Výtoni v tento čas po sezoně už nikde otevřeno nemají. Bára je naší jedinou nadějí.

Šeří se, vycházíme z lesa a sláva, vidíme první domečky. Do restaurace Bára dobíháme deset minut před zavíračkou. Vítá nás vedoucí Marcela.

Udýchaná a z posledních sil poprosím o pivo.

„Jídlo už nám asi nedáte,“ přesvědčuji se. Do půl jsme to holt nestihli.

Už jsme skoro smíření s tím, že máme smůlu. Jenže vedoucí nás posadí a dá nám večeři a pivo. A ještě si s námi popovídá, ač už je po uzavíračce. Nikdo nás nevyhání.

Odcházíme až po půl deváté. V nohách máme 36 kilometrů nahoru dolů. Unavení, ale spokojení.

Dnešní den byl smutný. Tolik zaniklých vesnic, tolik lidských osudů, tolik příběhů, které už nikdo neodvypráví.

A přesto z něj neodcházíme smutní.

Možná právě proto, že jsme na konci dne potkali tolik dobra. Míru uprostřed lesa, který nás poznal a nabídl pomoc. A Martinu, která nás deset minut před zavíračkou posadila ke stolu, dala nám večeři a pivo a nechala nás v klidu dojíst.

Krajina, ze které kdysi lidé mizeli, nás dnes přivedla k lidem.

A to je možná to nejhezčí, co si z dneška odnášíme.

A zítra pokračujeme dál Šumavou. Čeká nás Vítkův hrádek, Svatý Tomáš a zase lidé, kteří nám ukážou, že v životě člověk nikdy není úplně sám.

Ale o tom až příště.

Zdroje: kudyznudy.cz, zanikleobce.cz, kohoutikriz.org, lesycr.cz

druidova.mysteria.cz