Dovolenou u moře jsme vyměnili za propocená trika na Stezce Českem

Brali jsme s sebou jen ty nejnutnější věci. Alespoň jsme si to mysleli. Až při vážení bagáže mi trochu ztuhl úsměv na rtech, když já měla nabaleno přes 13 kilo a manžel 18 kilo. Ale už bylo zabaleno a vlak čekal.

V předchozím článku „Ve dvou je nám 132 let a vyrážíme na Stezku Českem,“ končím přáním, mimo jiné, abychom potkávali samé dobré lidi a nemuseli použít lékárničku. První přání se nám splnilo beze zbytku, ale druhé přání zůstalo nevyslyšeno.

Dobrými lidmi to začalo už od prodejce jízdenek, po průvodčí, konče Honzou z Ústí nad Labem, studentem ČVUT, jenž nám nainstaloval trasy Stezky do mobilu. Byli jsme mu vděčni. Ťuk ťuk a byly tam. Spustit Farout bylo nad mé síly. Pročež jsme využili klasické offline mapy.

V den příjezdu jsme ubytovali batohy v Sokolovně Krásná a odskočili si na nejzápadnější bod Česka pro razítko Stezky. Potkáváme se tam se sympatickými manželi z Opavy. Domlouváme se, že máme společnou cestu. Oni už ale mají zajištěnou útulnu a my první ubytování v Sokolovně s tím, že další přespání ponecháme osudu. Nesli jsme s sebou vařič, spacáky i tarp. Mimochodem už jen první dva kilometry na těžko z nádraží na ubytování nás skoro odrovnaly. Nejsme na takovou váhu na zádech zvyklí.

A říkáme si, že to nemůžeme s takovým nákladem přece dát? Ale slovo o tom, že bychom nasedli na zpáteční vlak, nepadlo. Jako malí jsme hráli hru na Krvavé koleno, znáte ji? Tak já neměla krvavé koleno, ale krvavé oko. Jak asi tělo není zvyklé na takovou váhu, popraskaly mi žilky v oku.

Takže jsme ráno vyrazili - Krvavé oko a manžel - směr Boží dar. V infocentru Aš jsme ulovili druhé razítko. Vystoupali jsme na rozhlednu Háj nad Aší. Dále nás příjemná cesta zavedla k minerálnímu prameni Dolní Paseky. Neminulo nás milé zastavení u Trail Angel Mirky a Štěpána v Dolních Pasekách. Jejich skvělá chlazená pivní samoobsluha v potoce potěšila. Rozesmála nás reakce Stezkaře z Prahy, se kterým jsme pak poseděli. Když přicházel a viděl ceduli PIVO, jen s úlevou vzdychl: „Zázrak!“ Podotýkám, že slunce pražilo o 106. Příjemně jsme si popovídali i s andělem Štěpánem.

Doplnili jsme zásoby vody, dali kafíčko a znovu se setkali s manželi z Opavy. Slíbili jsme si, že oni nám udělají TA až budeme u nich. My jim, až půjdou u nás České Švýcarsko - Luž. S tím, že se budeme ještě na Stezce potkávat. Bohužel toto bylo naše poslední setkání. Nicméně věřím, že se ještě zkontaktujeme. Byli moc milí a zkušení. Takže jsme od nich načerpali spoustu užitečných rad. Děkujeme!

První den jsme dali 33 kilometrů s plnou polní a slunce opět pralo. Ozvala se pravá pata, pobolívá. Navečer jsme se ubytovali v Horních Lubech v penzionu Koza bar. Na terase nás vítaly dvě rozesmáté kamarádky od Chomutova: „Pojdte dál, jsou tu samí Stezkaři!“ Na seznámenou jsme si přiťukli. S chutí jsem do sebe hrkla prosečko, abych ho večer z těla zase vyprovodila ven. Nicméně jsme posdíleli vzájemně své zážitky. Bylo to moc milé setkání. Mimochodem se další dva Stezkaři (mohli být ve věku našeho syna) svěřili, že mají už oblepené kdeco. Jdou z Aše, dojdou do Kraslic a končí. I to přináší Stezka.

Myslím, že přepáleným nástupem, nezvyklou zátěží a pražícím sluncem, jsem se vyčerpala. Žaludek pozlobil. Zvuky ze záhrobí budily i manžela, takže jsme se nevyspal ani jeden. Ráno se mi vůbec nechtělo vylézt z pod peřiny. Ale chtěla jsem Stezku, tak jsem ji dostala se vším všudy. Asi to chce více pokory. Sbalili jsme, kopla jsem do sebe prášek a s třeštící hlavou, horečkou a s písní Jaroslava Uhlíře na rtech, jsme vyrazili:

„Jdu s bolavou patou, mám horečku zlatou,

jsem chudý, jsem stár, nemocen.

Hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí

K l í n o v e c …“

Muž mě podporoval celou cestu. Dokonce mi i zpíval, a to je co říct. Normálně totiž nezpívá. Tož jsem si řekla: „Holka, jde do tuhýho, vzchop se!“ Snažila jsem se, ale pastelky se mi motaly už na šestnáctém kilometru. Takže jsme se s povděkem ubytovali na Trail parku Sapporo. Zalehla jsem a nevěděla o světě. Ráno už jsem byla zase jako rybička. Zároveň jsem pochopila rady komentujících, že jít na těžko není až taková legrace, a že budeme cestou odhazovat. Dala jsem jim za pravdu a těšila se na poštu v Kraslicích.

Na poště v Kraslicích jsme poslali domů alespoň kilo. Milé poštovní kraslické úřednice nám batohy zvážily. Pár věcí muž přemístil z mého batohu do svého, takže ve finále měl stejně přes 17 kilo. Já si polepšila na 9,5 kg i s vodou. To už se nést dalo. Posnídali jsme v bistru v Kraslicích u kruháku párek v bagetě, který jsem neměla pěknou řádku let. A jak mi chutnal! Vstřícná paní bistrařka si s námi popovídala. Prý se tu Stezkaři často stavují. Zmínila, že má pět dětí a přestavují dům někde v blízkosti Stezky. A už Stezkařům doplnili vodu, i když ji sami ještě nemají. Poskytli jim balenou. Jsem nadšená, jak si neznámí lidé pomáhají.

V tomto bodě je nádherný atribut Stezky - dřevěný velký batoh. Velmi milé a nápadité zpříjemnění cesty. Ale možná při pohledu na tuto bagáž jsme zakufrovali… Motali jsem se po lese sem tam a tam a sem. Až jsem se vydala přes louku jako Mařenka z pohádky Perníková chaloupka se slovy: „Vidím stavení, jdu tam!“ A tam jsme se zase našli díky rozcestníku.

Došli jsme k restauraci Poštovna v Rolavě a zde jsme zažili neskutečné setkání. Přisedli jsme si k cyklistovi Milanovi a řečí došli k tomu, že se možná známe z mládí. Za holkami z ekonomky, kam jsem chodila, potažmo svou velkou první láskou, jezdíval na chmel. Bohužel na ni nemá kontakt a v poslední době na ni stále myslí.

„To víš, první láska je první láska,“ říkal s potutelným úsměvem. Ale hned na to posmutněl, protože by ji rád viděl a popovídal si s ní. Věřte nevěřte, byla to moje spolužačka, na kterou kontakt mám… Jen si představte, prý jezdí kolem Poštovny už pár let a až dneska se tu poprvé zastavil na pivo. Navíc jsme o Poštovně ani nevěděli. Ale cestou nám na ni dali tip dva sympaťáci na Stezce. A my si mezi nepřeberným množstvím volných stolů vybereme právě ten s Milanem. Náhoda nebo osud?

Rozloučíme se. Milan nasedá na kolo a míří do Teplic. My máme zálusk na přenocování v turistickém přístřešku v bývalých Chaloupkách. Cestou potkáváme Stezkařku, jež už týden nocuje venku, má v nohách dneska 47 km a míří k TA do Přebuze kvůli dobití elektroniky. Popřejeme si šťastnou cestu a rozcházíme se. Bohužel po příchodu k přístřešku zjišťujeme, že ho okupuje skupina Němců, kteří si sem asi udělali rodinný výlet. Jdeme dál a hledáme vhodné místo na přespání.

Máme za to, že na rovině, ale skoro neznatelně jsme si ustlali z kopečka. Znalí ví, co následovalo. Celou noc jsme s karimatkami sjížděli po Tyveku z tarpu směrem ven. Soukali jsme se nazpátek jako larva z kukly. No, moc jsme se nevyspali. Navíc mám pocit, že spacák navlhnul a ztěžknul. Ráno balíme a snídáme po pár kilometrech na rozcestníku na lavičce.

Vaříme čaj a zaléváme první instantní jídlo. Malinový cramble je úžasný a chutná jako božská mana. Razíme směr Horní Blatná, kde obědváme a dobíjíme. Do stezkařského deníčku přimalováváme další razítko, jež se nachází ve schránce na vratech. Neprůstřelný kód 777 je naštěstí průstřelný. Míříme směr Boží dar, kde nás při příchodu do božího městečka zastihnul déšť. Oblékáme batohy do pláštěnky. Ubytováváme se mokří U Sněhuláka se supr snídaní, doporučujeme!

Máme v nohách zatím 120 kilometrů, nadšení nevázne. Vyrážíme na další etapu. Při stoupání na Klínovec jsme odměněni nádhernými výhledy na naši krásnou vlast. Námaha stála za to. Pro mě zatím nejkrásnější místo z celé Stezky, a navíc s boží pozitivní energií, kterou budeme potřebovat.

Zdroje: webové stránky Stezka Českem