Stezka Českem: Poznaly nás podle Seznam Média. A pak se začaly dít zvláštní náhody

Překvapilo nás, jak silný dosah má Seznam Médium i na Moravě – čtenáři nás totiž začali poznávat přímo na trase. A z obyčejného výšlapu se rázem stala série neuvěřitelných setkání.

Jen pár minut po vystoupení z vlaku máme pocit, že jsme se ocitli v úplně jiném světě. Nad krajinou se převalují tmavé mraky, které mezi sebou nechávají malé blankytně modré rybníčky. Na obzoru se zvedají bílé vápencové skály.

Jak jinak, manžel mě volá zpátky. Celá netrpělivá jsem vyrazila, ale opět špatným směrem. Vracím se a pochodujeme podél kolejí.

Vycházíme přesně ve 12. A hned je jasné, že ten den nespěchá s námi.

Chvilku jdeme po asfaltce a nad námi plují nabubřelé mraky. Ale že jsou nádherné, nemůžeme se vynadívat. Odbočujeme z asfaltky doprava a ubíráme se po cyklostezce.

Klídek. Ááách…

Jdeme proti slunci, jež se nám opírá do očí a nad hlavou se valí beránky, jeden krásnější než druhý. Do toho se rozléhá ptačí orchestr, který přehluší i naše kroky.

To si tak jdete po „nudné“ cyklostezce a překvapí vás tato oblaka. Oblaka jako vrstvené peřiny. Mám pocit při pohledu na obzor, že snad za chvíli budeme ta oblaka rozhrnovat rukama, jak jsou nízko.

Doprovází nás pohled na mikulovský zámek, na který z vršku shlíží dominanta města Svatý kopeček.

Pohled na mraky mi připomněl dávno zapomenutou písničku Evy Kostolányové „Poď so mnou“. A najednou jsem si ji cestou zase pobrukovala.

Remízek podél pole lemuje spousta kytiček, které si tu daly dostaveníčko. Bílý svlačec, růžové pichlavé bodláky, vysoké bílé turany či zachrastil chrastavec.

Obdivuji rudé máky v poli plném zlatavé pšenice.

A právě tady potkáváme první Stezkařky. Naproti nám se blíží dvojice, hádám, Stezkařek. Ptají se nás, odkud jdeme, a nakonec z rozhovoru vyplyne, že nás poznaly podle manžela ze sdílení našich příběhů na Seznam Médium.

Jdou z Vranova do Mikulova – přesně obráceně než my.

A pozor – každá dvanáct kilo na zádech a spí venku. Pokud si mohou vybrat přístřešek, dají mu přednost. To moc dobře známe, když si vzpomeneme na naše začátky při putování s tarpem.

Sestry Alena z Brandýsa a Zuzana z Újezda u Brna. Děvčata se usmívají a jsou nabitá energií, kterou si prý vzájemně předáváme. Moc milé a usměvavé setkání, až jsme měli všichni zimomriavky.

Navíc nám doporučily na odpočinek Jáňův dvůr.

Po každém setkání s vámi, ať Stezkaři či čtenáři, nám to pak šlape o sto šest. Energie proudí a je to krásné. Moc za taková setkávání děkujeme.

Álo a Zuzko, zdravíme vás a přejeme šťastný krok a ať vás úsměv neopouští.

Žlutozelené pole se zbarvuje do růžové. Rozkvetlý vičenec. Po stranách pozorujeme osiky či nádherné solitéry vzrostlých vrb. Po okrajích si cestu k životu prorazil chlupatý fialkový hadinec.

Do dáli se táhnou ve štíhlých zelených řadách vinohrady. Po stranách silnice, až kam oko dohlédne, lákají motýly koberce žlutých rozchodníků.

A právě mezi vinohrady mi pípla zpráva od Karin. A znovu jsme si říkali, jak je ten svět malý.

Před pár dny jsme se totiž úplnou náhodou potkaly v Kauflandu u nás doma na severu Čech. Nejdřív jsem ji přešla, ale pak mi to nedalo. Všimla jsem si báglu a vrátila se s dotazem:

„Jdete Stezku Českem?“

V tom přichází její kamarádka a překvapeně se na nás dívá:

„Vy se znáte?“

„Ne, ne,“ směju se.

Chvíli jsme si povídaly o putování. Karin, která je z Hustopečí, už měla jižní část Stezky téměř projitou. Pak jsme se rozloučily a popřály si pěkné putování. Myslela jsem si, že tím naše setkání skončilo.

A teď jsme stáli mezi vinohrady na jihu Moravy, víc než tři sta kilometrů od místa našeho prvního setkání.

Karin pak zahlédla ve facebookové skupině Stezky náš reel, zjistila, že jsme dorazili na Moravu, a napsala mi.

Stezka Českem nás poslední dobou propojuje s lidmi způsobem, který nás pořád znovu překvapuje.

A to jsme ještě netušili, že se naše cesty brzy zkříží znovu.

Právě teď ale máme namířeno na Jáňův Dvůr, který k Pavlovským vrchům vzhlíží z jejich jižní strany. Moc se těšíme.

Procházíme Novým Přerovem. Neodolám a čichám k růžím, jež přesahují přes ploty. Miluji vůni královny květin.

I když jsme si trochu zašli, očekávání nás nezklamalo. Opravdu moc pěkné posezení a najdete ho i v itineráři Stezky Českem a můžete zde i přespat.

Je něco po půl páté a v nohách prvních 13 kilometrů.

Ustlali jsme si pod rozložitým platanem a s chutí si dali kávičku a dortíky. I když se nám z tohoto zeleného království nechce, Jáňův Dvůr opouštíme.

Pokračujeme dál.

Vymotali jsme se z obce a míříme snad signálkou mezi poli. Chvilku nás doprovázejí bílé strážkyně v březové aleji.

Manžel mi ukazuje napravo Pálavu, kde prosvítají Děvčičky. Čáp stojí nehnutě na louce, houká vlak. Pěkně duní po kolejích. Vítr dost fučí.

Přecházíme most přes Dyji. Pod námi jemně zurčí splav a vlnky si hrají na honěnou. Je půl šesté a Kiosek u Tří čápů má zavřeno. Jinak je tu asi pěkné posezení.

Namíříme si to po polní cestě k Dyji. Napravo hrozí dešťové mraky, ale nenecháváme se zastrašit. Minule jsme chytli dešťovou etapu, dnes větrnou. Ale mraky vedou!

Travnatá cesta vede po okraji kukuřičného pole.

Avšak Dyji stejně nevidíme. Schovala se. Vydrápali jsme se skrz kopřivy na protipovodňovou zábranu. Jenže dolů jsou kopřivy ještě vyšší. Takže jdeme po vršku.

Hledáme ji očima, jen její tok tušíme. Přelétává nad ní racek a my stále šlapeme.

Občas se nás známí ptají:
„Jaké to je, když jdete Stezku Českem? To musí být paráda?“

„Jo, je to paráda. Ráno vyjdeš, večer přijdeš. Celý den šlapeš. Ale když chceš, hodně toho vidíš a pro to stojí za to jít!“

Dyje se vleče vedle nás tak líně, až máme pocit, že zpomalujeme spolu s ní.

Manžel hlásí, že jdeme Rakouskem. Jsme obklopeni zelení. Vůně posekané trávy se nám opírá do nosu. Sem tam prosviští racek a nikde nikdo.

Jen jsem to dořekla, najednou se tu zjevil jeep a v něm sedící rybář listuje v mobilu. Na břehu nachystané udice.

Pokrok nezastavíš.

Objevujeme první bunkr. Pak další hraniční patník. Nad řekou se sklánějí dlouhovlasé vrby, osiky šustí svým stříbrem na větvích a my si užíváme dlouhé hodiny téměř o samotě.

Mraky se postupně rozpustily. Jen občas po obloze připlouvá velryba s ploutví nahoře. Nebo vzducholoď. Nebo Kačer Donald.

Do cíle nám zbývá posledních pár kilometrů.

Objednáváme dvakrát líčka – ty jsme pěkně dlouho neměli! Pivo lahvové, ale zaplať pánbu. No, možná zaplatíme my. Už jen tři kilometry.

„Cítím kyčle, co ty?“ ptám se manžela.

Manžel větří: „Já necejtím nic.“

Kyčle mě nebolívají. Jestli je to tím asfaltem, nebo spíše prvním dnem naší další etapy, než se zase rozchodím?

Procházíme kolem mladé alejky a napravo se vine krásná fialová svazenka, úžasná potrava pro včelky.

Manžel mi s nadšením ukazuje zasněžené Alpy. Dívám se a opravdu – ta oblaka vytvářejí obraz zasněžených hor… Nádhera.

Blížíme se k cíli a doprovází nás vůně lip. Nalevo vyčuhuje špička kostelíka. Před námi konečně Hrabětice.

Majitel na nás čeká. Přináší líčka s bramborovou kaši. Promiňte, ale jinak to říct nejde:

„To je nebe v hubě!“

To vám byla taková lahoda, že lepší jsme nejedli. A ještě si dal záležet s podáváním.

Nedá mi to a zapředeme rozhovor. I když Haklův mlýn zatím ještě nemá sezónu, majitel nás ubytoval, a navíc nám přichystal výtečnou večeři. Pan je vyučený kuchař a svou práci má rád a neošidí ji. Je to vidět.

Jak jsem ho přes stůl k baru chválila, další dva hosté neodolali. Pán z Prahy:

„Vy jste těm líčkám udělala takové promotion, že si je musíme dát také. Máte prosím ještě dvě porce?“

„Když chvíli vydržíte, připravím vám je,“ s úsměvem odpovídá majitel.

Host nám mezitím představuje svou manželku, Thajku, která vařila v exkluzivních hotelech a na líčka se také těší. Její gesto po ochutnání hovořilo za vše!

S plnými bříšky a s pocitem nádherně stráveného dne se ubíráme do fialového pokoje s varnou konvicí a lednicí – ráje pro Stezkaře.

Když večer přemýšlíme nad prvním dnem nové etapy Podyjí, nevzpomínáme ani tak na Pálavu samotnou, jako spíš na to, co ji obklopilo.

Stezkařky na cestě, zprávu od Karin, se kterou jsme se před pár dny náhodou poznaly v Kauflandu, zastávku na Jáňově Dvoře a kuchaře z Haklova mlýna, který nám připravil nejlepší líčka, jaká jsme kdy jedli.

Začátek etapy byl krásný.
Ale neodnášíme si jen krajinu.
Odnášíme si hlavně lidi.

A právě proto nás Stezka Českem pořád baví.

A jakou roli v další etapě sehrál Stezkobox? To se dozvíte příště.

Zdroj: vlastní, web Stezky Českem, web Haklův mlýn