Článek
Po včerejšku, kdy jsme ušlapali 44 kilometrů a dorazili na ubytování až v osm večer, jsme padli do vany. A do úplného ticha. Tenhle luxus bereme jako odměnu. To víte, že jsem do ní hupsla. A umřela.
A ráno to nebylo o moc lehčí.
Ještě jsme netušili, že největší zážitek dne nebude na trase.
Ale v jedné kavárně v Lanžhotě — u stolu s pohádkovým dědečkem.
Snídaně jako pro krále a batoh, který dostal křídla
Týnec – krásné ubytování, snídaně až na pokoj. Syn mezi řečí zmíní, že mají jednoho stálého hosta, kterému jako jedinému tatínek nosí snídani na pokoj.
A my tuhle výsadu dostali taky!
Přesně v 7:00 nám pan Melichar přináší vajíčka vonící po smetaně, v čaji se koupe citron. Blaho netrvá dlouho.
Manžel poklepává na hodinky: „Už je čas!“
A přesto se nám nechce odejít.
Poslední pohled na prosklenou zimní zahradu. Připadáme si tu skoro jako v botanické – samá živoucí zeleň.
Schválně, poznáte, co je to za plody? Loni jsme na ně narazili na Madeiře a teď nás překvapily i na jižní Moravě
Stezka Českem: Venku už startuje nový den
V obchodě jsem koupila minerálku a banány na cestu. A pak přišel moment, který mi změnil náladu na celý den. Najednou cítím, že můj batoh dostal křídla.
Usměvavý majitel mi s ním automaticky pomohl. Prostě jen tak.
V tu chvíli mi bylo dobře na duši.
A přitom stačí tak málo.
Krajina, která žije vlastním životem
Vycházíme z Týnce a cesta se otevírá. Vinohrady, panelka pod nohama. Topoly, které rostou pro hmotu a vedle nich rozpolcená stará vrba, která se nechce vzdát života.
Rozlomený kmen, ale pořád roste. A možná jí pomáhá i soused černý bez – ten, o kterém se říká, že v něm sídlí dobří duchové.
A my jdeme dál a ten klid se s námi tak nějak táhne. Nad námi rozpuštěné bílé mráčky na jasně modrém nebi.
Dorazíme k říčce Kyjovka. Vrby přes vodu nad ní visí jako kulisy. A na nich jmelí ve velkých koulích. Zastavujeme se. Před námi probleskují Tvrdonice.
Manžel mi ukazuje bažanta a napodobuje jeho zvuk. Musím se smát. Zní to jako: „… éééé…“
A přesně v tu chvíli se z toho stává tak trochu jiný den.
Manžel mě na každém kroku seznamuje s přírodou, stromy a zajímavostmi podél cesty
Divadlo v přírodě a debata přes řeku
Na druhé straně řeky poštěkává pes. Rozvineme diskuzi přes vodu s majitelkou „Nějak se ti nelíbíme?“
„Ne ne, bazeti jsou společenští,“ usmívá se paní.
Fenka vrtí ocáskem a vzájemně si přejeme hezký den.
Přímo před námi se štěbetáním vylétl od vody barevný kačer. Strýček Jedlička pro změnu napodobuje zvuky kačera. To mi vždy zaručeně vyvolá úsměv na rtech.
Tady to ale opravdu žije. Konipásek, kukačka…
Příroda si nepotřebuje nic dokazovat. Jen je.
Nádherně sytá barva rozkvetlého slézu. Výrazný květ je nepřehlédnutelnou ozdobou jarních luk a okrajů cest
Hrátky přírody
Pozorujeme zčeřenou Kyjovku, jako by někam pospíchala. Zastavujeme se. Na to, že jsme včera dali 44 kilometrů, docela dobrý start. Kocháme se.
Červený vlčí mák navštívil čmelák. Zdivočelá tráva tančí ve vánku.
Chvíli jen stojíme a nic z toho nechceme jen tak minout.
Netvařec na břehu Kyjovky. Tento invazivní keř fascinuje svými netradičními podlouhlými květenstvími
Docela to fučí.
A přesto je v tom zvláštní klid.
„Cože? Nerozumím!“ volám.
Čelenka na uších, kapuce přes hlavu. Prostě nedobytná zóna.
Manžel to se mnou ani po více než 40 společných letech nemá jednoduché.
Přesto jde se mnou s heslem:
„Na konci už se nepřepřahá.“
A protože se nerad loučí se starými věcmi, mám vlastně docela štěstí.
A sakra! Cesta končí
Kdyby bylo sucho, jdeme rovnou. Ale není. Tak se vracíme. Asi dva kilometry navíc. Ale vůbec to nevadí. Přecházíme most a vydáváme se známou trasou, jen po druhé straně řeky.
U jmelového stromu se zastavím. A koukám do koruny plné koulí jmelí.
Tady se naše putování na chvíli úplně zastaví.
Manžel mezitím loví slavičí zpěv v křoví.
A mně v hlavě hraje Waldemar:
„Ve stínu pod fíky,
poslouchat slavíky,
zpívat si s nima a pít, jééé…“
Takhle přesně vzniká nálada, která se nedá naplánovat.
Míjíme Kostický rybník i most na druhou stranu. Ještě nepřišla ta správná chvíle přejít.
A už tu drnčí auta. Napojujeme se na zelenou a na trasu Stezky Českem. Podcházíme pod dálničním mostem. Lanžhot nás vítá sladkou vůní akátů a ptačím orchestrem. A vinicemi podél silnice – typickými pro jižní Moravu, která se nám tu otevírá v celé své kráse.
A to, co přišlo potom, bychom si nenaplánovali ani ve snu.
Křehký detail kvetoucího akátu, který svou intenzivní vůní provází poutníky na cestě
Lanžhot – nejjižněji položené moravské město
Známe to tu, před lety cyklo dovolená. Ale nyní bažíme po kávě. Je před jedenáctou. V nohách prvních 10 kilometrů. Ale kam se vydat na kávičku?
Jenže tentokrát to nebude jen o kávě.
Mraky tmavnou a my prosíme: „Alespoň jeden den bez deště!“
Zatím se nedaří. Naše kapuce vyplazují jazyk na přicházející deštík.
A my ještě netušíme, že během několika minut poznáme člověka, který nás dovede k dalšímu nečekanému setkání.
Kostel Povýšení svatého Kříže v Lanžhotě vítá poutníky a vybízí k zastavení
Káva, která nebyla jen káva
Do očí nám vlítnul Kaca bar. Stačilo si sednout na kávu a dostali jsme příběh. Výtečný turek, nabité baterky. Před odchodem se s námi dává do řeči pán – vypadá jako dědeček z pohádky. Usměvavý, milý.
„Myslel jsem, že jedete na kole?“
„Ne ne, jdeme Stezku Českem pěšky s bágly na zádech. Od Aše na východ a teď už se vracíme z východu jižní cestou zpátky do Aše.“
Na to kouzelný dědeček vstal a uklonil se.
Na chvíli jsme nevěděli, co říct.
A pak se stalo něco, co v kavárně nezažijete každý den.
„Vy jdete Stezku Českem? Moje dcera Lenka je Trail Angel. A zrovna kousek odtud, v Břeclavi.“
A přesně proto tyhle cesty nejsou jen o kilometrech.
Přikovalo nás to k zemi. Člověk si myslí, že jde jen na kávu. A místo toho skončí u stolu s tatínkem Trail Angel.
Setkání s tatínkem Trail Angel - panem Horákem. Lidská dobrota a vřelé přijetí na cestě jsou pro unavené poutníky tou nejkrásnější odměnou
Jenže to ještě nebylo finále. Ani náhodou.
Rozhovořil se i o dceři, že právě šla také trek. Rozhodli jsme se v cuku letu. „Vyfotíte se s námi? A my se u Lenky zastavíme a předáme jí pozdrav od vás. To bude koukat,“ smějeme se.
„No, to bude,“ usmívá se kouzelný dědeček a s radostí dodává: „Mám sedm vnuků jako sedm havranů.“
Srdečně se loučíme a dali jsme si i pusu. Dědeček nám popřál spoustu šťastných kilometrů.
„A žádné plyskýře!“
Pořád tomu nemůžeme uvěřit. Komu na Stezce Českem se poštěstí, že se seznámí s tatínkem Trail Angel?
Je mi lehko na duši, ale když mi manžel řekl, že do cíle to máme ještě dobrých 28 kilometrů, ztěžkly mi nohy. Přesto mě popohání neutuchající radost z očekávaného setkání s Lenkou v Břeclavi.
Tuto zastávku jsme neplánovali, ale rádi Lenku pozdravíme a už se těšíme na další pohádkovou bytost.
Trail Angel na Stezce Českem jsou přece andělé - jako z pohádky.
Pohled do nitra rozkvetlé kozí brady. Její zářivě žlutá barva lemuje cesty a dodává putování jarní energii
Jako ve filmu Cesta do pravěku
A už zase kráčíme zelenou přírodou. Mám pocit, že letím s větrem o závod. Tak pracují setkávání s úžasnými dušemi na cestě. Zelená turistická nás vede mezi poli.
Oči hladí fialková šalvěj. Na okraji cesty se rozcapil hrozivě vypadající velký bodlák. Prý osmdesát cm v průměru. A na obru maličká neohrožená beruška.
Maličká beruška na obrovském bodláku. Detailní pohled ukazuje fascinující kontrast mezi drobným hmyzem a texturou divoké přírody
Přecházíme most. Najednou si připadám jako ve filmu Cesta do pravěku. A támhle vidím ten utonulý deníček, jak se zachytil ve větvích ve vodě. Tak silně to na mě zapůsobilo.
Přes kovové žbrlení vstupujeme do Obory Soutok směr zámeček Lány.
Pláštěnky na bágly, romantiku střídá déšť
Národní přírodní památka Soutok nás provází měkkými luhy i solitéry na loukách. Romantiku tak trochu narušuje opět déšť. Šup! Kapuce na hlavy, pláštěnky na bágly. Skrápí nás další dešťové kapky.
Jdeme dál.
Zelená oáza klidu. Sluneční paprsky prosvítají skrze koruny stromů a zrcadlí se na klidné hladině lesní tůně
Odbočujeme na Pohansko
Je půl druhé a našlapáno zatím necelých 18 kilometrů. Na Pohansku přelidněno zrovna není. Počasí si vybírá svou daň. Procházíme okolo empírového zámečku, který zde nechali postavit Lichtenštejnové v letech 1810 – 1812 k loveckým účelům.
Čaroděj Gandalf a drak Scatha na jižní Moravě
Novinkou je pro nás Naučná stezka doubských stromů Pohansko, kterou se právě ubíráme. Záměrem bylo dát stezce pohádkový ráz a nutno podotknout, že se zadařilo.
A už je tu hrušeň Polnička alias Čaroděj Gandalf. Bulvy vyvaluje drak Scatha. Jírovec maďal převlečený do Enthky Fimbrethil. A tak bychom mohli pokračovat.
Potkáváme peloton mladých rodičů s prťátky na kolech, které dupou jako o závod. Milý pohled, jak to prožívají, a hlavně zdraví! To nás vždycky potěší.
Jemné růžovofialové květy šeříku se sklánějí nad sytě zeleným listem. Svěžest jarní přírody v plném květu
Opouštíme Oboru Soutok a podcházíme pod mostem, kde klesnu na lavičku a volám Trail Angel Lence:
„Leni, jsi doma, potřebujeme ti něco říct?“
„Ano, co potřebujete?“
„Nic nepotřebujeme, jen ti chceme něco vyřídit, kde tě najdeme?“
Nutno říci, že Lenka je sice anděl, ale zorientovala se ďábelsky rychle.
„Dobře, mapy v mobilu máte, posílám číslo popisné a těším se na vás.“
Poté voláme i do Penzionu Jako víno ohledně schovky na klíč, jelikož do 18 hodin příchod na ubytování nestíháme. Domluveno. Box číslo 3.
Ovšem v tu chvíli netušíme, že tato informace nám nebude nic platná.
Zvoníme v Břeclavi. Setkání, na které se nezapomíná
Je před 15. hodinou, máme za sebou cca 22 kilometrů. Zvoníme v Břeclavi na Lenku. Přijímá nás, jako bychom se znali roky. Zve nás dál a přivádí na velkou zastřešenou terasu s veškerým zázemím pro tuláky.
Než přijde s kávičkou, posílá za námi překvapení – Vlaďku. Také Stezkařku.
Sedíme spolu. Lenka, Vlaďka, my dva. Sdílíme zážitky z cest. Zajímá nás, jak se Lenka vlastně dostala k Trail Angel.
„To je jednoduchý, jsme s manželem skauti. Po zhlédnutí Stezky Českem s Mirkem Vladykou jsem se manžela zeptala - a co kdybychom dělali Trail Angel? A bylo rozhodnuto.“
Ptáme se, jestli chodí Stezku Českem. Přidává se Vlaďka, která putuje s kamarádkou po Stezce a spí venku. My už si to taky zkusili, takže klobouček za tu nálož na zádech.
Lenka má toulavé boty. Inspiraci našla u cestovatele Ladislava Zibury i jinde – u lidí, kteří prostě vyrazili. Začala chodit o víkendech do skautského tábora v údolí řeky Oslavy (cca 80 km). Nakonec zvládla i pětidenní pouť do Mariazell.
A tím to nekončí. Kromě zaměstnání a Trail Angel pomáhá i jinde. Třeba v červenci vezme tři ženy, které chtějí zkusit nocování v divočině, ale samy se bojí. Půjde s nimi jako průvodkyně.
Zázemí pro tuláky a vzkaz na Lennonově zdi
Píšeme vzkaz na Lennonovu zeď, která tvoří část přístřešku. A také na terase zanecháváme malovaný kamínek s pejskem, který neseme z Machnáče. Třeba jinému pocestnému udělá radost a poponese ho dál, anebo zůstane u Lenky coby vzpomínka. A třeba ho někdo pozná.
Na druhé straně kamínku: Matejko 5 let 13.2.2026. Pozná někdo kamínek a donese se tomu šikulovi 🙏 ?
Mají to tu vymazlené a na přespání úžasné. Leni, velké díky za to, co s manželem děláte pro tuláky. Není to samozřejmost, tím více si vážíme i toho, že jste s námi obě poseděly a našly si čas na sdílení.
Ačkoliv jsme nebyli nahlášení.
Tvůj úsměv nad fotkou s tatínkem nás moc potěšil a provázel nás po zbytek dne.
Stezka Českem: Do cíle bylo pořád daleko
V Břeclavi jsme dokoupili jídlo na večer a zamířili dál směrem k Janovu hradu.
Janův hrad v Lednicko-valtickém areálu. Romantická umělá zřícenina obklopená zelení je oblíbenou zastávkou a symbolem této části stezky
Přichází odměna za dlouhý den. Téměř sami. Stejně jako později zámek Lednice, který se pomalu nořil do večerního šera.
Pohled na majestátní zámek Lednice z parku. Novogotický architektonický klenot zalitý večerním sluncem je zlatým hřebem putování krajinou
Podvečerní lužní les byl skoro opuštěný. Jen my, zpěv ptáků a staré duby, které tu stojí už stovky let. Pokračujeme po modré do zámeckého parku. Ptáci věrni svému poslání neúnavně pokračují v pěveckém vystoupení.
Rohatec - pokroucené větve s dutinami vytvářejí v krajině tajuplnou a fascinující přírodní skulpturu
Staré stromy v parku nás fascinovaly.
Vidíme starého muže s fajfkou v ústech. A vy…?
Stále se kocháme.
Brána do jiného světa? Fascinující dutý kmen Ježatce lednického. Příroda tvoří ty nejlepší sochařské kousky
A tuto fotku vám musíme nabídnout ☺️
Animovaná pohádka naživo. Kousek dřeva v Lednicko-valtickém areálu, ve kterém třeba uvidíte slavnou veverku z Doby ledové honící oříšek
Poslední kilometry už bolely. Plosky se ozývaly čím dál víc a já začínala počítat každý krok.
Když jsme konečně v devět večer dorazili do Bulhar, byla jsem zralá jen na večeři a postel. Ještě jsme chvíli hledali schránku s klíčem, pak se zasmáli a pak už přišlo jediné: tma, ticho a zavřené oči.
Dobrou noc, Pálavo…
A než jsem usnula, říkala jsem si: Dneska jsme ušli 40 kilometrů. Ale vzpomínat budu na těch pár metrů – od stolu v Kaca baru k pohádkovému dědečkovi.
Tolik dní jsme na téhle cestě řešili, kolik kilometrů dáme. A přitom stačilo odbočit na kafe na jižní Moravě a došlo nám to.
Stezka nejsou kilometry.
Stezka jsou lidi, kteří tě podrží.
A někdy se celý den vejde do jedné kavárny.
Zítra vás vezmeme přes Pálavu do Mikulova, kde nás překvapil nenápadný obyvatel zdejší krajiny. To, co dělal, jsme vydrželi sledovat dlouhé minuty.
Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – Dolnomoravského úvalu:
Zdroje: vlastní, web Stezky Českem
