Je nám dohromady 134 let. Stezka Českem nás hned na startu tvrdě zastavila

Po týdnu jsme „přistáli“ zpět v obýváku.
S horečkou, žaludečními potížemi a pocitem, že jsme to přepálili hned na začátku.

Cíl byl přitom jasný: 270 kilometrů v kuse.
Místo toho rychlý návrat domů.

S ostudou? Ne. S pokorou.
A hlavně s otázkou, kde jsme udělali chybu.

O důchodu se často mluví jako o klidu a odpočinku. My si místo toho naložili 19 a 14 kilo na záda a vyrazili na hranici sil. Jenže naše těla měla jiný názor než naše nadšení.

· Kilometry nelžou. Ujít 10 km bez zátěže je relax. 30 km s devatenácti kily na zádech je úplně jiná liga.

· Tonáž je nepřítel. Táhli jsme nesmysly - třeba dva sprcháče. Dnes už víme, že existují mýdlové proužky, co nic neváží.

· Pokora k věku. Museli jsme k tomu dozrát. Není to jen o kondici, ale o schopnosti naslouchat vlastnímu tělu. Když jsme začínali, bylo nám dohromady 132 let.

Přepálili jsme začátek a tělo nám brzy dalo jasně najevo, že jsme přestřelili. Oba nás postihla horečka, žaludeční potíže a infekce. Dostali jsme od života ťafku.

Za 14 dní jsme se zotavili, vyházeli pár zbytečností a vyrazili znovu. Tentokrát to klaplo. 41 dnů a 1 200 kilometrů z Aše až do Bukovce (po etapách).

Když píšete o slabostech, nesete kůži na trh. Dočkali jsme se podpory, ale i „jedovatých“ komentářů.

„Nána jde na procházku a všichni o tom musí vědět,“ napsal jeden z čtenářů.

Chvíli to bolelo, než mi došlo, že na to má právo.

Většina z vás je ale s námi. Jako pan Otakar, podle kterého tvoříme jedno z mála pozitivních míst na českém internetu. Jsem ze staré školy, tak mi v hlavě zní Jiří Suchý a jeho: „V takové krásné společnosti…“

Přesně tak se s vámi cítíme.

A to je pro nás víc než všechny ušlé kilometry.

· S takhle těžkými batohy urvat první den v hicu 33 km? je spíš poukázka do nemocnice… skoro to tak dopadlo.

· Obdivuji Vás, že zvednete zadek z gauče, jste ve Vašem věku pro nás inspirací! Ať Vám to hezky a bez zádrhelů šlape!

· Je mě 80 let, ale klidně bych se vydala na takovou cestu, pokud bych měla parťáka jako vy.

· V každém případě bych vám i tak doporučila pořádně vybavit lékárničku. Včetně léků proti průjmu… a měla pravdu.

· Doufám, že nehodláte vynechat Těšínské Beskydy - ona Čantoryje je mrcha kopec… a měl pravdu.

Stezka Českem má 1000 + 1000 kilometrů a je oficiálním přechodem Česka. Nabízí všechno – krásu i krutost počasí. V mrazu jsem toužila po vedru, ve vedru jsem si přála chlad, v dešti slunce, za slunka vítr, při dešti a vichru vylepšeného netopýra.

Pláštěnku, která se dá zapnout mezi nohama, aby při nárazech větru nevlála jako prapor.

· Asfalt, co bublá: Ve 40 stupňových vedrech mi třeštila hlava a les byl v nedohlednu.

· Sníh na Sněžce: 6 stupňů, nárazový vítr a mlha. Přesto exkluzivní zážitek – na vrcholu jsme stanuli úplně sami!

· 30 kilometrů v dešti do Žacléře: Už jsme ani neobcházeli louže. Sami jsme byli jedna velká kaluž.

Vyrazili jsme z Aše a naše putování vedlo nejen úchvatnou přírodou, ale i skrze přátelské duše lidiček, které jsme potkávali.

Jednoznačně můj bágl. Jen se podívejte na titulku. Tak takhle batoh na zádech vypadat nemá! Přesto jsem s ním ušla dobrých 1 000 kilometrů.

Nejsme až tak zcestovalí, abychom někomu radili. Přesto – bágl by měl padnout na první dobrou.

Tak se možná nedivíte, že jsem se při polaskání vřesu v Jeseníkách s báglem na zádech odkutálela jako duhová kulička.

· Dehydratovaná jídla, která jsme využili, když jsme zkusili tarpovat.

· Že si někdy stačí zahryznout nejen gelovou tyčku ale i jerky.

· Že si zuby vyčistím ždibínkem zubní pasty. Dříve jsem byla schopná natáhnout pastu přes celý kartáček.

· Beru si náhradní vložky do bot, když jdeme delší trek.

· Na to, jak doma měním často oblečení, na treku mi v pohodě stačí na týden jedno triko. A nemusíte mě obcházet obloukem. Alespoň v to doufám.

· Není nad skvěle padnoucí boty a batoh. S tím druhým báglem jsem se skamarádila hned v prodejně!

· Mýdlové proužky, ručník, který se vejde do dlaně, kompostovatelné ubrousky a lopatku – víte na co?

· Že s manželem i po více než 40 letech si pořád máme co říct. Ale umíme spolu bez výčitek i mlčet. Přijde mi to jako dar.

· Že je v Čechách, na Moravě i ve Slezsku krásně!

Dost lidí se nás ptá na peníze. Stezka vyjde draho, když do toho vletíte po hlavě jako my. Ale dá se ušetřit – stačí plánovat. Hledat v Army shopech, na bazarech a zvážit, zda spát pod širákem nebo v penzionu.

Často se o nich píše, ale andělé jsou tu pro andělskou záchranu, ne jako náhrada za Booking. Jsou tu pro nás v nouzi, když máte třeba vybito – mobil i vlastní energii. Pomáhají z čistého srdce, a proto si jejich pomoc nepleťme s nárokovou službou.

Na doporučení jsme kontaktovali Trail Angel Vilmu v Harrachově, která se nám zapsala do srdce stejně jako další andělé - Daniela s Přemkem z Martínkovic.

Vilmu jsme poprosili o ubytování předem.

Večer jsme zaťukali na dveře v Harrachově. Vilma měla obsazeno, ale ani nemrkla a ubytovala nás u sebe doma. A donesla nám večeři až na pokoj. A druhý den s úsměvem podotkla, že jsme přijeli o týden dřív!

Pohled do zpráv to potvrdil.

Ani za nic jsme nemohli najít ubytování poblíž Stezky na Broumovsku, proto jsme zatelefonovali Daniele. Přislíbila nám ubytování v karavanu.

Dokonce i s dopravou ze Stezky a zpátky na Stezku.

A půjčila nám i spacáky. A topítko. A pozvala na výtečnou svíčkovou k nim domů. A přitom už Trail Angel nebyla.

Koneckonců naše putování není o žádném mimořádném výkonu. Je také o tom, že život důchodem nekončí.

Přesně to dokazuje příběh Jardy Maršíka z Krupky u Teplic, který ve svých 76 letech přešel celou Stezku Českem v kuse. Prošoupal dvoje boty, spal téměř jen pod širákem a zažil všechny tváře počasí.

Jardo, jsi pro nás obrovskou inspirací.

· Opět jsem se s vámi vrátila na Stezku. Děkuji, Veseláci.

· Fandím vám a přeju si, abych ve vašem věku byla také tak aktivní (je mi 30).

· Nádherné fotky. Výhledy do kraje, prostě zahrada.

· Držím vám palce od začátku, držím vám je i teď. A buďte pořád veselí Veselí!!!

Za povzbuzující komentáře a ochotu sdílet vaše zážitky. A my už mezitím větráme bágly, abychom provětrali i hlavy a trefili od východu zase zpátky na západ. Pojďte s námi.

A ještě jedna věc, kterou nás Stezka naučila – odvaha.

Odvážili jsme se psát o našem putování, aniž bychom tušili, jestli to bude někoho zajímat. Nakonec z toho bylo 43 článků.

Děkujeme, že jste s námi.

Zastavilo vás někdy na cestě tělo dřív než hlava? Co jste udělali příště jinak?

A my? Zase na cestě.

Zdroj: vlastní, webové stránky Stezka Českem