Stezka Českem: Neuvěřitelný zážitek na vrcholu Sněžky 12. září 2024 v 9:45 hodin

Odcházíme z Panského domu a pelášíme na Bukovec, abychom se zahřáli, a zároveň zjistili, že nic nevidíme. Info cedule vzkazuje, že průzorem můžeme pozorovat nejvyšší horu Jizerek – Vysokou Kopu. Ale ať civíme, jak civíme, mlhu nerozpustíme.

U studánky pod Bukovcem potkáváme cyklistu, jenž se vydal na kole po stopách Jizerské padesátky. Svěřuje se, že na běžkách by si na Jizerskou padesátku netroufl, ale na kole si ji rád projede. Další pohodový sympaťák na Stezce. Osvěžíme se u studánky a štrádujeme dál.

A pro tu pohádku Stezku milujeme. Dokážeme si užít i mlhavo a pršavo. Větru dešti neporučíme, tak proč se tím trápit. Však ono zase sluníčko vyjde a stačí, když na nás alespoň zamrká. Během putování pozorujeme krásné hrátky přírody a třeba nad touto se mi rozšířily zorničky snad do všech světových stran. A přišlo mi na mysl: Svádění. Anebo byste vymysleli jiný název?

Sešli jsme na Medvědí kout (848 m. n. m) a vidíme, že medvídky neschovává, naštěstí. Znovu krapká, batohy opět odíváme do slušivých pláštěnek, nasazujeme si kapuce. Bundy snad chvíli vydrží. Manžel se zastavuje před cedulí: „Státní hranice probíhají hraničním vodním tokem.“ Zvědavě pozoruje řeku a pobaveně se usměje: „Asi musely proběhnout zrovna před chvílí, když jsem je neviděl, a přitom stále probíhají…“ Nicméně se znovu ponořujeme do ticha a vnímáme úžasnou atmosféru okamžiku.

Z kopečka by mi to šlo! Přecházíme most s milým názvem Hoftík. Dozvídáme se, že se zde nacházela sklářská osada Hoffnungstal, lidově Hoftik. Zruční skláři vyráběli luxusní skleněné servisy dokonce i pro královské dvory. „Autonomní oblast Dolní Slezsko“ je navíc unikátní tím, že sice leží v Kořenově, ale zeměpisně náleží do Dolního Slezska.

Ať je to, jak je to, je znát, že skončila sezona i v Dolním Slezsku. Místní restaurace je totiž zavřená, tak jen pokrčíme rameny a pokračujeme v putování. Dlouho jsem se ale neradovala. Od Hoftíku stoupáme do kopce k železniční stanici Harrachov. Utěšuju se vidinou voňavého kafíčka a sladkými mlsy. Konečně přicházíme na příjemné nádraží v Harrachově.

Kytka, kam se podíváte. Připadá mi to tu útulné ovšem jen do doby, než zjišťujeme, že občerstvení má opět zavřeno. Bohužel jsme zavíračku minuli o půl hoďky. Nic naplat. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. A navíc itinerář upozorňuje na otevírací dobu. Kdybychom byli pozornější čtenáři, ušetřili bychom si zklamání. A tak nahazujeme bágly na záda a po krátké přestávce razíme po asfaltce do Harrachova s tím, že TAM už určitě otevřeno bude. Opět jsme se mýlili.

Stejně jako další tuláky, kteří jen nežehrají nad nepříznivým osudem, ale dovedou se radovat z maličkostí okolo sebe. Při příchodu do Harrachova jsme se s očima dokořán konečně těšili z nádherných výhledů. A ta krásná oblaka. Milujeme pohled na plynoucí obláčky, jež vypadají jako babiččiny naducané peřiny. Jen nejsou pruhované, ale nádherně bělavé líznuté šmolkově modrou. Nevycházím z údivu, kterak matička příroda posílá do oběhu stále nové a nové obláčky bumbrlíčky a my zahajujeme naši oblíbenou hru. Zastavujeme se, ukazujeme si beránky a hádáme, co nám který připomíná. Občas se shodneme, chvílemi každý vidíme něco jiného. Na nebi plují kačenky, pudl, Barbucha…

Máme zde předrezervované ubytování u Trail Angel Vilmy. To jsem si ovšem jen myslela. Sáhneme na kliku, abychom zjistili, že je opět zavřeno. Dneska už potřetí! To se nám snad zdá? Vytáčím Vilmu, ovšem pouze telefonem. Být to někdo jiný než Vilma, asi bych ho vytočila okamžitě do běla. Já si totiž spletla datum a stáli jsme před Zákoutím o týden dříve! Jenže to jsem tehdy nevěděla.

Vilma odemyká dveře a bez hnutí brvy nám nabízí večeři a ubytování u ní doma v domečku. Ostatně více o této duši, která nám nabídla srdce na dlani, píšu v našem článku Stezka Českem mi otevřela oči. Dodatečně, Vilmo, moc děkujeme, jste fakt boží a na Stezce Českem, věříme, že nejste náhodou.

Tuto trasu už máme nachozenou, ale jdeme ji se Stezkou znovu a rádi. Přicházíme na Lubošskou bystřinu, kde z útulny vykukuje mladá sympatická dvojice Stezkařů, s níž se později ještě setkáváme. Pádíme na Krakonošovu snídani, ale pro jistotu jsme posnídali u Vilmy a dobře jsme udělali. Krakonoš má zavřeno. Za nevlídného počasí stoupáme ke Čtyř pánům do výšky 1 339 m. n. m. Mlha, fučí, zapínám, co se dá a chumlám prsty do studených rukávů bundy. Ukryjeme se na chvilku v útulně, kde se setkáváme s manželský párem.

Za mlhy jsme došli na Labskou boudu, kde se proléváme horkým čajem a postupně rozmrzám. Manžel pozoruje neustále počasí, sleduje oblohu, mapu a navrhuje, že vynecháme Sněžné jámy, protože tam bude fičet a mlha jako mlíko. Navíc tuto trasu stejně známe. Naopak pokud půjdeme po dlážděném chodníku mezi klečemi, budeme jimi alespoň částečně chráněni. Jdeme tedy přes Martinovu boudu a po pár kilometrech se vracíme zpět na Stezku.

V útulně se tu znovu setkáváme s manželi od Čtyř pánů a potvrzují, že na trase, jíž jsme minuli, fakt silně foukalo a pro mlhu stejně nebylo nic vidět. Poprvé vidím na horách počmáranou útulnu. Nechce se mi tomu ani věřit. Proč to šmudlové dělají a jak je možné, že jim stojí za to vylézt tak vysoko, aby zničili krásnou dřevěnou stavbu? Jak si tak o tom přemýšlím, najednou z útulny vyběhl a předpověděl tím pádem počasí na Sněžce: Sněžný muž!!

Jdeme po hranicích po červené a Stezku lemují opět hraniční patníky. Potkáváme družné mladé Polky a vzájemně se fotíme. Na cestě na nás číhají Mužské kameny, po nich následují Dívčí kameny. Samozřejmě se u nich „vtipně“ fotíme, a nakonec scházíme k Petrově boudě. Velká stavba přijímá pouze nocležníky, proto se spěcháme ohřát do příjemné luxusem vonící Špindlerovy boudy.

Během chvilky máme před sebou kyselo a piviště. Moc jsme si pochutnali. Ovšem na dlouhé vysedávání není čas, protože nás čeká ubytování na Luční boudě. Po červené stoupáme po kamenité cestě vzhůru, sem tam potkáváme turistu, stále fičí, v údolí se líně povaluje mlha. Jdeme po polské straně a málokdy se nám zadaří výhled. Polední kameny nám připomínají ušatého zajíce v mlze. Dosahujeme výšky 1 420 m.n.m.

Automat s námi mluví po celou dobu putování. Poprvé jsem na Stezku zapomněla zabalit i občanku a ON to odhalil. A chtěl stále doplnit informace. Odbočujeme doprava po žluté, příhodně nazvané Jantarová cesta, na Luční boudu. Netrpělivě ji vyhlížím, protože mám pocit, že se mi snad ruce mění v rampouchy. Konečně na nás Lučanka vybafne z mlhy a po padesáti metrech s úlevou vstupujeme na vysněnou Luční boudu.

Pyšní se také nejvýše položenou restaurací a pivovarem v Česku. Jeden z majitelů nám vypráví, proč mají zavedený rezervační systém, který nás tak trochu překvapil. Potýkají se zde s častým problémem restauračního zařízení – nejsou lidi. Proto Luční bouda najela před časem na automatické ubytovávání, kdy všechno zvládnete přes mobil. Zaplať pánbu na Luční boudě ani v tomto případě nepociťujeme nekomfort, protože na nás čeká milá a příjemná recepční. A neodejde dřív, než se ubytuje poslední objednaný host.

A co nás vzalo za srdce na Luční boudě ještě? Samozřejmě bernardýn Bohouš a obrovské fotky Luční boudy a jejího okolí ztvárněné u příchodu či v restauraci. Boží! A kdybyste náhodou doma někde na půdě, třeba u babičky, objevili staré fotky Luční či Labské boudy, pošlete je sem. Rádi vaše fotky umístí na sdílenou nástěnku. Strávili jsme u ní velmi příjemné chvíle. Jak už jsem kdysi psala, miluji staré časy.

Tak trochu nezvyk pro nás byly všudypřítomné kódy. Kód na vstup do pokoje, kód na vstup do sauny, která byla mimochodem v ceně. Ale vše jsme zvládli. I když jsem si kód pro jistotu napsala velkými písmeny na dlaň, abych si nakonec v noci při příchodu z toalety neustlala před zavřenými dveřmi. Zážitkem pro nás byla společná noclehárna.

Na stará kolena jsme si řekli, že zkusíme holt společnou noclehárnu, a tak jsme s sebou táhli spacáky a karimatky. Co vám budu povídat. Vypadalo to, jako když si dědeček s babičkou vyrazí na výlet do hor se 13 vnoučaty. My dva tam byli exkluzivně nejstarší. Samí studentíci a mezi nimi i cizinci. Ovšem velmi milí a pohodoví mladí lidé. Dokonce snad Angličan, nabídl manželovi pumpičku, když viděl, že muž chystá nafukovací karimatku. Na to manžel poděkoval a předvedl mu práci s nafukovacím vakem. Anglánovi se jen protočily panenky a s halasným „Wow!!“ vztyčil s pusou dokořán a úžasem palec.

Navrhuji skončit v Horní Malé Úpě, protože počasí přitvrzuje a prognóza je děsivá. Všem na mobil přicházejí varující sms zprávy ohledně počasí (za dva dny po našem odchodu byla Luční bouda v obležení záplav). Manžel naopak chce dojít až do Bernartic. Necháváme tedy věc otevřenou.

Ráno nás vítá šesti stupni, mlhou, deštěm, silným větrem. Nezbývá než se navléct do pláštěnek, mrknout na Bohouše, jestli má pro každý případ rumový soudek pod krkem a zamířit na Sněžku. I když tušíme, že výhledy nám nejspíše dopřány nebudou. Nicméně Sněžka je teď pro nás výzva a styčný bod. Jdeme.

Rozhlížíme se vůkol a pro jistotu obejdeme vrchol kolem dokola. Že nás na Sněžce v září přepadá sníh, nás nepřekvapuje. Z čeho jsme vedle jak ta jedle – nikde nikdo! Ještě nikdy se nám nestalo, abychom na vrcholku Sněžky byli SAMI. Jsme fakt ohromení a pořád rentgenujeme prostor okolo sebe. Vážně žádný človíček. A to nebylo ani listopadové úterý, jak s nadsázkou říká Martin Úbl, zakladatel Stezky. Slečna na Poštovně, zabalená do deky, přisvědčuje, že jsme jejími prvními hosty. Dáváme si vrcholovku a vracíme se zpátky do mlhy. Sestupujeme opatrně, protože sněží a cesta je kluzká.

Stále prší, cesta je místy rozbahněná, už se ani loužím moc nevyhýbáme, někdy ani není kam. Míjíme Jelenku a scházíme na Soví sedlo. Pokračujeme po červené, přecházíme osiřelou útulnu a pokračujeme až do Horní Malé Úpy k Pomezním boudám. Zastavit se v Pivovaru Trautenberk nestíháme, spěcháme na bus. Problém, když jste limitovaní příjezdy a odjezdy. Příští rok to nejspíše vymyslíme jinak. Je škoda Stezku proběhnout. Zaslouží si mnohem více času. Od Pomezních bud jdeme k hranicím a zatáčíme po zelené doprava.

Deštivý mocipán otevřel kohoutky naplno. Cesta se mění v zurčící potůček, voda nám proudí pod nohama, stéká po pláštěnkách, o mokrých botách nemluvě. Statečně vykročím, ale asi po dvou kilometrech na pěšině měnící se snad v horskou bystřinu, mě muž zastavuje a navrhuje: „Nevrátíme se? A skončíme v Horní Malé Úpě?“ Udiveně se na něho podívám a rázně odpovídám: „Ne, nejsme žádný mejdla. To dáme!“ a vkročím rovnou do potoka. Přísloví „Až naprší a uschne,“ se mi v tomto okamžiku zdá pouhou fantazií.

Později mi manžel prozradil, že měl o mě strach. Ví, jak sebou všude plesknu, tak abych si na kluzkých kamenech a kořenech ve vodě neublížila. Prý jsem jeho taková Trpalka - bum sem, bum tam. A snad byl na mě i pyšný, když jsem rezolutně rozhodla, že jdeme dál. Nicméně po mě občas pokukoval, jestli mě neuvidí někde rozplácnutou na kamenech. Pravda, občas se zadařilo.

Mimochodem potkáváme dvě kamarádky a jedna z nich, Jana, nám s úsměvem pózuje s obrovitánským houbařským úlovkem. Pak se ještě střetáváme s mladou rodinkou s dvěma opravdu malými dětmi. Mají náš obdiv, že za takového počasí a po takové cestě vůbec vyrazili. Pak už cachtáme sami přes Lysečínskou horu po zelené. Brodíme se vodou, občas se nám povede louži obejít, ale ono už je to vlastně úplně jedno, jaký volíme směr. Je stále mokrý.

Nad Horními Albeřicemi se k nám přidává Cesta bratří Čapků, kterou alespoň chvíli sdílíme. Míříme přes hřeben Čepel. Už jsme jen necelých 6 kilometrů od vysněného cíle. Zrychlujeme krok, dá-li se tomu tak vůbec říct. Na rozcestníku s krásným názvem Roh hranic se loučíme se stydlivou červenou a přeorientujeme se na barvu naděje, na modrou.

Možná jste si na fotkách všimli, že manžela postihla menší zdravotní komplikace. Natekla mu víčka natolik, že jsem se obávala, abych ho nemusela vést. Zpočátku se díval jen škvírkami, avšak naštěstí každým dnem otok pomaloučku odezníval. Díky bohu jsem velení nemusela převzít. S mým orientačním smyslem bychom skončili nejspíše někde v Tramtárii.

V dáli na nás laškovně vykukuje Královecký Špičák. Opět zažíváme krásno v duši a příroda vůkol, nám silně připomíná náhorní plošiny před Albrechticemi. Na louce kvete spousta kytiček. Udivuje mě, že mají vůbec sílu v sychravém počasí předvést svou barevnou něhu.

Fialkový krasavec chrastavec, žlutavý hadí mord, odkvétající růžový jetelíček. Nechybí ani častý žlutý pryskyřník a růžový klinopád. Nejvíc nás berou u srdíčka něžné fialové zvonky sklánící své hlavičky pod dešťovými krůpějemi. Na chvíli staneme před Křížem zvoníka Röhrichta, jenž nechal postavit samotný majitel hospodářství a domku se zvoničkou, pan Röhricht. Zvuk zvonu byl svého času prý slyšet až na Sněžných domkách. Scházíme zeleným údolíčkem a pohledem se loučíme s malebnými rýchorskými chaloupkami.

Sláva, Žacléř! Zmrzlé prsty ťuknou na cílovou fotku. Nabaluji na sebe, co se dá, zuby mi cvakají, ale postupně se zahřívám jak tělesně, tak duševně. Posledních 28 kilometrů etapy jsme šli v dešti v pláštěnkách. Jsme šťastní, že jsme došli a nenechali se přemluvit počasím. Nasedáme na bus a za pouhých 7 hodin už odemykáme dveře našeho domečku, abychom příští den začali plánovat další etapu. Tak jsme nadšení Stezkou.

Zdroje: webové stránky Stezka Českem a Luční Bouda