5 dnů na Stezce Českem v dešti a mlze: přechod Beskyd z Gírové až na Čantoryji

Z chaty Skalka odcházíme do deště. Dvanáct stupňů, mlha a šum kapek. Oblékáme nepromoky šusťáky a odíváme i batohy. Pláštěnky přendaváme do vrchní kapsy batohu pro rychlou „evakuaci“ v případě průtrže mračen. Při této příležitosti zjišťuji, že jsem doma přibalila pláštěnku navíc. Lepší dvě než žádná.

Oči přilepené k zemi, přecházíme přes kluzké kameny a kořeny. Občas zvednu oči z pod kapuce. Pokud můžeme, obcházíme blátivou cestu lesem, kde jdeme po jehličí, které nabízí alespoň iluzi bezpečnější cesty. Jakmile se ponořím do sebe, hned mi podklouznou nohy. Takže veškerá inspirace, která přichází, musí pryč a soustřeďuji se na cestu.

První zastávka, první lehce zamlžená panoramata. Déšť na chvíli ustává, aby se po pár minutách nad námi zase přehnal. Pozoruji průzračné dešťové kapičky, drobounké perličky, ulpívající na konci smrkových větviček. Idylku však brzy vystřídal prozaičtější, ač naprosto nepochopitelný nález: opuštěné, zahozené? turistické boty Columbia pečlivě uložené v červené igelitce. Záhadu necháváme za sebou.

Přicházíme k rozcestníku Zuzana 637 m n. m. Mezi břízkami a smrčky scházíme po červené okolo zahrádek. Mosty u Jablunkova na dohled. Pokračujeme úzkým rigolem dolů. Opět nás doprovázejí kořeny a křupající kamínky. Vtipným rozptýlením je rozcestník domácích s nápisy:

Dolu — Nahoru

K nim — Ke mně

Procházíme ospalými Mosty u Jablunkova, obcí v Jablunkovském průsmyku. Pán se usmívá a zdraví nás, zjevně tu jsou na turisty zvyklí. Hospůdku na kolejích míjíme a zároveň zjišťujeme, že jsme měli odbočit už dříve. Kousek se vracíme.

Míjíme restaurace, kavárnu, ale naším odpočinkovým cílem je pro tentokrát chata Gírová. Kolem nás frčí auta a před hotelem Beskyd (nefunkčním) odbočujeme doprava přes mostek vedoucím nad horským potokem Ošetnicí, nejvýznamnějším přítokem řeky Lomné. Rychlost snižujeme podle značky na 30 km. Poprvé nás na Stezce Českem překvapuje dopravní značka Sněhové řetězy.

A už mašírujeme po rozlehlé louce vzhůru do kopce. Pěkně se to zvedá! Vesničku necháváme za sebou.

Manžel je taková moje rosnička. Podívá se za sebe: „Je úplně černo, tamhle se už něco chystá. Do 10 minut je to tady.“ Vytahujeme z pod opláštěnkovaných batohů pro jistotu deštníky. A jak řekl, stalo se. Slušná průtrž mračen. Potoky vody se valí po rozblácené cestě dolů, cachtáme místy ve vodě, nejde se tomu vyhnout.

Za deště okukujeme horskou chatu Studeničné 712 m n. m., jejíž okolí nabízí zamlžené výhledy na Kysucké Beskydy. Nicméně se rozhodujeme, že zůstaneme věrní Gírové. Pokračujeme hřebenovkou dál, abychom se přesvědčili, že jsme dobře udělali.

Chata Gírová dýchá úžasnou atmosférou. Máme pocit, že nás přivítalo teplo domova. Oheň v krbu sálá, obsluha se usmívá. Je nám tu dobře. Chata si zachovala své kouzlo a atmosféru starých časů, do kterých se okamžitě ponořuji.

Mám pocit, jako bych to už někdy zažila. Kouzlo dřevěné chalupy, teplo, úsměv, vlídnost, hlava rodiny. To vše se prolnulo snad v jedné vteřině a duše se ponořila do blaha až po okraj. A vůbec se mi z té blaženosti nechce zpátky.

Mimochodem i náš FB kamarád Pavel nás upozorňoval na krásy Gírové. Hlavně na výhledy k nezaplacení a pivo taky dobré! A dodal: „Ještě za dvacet let mi budete zapalovat svíčku v den, kdy budete usínat na Gírové. Pokud tam nechytíte bouřku. Ovšem v tom případě taky…“

Pavle, na Gírovou se rádi vrátíme. A to proto, že se zachytila drápkem v srdíčku a také proto, že výhledy šetřila. Mlha, nic než mlha. Ale zastavení na chatě nám ty krásy vynahradilo a naladilo nás v budoucnu na návrat. Pokud milujete rodinnou pohodu, pak tuto chatu nemůžete minout.

Po první světové válce se o výstavbu útulny zasloužil Klub českých turistů z Karviné v čele se svým členem Dr. Leopoldem Dorazilem.

Chata v průběhu let měnila své majitele, až ji v roce 2022 zakoupila rodina Malyjurkova, která se o ni s láskou a pokorou stará. Tohle místo si to totiž zaslouží.

A nejsou to jen noclehy ale i láskou dýchající hudba.

Zde je krátká ukázka hudebního večera na Gírové. Nalaďte se spolu s námi.

S Gírovou se loučíme a vracíme se znovu do deště.

Přicházíme k rozcestníku Komorovský Gruň osada 650 m n. m., nacházející se v Jablunkovském mezihoří.

Zelená turistická nás přivádí k dřevěné zvoničce nad osadou. Zaklinkáme si a vysíláme přání šťastného putování.

Ubíráme se po silničce vedoucí mezi rozlehlými lukami a pastvinami. Napravo se v klídku pasou kravičky, které nám vůbec nevěnují pozornost. A proč taky? Mlha se zvedá.

Obcházíme obrovské kaluže přes cestu. Při krajích luk oči zachytávají poslední záchvěvy kytiček — chrpa, jetelíček, bílý bedrník, růžovka netýkavka. Co by dup jsme na rozcestníku lesních cest Na Dílku s turistickým přístřeškem a ohništěm. Tuláky určitě potěší široké lavice akorát tak na karimatku. A možná i ochranitelský kříž zavěšený na stěně.

Přijdeme k rozcestníku, automaticky vytahujeme mobily a naráz fotíme. Z jedné strany, z druhé strany a šup pokračujeme dál, abychom po pár krocích opět vytáhli mobily a fotili o 106. Musí to leckdy vypadat legračně. Nicméně manžel dokládá fotografie do článku a já pak zase podle rozcestníků řídím chronologicky psaní.

Přicházíme k jedné z nově postavených krásných útulen - útulna Bukovec s nádherným výhledem do modravých dálek. Lepší místo pro ni nemohli najít! V přízemí je stůl s lavicemi a v podkroví pod sedlovou střechou místo minimálně pro čtyři nocležníky. Luxusní útulna. Živě si dovedu představit fantastická ranní panoramata.

Blížíme se k obydlené oblasti se zvědavými pasoucími se kozami. Pátravě natahují tlamu směrem k nám. Když z nás nic nevypadne, otočí se a nerušeně se pasou dál. Usmíváme se a zvedáme pohled nad ně.

Před námi se rozprostírají, ač stále zamlžené, obrovské kopce poseté chaloupkami vypadajícími jako kostičky na hraní. Oddělené po celé šířce hor pásem vysokých štíhlých smrků.

Mlha se vypařuje a jemně přelévá, stoupá nahoru k oblakům. Jako když plynou duše. Duše Beskyd, duše zvířat, duše lidí. A nakonec se všichni, tam nahoře v nebesích, setkají.

Panoramata se otevírají, jako když rozevřete náruč. Nebe připláclo na krajinu šedivou čepici. I když jsou mračna šedivá, nic to nemění na tom, že je tu nádherně.

Po obou stranách se pasou spokojené kravičky. No, i když občas nás některá zaměří a pohupuje ocasem.

Nebe hraje všemi barvami, ale kdybychom si zahráli Čáp ztratil čepičku, jakou měla barvičku? a řekli byste modrou, tak prohrajeme. Sluníčko se schovalo, na nebi prosvítá bílá, zakouřená šedá až do černa.

Ale překvapující výhledy nám vše vynahrazují. Cítíme příjemnou energii, která v nás rezonuje. Krásno plyne už od chaty Gírová. Jako by mě ta chata vcucla. Cítila jsem tam něco zvláštně pozitivního.

Za kempou 600 m n. m. Odsud se nám otevírají první výhledy na hraniční vrch Kyčera 989 m n. m. a další zalesněné kopce. Kravičky střídají chundelaté ovečky. Přeháňka se krátce přehnala nad krajinou a před námi se rozevřelo barevné Polsko. Pěšina se sedmi informačními tabulemi naučné stezky vede přes louku, vyšlapaný chodníček kopíruje okraj lesa při státní hranici a dovádí nás k potoku Oleška.

A jsme tu — Bukovec, nejvýchodnější bod České republiky! Odpočívadlo, spousta václavek a nedobytné razítko Stezky Českem. Já to vzdala. Ne tak manžel.

Po chvíli lomcování se nakonec zadaří a slavnostně mi podává razítko. Vlepím otisk do Stezkařského deníku, mlsneme tyčku, fotíme se, plácneme si na zdar ukončení etapy a za stálého deště opouštíme východ.

Bohužel jsme netušili, že si tu můžeme prohlédnout hraniční kámen Těšínského knížectví, zašlapaný naležato do lesní půdy. Pročež posíláme info dál.

Přecházíme most z klád a v Bukovci zapádlujeme pod přístřešek. Krutě se rozpršelo. Naštěstí prudká přeháňka asi po deseti minutách ustává a my v lehkém deštíku pokračujeme dál. Z hlavní odbočujeme a u památného jilmu se na nás zdálky usmívá rolník, goral a bývalý starosta Adam Ćmiel, místními nazývaný Ujec od Waleczka.

Jilm, označovaný Bukovecký hraničář či Bukowiecki starzik, se v roce 2017 stal finalistou celostátní ankety Strom roku. Tehdy se jednalo o největší jilm horský na světě. Odborníci jeho stáří odhadují na více než 360 let. V roce 2023 ho silně poškodila vichřice, a tak dostal svého ochránce. A lepšího si opravdu nemohl přát.

Podívejte se, jak došlo k tomu, že se Adam Ćmiel objevil u památného jilmu:

Šlapeme po kamenité mokré cestě do kopečka. Konečně sundáváme pláštěnky. Krajina se vybarvuje. Ponořím se do ticha, klidu a míru a v tom mě probral ostrý hvizd: „Taťánko, DOLEVA!“ Tak jo, vracím se.

Lesními klikaticemi přicházíme na asfaltku. A teď přišel, zlobte se anebo ne, brutál. Po beskydských kopcích 4500 m stoupání/4300 m klesání, mi stoupání na Bahenec dalo sakra zabrat. Zpočátku se kochám okolní přírodou a zvláštními šedými kravičkami. Jenže po dalších kilometrech neustálého stoupání už toho začínám mít plný kecky.

Manžel pak přiznal, že už přemýšlel, když mě pozoroval, jak ubytování na Stožku odpískáme a ubytujeme se někde cestou. Jenže nebylo kde. K mé cti budiž řečeno, že jsem ani necekla, i když pořád funěla. Není divu, když jdeme z Hostašovic pátý den a máme za sebou 7 vrcholů Véřovických vrchů s Velký Javorníkem 918, Radhošť 1129, Čertův mlýn 1205, Smrk 1150, Lysou horu 1324, Velký Polom 1067 a teď třešinku na dortu Bahenec, potažmo Krkavici 960. A mezitím samozřejmě neustálá klesání a tím pádem další stoupání.

Únava se propisuje do těla. Přijde mi to snad horší než na Lysou. Dlouhé táhlé nekonečné stoupání. Asfaltka končí, vcházíme do lesa, žádná rovinka a pořád do kopce. Konečně přicházíme na úzkou cestičku, která vede alespoň mírně dolů.

Následujeme hranici. Hraniční mezníky napravo, nalevo Krkavice 960 m n. m. a cedule Stožek 10 minut. Radostí si snad z posledních sil i povyskočím. Na Stožek přicházíme před 18. hodinou. Svalím batoh ze zad a domlouváme večeři. Ubytování máme zajištěné. Ne email, ne telefon. Vše fungovalo pouze přes sms. Platba kartou ano.

Slečna spustí polsky, zpočátku se neorientuji. A tak ukazuji rukou do pusy: „Ham, ham!“ — jako že chceme jídlo. Slečna šla smíchy do kolen, ale rozuměla. Konečně máme na stole teplou večeři a zapíjíme ji pivkem. Porce hodně slušná a jídlo výtečné.

Šťastná a najezená mířím na pokoj se sprchou a sociálním zázemím. Skvělé! Tak to mám ráda. Hupsnu pod sprchu a poté přijde na řadu manžel. Najednou zaslechnu volání. Nakouknu do koupelny. Manžel ve sprchovém koutu, v ruce drží sprchu a volá do ní jako do mikrofonu:

„Pošlete vodu, pošlete vodu!“

Tak teď jsem šla smíchy do kolen zase já. Voda netekla! Naštěstí se nestačil namydlit. A voda netekla ani ráno. Ještě že jsem objednala pokoj se sprchou 😁

No nic, umyvadélko to spravilo. Obsluha se divila, ale to bylo asi tak všechno.

Probudila jsem se právě včas, abych zachytila nádherné ráno. Všechny útrapy předešlého dne jsou rázem zapomenuty. Odcházíme ze Stožku. Mimochodem pokoj se suchou sprchou měl číslo 8. Manželovo šťastné číslo. No nevím, jestli číslo nevymění za šťastnější a mokřejší.

Svítí sluníčko, fučí studený vítr. Na Čantoryji to máme něco přes 10 kilometrů.

Navigace nás vede po zelené a my jdeme po červené. To se tak někdy povede. Opět kopírujeme hranici s výhledy snad až na Roháče. Vnořujeme se do lesíku. A po vynoření objevujeme Kámen s předpovědí počasí. Tak jako bývá u nás barometr s provázkem (např. když provázek není, jste v Čechách, když provázek stojí — mrzne…), tak tady mají kámen.

- Když je mokrý, prší

- Když je bílý, padá sníh

- Když není vidět, je mlha

- Když tu není, je vítr

Dosahujeme vrcholu hory Cieślar, na který upozorňuje kamenný obelisk s údajem 922 m n. m. Název hory je odvozen od příjmení, a právě od roku 2012 je na vrcholu organizován oblíbený sjezd Cieślarů — osob stejného příjmení. Z vrcholu se nabízí takřka kruhový rozhled na Slezské Beskydy a jižní část Moravskoslezských Beskyd.

Přicházíme k nádherné restauraci Lepiarzówka vyjímající se na malebném úbočí Soszowa Wielkiego s úžasným posezením i výhledy, bohatě rozkvetlými muškáty, lehátky, houpačkou. Sešlo se nás tu více mlsných jazýčků, ale bohužel v pondělí mají zavřeno. Pokračujeme dál přes bike park Soszów. Sněhová děla odpočívají, ale nikoliv příjemné občerstvení. Poláci si potrpí na krásné vyšperkované roubenky. Posedíme, pokocháme se, pohoupeme, osvěžíme kafíčkem.

„Dnešní den si už opravdu užíváme.“

Nakonec jsme se domluvili, že nebudeme spěchat na vlak a z cesty rezervujeme ubytování. Hlásíme jen jednu noc a tím, že jdeme Stezku Českem, paní majitelka nabízí slušnou slevu.

Je příjemný den a jsme doslova zavaleni krásnými panoramaty a snad krajem laviček. I třeba mezi stromy je posazená kláda coby přírodní lavička. Další milé překvapení — hraniční patník s iniciály TK připomínají mé iniciály za svobodna. Ale znamenat budou nejspíše Teschner Kreis — tehdejší okres Těšín.

Zhoupeme se do Beskydského sedla 680 m n. m. a na dalším rozcestníku louskáme: Czantoria Wielka 55 minut a opět scházíme z kopečka dolů. Takže počítáme s tím, že si to zase holt ke konci vyšlápneme nahoru. A tak míříme do kopce po široké, kameny vystlané, cestě.

Během vteřiny se změnilo počasí. Vítr fičí, prší, zima, oblékáme bundy, muž nasazuje nohavice, já si je zapínám. Vytahuji i mikinu. U bufetu se zahříváme: „Není ruma, není šturma!“ Ťukneme si a objednáváme frytki (jinak hranolkům už snad neřeknu).

Dává se do mě zima, prsty mrznou, rumík moc nepomohl. I když se počasí zbláznilo a je šeredně, kupuji lístky na rozhlednu. Manžel se diví, ale nedám si to vzít:

„Když už jsme tady, musíme nahoru!“

Přesto umlouváme paní, že si ještě připlatíme za výhledy. Směje se:

„Ještě něco uvidíte. I bez příplatku!“ Klepu se zimou, ale vykročíme na rozhlednu.

Připadá mi to jako pohádka v přímém přenosu. Jako když mávnete kouzelným proutkem. Vítr sice fučí, ale už v mezipatře se zastavuji a kochám se. Ty náš FB příteli Pavlíku, děkujeme ti za skvělé doporučení. Měl jsi pravdu. Čantoryja je mrcha kopec, avšak rozhled přepychový.

Jestli tu někdy nějaká mlha byla, tak je fuč. Snad ani nevěříme vlastním očím, které mimoděk objevují fantastická panoramata s překrásnými výhledy kol kolem. Zahledím se do Čech a přicházejí mi na mysl slova Rudolfa Hrušínského, coby doktora z filmu Vesničko má středisková. Vzpomínáte si? Jak jede autem, jeho psí kamarád Kárl von Banhof vedle něho:

Další mezipatro na Čantoryji a mě se chce úplně regulérně brečet. To vám je taková nádhera! Pod námi vysoké smrky a za nimi se táhne pruh božské úchvatné zahrádky.

Stojíme na rozhledně Čantoryji. Vítr sviští, mlha zvedá oponu a krajina se odkrývá jako úchvatný přírodní obraz. Pět dnů, stovky výškových metrů, stovky kroků v dešti – a přesto se nechce dolů. Každý kopec, každý výšlap měl svůj smysl. Gírová zahřála, Bahenec zocelil, Čantoryje dojímá.

Všechno, co bylo těžké, se rozplývá ve chvíli, kdy se díváme do dálky – do krajiny, která není jen na mapě ale i v nás. V Beskydech se neputuje jen po horách. Zamířili jsme k sobě.

Mapy útulen: https://mapy.com/cs/turisticka?moje-mapy&cat=mista-trasy&mid=67936100ff8fdfb3e60805f3&x=15.6661925&y=49.7913935&z=7

Zdroje:

webové stránky Stezka Českem

https://lesycr.cz/

https://deskal.cz/adam-ujec-od-waleczka-cmiel

https://www.stromroku.cz/finaliste/2017

https://ehutnik.cz/zpravy/girova-ozila-rekonstrukci-koncerty-i-domaci-kuchyni