Pohádkové Lužické hory: Krása, kterou zastínil nečekaný konflikt

Naše putování začíná v Novém Boru, odkud se vydáváme k Arnultovicím. Zde opouštíme hlavní cestu a stáčíme se vpravo na klidnou asfaltovou silničku. Vede nás okolo pěkné cihlové kaple s věžičkou postavenou v roce 1909. 

A pokračujeme dál, až dorazíme k rozcestí Pod Zaječím vrchem. Mimochodem při naší cestě budeme obklopeni zvířátky. Nyní nás doprovázejí zajíci, posléze se přidají myši. Odbočujeme po lesní cestě po zelené na Jedličnou. Skrze suchou trávu se prodírají žluté hlavičky vytrvalého mokromilného mokrýše. Nikoho nepotkáváme a přicházíme na vrch Jedličná, jenž se nachází ve výšce 570 m.n.m.

Po zhruba 200 metrech však odbočujeme vpravo na starou tzv. Kočárovku, lesní cestu, která nás zavede hlouběji do bukových lesů. Vítají nás zde náruče bílého devětsilu, jenž se využívá v lidovém léčitelství. I když je to planě kvetoucí rostlinka, Maria Treben, známá léčitelka, ji zařadila mezi své oblíbence.

Jen některým lidem nemusí devětsil zrovna vonět, protože má výrazný pach. A to takový, že i zvířátka se mu raději vyhnou. My ho však uvítali, protože vidíme lány bílých květů, které hladí duši.

Mladé neolistěné bučiny se nestydí a předvádí nám svou hustou nahou krásu. Jeden vedle druhého nádherně lemují klidnou cestu orámovanou spadaným listím.

Sem tam se nad cestou klenou smrkové větve a my si připadáme jako bychom vcházeli opět na jeviště plné přírodních krás. Opona letí vzhůru a s očima dokořán pozorujeme okolní krajinu, která nás doprovází. Vnímáme líbezně modravou oblohu, jež probleskuje za stromy. Přicházíme na rozcestník Řachvaj, kde se chytáme žluté a sestupujeme do osady stejného jména. Mám pocit, jako bych se ocitla v dobách trampů a jejich osad.

Vítá nás dřevěný turistníček, ručně vyřezávaná cedule, kterou tu zřejmě umístili sami osadníci. O kousek dál nás zaujala další dřevěná tabule s informací o indiánské stezce. A pak ještě jedna s nápisem Údolí myšího řevu. Zajímavý název. S úsměvem si představujeme, že zde řádilo dost koček, když tu vlaje pomyslně už jen ten řev. Při cestě objevujeme kouzelné pohádkové místo. Rybník Lapáček.

Opět tu stojí krásně vyřezávaný dřevěný rozcestník. Bohužel posedět u rybníku nemůžeme, protože je na soukromém pozemku. Je nám to sice líto, ale respektujeme soukromí. Jen si ho vyfotíme, chvíli se kocháme a opouštíme ho.

Nalevo od nás se rozprostírají malebné svahy s ojedinělými solitéry vzrostlých smrků. Tento pohled nám připomíná putování na Stezce Českem, kdy jsme navštívili Krušné hory. Jen ty smrčky jsou tady, zdá se, vyšší. Blaho se stěhuje do naší duše.

Kráčíme volně, rozhlížíme se a děkujeme, že jsme zdraví a můžeme jít. A poznávat krásy naší vlasti, byť jen pár kilometrů od domova. Mnohdy lidé cestují na druhý konec světa, a přitom třeba ani nevědí, jaké krásy mají za humny. Ale nic proti ničemu. Každý svého štěstí strůjcem.

Srdce potěšila, ale věnování vyryté na opěradle nás trochu rozesmutnilo: „Památce naší milované Evičce.“ Vedle lavičky je zavěšené velké vyřezávané srdce, na kterém se už podepsal zub času. Ovšem vzpomínka je to velmi silná.

Přicházíme k další osadě s chatkami bez plotů a milým názvem „Na Paloučku“. Po pár krocích na rozcestí nečekaně spatříme dřevěnou sloupcovou zvoničku. S do dřeva vyřezanou bustou muže. A objevujeme krásný příběh mladého muže, který tuto zvoničku věnoval památce svého dědečka Luby.

„Byl to spontánní nápad vedený touhou dědečkovi poděkovat za to, že tu pro nás byl. Dědeček miloval zdejší lesy, rybníky a přírodu. Kytlice se tak i pro nás všechny stala důležitá,“ svěřil se vnuk, Tomáš Horáček. Autorem přenádherného díla prodchnutého láskou je řezbář Jiří Nekola z Březnice u Příbrami. Na výrobu měl pouhých 10 dnů! A zhostil se svého úkolu opravdu se ctí. Jen litinový zvon se nám už nepodařilo rozhoupat. Přesto děkujeme za krásné zastavení.

A tou je údolí u Habaděje. Jak jinak než s opět podmanivou ve dřevě vyvedenou cedulí. Odbočujeme doleva do lesa a přecházíme po dřevěné lávce přes šumící potůček. Stále míříme po žluté a procházíme skrz mýtinu, kterých jsme míjeli několik. Vedle cesty na nás vykukuje bílá něžná sasanka. Průzračný bubláček se rozšiřuje a vlévá se do většího rybníka. Nacházíme se v dalším krásném koutu naší země. Falknov a na mapě označení: Lesní rybník. My ho známe coby lesní koupaliště s menší písčitou pláží, jež je v obležení zeleně. Hlídá ho nosatý vodník sedící na klandru.

Uklidňující zvuk zurčícího potůčku a ptačího cvrlikání tvoří kouzelnou neopakovatelnou kulisu. Všímáme si odtoku z koupaliště, kdy propustí voda vytéká dolů, odtok zavlažuje les a koloběh života pokračuje. Okolo břehů vyvstávají ve své bílé kráse vzrostlé břízy a vysoké smrky. Je tu i občerstvovna, která je v provozu zřejmě jen o sezóně. Máme za sebou cca 10 kilometrů a jsme asi v polovině našeho putování.

Jsme ve Falknově a míříme do Kytlice k cíli naší dnešní cesty. Znovu se potkáváme s potůčkem, který vytékal z ukrytého koupaliště. Přecházíme malý mostek, asfaltka se rozšiřuje. Cestu lemují krásné staré roubené podstávkové chaloupky. Ty milujeme. Jedna hezčí než druhá. Kytlice se rozkládají uprostřed zeleně v Chráněné krajinné oblasti Lužické hory.

Vesnička se stala v poválečném období místem útočiště mnoha pražských umělců. Dnes na kytlickém hřbitově můžete položit květinu ke hrobu herce Miroslava Horníčka a jeho rodiny. Chalupu tu má také oblíbená zpěvačka Petra Černocká. Mimochodem Kytlice si našli i filmaři. Natáčel se tu film „Táto, sežeň štěně!“ s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli. Ve filmu se objevují skoro celé idylické Kytlice. Které lákají i dnes svým půvabem.

Bohužel kavárnička lákající pojmenováním „Jako doma“, na kterou upozorňuje informační cedule, je v tuto dobu zavřená. Ale hned naproti nás vítá Hostinec Kytlice s bohatou nabídkou občerstvení. Dopřejeme si borůvkové knedlíky s tvarohovou posypkou a čaj na zahřátí. Dobijeme pro jistotu elektroniku a pelášíme dál. Zatahuje se, předpověď počasí slibuje déšť a opravdu spadne pár kapek. Zatím to docela jde.

Podél cesty, vpravo od nás, se po chvíli objevuje pozdně barokní kostel sv. Antonína Paduánského. U kostelní zdi jsou náhrobky rodiny Kittelů a náhrobek jednoho ze zakladatelů, Jana Josefa Kittela, pochází z roku 1788. Na louce pod kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého z druhé poloviny 18. století. Mimochodem stopy rodiny Kittelů jsme objevili později i v Polevsku v souvislosti se stavbou kostela Nejsvětější Trojice.

Po levé straně zurčí meandrující potůček, na který shlížíme ze silnice. Napravo v pískovcové stěně, jež lemuje silnici, se schovává pískovcový sklípek. Naši předkové nenechali nic náhodě a využili vše, co jim příroda nabízela. Pískovcová stěna, která tu zůstala patrně z doby, kdy kutali cestu, je prorostlá lískami, osikami, habry, možná vykoukne i javor. Nad hlavami nám přeletěla sojka.

Konečně přicházíme k očekávanému cíli dnešní cesty. Na jižním okraji Kytlic u silnice do Polevska se na louce rozprostírá v nadmořské výšce 520 m.n.m. o rozloze téměř jednoho hektaru: Chráněné naleziště šafránu jarního. Šafrán zde byl vysazen na počátku 20. století. Dočítáme se, že původním domovem jsou rakouské Alpy. Vítají nás něžní poslové jara a je jich tu skutečně plná louka. Snoubí se tu nakrásně i s pětilistou něžnou prvosenkou. Bez lidské péče to ovšem nejde, stejně jako na šafránové louce na Slunečné, kterou jsme navštívili před nedávnem. Pročež aby šafránové louky kvetly, musejí je lidé klasicky kosit.

Prohlížíme si štíhlé květy s čárkovitě kopinatými listy a chceme si je vyfotit. Zároveň předat jarní něhu i vám, čtenářům. V tom z domečku na vršku louky vychází mladá žena a zlostně nás z louky vykazuje, že se jedná o soukromý pozemek. Omlouváme se a respektujeme její přání. Bohužel ne vždy je jasné, kde končí veřejné prostranství a začíná soukromí. Možná by zde mohla být umístěna cedule s upozorněním, aby se podobným situacím předešlo? I přes toto nepříjemné nedorozumění odcházíme s úžasem nad krásou šafránové louky. Je to místo, jež stojí za návštěvu, avšak s respektem k soukromí místních.

Vycházíme z Kytlice a před Polevskem se zastavujeme u pomníčku herce Tomáše Holého. V roce 1990 v jedné ze zatáček u Polevska tragicky zahynul. Bylo mu 22 let. Filmy s Tomášem miluji, ten jeho šibalský úsměv, smějící se oči, hlášky. Na filmovém festivalu v Monte Carlu v roce 1979 ho porota dokonce nazvala nejlepším dětským hercem od dob Shirley Temple Blackové. Kdykoliv jdu okolo pomníčku, hoří tu svíčka. Lidé nezapomínají.

Vesnička se nachází v jižní části Lužických hor severně od Nového Boru. Leží v kopcovitém terénu uprostřed hor a lesů. První zmínky o obci se datují do 15. století. První odbočkou doprava zamíříme ke kostelu Nejsvětější Trojice, jenž stojí na návrší a je na něj pěkný pohled. O stavbu se zasloužil stavitel italského původu Petr Paul Columbani v letech 1716-1718. Peníze na stavbu poskytla sklářská rodina Kittelových. Ostatně Polevsko proslulo sklářstvím již v 16. století, kdy sem přišli skláři Oppitzové z Bavorska, kteří v roce 1683 získali cechovní sklářská privilegia.

Je odtud i nádherný výhled na dominantu Nového Boru - horu Klíč, která je čtvrtou nejvyšší horou Lužických hor.

Na konci Polevska míjíme sklářskou huť Ave Clara. Huť Klára byla založena v roce 1907. A právě i Klára byla jedním z účastníků světově proslulé IGS v Novém Boru (International Glass Symposium). Do nedalekého Nového Boru se jednou za 3 roky sjíždí výtvarníci a designéři z celého světa. S místními sklárnami a školami ve spolupráci se špičkovými českými skláři vytvářejí až neuvěřitelná umělecká díla, která vám vezmou dech.

Na krátký záznam z jubilejního XV. ročníku IGS, kterého se zúčastnila také Ave Clara, se můžete podívat zde. Návrháři, skláři, užaslí diváci, umělci, neskutečné oko kamery s vnímavou hudbou. To vše skloubené v nádherný vhled na sklářské sympozium je pohlazením po duši.

Dnešní výlet nás zavedl do nádherných míst, dokonce v blízkosti našeho domova. Byl plný krásných zážitků a objevů. I přes nečekané setkání na šafránové louce nám v srdci zůstaly především vzpomínky na malebné osady, rozkvetlou přírodu a tichou krásu Lužických hor. Věříme, že i vy se necháte okouzlit tímto líbezným krajem a vydáte se na své vlastní toulky. Anebo se zase příště projděte s námi. Bude nám velkou ctí a radostí.

Zdroje:

http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=obarnuc

https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/178679/kytlice-na-decinsku-u-lesa-vyrostla-tajemna-zvonice.html

https://www.hrady.cz/kostel-sv-antonina-paduanskeho-kytlice/texty?tid=18892&pos=1000

https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-antonina-paduanskeho-s-nahrobniky-15639976