Stezka Českem nás dostala do kolen. Jde to, ale dře to

Nad Božím darem potkáváme tři Stezkaře z Velkých Bílovic. Pojmenovali jsme si je „Bratři v triku“, jen se na ně podívejte. Říkají si Bílovští psi - Jarek, Ivo a Radek a končí svůj trek na Božím Daru. Zastavili jsme se spolu na kus řeči a ptám se, zda si je mohu vyfotit. Kluci se s úsměvem vyprsí a ukazují hrdě svá trika. Následně si popřejeme pevnou botu a rozloučíme se.

Dosahujeme nejvyššího bodu druhé etapy 1 244 m. nad m. Jde o nejvyšší vrchol Krušných hor a prý o čtvrtou nejprominentnější českou horu. Můžeme potvrdit. Na Klínovci to žije, hlavně lanovka, již okupují nadšenci flow trail. Restaurace je bohužel už roky zavřená. Ale občerstvení jsme našli u lanovky a přišlo k chuti. S výškou stoupají i ceny. Nechť, hlavně, že je kde spočinout.

Šli jsme prošlapanou cestičkou po louce. Sluneční paprsky se nás jemně dotýkaly, jakoby nás připravovaly na nový úžasný zážitek. Zároveň jsme byli obdařeni nádhernými výhledy na Klínovec a Oberwiesenthal. Až jsme narazili na polní cestu, jež nás zavedla na místo, kde na nás dýchl genius loci. Zaniklá obec Königsmühle (Králův mlýn) v Krušných horách. Ruiny, které zbyly z domů sudetských Němců, jež museli po válce opustit, jakoby vyprávěly svůj smutný příběh. Potulovali jsem se zaniklou vesnicí, která byla vymazána z mapy a snad i cítili život, jenž tu před léty pulsoval.

V jednom polorozbořeném domě jsme míjeli a chceme věřit, pravnuky bývalých obyvatelů domu. Vyklízeli ruiny. Zaslechli jsme němčinu a bylo zřejmé, že odkaz jejich předků jim není lhostejný. Celá zaniklá obec, pohled na dřevěného anděla, kříž vztyčený na polní cestě, pozůstatky kamenných domů skrze které svou cestu našly štíhlé břízky, to vše na nás působilo tajemně až bolestně. Mystický zážitek nás doslova dostal na kolena. Jakoby nám přes duši přelétl temný stín tajemna a smutku.

Na jedenáctém kilometru trasy objevujeme bývalou vápenku. Jakoby ji vyčarovala kouzelná víla, najednou stojí před námi v celé své kráse. Kamenná stavba z první poloviny 19. století v lese mezi Hájem u Loučné a Kovářskou nás nadchla natolik, že jsme úplně zapomněli na lesní bar, jenž by tam měl být. Zamrzelo nás to, rádi bychom místní nadšence podpořili. Co naplat.

Dočítáme se, že původní torzo vápenky bylo částečně staticky zajištěno, dozděny byly klenby, oblouky a pro zájemce jsou k dispozici komentované prohlídky. My měli bohužel jen možnost nakouknout, kam nám krasavice dovolila. Kocháme se pohledem na ni, pohladíme její kamenné zdi, které hodně pamatují a putujeme dál. Dnešek je skutečně výživný. Jsme plní dojmů.

Asfaltku lemují lesy, které nás probouzejí k životu a dobíjejí svou životodárnou energií. Ne nadarmo se říká, že zelená harmonizuje mysl. A zároveň napomáhá k regeneraci těla. Mimochodem zjišťuji, že čím déle trvá naše putování, tím více se zklidňuji. Asi na mě působí síla zelené přírody, ticho a čas na rozjímání. Nikam nespěcháme, povídáme si, nebo jen tak spolu mlčíme. A je to tak pěkné.

Slunce praží, ale hlavně, že neprší. Šlapeme dál. Přicházíme nad vodní nádrž Přísečnici. Nejraději bychom do ní skočili, ale vítá nás cedule se zákazem vstupu. Valíme dál po frekventované rozpálené asfaltce. Začíná se mračit, stmívá se, chci zamluvit ubytování ve vzdáleném Výsluní. Bohužel vyšuměl signál. S tímto nešvarem se potýkáme dost často.

Odbočujeme z asfaltky směrem na Farský les. Rádi opouštíme silnici, i když víme, že míříme do pustiny bez lidí. Chýlí se k večeru, jsme odkázáni na vlastní zásoby a docházela nám voda. Původně jsme plánovali dojít k turistickému přístřešku, kde itinerář odkazoval po 200 metrech na pramen. Ale po 32 kilometrech se smiřuji s tím, že tam nedojdeme a nejspíš si usteleme v lese.

A ejhle! Zahlédli jsme mezi stromy dřevěnou stavbu. Zvědavě se k ní přibližujeme a objevujeme velký seník s přístřeškem. Takže jsme si ustlali na seně. Ani za mlada jsem v seníku nespala! Mimochodem byl úplněk, tudíž nás neobestřela noc a bylo pěkně vidět. Naštěstí hůř slyším i vidím, což bylo pro tentokrát mé štěstí.

Ulehli jsme a najednou se muž vztyčil jako surikata a dívá se vlevo, vpravo, koukne pod seník. Já hned vylítla taky se slovy: „Co je, co se děje??“ Muž jen pokýval hlavou: „To nic,“ s pohledem upřeným pod seník, „to jsou jenom myši.“ Surikatu zopakoval během večera ještě asi třikrát a já třikrát vylítla. Nicméně malé myšky mě uklidnily. Až ráno mi prozradil, že pod seníkem se proháněli tááákovííí potkani a nechtěl mi to říkat. Věděl moc dobře proč. To bych nevylítla jenom ze spacáku, ale rovnou i z lesa!

Po necelém kilometru nacházíme odpočívadlo. Muž vaří polévku, já se vydávám po žluté značce hledat pramen. Asi po 700 metrech přicházím k altánu, odkud zrovna odchází Stezkaři. Než se stačím zeptat, paní už mě směřuje k prameni. Poděkuji a prohodím:

„Štěstí, že jsme sem včera nedorazili, stejně bylo obsazeno.“ Paní se jen usměje: „Ještě tu byl jeden pán, ale už odešel. My bychom vás sem stejně pustili, máme s sebou stan.“ Máme prostě štěstí na lidičky.

V itineráři uvedená restaurace U Soudu nefunguje. Vracíme se k obchodu s potravinami, jenž na nás při cestě vykoukl. A štěstí nám podalo ruku. Přímo vedle obchodu objevujeme nenápadný vchod do restaurace NOMI. Dokonce jsme v ní našli i pamětní knihu Stezka Českem, kterou zavedla empatická majitelka. Se zájmem pročítáme zápisy Stezkařů.

Většinou lají na asfaltovku u vodní nádrže Přísečnice, kterou jsme si také odšlapali. Po příjemné osvěžující zastávce, kdy jsme nabili elektroniku, doplnili tekutiny, naplnili bříška a také nechybělo i popovídání s majitelkou, pokračujeme v putování dál. Mimochodem NOMI z celého srdce doporučujeme A i když byla nově otevřena asi jen 14 dnů, už se snad ocitla i na seznamu v itineráři cesty. Dobré se prostě chválí samo.

Krajina se nám mění před očima. Vystoupáme do kopečka na Zákoutí a hledáme TA Moniku. Opět ten samý problém - nefunguje signál. Ptáme se místních, kteří ji znají, ale museli bychom se vracet. Z kopce a zpátky do kopce? Ani náhodou! Monika se nám pak sice ozvala na Whatsapp, když se signál umoudřil, ale mezitím už jsme byli o kus dál. Tak se alespoň kocháme dechberoucími výhledy nad Zákoutím.

Nacházíme kouzelné místo s půvabnými pohledy do kraje, které nás uchvátily. Nikde nikdo, jen větřík si pohrává s neposečenou trávou, která se ve vlnách prolíná, jakoby nám mávala na cestu. Příroda je mocná čarodějka a neustále nás nabíjí. Pořád se něco děje, stačí jen zavnímat krásu vůkol nás a oddat se jí. Vypínáme mozek, hledíme do dáli a je nám blaze.

Při cestě na nás vykoukne dřevěná otevřená stavba se stoly uvnitř i venku. Samoobslužný bar se nedá minout. Okamžitě shazujeme bágly a hasíme žízeň. Muž si natočil pivo s pěknou čepicí. Já popíjím kofolu a peru se o ni s vosami. Přisedne si k nám i majitel a vypráví o svém počinu. Samotoč má svá pravidla. Sami si natočíte, sami umyjete sklenici, zaplatíte QR kódem nebo do kasičky.

V lednici najdete i polévky ve sklenicích s možností ohřevu v mikrovlnce. Prostě přiletěl anděl, usedl a nabídl své srdce a důvěru poutníkům. Jsme za to vděčni. Odpočinuli jsme si, popadneme bágly a razíme dál. Manželovi ale začíná být ouvej. Postupujeme pomalu vpřed. Je na čase zajistit ubytování. Na spaní venku se muž necítí.

Jsem za to ráda, zvláště, když signál neustále vypadává. Na Lesné na nás čeká překvapení. Káťa z dálky mává plakátem Trail Angel a culí se. V tom z úkrytu vybíhá synovec Jiří s dcerkou Vendulkou. Jejich podpora nás dojala a potěšila. Stejně jako podpora syna Oldíka s přítelkyní Andrejkou, kteří udržují náš dům a zahradu, zatímco putujeme po vlasti české. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak je podpora rodiny úžasná. V neposlední řadě nás pohání vpřed povzbuzování našich známých, kamarádů, kolegyněk a vaše povzbuzující komentáře, rady a tipy. Děkujeme!

Mimochodem neteř nám přinesla občerstvení na cestu. Jak začala postupně věci z igelitky vytahovat a pokládat s proslovem před sebe na stůl, úplně jsem viděla Libora Boučka ze soutěže Máte rádi Česko? Jak vykládá zboží na pult se svým ojedinělým a vtipným komentářem. Káťa jela stejně jako Libor: „Dnes si uděláte hezký večer, pro tebe malé šampíčko, pro Olíka loček whisky, k tomu zakousnete výtečné mandličky,“ atd. A víte, jak nakonec náš hezký večer skončil? O Olíka se pokoušela střídavě zimnice s horečkou. Zalehl a spal až do rána. A já si holt dala to šampíčko na jeho zdraví.

Manželovi ráno stále není dobře. Horečka neustupuje ani s léky, ale nechce to vzdát. O suché housce a čaji šlape dalších 21 kilometrů. Zajišťuji ubytování U Janičky na Klínech. Než dojdeme, spustí se liják. Znovu oblékáme batohy do pláštěnek a vytahujeme deštníky. Pro bundy se nám do báglů nechce sahat. Jenže jsme déšť podcenili. Prší ze všech stran a přicházíme zmáčení. Manželovi je zle, ale ráno prý moudřejší večera.

Ale co to? Někdo klepe na dveře. Ubytovatelka Janička sice léky nemá, ale takový žaludeční likér prý také není k zahození. Ostatně jí ho darovali myslím Stezkaři. Jak je vidět, Stezkaři si pomáhají na každém kilometru. A nabízí manželovi štamprdlátko. Ač jsem lékárničku slušně vybavila, léky na infekt mě fakt nenapadly. Jenže vždycky je něco poprvé.

Píšu to třeba jako návod pro ty, kteří se chystají na Stezku a nemají zkušenosti stejně jako my. Kromě toho nepodceňujte počasí, vytrvalost, únavu, dostatečnou stravu. Nicméně horečka do rána nepovolila, žaludek se také neuklidnil, takže jsme usoudili, že zdraví je přednější. Koneckonců synovec Jiří se s námi nepáral. Říká mi:

„Budete někde v divočině, nebude tam signál, Oldu to klepne a co si pak počneš?!“ Reprodukuji manželovi otázku a přichází lakonická odpověď:

„Lopatku na zahrabání máš.“ Alespoň že manžela nepřechází humor, byť šibeniční.

Do ukončení druhé etapy nám zbývá necelých sto kilometrů. Ale myslím, že na to, že jsme začátečníci a je nám ve dvou 132 let, dosáhli jsme pro tentokrát maxima. Muž navíc s kardiostimulátorem a já s operovaným kolenem. Jsme šťastni, že jsme ušli, co jsme ušli. Sic jsem nesměle navrhla, že bych pokračovala sama, ale to muž rezolutně odmítl. Ostatně by to ode mě nebylo fér. Jsme tým a teď byla řada na mě podpořit manžela. Nicméně Stezku nevzdáváme.

Zdroj: https://www.stezkaceskem.cz/