Tajemné Lužické hory: objevte skryté poklady

Vystupujeme z autobusu v Mařenicích, vesničky ležící v Lužických horách nedaleko Cvikova. Míříme na nedaleký zalesněný vrch, Kalvárii. Míjíme restauraci U Tří lip, ale otevírají až v 11 hodin. Cestou ovšem nemůžeme vynechat nádherný skvost – kostel sv. Máří Magdaleny. Jeho příběh je plný zvratů. Kostelík měl svého faráře již v roce 1372 a podle zasvěcení kostela byla víska zřejmě pojmenována. V roce 1699 vévodkyně Toskánská nařídila strhnout zchátralou stavbu kostelíka a na jeho místě nechala postavit nový kostel sv. Máří Magdaleny.

Vypráví se, že Mařenice měly být vybudovány jako významné poutní místo. Nicméně když byla Anna Marie Františka Toskánská pozvána k návštěvě rozestavěného kostela, ani do Mařenic nedojela. Zklamání, že při příjezdu nevidí kostelní věž, bylo natolik velké, že poutní místo přenesla do Horní Police.

Ale po 2. světové válce po odchodu německých obyvatel začal chátrat. Noví dosídlenci k němu neměli žádné vazby a kulturní památka byla ponechána svému osudu. Bohoslužby zde přestaly a po čase vandalové rozkradli a poničili vše cenné včetně varhan. Devastace došla tak daleko, že byl kostel dokonce navržen k demolici. Díky obětavosti skupiny mladých lidí v roce 1989, kterým nebyl osud kostela lhostejný, byl společnými silami rekonstruován a znovu vysvěcen.

Libkovice získaly své smutné memento. Byly poslední obcí, jež byla zničena kvůli těžbě uhlí. Mimochodem, libkovický kostel byl dlouho ušetřen. Publicitu mu tehdy udělali ekologičtí aktivisté z Greenpeace a dalších ekologických organizací, kdy vlastními těly blokovali demoliční bagry, jež přijely zbourat novorenesanční kostel sv. Michaela Archanděla. Ale nakonec v roce 2002, kdy mu už chyběla i střecha, byl zbořen.

Alespoň varhany z roku 1884 od liboucheckého varhanáře Antona Fellera této zkáze unikly. A dnes je můžete obdivovat v kostele sv. Máří Magdaleny v Mařenicích. Ve skleněné dóze v novém oltáři se zároveň nachází vzácná část relikvie sv. Fortunáty z římských katakomb, kterou kostelu darovala vévodkyně Toskánská. Nad kostelem se pne několik statných borovic a přímo za kostelem je spousta mladičkých boroviček, jakoby si tu daly sraz. Kostel je v obležení zeleně. Nicméně i když působí majestátním dojmem, pohled na něho a stromy vůkol nesmírně zklidňuje. Jak jsme rychle minuli restauraci, zde se nás zmocnil klid. Dokonce usedám na lavičku a chvilku rozjímám.

Obec Mařenice ležící v údolí Svitávky okouzlí milovníky historie. Dochovala se zde spousta roubených domů s podstávkami. Některé jsou i památkově chráněné. Kocháme se chaloupkami a naše kroky směřují po žluté na Kalvárii. Kalvárie je nevelký zalesněný vrch, na jejímž vrcholku bylo vybudováno poutní místo. Toto místo má svou bohatou historii. Svého času tu stála poustevna U sv. Anny, ve skále vtesaný Boží hrob, kříž. Posléze zřejmě v roce 1750 byla vystavěna kamenná kaple, do které byly přeneseny sochy Ecce Homo z roku 1697. Na skalkách byly vytesány reliéfy svatých. Kalvárie se stala vítaným cílem procesí. Sloužila svému účelu až do vysídlení německých obyvatel. Jak už se snad stalo zvykem, po roce 1945, po odchodu původního obyvatelstva, se kaple postupně rozpadala. Sochařská výzdoba došla také svého konce. Buď byla odvezena či zničena. A Kalvárii „zdobila“ zřícenina.

Mimochodem vrcholek Kalvárie nabízí i nádherné výhledy na mnoho kopců různých velikostí a tvarů. Radost pohledět. Sledujeme dominantu Lužických hor-Luž, Pěnkavčí vrch, Velký Buk, špičatý Klíč, Českou skálu a další malebné kopečky.

Mimochodem u kaple je umístěna informační tabule s vršky kopců, které jsou dobře viditelné a popsané. Takže se můžete kochat. Výhled se nabízí skutečně skvostný. Mimo jiné dohlédnete i na kostel sv. Máří Magdaleny. Mařenice mi odtud připadají jako lesní víla zachumlaná v mechu a kapradí ovinutá stužkou dechberoucí historie. Jen se podívejte.

Odbočili jsme vlevo a žlutá nás po kilometru přivádí k rozcestníku Pod Botou. Mě napadá: „Hlavně abychom neudělali nějakou botu.“ Na to muž kontruje: „Je lepší být pod botou než pod pantoflem!“ Smějeme se. Jdeme polní cestou, obklopují nás pastviny. Nalevo na nás vykukuje Jezevčí vrch a napravo Zelený vrch. Sluníčko příjemně hřeje. Nad hlavou modravé nebe bez mráčků. Pročež manžel oponuje, že pro fotografy je takové nebe prý „plech“.

Po louce jsou rozesety něžné bochánky trav a lahodí jak duši, tak oku. Pastviny protíná březová alej. Postupujeme stále dál, až dojdeme ke křížku mezi dvěma mohutnými lipami.

Jedna lípa má opravdu hodně vykotlaný kmen. Neodolám a nakouknu do něho. Nad sebou zřím jakési zkoumátko a nalevo sošku Krista. Zajímalo by mě, k jakému účelu zkumavka slouží? Pokud byste někdo z čtenářů věděl, budu ráda za váš komentář. Děkuji.

Cítím-znáte to také?-vlhkou vůni lesa. A najednou hups, z hlavní cesty uhýbáme na původní historickou komunikaci, jež kdysi vedla z Mařenic do Kunratic. Cesta se už nepoužívá. Hlavní vede po rovině vedle reliéfu. Ten je umístěný v jakémsi skalním úvozu. Hledíme na další cíl naší cesty. Stále ještě dobře viditelný pískovcový reliéf ve vysekaném výklenku je umístěný zhruba metr nad zemí. Představuje tematicky Útěk sv. Rodiny do Egypta.

Ve spodní levé části reliéfu je zobrazena Panna Marie sedící na oslíku s malým Ježíškem v zavinovačce. Před nimi kráčí sv. Josef a v pravém rohu objevujeme patrně anděla. Nad nimi oblaka s plesajícími anděly a andělskými hlavami. Tušíme i palmové stromy připomínající Egypt. Autorství se připisuje mařenickému stolaři Franzu Schierovi. Dataci lze údajně stanovit na první polovinu 18. století.

Chvilku jdeme i otevřenou planinou, napravo nás doprovází hora Klíč. Míjíme Rebekovy samoty. A už zase vstupujeme do lesa. Turistů moc nepotkáváme, ale právě u rozcestníku Pod Oltářem parkují svá kola němečtí cyklisté. Pán se na mě usmívá a vrací mě zpátky. Já byla tak uchvácená vůní lesa, že jsem se nepřítomně usmívala a šla a šla, až jsem oltář přešla. A byla by to velká škoda. Přitom se nachází jen kousek vlevo od cesty. Kamenný oltář Nejsvětější trojice (detail na titulní fotografii).

Opět autor Franz Schier, který díky své píli a třeba i nadšení za sebou zanechal nezapomenutelnou stopu. I když staré vlastivědy udávají, že reliéf vytvořil roku 1740 prý „za trochu jídla.“

Vystouplý reliéf o rozměrech 4×3,5 m je vytesaný na samostatné skalní desce. Je zpracovaný jako oltář. Nahoře ho zdobí reliéf Nejsvětější Trojice s hlavičkami andílků. Dole pod baldachýnem s královskou korunou je znázorněna nebeská brána, v níž jako Královna nebes stojí Panna Marie s Ježíškem. Celičký reliéf je ozdobený spoustou hlaviček andílků. Někdo na boční sloupy vyryl letopočty 1904 a 1930, patrně poslední renovace reliéfu. Pohled vskutku nádherný.

Vysoké ztepilé smrky vyrůstají jakoby z mechových peřinek, kterými se proplétá trojlístek šťavel.

Vnímáme porůznu popadané stromy pokryté staletými mechy. Načež s trochou obrazotvornosti nás doprovázejí ještěři, trpaslíci, střapáčci.

Stromy posílají své štíhlé stíny přes cestu. Prosvětlený les zklidňuje mysl, duše dostává křídla a letí jako s větrem o závod. Ptáci vesele cvrlikají. Je tu božsky. A hle, žluťásek třepotá křidélky a usedá na mech. Než manžel zacílil oko kamery, frnk a byl pryč. Dobře se dýchá, počasí tak akorát i jsme posvačili. Jen to kafíčko bych uvítala. Ale musím si prý ještě pár hodin počkat až do Cvikova. Jenže to jsme ani jeden netušili, že si na něm pochutnáme mnohem dříve.

Cesta nás sice svádí doleva, ale odskakujeme se podívat na Kunratické rybníky. Manžel zahlédl konipáska horského. Přes hezký dřevěný mostek přecházíme na hráz Dolního a Horního rybníku. Usedáme a pozorujeme klidnou vodní hladinu, jež se modře zrcadlí. Brázdí ji kačer, který dohlíží na svou milou. I když ani nedutáme, asi nejsme vítaní, protože se po chvíli rozjedou, vznesou a přelétnou nám přímo nad hlavami. Nasyceni energií vody a posilněni kačeřím větrným vírem se zvedáme. Šlapeme podél říčky Svitávky, jež je lokalitou evropského významu NATURA 2000 pro mihuli potoční.

A o kus dál, na začátku Kunratic u Cvikova, objevujeme přímo pohádkové místo. Nevěřím svým vlastním očím. Samoobslužná chatička U Fandy nabízí kávu, čaj, nealko nápoje a sušenky. Krásné hrníčky po babičce, bych řekla, tu stojí vyrovnané v řadě jako vojáci, jakoby čekaly na povel: „Čeléém vpřed, naláádovat kávou, zalít horkou vodou a odchóód na lavičku!“

Udivení, natěšení, nadšení. A to stále není všechno. Půjčila jsem si čtení ke kávě – Fandův deníček. Těch krásných pozdravů od kolemjdoucích! Jeden, který mi přišel úžasný a dětsky milý, jsem pro vás vyfotila.

Pro děti tu je kolotoč, tři druhy houpaček, pískoviště i s hračkami. Neodolala jsem a šup, už jsem stála v houpačce lodičce, rozhoupala ji a plula s větrem o závod. Příroda a putování mě vrací do dětství a já se tím pocitem nechávám ráda unášet.

Také tu najdete kuželky, lavičky a nechybí ani Ferda, barman s velkým nosem a kloboukem, kterého určitě nepřehlédnete. Všechna čest majitelům, kteří nádherný odpočinkový koutek, a navíc s domácí atmosférou, U trojlístku, nachystali. S radostí doporučujeme. Budete-li mít chuť, zastavte se tu a zavnímejte krásné prostředí umocněné laskavostí. Spokojení platíme, s úsměvem zdravíme Ferdu a opouštíme tento ráj.

Stále se držíme žluté a přicházíme k rozcestníku, pro změnu, Pod Kloboukem. Směřujeme přes luka, kde řádila divoká prasata. Louky jsou příšerně zorané, ale někdy nám příroda ukazuje, kdo je tady pánem. Vcházíme do lesa a po chvilce objevujeme nádhernou skalní kapli. Vedle ní na kamenné lavičce na nás kdosi mává. Jak milé překvapení. Potkáváme známé, kteří si také vyšli na výlet. Zdravíme se s Hanou s Karlem, novoborskými turisty.

Kapli ve tvaru antického chrámku vytesal do pískovcové skály roku 1834 kunratický sedlák a bělič Franz Hülle. O sto let později kapli zrenovovali členové Horského spolku Karl Beckert a Konrad Henke. Načež byla kaple obohacena o nové architektonické prvky – přibyly postranní sloupy a lavička pro poutníky vytesaná do sousední pískovcové skály. Letopočty 1834 a 1934 jsou stále zřetelné. Skrze mříže nahlížíme dovnitř.

Na vršku ji lemují skalky. Jdeme po zelené úzkou roklí po vrstvě spadaných dubových listů a borovicových šišek. Škvírou mezi kameny si cestu nachází zelené kapradí. Jsme na vršku a pokračujeme lesem do Drnovce. Obdivujeme výjimečnou památnou lípu malolistou s obvodem kmene 442 cm, jež právem náleží mezi chráněné stromy. Přicházíme k Drnovecké hospůdce, kde se občerstvujeme. Po krátkém odpočinku pokračujeme dále směr Dutý kámen, jenž se považuje za turistickou lahůdku. Rozhodně si ji nenechte ujít.

Ojedinělé pískovcové varhany, skalní věže, skalní okna, vyhlídka, voštiny, výklenky. Skalnaté plošiny oživuje vřes obecný. Zajímavostí je zmlazování kaštanovníku setého. Procházíme smíšeným lesem s převahou borovic. Cestičku lemuje borůvčí a brusinka či různé druhy jestřábníků. Cestu lesem ozvláštňují pískovcové skalky, úchvatné kamenné ohlazené schody anebo různě tvarované stromy.

Procházíme kolem nádherné Kamenné lavičky, jejíž opěradlo zdobí reliéf koruny. Pěšina vedoucí lesem se proplétá mezi skalkami, vede po různu po dalších kamenných schůdcích. Není nijak zvlášť krkolomná a pro děti určitě zajímavá. Vzápětí na nás vykouknou úžasné 2,5 metru vysoké varhany.

Jedná se o skalní útvar složený z drobných sloupečků pískovce, tzv. vějíře, což je neobvyklé. Mnohem známější Panská skála-Varhany u Kamenického Šenova (kde se i natáčela známá scéna z pohádky Pyšná princezna) je z čediče. Hřebenovka nás dovede na malé prostranství, kde v jednom z pískovcových bloků v roce 1913 členové Horského spolku vytesali reliéf hlavy básníka Theodora Körnera. Coby vzpomínku stého výročí úmrtí německého básníka, jenž v srpnu 1813 padl ve válce ve věku pouhých 22 let.

Za reliéfem je vytesané úzké schodiště s 38 schody, kterým vystoupáme na vyhlídku Dutý kámen. Na vrcholové plošině čeká na návštěvníky kamenný stůl s už jen zbytky slunečních hodin. Ale co vás rozhodně okouzlí, nádherné pohledy z vršku na krajinu lesů, vod a strání. Alespoň my ty výhledy máme moc rádi.

Trochu se zamotáme ve městě, ale už procházíme kolem Veselého rybníku – jak také jinak, když jsme sami Veselí. Míříme po žluté do údolí Samoty a noříme se do lesa.

Tudy jsme mimochodem putovali s kamarády před nedávnem na Pochodu pro mozek. Avšak dnes volíme jiný směr. Od ukazatele Pod Hroudou se pro změnu vydáváme po zelené. Ubíráme se v poklidu příjemnou krajinkou lemovanou občas pískovcovými skálami nad našimi hlavami.

Po pravé straně jemně zurčí meandrující potůček. Krajinou protkanou harmonií přicházíme ke studánce ozvláštněném dvěma andílky, hrnečky zavěšenými na stromě a dřevěným přístřeškem. Milé překvapení na cestě. Zanedlouho přicházíme na rozcestí Radvanec. Odbočujeme vpravo na Havraní skály s úžasným jezírkem schovaným v lese. Kde se vzal, tu se vzal jezdec na koni. Mimochodem koník si nakrásně vykračuje. Je na ně moc pěkný pohled.

Havraní skály jsou skupina sedmi skalních věží. Ukrývají se uprostřed převážně jehličnatých lesů v blízkosti Nového Boru. Některá mají i svá jména, která jim dali horolezci.

Abyste ale neminuli odbočku k jezírku, sledujte mapy.cz, jelikož cesta k němu není značená. Lidově se mu říká Jezírko, ale na mapách ho najdete pod názvem Na Vorech. Jeho stará propust je vytesaná do skály. Vzácné tiché místo. Kocháme se. A mírně stoupáme po bílé písčité pěšince se slovy: „Cestička k domovu známě se vine…“ směr Nový Bor. I když sluníčko téměř zapadá a putování se chýlí ke konci, naše duše září spoustou zážitků.

V Lužických horách se potkává historie s přírodou, což jsme zažili na vlastní kůži. Snad každý kámen vypráví svůj ojedinělý příběh. Každý výhled bere dech. Ať už se vydáte po stopách dávných předků, prozkoumáte skryté reliéfy, nebo se jen necháte unášet klidem lesních cest, Lužické hory vám nabídnou nezapomenutelné zážitky. Děkujeme, že jste šli s námi a snad si krásný den v kouzelném koutu naší země také užili.

Zdroje: https://www.farnost-srbska-kamenice.cz/farnosti/farnost-marenice

https://www.cokolivokoli.cz/29717-skalni-relief-utek-do-egypta-luzicke-hory/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kunratick%C3%A9_%C5%A0v%C3%BDcarsko

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-unikatni-fotky-z-bourani-posledni-obce-ktera-v-cesku-padla-kvuli-tezbe-220339

http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmtridc