Ze Stezky Českem odbočujeme a objevujeme lidmi zapomenutý ráj. Fukovský výběžek

Šluknov nás uvítal nádhernými ranními červánky. Úchvatný pohled na jitřní záři ve ztišelém městě na nás působil tajemně, téměř jako balzám na duši. Vycházíme 28. prosince 2024.

Prošli jsme ospalým městem, kde snad i auta usnula. Jestli nás minuly tři, i to je hodně. Za Šluknovem jsme nakročili na cyklostezku, kde se k nám přidal cizí pejsek a kousek nás doprovodil. Šmudlík ale nevypadal jako ztracený, což nás uklidnilo a za čas se nejspíš vrátil k páníčkovi. Napojili jsme se na Naučnou stezku Šluknov-Rožany-Královka. Nalevo míjíme malý rybníček a zanedlouho přicházíme do Rožan. Odběhla jsem si prohlédnout kostel sv. Jana Křtitele, jenž se vypíná na malém kopečku a jeho průčelí hlídají jako dva andělé vzrostlé lípy. Stavba byla dokončena v roce 1936, tudíž se dochoval v původní podobě bez pozdějších stavebních úprav.

Pokračujeme dál a manžel mi ukazuje nádhernou Javorovou bránu, kterou bych přešla. Protože na ni koukáme přes potok a já už zas pluji na tom svém nebeském obláčku. Prý jsme tu už kdysi byli, ale já jsem všude poprvé, fakt si to nepamatuji. Javorová brána je nejvýznamnější dřevinou města Šluknov. A jedná se údajně o ojedinělou živou dřevitou bránu v Čechách. I když je její původ umělý a unikátnímu srůstu dvou javorů mléč napomohl člověk, pohled je to úžasný. Tím spíše, že Javorová brána sílí každým rokem. V současnosti se odhaduje její stáří na 120 let a bohužel se chýlí její pozvolný konec dožití. Avšak před ní roste už její děťátko, Javorová brána mladší. Mladší javory byly vysázeny v roce 2013 a o sedm let později bylo započato se spojováním korun pro společný růst tak, aby Javorová brána mohla zůstat i nadále coby přírodní šluknovská zajímavost.

Předkládám jednu z nich. Postav dům, zasaď strom, zploď syna. Javory vysadil hospodář s narozením svých dvou synů. Začala první světová válka a synové byli povolání ke službě vlasti, kde jeden ze synů padl. Bolestnou ztrátu otec symbolizoval svázáním obou stromů tak, že se vytvořila jedna rozložitá koruna. Tento symbol měl značit sounáležitost těch, které jsme oplakali a těch, do nichž vkládáme novou naději a víru. Pohledem se loučíme se symbolickou bránou, která je od roku 1997 zařazena mezi památné stromy.

Mlýn byl založen v osmnáctém století a fungoval až do roku 1945. Jak už to bývalo, po odsunu původních majitelů chátral. Mezi důležitá data historie mlýna náleží rok 1958, kdy byl vyhlášen kulturní památkou. Současní majitelé začali s rekonstrukcí pozdně barokního patrového mlýna v roce 2002 a dnes už můžete navštívit rodinný penzion se stylovou restaurací Starý mlýn. Díky citlivým opravám byla zachována i konstrukce vantroků z kamenných sloupků a překladů a náhon, kde se prohánějí pstruzi a divili jsme se, bydlí i raci.

Kocháme se mlýnským kolem. Jen se na něho podívám a v uších mi zní školková říkánka: „Kolo kolo mlýnský, za čtyry rýnský…“ Jen kolečko neudělalo bác, ale stále se točí. Žasnu. Nenechte se zmást, že voda snad nepadá na mlýnské kolo. Ono to jen tak vypadá. Nejdříve jsme se domnívali, že ho pohání elektřina, ale David Ventura, syn majitelů mlýna, nás vyvedl z omylu: „Voda na kolo padá, jen to není tolik vidět. Ve vantrokách jsou padací dvířka a tím že kolo nic nepohání, tak se točí skoro samo. Stačí mu ta trocha vody, co protéká přivřeným poklopem. A k Vaší druhé otázce-raci tu opravdu jsou, chtěl jsem nějakého vyfotit, ale jsou potvory někde schovaný. Když je teplo, tak jsou trochu aktivnější.“ Rožanské mlýnské kolo je naším letošním druhý kolem. Jedno jsme zahlédli na Stezce Českem ve Hřensku. O to víc naše srdíčka pookřála.

Pokračujeme směrem k bývalému lomu. To jsme si mysleli, ale lom je stále funkční. Porůznu tu postávají těžební stroje, okukujeme prostor. Nabízí se spousta cest vedoucích různými směry, nacházíme žulové i opracované kameny. A nakonec jsme ďouru objevili. Takže se tu stále těží? To jsme ještě netušili, že i dříve v okolí byly kamenolomy, že by jen tenhle přestál? Vracíme se zpátky na cestu a po chvíli vstupujeme do lesa.

Poprvé nám pod nohama křupe zmrzlé listí. Zajímavý pocit. Během Stezky Českem většinou šustilo. Kde se vzala, tu se vzala napravo obrovská halda kamení a u ní cedule – Halda Krötenbruch. Zřejmě nějaký význam má, ale jaký? Za občasného křupání po zmrzlých spadaných listech jsme došli ke kameni. Oněměla jsem úžasem. Muž připravil trasu, aniž by mě s ní seznámil a dopřál mi tak překvapení. A najednou jsem stanula před nádherným skvostem. Dotýkala jsem se nejstaršího zachovaného hraničního kamene mezi Saskem a Čechami v oblasti Taubenheimu z roku 1783.

Po staletí se tu pašovalo, ač pašeráci riskovali ztrátu svobody či dokonce i vlastní život. Pašování (Gepoascht) tu svého času vesele kvetlo. Mimochodem zjišťujeme, že se nacházíme na Stezce po pamětních místech a možná že předcházející Halda připomíná bývalou těžbu, protože se s dalším lomem setkáváme po chvíli znovu. Ale nepředbíhejme. Obracíme se a jdeme Stezkou po pamětních místech v protisměru. Opět se dostáváme do námi milovaného lesa, kde posmutněle postávají a odpočívají většinou buky a boučky. Cestu neustále lemují cedule, jež informují snad o všem, co v lese žije, roste a kvete. Škoda, že stále jen v němčině. Pobavila nás cedule s kukačkou. Netušili jsme, že německy se kukačka řekne: Kuckuck. Přijde mi to, jako když se kukačka zakucká.

Turisty tu mimo jiné vítá i malá tabule s křídou zvěčněným přáním Šťastný nový rok 2025. Oceňujeme milý, rukou psaný, pozdrav. Tak mě napadá: „Kdy jste naposledy dostali rukou psaný pohled či dopis?“ Máme to štěstí, že mezi našimi přáteli jsou stále ještě psavci a alespoň na Vánoce či narozeniny si stále posíláme klasické pozdravy. Ty mě také navracejí do dětství. Jako holka jsem trávila hodiny a hodiny v knihovně, probírala se knížkami a přijít do papírnictví pro mě znamenalo další radost. Vůně papíru mě provází celým životem…

U odpočívadla nechybí návštěvní kniha, kam přidáváme i český pozdrav. Všímáme si, že odpočívadla či přístřešky anebo lavičky tu jsou opravdu snad po desítkách metrech. Za odpočívadlem odbočuji za mužem doleva do tmavého lesa za doprovodu dalších info cedulí a rázem se ocitám v pohádce. Před námi se po pár krocích otevírá božský pohled na jezírko ohraničené strmou vysokou skálou.

Úplně se propadám a tiše pozoruji blízké okolí a hle, tu vidím lapku s černým šátkem přes obličej, za ním se schovává další a možná, že zrovna Honza osvobozuje zajatou princeznu? Manžel na mě volá a já se jen točím kolem dokola a nasávám nádhernou pohádkovou atmosféru. Věřím, že by pan Troška či Jiří Strach z této přírodní památky vykřesali kousek pohádkového štěstí…

Se zájmem se dočítáme, že jsme se ocitli ve Skořápkovém kamenolomu (Schalenbruch), jehož název byl odvozen od lavičky, jež tu stávala a byla podobná skořápce. Ještě předtím, než měl Skořápkový kamenolom v nájmu Wilhelm Löschke, ho provozoval český mistr. Avšak v roce 1908 lom přebírá Karl König a pod jeho rukama vzniká největší stanoviště pro dobývání žuly z Taubenbergu. Skořápkový lom se stal centrem těžby a v roce 1912 tu byl dokonce postaven první kabelový jeřáb. Těžbu žuly přerušila první světová válka, avšak Karl König lom opět zprovoznil a kámen se tu těžil až do roku 1965. Strmou cestou necestou přímo vzhůru na Taubenberg stoupáme k odpočívadlu, kde jsme s chutí spočinuli.

A to proto, že lavičky byly i vně a nastavené sluníčku, takže v té zimě příjemně nahřáté. Za přívětivého slunečního šimrání jsme posvačili, a ještě odskakujeme o kousek výš omrknout „pomník“. Ke svému úžasu zjišťujeme, že se jedná o triangulační bod z roku 1865. Sluníčko nás stále lechtá a vyvolává úsměvy nejen na tvářích ale i v duši. Je zajímavé, jakmile šibalsky alespoň vykoukne a zaplaví nás hřejivými paprsky, je to jako bychom se probudili ze zimního spánku a je nám blaze. Cítíme v kostech, že dnešní výlet posvěcený hřejivým slunkem se zapíše do našich srdcí, a to ještě nevíme, co nás čeká. Je odsud i pěkný výhled k německým sousedům. Nezapomínám připojit český pozdrav do vrcholové knížky (Gipfel Buch).

Stojí tu jakoby se vyloupla ze země, pardon, z pekla. Jednoduše si ustlala na okraji mýtiny a vede na ní asi šest schodů pokrytých mechem. Vystoupali jsme na ohraničenou maličkou vyhlídku. Tak odtud čerti kážou? Asi dost hromují, protože přes kousek kazatelny popadaly stromy. Vracíme se na cestu a míjíme informační ceduli Čertova kazatelna a dočítáme se, že při troše fantazie z jižní strany můžeme vidět čertův úšklebek. Pro jistotu se ptám manžela, kde je jih a vracím se čertisko okouknout. A opravdu při více než kousku fantazie se na mě šklebí sám Lucifer. Namíříme si to raději z kopečka dolů, než si to čerchmant rozmyslí, ale zase tak rychle to nejde. Přes cestu jsou totiž popadané stromy, takže je zdatně přelézáme či obcházíme. A jak je obcházíme, vystoupáme malý kopeček a hledíme z výšky do dalšího bývalého lomu.

Přebírá nad námi svou moc, jelikož vytvarovala obyčejnou trávu do nádherných malebností. Ani nedýcháme úžasem. Manžel je ve svém živlu a nepouští foťák z rukou. Něžná jinovatka je opravdu famózní. Stříbrné špičaté křehké jehličky, jež ovinuly trávu či větvičky, se blýskají jako třpytivé démanty.

Povzdechnu si: „Je tu tak krásně, klid a ticho…“ Manžel se přidává: „Ani ptáček nezacvrliká. Jen tam nahoře se ozývala nějaká potvora.“ Opáčím: „To myslíš mě?“ Smějeme se. Dalším překvapením je pro mě Kámen chudého žebráka. Dle pověsti tu asi v roce 1740 zahynul potulný žebrák, jehož jméno nikdo neznal. Avšak při bouřce právě zde mají blesky ohromnou sílu, právě u Kamene potulného žebráka. Proč asi? Možná tulák někdy vyslal přání, aby se mu jednou blýskalo na lepší časy? Třeba ano, třeba ne. Nechci všemu přijít na kloub. Tajemství má zůstat zahaleno tajemstvím.

Míjejí nás dvě německé mladé rodiny a je sympatické, když nás jejich opravdu malé děti automaticky zdraví, aniž by je někdo pobízel. Usmějeme se na sebe a pokračujeme dále. Sluníčko se nám opírá do zad a kouzlí nádherné světelné efekty mezi stromy. Nebesky modrá obloha je nám nakloněná, je tu opravdu nádherně. I když se nám stromy představují ve své podzimní nahotě, kdy zelené kabátky odložily do šatny, díky slunci jsou kouzelné. Jako bychom cítili jejich vnitřní sílu, kterak se připravují na dobu proudící mízy.

Přicházíme k další úžasné zvláštní lavičce se stolem snad dokonce se žulovou deskou. Nedivíme se, že lavička stojí právě zde, jelikož se odtud nabízí pěkný barevný výhled na městečko. Kam zanedlouho vstupujeme. Taubenheim. Před bývalou kovárnou osamoceně stojí Kovářské kladivo-buchar. Jsme rádi, že neskončilo ve šrotu, ale vystavené všem srdcím, které milují starou dobu. Procházíme upraveným městečkem se starými domečky s nádhernou sváteční výzdobou. Téměř nikoho nepotkáváme.

Ocitáme se v aleji, kterou po chvíli nahrazuje nově vysazená alej ovocných stromků. Zastavujeme se u zvláštního kamenného kříže. Opodál je umístěná skleněná průzračná deska s dojemným pozdravem Fukovu. Jablůňky nás vedou k bývalému hřbitovu, který je upravený se vzpomínkou právě na zaniklou obec Fukov. Osudovým datem, kdy se uzavřela historie vysídlené obce, se stalo 23. září 196O. Byla odstřelena škola a kostel, přičemž byl poškozen i hřbitov. Nastala poválečná krušná léta, kdy docházelo ke krádežím náhrobních kamenů a všeho, co mělo nějakou cenu. Dokonce do nenávratna zmizela i socha sv. Jana Nepomuckého, která se nacházela o kousek dál. Z celého hřbitova zůstala jen ohradní zeď, pouhé dva náhrobní kameny a hlavní kříž. Až rok 2013 otevírá staronovou éru fukovského hřbitova, kdy město Šluknov získává peněžní prostředky na pietní úpravu.

Zastavujeme se také u katastrální mapy Fukova, kde je zobrazeno přes 4O domků řemeslníků s dobovými fotografiemi. V obci jste mohli sehnat malíře a natěrače, truhláře, mlynáře, pekaře, obchodníky, brusiče kamenů, krejčího. Nechyběl švec, tkadlec, krejčí, košíkář, sedlář nabízející kožené zboží, pokrývač, holič. Své služby nabízel pan Hille coby švec a trafika, mandl. Dovedete si vůbec představit, že tolik zlatých rukou by bylo soustředěno dnes v jedné vesnici? Nechyběla škola, hasičská zbrojnice, spořitelna, kostel s farou, a dokonce i Baťa tu měl svou filiálku. Je mi nevýslovně smutno a vzpomínám na svou rodnou vísku, Jeníšův Újezd, která též vymizela z mapy, jen z jiného důvodu. Těžba uhlí.

Jak nám prozradil Mgr. Martin Chroust, MPA, vedoucí Odboru rozvoje a životního prostředí z MěÚ ve Šluknově: „V roce 2014 byla nově vysázena alej ovocných stromů na Knížecí, která lemuje starou polní cestu ze Šluknova do osady Knížecí v délce 2,5 km. Podobné ovocné aleje jsme později realizovali ještě v bývalé obci Fukov a dubovo/lipové podél starých cest v Království.“ A my měli to štěstí, že jsme alejí před nedávnem na Knížecí procházeli, stejně tak jsme si užívali i dalších mladých stromořadí ve Fukovském výběžku. Stromy milujeme nejen pro jejich nádherné košaté koruny, které dávají přirozený stín ale i coby solitéry. Uprostřed polí či pastvin nám připadají mnohdy jako úchvatná umělecká díla.

Navíc jak uvádí botanik Václav Větvička, s čímž souzníme: „Blahodárný vliv stromů si asi každý uvědomuje. Méně už se ale ví, jak velký jejich přínos skutečně je. Například takový průměrně vzrostlý strom vyprodukuje během jediného dne množství kyslíku potřebné až pro deset lidí.“

Soucítím se zaniklými obcemi a těší mě, že jsou lidé se srdcem, kteří ctí zaniklé obce. Zažíváme tu podobné pocity jako v zaniklé obci Königsmühlev Krušných horách, i když tam nás přepadaly mnohem tíživější pocity. Ale jedno mají společné. Vymizely vesnice, které žily plným životem, kde si řemeslníci podávali ruce, vísky byly soběstačné, nechyběly školy, kostely, obchůdky, a přesto byly vymazány z map. Naštěstí se vracejí nejen vzpomínky, ale i pietní místa připomínající kdysi živoucí obce. Fukov byl jednou z nich. Přijde mi to tu jako Bohem zapomenutý kraj. I když mi je nevýslovně smutno, duše necítí tíhu, naopak cítím naději. A mohou za to lidé, kteří vysázeli aleje jablůněk, švestek, hrušní a dalších listnáčů, se kterými se sem navrací život.

Fukovem vede nově zbudovaná cyklotrasa, jíž lemuje taktéž stromořadí, pro tentokráte švestek. Jdeme po asfaltečce a zastavujeme se u sochy sv. Jana Nepomuckého, i když socha světce je již druhým Janem Nepomuckým. Po válce totiž socha zmizela neznámo kam a zůstal po ní jen základový kámen. V roce 2017 v souvislosti s oživením obce Fukov se začaly dít věci! Na den přesně, a to 130 let od odhalení původní sochy, na svátek sv. Jana Nepomuckého, došlo k odhalení a vysvěcení druhé sochy. Stejně tak byla obnovena po válce poničená a zdevastovaná Boží muka.

A ne ledajaká. Železniční kuriozitou jsou nejseverněji položené koleje na území naší republiky, které však nepatří žádné z našich tratí. Pokračujeme cestou k fukovskému starému vodojemu z roku 1911, jenž byl také renovován a vysvěcen.

Pak už nás lesní cesta přivádí k Fukovské bráně. Mimochodem zde se území České republiky zužuje na pouhých 450 metrů, a právě tady se nacházel vstupní bod do obce Fukov. Není bez zajímavosti, že bývalou obcí protékala jako jediným místem v České republice německá řeka Spréva. Nicméně jakoby nad Fukovem visel Damoklův meč. Ač vysídlená obec s prázdnými domy jakoby čekala na nové příchozí, nikdo se sem z českých obyvatel nehrnul. Nakonec byly domy rozebrány a převáženy do vnitrozemí a na Slovensko. Tím byl osud vesničky přezdívané „Slunné údolí“ dokonán.

Dovedou nás nás k Památné lípě srdčité v polích v Království. Usedáme na chvilku na kamennou lavičku a necháváme se kolébat šuměním větru. Památná lípa z výšky patnácti metrů shlíží v bohulibém klidu na pocestné už více než 120 let. Navíc se jedná o jeden z posledních dochovaných hraničních solitérů na katastru Šluknova. Za nádhernou lípou vede krásná dubovo-lipová alej s výhledem přes pastviny ke Království. Byla opět nově vysázena, a to v roce 2015. Stromořadí chrání pocestné před horkým letním žárem a je úžasným zdrojem kyslíku. Pozvolna se ubíráme mezi pastvinami, kterou obývají veltý tózy. O mém prvním setkání s kravičkou ve 3 letech píšu v článku „Kostel s prosklenou střechou s pohledem až k nebesům.“ Do dneška „veltý tózy“ rozesmívají naše příbuzenstvo.

Před námi nalevo mírně do kopečka mi muž ukazuje Křížovou cestu v Království a ne lecjakou. Areál křížové cesty byl vybudován v roce 1859, ale po druhé světové válce téměř zanikl. Křížová cesta byla postupně obnovována. Dnes tu najdete výklenková kamenná zastavení, několik kaplí, Kalvárii ale také Památník obětem první světové války se jmény vojáků, kteří položili život za vlast v Itálii, Srbsku. Nejvyšší počet obětí je udáván v Rusku. Getsemanská zahrada je osázena ležícími postavami spících apoštolů. Nedílnou součástí areálu jsou i grotty se sochami sv. Petra a Máří Magdaleny.

Scházíme opět na cestu mezi pastviny, jen kravičky vystřídali koníci. S hlavou skloněnou rozvážně spásají trávu a nenechávají se ničím a nikým rušit. Nějak jejich jiskra na nás přeskočila a taktéž nikam nespěcháme. Proč také. Slunko na nás pomrkává, vychutnáváme si osamocený Fukovský výběžek ještě před tím, než vstoupíme do obydlené oblasti. A už nás vítá Šluknov Království. Vůbec to tu hýří nádhernými názvy jako již zmiňované Království, Knížecí anebo Hraběcí. Dojala nás obnova Kříže pod Jitrovníkem, který nechal postavit statkář Josef Vogel v roce 1789 na památku své ženě, jež přišla o život, když bránila jejich statek před vojskem. A to za doby sedmileté prusko-rakouské války. Těší nás, že ani dnešek nezapomíná a i toto pietní místo bylo zrenovováno.

Darem spousty živých stromů, a to jak alejí, stromořadí, solitérů ale také památných stromů. Dnes potkáváme další v pořadí třetí památný strom. A že je to krasavec s neobvyklým jménem: Nivní dub Království. Čili dub letní, 21 metrů vysoký, jenž se dožívá úctyhodného věku 260 let. Máme z něho radost. Zdá se být zdravý, s rozložitou korunou, a navíc patří mezi nejstarší duby Šluknovska. Procházíme Královstvím a na jeho konci míjíme rodinnou bio farmu s hezkým pojmenováním Růženka. Stoupáme dále cestou mezi pastvinami a na nejvyšším bodě uhýbáme doleva, kde nás Na Hartě vítá nádherná stará dubová alej.

Přicházíme na cyklostezku, jež vede lesem a v tom nás předjíždí se slovy: „Holky, jedéém!“ postarší mašér na koloběžce, kterou táhnou dvě fenky.

Zasmějeme se, ale na druhou stranu je nám smutno. Už víme, že se chýlí konec našeho krásného živoucího výletu, kdy jsme byli snad po celou cestu v objetí stromů a mile zářícího sluníčka.

Slunce na obloze, slunce v duši.

Nové aleje, nové životy.

Děkujeme.

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, https://www.kudyznudy.cz/aktivity/zeleznicni-kuriozita-peazni-trat-u-zanikle-obce-fu, https://www.nadacecez.cz/cs/pro-media/aktuality/nadace-cez-pomaha-obnovovat-aleje.-naposledy-podporila-vysadbu-v-severoceskem-sluknove-105301