Na Stezce Českem jsme poznali člověka s velkým srdcem. A také nás dostihla spousta „Puchýřů“

Vracíme se do Šluknova dokončit alternativní etapu Nejsevernější bod Česka. Na dlážděném náměstí se zastavujeme u nádherné empírové kamenné kašny z roku 1764, jejíž mísa je zhotovená z jednoho kusu kamene. Při takových vzácných příležitostech jen obdivně vzdychnu a hladím kamenné skvosty, které přežily věky. A uvědomím si pokaždé, jak je náš život pomíjivý. Proto ho s láskou prožívejme, nikoliv přežívejme. Poslední pohled na andílky s delfíny na klíně, kteří slouží jako chrliči, abychom se vydali vstříc novým slastně očekávaným zážitkům.

A přicházejí okamžitě, jakmile se ponoříme do laskavé náruče matky Přírody. Zde ovšem zafungoval i člověk a my se skláníme nad úžasným nápadem, kdy podél cesty vedoucí skrz pastviny zasázel dokonce staré odrůdy ovocných stromů.

Jedná se o tzv. alej na Knížecí, která lemuje starou polní cestu ze Šluknova do osady Knížecí v délce 2,5 km. Jak sdělil Mgr. Martin Chroust, MPA: „Alej byla založena podél cesty v roce 2014 a jejím smyslem byl postupný návrat ovocných stromů do krajiny, kam v minulosti patřily. Celá tato dlouhá cesta byla v té době téměř bez vzrostlé zeleně, jen s několika málo remízy a solitérními stromy (zejména v místech původních křížků, které byly po cestě hned tři).“ Jsme téměř bez dechu, protože cestu lemují ovocné stromky, cítíme tu život a je nám krásně. Jsme vděčni za úžasnou myšlenku, která vešla v život.

Vedoucí odboru rozvoje a životního prostředí, Mgr. Chroust, pokračuje: „Výsadbu 180 ovocných stromů, převážně jabloní, dále třešní, hrušní, slivoní, hlavně starých odrůd jako Matčino, Zvonkové, Strýmka, Grávštýnské, Špinka, Kaštánka, Karešova a další, tehdy podpořila Nadace ČEZ a sázeli je převážně místní obyvatelé v rámci společné akce. Bohužel nutno říci, že jsme již více než polovinu původních stromů za těch 10 let museli průběžně vyměnit. Podmínky jsou v lokalitě poměrně nepříznivé (silný vítr, nepříliš kvalitní půda, sucho, škůdci), nicméně nyní již začíná být poměrně stabilizovaná. Jistě k tomu dopomohly i dosadby financované SFŽP ČR, což je akce místního zemědělce pana Houdka z let 2022–2023, který vlastní okolní pastviny a jenž i zajišťoval zálivku všech vysazených dřevin.“

A ráda dodávám, že otcem myšlenky aleje na Knížecí byl právě Mgr. Martin Chroust, kdy ještě pracoval na pozici správce veřejné zeleně. Nebýt této myšlenky, na pastvinách by se dnes proháněl jen vítr. Přejeme si více lidiček se srdcem na pravém místě. Aleje milujeme. Vždyť v dřívějších dobách nejen polní cesty, ale i silnice lemovaly aleje vzrostlých stromů a měly svůj obrovský význam. Stromy nám dávají blahodárný přirozený stín. Mimochodem dříve každý hospodář měl u svého stavení vzrostlé stromy, aby koňské spřežení mohlo spočinout ve stínu. Souzním s manželem a je nám moc líto, když vidíme například novou parcelu, kde prvním počinem stavebníka je vykácení vzrostlých stromů. Bez milosti, bez lítosti. Tím spíše jsme rádi za každé nové aleje i stromořadí a skláníme se před všemi, kteří se o zelené kabátky podél cest zasazují.

Míjíme hrušeň Konferenci, jablůňku Červený hranáč, Panenské české, Boskopské červené, Rubinolu, třešeň Stelu, slivoň Čačanskou lepoticu a další a další. Manžel upravuje popadanou hruštičku. Jsme tak nadšení objevem ovocné aleje, že zaplujeme ke každému stromečku a luštíme jeho název. Tento nápad nám přijde nesmírně úžasný a jsem ráda, že jsem vypátrala jeho hnací motůrek. Děkujeme.

A opravdu tu je krásná snad stará kamenná lavička. Na sezení není kdy, vítr a zimavo lezavo nás popohání dál. Alejka nás provázela téměř tři kilometry a najednou jsme se ocitli u kamenného kříže z roku 1913. Nikdy nepochopím lidi, kteří si vyrazí do přírody a zaneřádí ji. Právě u nádherného kříže jsem sebrala plechovku od piva. A ta druhá mě po pár kilometrech úplně přikovala k zemi. Sama pro sebe si říkám: „Když jsi, človíčku, s sebou přinesl těžkou plechovku, proč ji už lehkou nedokážeš odnést?“ Ze svých samostatných cest se občas vracím i s odpadky. Mrzí mě lhostejnost lidí a když ke mně, sbírající odpadky, pronesl mladý člověk: „Já to nevyhodil, tak proč bych to měl sbírat?“, jen jsem pokrčila rameny. Co na to říct?

Ještě než jsme přišli na Knížecí, objevujeme první novodobý menhir. Je zajímavý, což o to, ale já mám raději ty původní, neumělé, přirozené. Po žluté přicházíme ke Knížecí. Líbí se nám tady, obzvláště, když si čteme krásný knížecí příběh. Jsme v nádherném kouzlem protkaném Knížecím a nedá mi ani moc práce propadnout se do minulosti. Živě si představuji, jak zde hrabě Ferd. Bon. von Harrach zřídil 18. března 1750 školu. A pana učitele, kterak vysype měšec a přepočítává svůj učitelský plat zvící 4 tolarů, 4 měřice žita a 4 sáhy měkkého palivového dřeva. Učitelský ale neměl své místo jisté. Vrchnost si v dekretu vymínila, že do stavu učitele ho může jak dosazovat, tak sesazovat.

U chalupy dokonce objevujeme starý původní kamenný žlab naplněný vodou. Představuji si, jak koňský potah zastaví, vozka seskočí z kozlíku, koník nastaví ucho, jeho pán spokojeně mlaskne a vlhké nozdry věrného přítele ho šťouchnou do ramene. Vozka koně podrbe na čele a poplácá po pleci. Koník pofrkávajíc pohodí hřívou, skloní rozvážně hlavu a pozvolna se napojí odstáté vody z kamenného žlabu. A nespěchajíc pokračují ve své cestě po náhorní planině. Ti dva se vůbec nemusí testovat, jsou sehraná dvojka, ze které vyzařuje klid a láska. Jak ráda bych ten okamžik zažila na vlastní kůži.

Směřujeme po zelené skrz opuštěné pastviny, zima, mrzne, fouká vítr, nevlídné počasí nás doprovází. Naštěstí neprší. Přicházíme k rozcestníku Pod hrazeným a po chvíli objevujeme druhý menhir a malý pomníček hajného, který tento les miloval. A hned vedle pomníčku pohozená druhá plechovka od piva. Opět sbírám a už vůbec nechápu, že ani pietní místo někoho nezastavilo. Možná si říkáte, že to zbytečně rozvádím, ale mně je opravdu líto, že jsou mezi námi lidi bez úcty, bez respektu. Takže si mohu pro klid své duše jen říct: „Je to tak, jak je.“

Protože to tu je rozježděné křížem krážem, takže cestu obcházíme lesem, přecházíme ji a vydáváme se opuštěnou přírodou po červené. Jsme tu opět sami samotincí, jen my a božská tichá příroda. Sic nám přijde jakási smutná, ale to možná dělá nevlídné sychravé počasí. Za celý den slunko nevysvitlo. Jsme utopeni v lese a po čase scházíme zvláštní krátkou kostrbatou alejkou do Brtníků. Proplétáme se mezi stromy, ale turistická tu vede, takže jsme tu správně.

Odbočujeme z asfaltky na Křížovou cestu a potkáváme spoustu spoustu turistů. Ptám se, zda tu jsou na výletě? „Jak se to vezme,“ odpovídají s úsměvem, „hlavně jsme přijeli na Poslední puchýř.“ A jsme doma. Ocitli jsme se uprostřed dění 52. ročníku celostátního setkání „Za posledním puchýřem“, a dokonce s mezinárodní účastí. Setkávání milujeme a po chvíli jsme se dali opět do řeči s dalšími turisty Jardou ze Světlé nad Sázavou a Jardou z Kutné Hory. Samozřejmě jsem se vtipně zeptala: „Jardo, a jsi koudelníkův syn?“ Jarda protočí panenky a směje se: „Už jsem se bál, že to nezazní. Ještě se mi nestalo, když řeknu odkud jsem, aby se mě nezeptali na koudelníka.“

Prohlížíme si všichni nádhernou Křížovou cestu, jak jinak než na Křížovém vrchu, na jejímž vršku stojí kaple Nejsvětější Trojice z roku 1768. V letech 1801-1804 byla postavena Kalvarie (třináct výklenkových zastavení křížové cesty), kaple Božího hrobu jako 14. zastavení a Getsemanská zahrada se sochami spících apoštolů. Bohužel v poválečném období byla zahrada zcela zničena.

Osud si s námi zalaškoval, když jsme od Aše až do Králík byli ušetřeni puchýřů, tak tady jsme jich potkali snad stovku. Aby nedošlo k omylu, turisti se netvářili jako puchejři, jen ho šlapali. Cestou na rozhlednu Vlčí hora a dále zaznělo snad stokrát ahoj-dobrý den a my rozjařeně odpovídali. Také jsme se zastavili s manžely z Rumburku, kteří držíc se za ruce na Puchýři zvládají 25 kilometrů. Byli moc sympatičtí.

Puchýř se nám připomněl ještě jednou na rozhledně Vlčí hora, která je nejstarší rozhlednou ve Šluknovském výběžku. Díky pochodu byl vstup na rozhlednu zdarma. Okukujeme vchod a hledáme provázek. Při poslední návštěvě tu totiž visel provázek a u něho pěkné povídání.

Vybavuji si už jen pár vět, například:

Pokud se provázek ani nehne, je bezvětří.

Pokud provázek povlává, je vítr.

Pokud je provázek vodorovně, je vichřice.

Pokud je provázek pokryt jinovatkou, mrzne.

Pokud tu provázek nenajdete, jste v Čechách.

Takže jsme v Čechách…

Rozhledna nabízí pěkný výhled na Národní park České Švýcarsko a Saské Švýcarsko. Plošina je krytá s výhledy za průhlednou stěnou. Sice sem nefouká, ale miluji rozhledny, kde to klíďo píďo i fičí, protože jen tak si připadám součástí přírody. Můžu říct Vesmíru? Pohledy jsou tak trochu zamžené, a protože jsme Veselí, vesele se fotíme s nápovědou, mrkněte. Podle fotky poznáte, jakou jdeme trasu.

Mimochodem s Vlčí horou je spjata legenda, která vypráví o ukrutném loupežníkovi Raschauerovi. Nedařilo se ho polapit díky červené vestě, jež ho dělala neviditelným. Avšak byl přelstěn, dopaden a prý po zásluze v roce 1740 popraven.

Na Stezce Českem si připadáme pořád hladoví jako vlčáci. Jenže v těchto končinách občerstvovačky vymizely, pročež se těšíme alespoň do kavárny Nobilis Tilia ve Vlčí hoře. Naštěstí nám nabídli i výbornou žampionovou polévku. A chuťové buňky jsme navíc rozmazlili výtečnou kávičkou s dortíkem. Strávili jsme tu příjemnou hodinku a pokud přemýšlíte, kam vyrazit na třeba adventní výlet, či si prostě jen tak udělat blaho, vřele kavárnu Nobilis Tilia doporučujeme. Romantické posezení, krajkové záclonky, milá obsluha, bylinky a čaje k prodeji, stejně tak i bio produkty ověřených firem.

Společnost nenechala nic náhodě a k prvním recepturám přizvala odborníky na vývoj kosmetiky. V jejich kosmetice nenajdete látky živočišného původu krom včelího medu, vosku a propolisu, a to proto, že tyto úžasné látky nelze ničím jiným nahradit. Mimochodem pokud milujete přírodu a vše, co s ní souvisí, vřele doporučuji úžasnou akci, kterou Nobilis každoročně organizuje již 17 let (s covidovou přestávkou) a které jsem se již vícekrát zúčastnila. Je to taková očista duše a jmenuje se Svatojánské slavnosti bylin. Spřízněné duše oslavují sílu letního slunovratu a poklady přírody. Přijďte oslavit začátek léta příští rok tancem, hudbou, přínosnými přednáškami a dobrým jídlem. A můžete si nechat namasírovat nejen tělo ale s vůní bylin i svoji duši.

Spokojení a provonění blažeností odcházíme z útulné kavárničky, abychom pokračovali po červené skrz bukový prosvětlený lesík. Smrky zničil potvora kůrovec, takže les zachraňují sem tam buky a boučky. Lízli jsme Dlouhý důl, minuli Görnerův kříž a vystoupali na Sněžnou. Pěkné masivní odpočívadlo nás nechává v klidu, protože usadit se nepřichází v úvahu. Kulicha na hlavě, přes ní kapuci naraženou pomalu až na nos. Vítr se okolo nás divoce prohání a znáte ten pocit takového vlezla, kdy vám zima zalézá až pod nehty? Šupajdíme dál. A protože já jsem všude poprvé, manžel pojmenovává a ukazuje mi trpělivě výhledy na Vlčí horu či dohlédneme na věžičku kostelíka Panny Marie Sněžné.

Vystoupali jsme mírným kopečkem na Sněžnou, malou vesničku v okrese Děčín. Ředitel okresního archivu v Děčíně nám prozradil, že ve Sněžné svého času žil chlapík jménem Jindřich/Heinrich Hesse, který na Čechiích jezdil po opravách televizí a měl několik motorek na náhradní díly. A potvrzuje: „Motocykly Čechie se vyráběly v Krásné Lípě a potom v Kunraticích u Šluknova.“

Čechie-Böhmerland byla známá firma, jež se zabývala výrobou motocyklů v letech 1924-1939. Čechie byla nejdelší sériově vyráběný motocykl na světě. Není bez zajímavosti, že měřila na délku dokonce 3,2 m. Čechie jsou v současnosti velmi ceněné, protože jich bylo vyrobeno asi jen 775 kusů. V Krásné Lípě stojí domek (dnes Sportbar), kde výroba začala a je tam umístěna i pamětní deska. Mimochodem příští rok Böhmerland oslaví 100 let od zahájení výroby. Na spanilou jízdu milovníků Čechií se vždy nesmírně těšíme.

Z dálky obdivujeme nádhernou památnou košatou lípu, jejíž obvod odhadujeme na dobrých 5 metrů. Odbočujeme doprava po Köglerově stezce. Štrádíme si to úzkou, a dokonce sympatickou asfaltečkou, možná proto, že jsme na vršku a obklopují nás louky, až si připadáme jako někde na náhorních planinách. Žádná auta, minimum lidí, shlížíme na pěkné chaloupky, které se občas vyloupnou jako oříšek ze skořápky.

Tak jsme se propadli do blaženosti, že jsme zakufrovali. Paní z chalupky nás upozornila, že míříme na soukromý pozemek. Chyba map to ale není, my jsme se jenom zapovídali a minuli odbočku natotata. Holt je dobré sledovat mapu. A možná stačí i turistické značení. Měli jsme odbočit u poslední lípy, my však došli až k doubku. Ten jsme vyměnili za bouček, kdy jsme lesem sešli na Krásný buk. Zde svého času, dle letopisů, pravděpodobně před koncem 13. století stával hrad Schönbuch. Dochovány zůstaly pouze příkop a zbytky neobytné věže, tzv. bergfritu.

Bohužel se o ní moc neví, ale manžel ji vypátral a šli jsme ji obdivnout. Je mi až nevýslovně teskno nad necitlivými opravami stavby, která svého času byla výstavním kouskem. Historie vyzdvihuje hrdou etapu rodu Jägerů a jejich vily, kterou nechal v letech 1907-1908 postavit vnuk Gustav Adolf Jäger st. A to přímo vedle rodinné továrny, jež od roku 1881 vyráběla i slavné jégrovky. Bohužel ze slavné Jägerovského impéria zůstala už jen vila a z továrny jako připomínka starých časů tovární komín. Vila bývá označována díky štukové výzdobě jako secesní. Dnes si už můžeme jen představit rozlehlý pečlivě udržovaný park s okrasnou vodní nádrží s vodotryskem a vzácnými dřevinami a navíc upraveným lesoparkem.

Projektantem i stavitelem byl německý architekt Franz Kögler. Přišla válka, znárodnění, odsun a vila postupně ztrácela na své kráse. Byl zde zřízen dětský domov, poté domov důchodců, provedeny necitlivé úpravy, aby vilu nakonec odkoupil praprapotomek rodiny Jägerů s plánem celkové rekonstrukce. Bůh ví, jaký bude její další osud? I když si moc přeji, aby se opět zaskvěla v celé své původní kráse.

Další asfaltečka nás vede Fibichovým údolím k Lučnímu baru. Ještě, že mám před sebou lákavý cíl, protože cesta se strmě zvedá. Docházíme k pěkně vyvedenému Lučnímu baru, kde poblíž stojí i kovárna. V létě tu musí být úchvatně. Nabízí se totiž krásné posezení přímo u jezírka. I dnes tu nacházíme spoustu dobrot, vybere si každý. Kovářská polévka, pitíčka, muffiny, svařák, káva, čaj. Stylová Kovárna nabízí úžasné rukodělné výrobky ve spojení dřeva se železem, jež opravdu hladí srdíčko. Určitě bychom si něco vybrali, ale vláčet dárečky Stezkou nechceme. Mrkneme na sebe a už teď víme, že se dozajista a rádi vrátíme.

Šílená vedra i mrazy, celodenní deště i sněžení, bezvětří i vichr jenž nás málem smetl z rozhledny. A dnes na severu nás potkává smutno bez sluníčka. Podzim zase z jiné stránky. Pokračujeme na vyhlídku Kamennou horku, ale počasí nám stále nepřeje.

Po lukách se plíží lezavé sychravo, zamženo, dnes nás neprovází malebný barevný podzim, ale ukázal nám i svou odvrácenou tvář. Bohužel sluníčko asi odpočívá skryté za šedavými mraky, ale směje se na nás naše nová známá. U rozcestí Nad Vápenkou potkáváme turistku, která se krčí u rozcestníku. Pozorujeme ji, jak něco šmrdlá dole na stojanu rozcestníku a divíme se, co tam dělá?

Dozvídáme se, že je z Bardějova a poprvé slyšíme o aplikaci Wander Book. S úsměvem nám vysvětluje, co Wander Book obnáší a nechává nás vyfotit, co právě vymalovala. Opisové štítky doplňují její turistický deník a nahrazují razítko, které při získání vizitky do deníčku je nedílnou součástí k zaznamenání vzpomínky. A co je hlavním cílem Wander Booku? Podpořit vášeň k turistice, motivovat k cestování a zároveň usnadnit objevování nových míst. Tak trochu třeba i kámoš Stezky Českem?

Přicházíme na Kočičí skálu a potkáváme turistku, která při pohledu na nás automaticky podává hlášení z vyhlídky Karlova výšina. Jakoby tušila, že na výšinu dojít nestíháme. Dozvídáme se, že je odtamtud krásný výhled i památník človíčku, jenž to tu měl rád. Popřejeme si vzájemně hodně štěstí a natahujeme krok. Mineme vyschlý Mnišský pramen.

Odbočujeme po červené doleva a i tady stále potkáváme pěšáky z Puchýře, i když se začíná pomaloučku smrákat. Dokonce potkáváme i maminku s kočárkem. Všechna čest drandit v lese po kamenech! Do Rybniště přicházíme večer a po chutné a zasloužené večeři v nádherně renovovaném kulturním domě hupky dupky do Chřibské, resp. na železniční stanici Chřibská. Přijíždí vláček, nastupujeme, usmějeme se na sebe, plácneme si na zdar úspěšného zdolání další etapy.

Potkali jsme úžasné vstřícné lidičky, spoustu zajímavostí, a hlavně naše duše si opět lebedily, když jsme se ponořili do laskavé náruče lesa a nechali se konejšit zvuky přírody. I to nevlídné sychravo jsme jí nakonec odpustili. Sem tam zacvrlikal ptáček, cosi zašustilo v trávě, vděčný pohled hladil okouzlující alejku. Jen na ni pomyslím, přenesu se do voňavého jara. Jaká to musí být slast procházet mezi stromky, když se poupata nalévají, aby předala svou rozkvetlou nádheru. V květech se usídlí na chviličku pilné včelky, aby s naplněnými košíčky zlatavého pylu ztěžka dosedly na česno a do úlů dopravily zase další kousek blahodárného pokladu. A koloběh života pokračuje dále.

Usmívejte se. Jakmile vykouzlíte úsměv na tváři, potěšíte druhé. Kdysi jsem četla, že úsměv nic nestojí, ale znamená mnoho a s tím naprosto souzním. Sami rozpoutejte vlnu radosti. Nečekejte, až to udělá někdo jiný, buďte to vy, kdo začne a nejlépe hned. Stačí tak málo. Třeba se „jen“ usmát, upřímně pochválit anebo nezištně nabídnout pomoc druhému. Ten ji nabídne dalšímu a rázem jste kolečkem soukolí, které předává vlnu radosti dál. A když někdy přes duši přeletí stín, vyrazte do přírody. Věřím, že příroda je mocná čarodějka. Příroda léčí a oblaží bolavou duši, tam kde je potřeba. Tomu, kdo o to stojí.

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, https://www.turistika.cz/mista/krasny-buk-krasna-lipa-jagerova-vila-vila-jager/detail, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cechie-B%C3%B6hmerland