Byť je nám ve dvou 132 let, trhli jsme rekord na Stezce Českem a navíc zažili neuvěřitelné setkání

Respektive se za návštěvu rozhledny beru já. Muž je zdrženlivější. To proto, že jsme na ní před lety už byli a také proto, že si prý zajdeme. Miluju kamenné rozhledny a chci Tanečnici vidět, není se mnou řeč. Muž jen přikývne a jdeme. Po čase nenápadně prohodí: „A je ti jasný, že to nebude 30 kilometrů, ale víc, možná čtyřicet?“ Vyděsím se. „A proč, když je Tanečnice v itineráři?“

„Jo, je, ale cestou do Mikulášovic a my už jdeme Z MIKULÁŠOVIC. Tudíž se vracíme, takže přibyde takových minimálně deset kilometrů,“ snaží se mi muž vysvětlit. Na to mávnu velkoryse rukou. No a co? Třicet nebo čtyřicet? To přece dáme, hlavně že uvidím znovu kamennou krásku. Jenže ono to nakonec bylo o krapet víc. Nicméně po chvíli mi zatrne. Hraju si na statečnou a najednou pocítím, jak mi tuhne operované koleno. No těbuch.

Manželovi se svěřovat nechci, protože by okamžitě zkrátil trasu. Nebo nedej Bože jsme jeli domů. Vysílám přání zdravého kolene na všechny světové strany, ale spíše ještě přituhuje. Bohužel jsem zrovna na tuto etapu definitivně vyndala z batohu stahovák na koleno. Když jsme ho nepotřebovali v Krkonoších, tak je přece zbytečný. Pýcha předchází pád. Manžel je ponořen do focení, já si občas ulevím a táhnu nohu za sebou. Nicméně věřím, že dojdu a upínám se k radosti.

Jdeme po asfaltce a směřujeme na odbočku k rozhledně, kde se dáváme do řeči s manželským párem z Mikulášovic. Pán má flintu přes raméénó a pospííchá k lesu…, ba ne, to jsem si jen vybavila jednu písničku. Ale flintu přes rameno opravdu má a hovor se stáčí k tomu, že je myslivec. A vyrazili si s manželkou a pejskem na procházku. Na to pokračuje v hovoru: „Miluju tyhle ranní brzké pohledy v mlžném oparu.“ Je to náš člověk. Též se nikdy nenabažíme krás podzimní přírody. Vítáme nejen mlžný opar, ale i nádhernou jinovatku, jež zbarvuje vše, co potká do okouzlující malebnosti a něžnosti krajek.

Cesta obtáčí mírný kopeček a vzpomínám, jak jsme na ni před zhruba 20 lety vyfrčeli na kole, takže jen mírné stoupáníčko. Příjemnou cestu zakončuje pohled na roztančenou krasavici. Cestu z Mikulášovic až na rozhlednu jsme si opravdu užívali. Byť pouhých šest kilometrů jsme šli hodinu a půl. Nikam nepospícháme a vnímáme něžné pozdravy, jimiž nás paní Příroda s mateřskou péčí zahrnuje. Cestou jsme se kochali úžasně zbarvenými spadanými listy, na kterých se vyřádila slečna Jinovatka, a vykreslila tak úžasné obrazy, že jsme měli snad srdce až v hrdle.

Jak málo stačí k tomu, aby si duše radostí povyskočila. Jen se na chvíli zastavit a rozhlédnout okolo sebe. A nemusí vás zdravit zrovna bohatý renovovaný zámek, ale bohatě postačuje pohled na jiskřící podzimně zbarvené listí ozdobené mrazivou slečnou. Právě tyto drobné nenápadné skvosty otevírají naše srdce. A ráda věřím, že nejsme sami.

Dotančili jsme radostně k Tanečnici. Naštěstí je otevřená, i když občerstvení se tváří nedostupně, ačkoliv ho kdosi okupuje. Vylezeme na rozhlednu, abychom pohlédli do krásného kraje, byť za oponou, a rozpomínám se na jeden veselý příběh z natáčeni.

Svou tužbu si splnil a jednoho dne nás a spoustu dalších přátel a známých pozval na otevření rozhledny. Měla to být slavná událost a taky že byla! Celá natěšená jsem pozvala i příbuzné. Brzkého rána jsme vyrazili na rozhlednu vzdálenou cca 100 km. Počasí neporučíš. Horko těžko jsme našli rozhlednu, ale našli. Padla totiž hustá neproniknutelná mlha. To nevymyslíte, to se může jenom zažít. S rozpaky jsme vylezli na rozhlednu a od té doby se tradují nezapomenutelná slova mého švagra Jiříka: „Vylez sem na rozhlednu, kouknul do mlhy, viděl prd a zase slez dolu.“

Potkává nás nejen radost, ale také štěstí. Naše dušičky rozjívené úžasnou jinovatkou těší i lehce zamlžený výhled do kraje. Miluju spoustu věcí, například podzim, slunce, kamenné rozhledny, ale také pohledy z výšky. Je nám tu opět krásně. Pohledy z výšin mě konejší. Mám pocit, jako bych vystoupala o maličký krůček, o tu jednu šprusli na žebříku výše, a přiblížila se tak ještě více k božským obláčkům, na kterých mě muž s láskou nechává plout. Myslím, že stačí jen jedno slůvko. Děkuji.

Spolu s Národním parkem České Švýcarsko a Sachsise Schweiz tvoří nejrozsáhlejší pískovcovou oblast v celé střední Evropě. Před 120 lety, 10. července, byl položen základní kámen kameno-cihelné rozhledny, aby v květnu následujícího roku byla s velkou slávou předána k užívání veřejnosti. Tanečnice se nám představila v celé své tajemné kamenné kráse. A možná i za odměnu, protože jsme díky zacházce k ní trhli na dnešní Stezce Českem rekord. Vlastně jsme si udělali osobák i když mrzlo až praštělo.

Šupajdíme mrazivou cestou, lesem, po louce až přicházíme do Mikulášovic a posléze se objevujeme ve Vilémově. Z itineráře víme, že by zde měl být zázračný léčivý pramen. U nádraží se ptám děvčete, kdeže je ten zázračný pramen? Mávne rukou dolu: „Je to jen kousek, hned naproti restauraci.“ Mezitím došel manžel, který se zdržel opět focením. Pyšná, znajíc cestu, zavelím: „Vím, kde je pramen, jdeme.“ A sejdeme dolů k restauraci, ovšem milý pramen vyšuměl. Kdo mě zná, ví, že s mapou nekamarádím, já se raději doptám. Jenže slečna byla asi podobného ražení a poslala nás k nějakému náhonu. Velení přebírá manžel: „Vracíme se, pramen je na Stezce!“

Oči mi lačně zalétnou k restauraci s podivuhodným jménem „U bílého jaka. Sice otevírají až za dvě hodiny, ale chuť na kávičku je silnější. Nesměle beru za kliku a ptám se mladíka, jenž uvnitř uklízí, zda nám tu uvaří kávu. „Asi jo,“ zní odpověď. Na to poodejde k výčepu a zahlaholí do kuchyně: „Koko, dvě kávy, pro pani a pána!“ Stojím stále ve dveřích a přichází Koko. Podiví se, co já tam a v ústrety letí: „Máme ještě zavřeno.“ Manžel vyklízí pole, avšak já věřím v laskavost. Sepnu ruce a poprosím, že bychom rádi jen kávu. Koko se usměje ať tedy jdeme dál. Usadíme se a rozhlížíme se kolem. Vidíme podobné typy, jako Koko a jsme zmateni. Vietnamci to nejsou, Mongolové také ne, že by Japonci? Jsme úplně vedle jak ta jedle.

Popíjím kávu, mimochodem čerstvoučkou a silnou přesně tak, jak mám ráda a ptám se Koko, jestli ji můžu vyfotit. Že bych ji ráda pochválila. Ale to jsem střelila vedle. Mladá žena se směje, vrtí hlavou a skrývá rukama obličej. Je moc milá a až neskonale skromná. Na to se dozvídáme, že Coco (čti Koko) připutovala do Čech z Tibetu! Takže se na Stezce Českem setkáváme s pravými Tibeťany a našli jsme je jen díky tomu, že nás slečna poslala špatným směrem. Jak špatným?! Vlastně výtečným!

I když jsme tu být neměli, děkovali jsme osudu, že jsme se tu nakonec ocitli. Coco je statečná mladá žena, která přicestovala do Čech z Tibetu a přechodně se usídlila v Praze, aby svůj nový domov našla ve Vilémově. Má dvě rozkošné malé děti, provozuje restauraci, a hlavně má obrovskou chuť přiblížit asijskou kulturu místním lidem a návštěvníkům. Zrovna včera tu pořádali Hru světel, načež nás posílají do míst, která začíná obývat tibetská kultura. Se zvědavostí se vydáváme po cestě lemované sklenicemi se svíčkami. Muselo to tu včera vypadat úchvatně až mysteriózně.

Cesta nás dovedla k rozestavěnému tibetskému domu. Spolek THONMI má velké plány. Buduje dům ve stylu tibetské architektury, který následně poslouží coby kulturní centrum. Vedle něho ční kamenné Ovoo, jež je v Mongolsku součástí každodenního života kočovníků. Uctívat ho může každý. Naopak se věří, že vládce dotyčného místa potrestá toho, jenž neprojevil náležitou úctu. Každý, kdo prochází, by se měl zastavit a přinést malou oběť, například přidáním kamene. Najděte v okolí kamínek, třikrát obejděte mohylu po směru slunce a vyšlete přání. Splní se vám. Hledám kamínek o sto šest a strhnu i manžela. Kroužíme kolem mohyly a přejeme si. Mimochodem Mongolové se před každou delší výpravou u Ovoo zásobí obětinami, aby si zajistili přízeň božstev po dobu celé své cesty. Hádejte, co jsem si přála…?

Vidím je poprvé v životě a pohled na statného chlupáče mi vyrazil dech. Navíc se tu snad odehrávají námluvy. Naši pozornost přitáhne tibetská pyramida, která se ovšem nazývá Stúpa. Stúpa je budhistická stavba, jež pomáhá udržet zdejší energii v rovnováze a kterou navštěvují poutníci hledající vnitřní klid a mír. Přicházíme ke Stúpě a duše si lebedí, je nám tak nějak zvláštně dobře. Tyto stavby najdete především v budhistických zemích Indii, Nepálu, Tibetu a Bhútánu.

Zajímavostí je, že tvar stúpy představuje jednotlivé prvky vesmíru a pět elementů, ze kterých je tvořen Svět, a to Země, Voda, Oheň, Vzduch a samotný Prostor. To vše se dozvídáme z informační cedule. Setkáváme se s usměvavou dvojicí místních lidiček, se Zbyňkem a Michaelou, kteří nám radostně vyprávějí o akcích, jež spolek organizuje. Jsme nadšeni. Kdy jindy se setkáme s tibetskou kulturou? Mimochodem vzpomínám, že jsme kdysi v mládí s manželem snili o cestě do Tibetu. Takže se nám přání vlastně splnilo. Připadá nám, že jsme se do Tibetu doslova propadli. Jsme obklopeni Hrou světel, procházíme po Asijské poznávací stezce, objevujeme Ovoo, Stúpu, jaky, poznali jsme milou skromnou Coco. Co víc si přát? Možná se sem vrátit třeba příští rok na Festival hudby EASTERN TUNES či na Hru světel.

Coco, dodatečně děkujeme za milý úsměv a laskavé srdce. Rádi k vám opět zavítáme a všem ostatním návštěvu U Bílého jaka doporučujeme. Pakliže vás zajímá tibetská kultura, která je nám na hony vzdálená, tak zde se dozvíte spoustu zajímavostí z duchovně bohatého kraje přezdívaného „střecha světa“.

Ukrývá se pod krásným vysokým kostelem Nanebevzetí Panny Marie, kudy také vede božská Křížová cesta.

Kostel má zajímavou historii a svému vzniku vděčí přísaze hraběte Leopolda Salm-Reifferscheidta, když unikl živ a zdráv smrtelnému nebezpečí. Nečekaně ho napadl medvěd. Načež hrabě přísahal, že na tomto místě postaví kostel zasvěcený Marii – pomocnici v nouzi. Jak řekl, tak učinil. Ke kostelu přicházíme příznačně v 11 hodin a vítá nás symbolický zvuk zvonů. Skrze větve vzrostlých stromů probleskuje sluníčko tak, že máme pocit paprskovité svatozáře uprostřed jejich koruny.

Vedle kostela stojí krásná kamenná kaplička, jíž nechal nad zázračným léčivým pramenem vystavit tehdejší majitel panství Slavata. Vodu ze studánky ochutnáváme, protřu si jí oči a najednou si uvědomím, že koleno přestalo bolet? A myšlenka mi zalétne k Ovoo a mému přání. Že by opravdu mělo takovou moc? Jsem nesmírně vděčna za nový prožitek.

Modrá nás vede kolem úžasného dřevěného turisty ve Vilémově, se kterým se vyfotit prostě musíme (viz titulka). Podcházíme úchvatný Vilémovský viadukt. Jednokolejový most byl vystavěn v letech 1903-1904 a je se skutečně čím kochat.

Úzká asfaltečka nás zavede do konejšivého lesa, kde sluníčko ve spolupráci se statnými buky opět rozehrávají známou hru stínů a světel. Přecházíme přes silnici, abychom se opět ponořili do lesa a míříme směr Lobendava. A po čase se ocitáme v prostoru Čtverec. V minulosti se tu konaly proslulé fesťáky, ale jak je tomu nyní, to vám bohužel nedokážu říci. Ale co vám můžu říct, jdeme lesem, pod nohama slušná vrstva spadaného bukového listí a v tom, buch. Zakopla jsem o schovaný pařízek a vyjekla. Na to se muž otočí s pusou od ucha k uchu: „Taky jste se seznámili??“

Vyšli jsme z Mikulášovic, minuli Tomášov, pak Vilémov, teď procházíme vesničkou Karlín, míjíme pěkné staré železniční nádražíčko Horní Poustevna. Než vstoupíme na pěšinu mezi pastvinami, se vzpomínkou na dětství trhám bílé kuličky pámelníku a hážu je na silnici, aby pod mýma botama pěkně pleskly. Jako děti jsme tuhle hru prostě milovaly. Plesk plesk… A už je tu další „jmenovka“. Procházíme vískou „Markéta“. Posléze přicházíme do Lobendavy. V chaloupce U Doudů, kde bydlí štěstí, přibíhá k vrátkům pejsek. Manžel se ho ptá: „Jsi hlídací nebo vítací?“ Pejsek je evidentně vítací, protože vrtí ocáskem, div mu neulítne.

Dodávám si odvahu a s obdivem se ptám paní, která obsluhuje hosty, zda je majitelkou a možná netaktně, kolik jí je let? „Proč?“ „No, zajímá mě to.“ „Majitelkou je moje dcera, já jí jen vypomáhám. A kolik je mi let? Hodně,“ mávne rukou a odchází. Na to, že je paní hodně let (možná 80 či více?), je stále znát její úžasná energie. Stoupne si do okénka a volá: „Tady je ta polívka, tak se koukej zvednout a pojď si pro ni.“ Ale v podtónu je cítit snad až mateřská láska a laskavé srdce. Paní má náš obdiv a obrovský respekt. A oběd od usměvavé dcery byl výtečný. Doporučujeme. Měli jsme pocit, že jsme se ocitli doma. A navíc tu mají razítko Lobendavy, nejsevernějšího bodu ČR a jako dárek jsme ještě dostali pohled. Další vlídná srdce na Stezce Českem.

Dorazili jsme k rozcestníku s Nejsevernějším bodem v ČR, ke kterému nám zbývají už jen necelé dva kilometry. Spěcháme, protože už teď víme, že se budeme vracet opět za tmy, a k tomu ještě pěkný kus lesem. Lidičky potkáváme jen cestou tam, zpátky už jdeme pouze sami. Huráá. Severní pól dobyt: Osada Severní, obec Lobendava. Tady jsme před časem také byli, a dokonce na kolech. Cesta úzkou pěšinkou, pak lesem přes kořeny, cílová fotka a šupem zpátky.

Za čarokrásného stmívání scházíme po německé straně lesem, míjíme osiřelou útulnu a už zapadá sluníčko. Přicházíme do Liščí. Pokračujeme dál. Poslední část dnešní etapy jsme schovaní v tmavém místy až černočerném lese. Máme s sebou sice čelovku, ale nevytahujeme ji. Vychutnáváme si měsíční svit, který má úžasnou sílu přes stromy paprskovitě svítit na cestu. Díky tomu, že jdeme po asfaltce, kterou sice nevidíme, ale cítíme pod nohama a výmoly zrovna neoplývá, můžeme si ten luxus procházky za svitu měsíčku dovolit.

Nad našimi hlavami se rozzáří nebe plné hvězd. S úžasem a tiše pozorujeme tmavou oblohu posetou spoustou třpytících drahokamů. Kdo zažil hvězdné nebe daleko od města, od pouličního osvětlení, neonů a všech blikátek, ví o čem mluvíme. Zažíváme pohled na čarokrásnou oblohu i nádherné až sváteční ticho, kdy slyšíme jen praskání větviček či kamínků pod botama. Kol kolem nikdo, jen my dva se vzájemně propletenými prsty. Nad námi drží patronát miliony hvězdiček pod taktovkou Měsíce, jenž přebírá hlavní slovo. A my opravdu jdeme doslova přímo za nosem za doprovodu jasného svitu měsíce a blyštících hvězdiček. A jdeme a jdeme.

Místy se noříme do úplné tmy, aby nás po chvíli vysvobodil svit Luny. Vzácný zážitek ani nedovedu vypsat slovy a tím více nás těší čelovka stále schovaná v kapsičce báglu. Tu opravdu vytahujeme až po cca 10 kilometrech, když vystupujeme z lesa a přicházíme na kamenitou cestu. Až je nám najednou líto, když spatříme lampy a vstoupíme, sic do tiché, ale přesto, civilizace. Paní Mlha ukrývá hvězdičky do svého hávu a měsíc už jen slabounce prosvítává. Po chvíli navlékám druhou mikinu a manžel okolo mě obíhá jako Mrazík okolo Marfuši. Smích mě rozehřívá alespoň na duši díky manželově otázce: „Je ti teplo, děvče?“ Mimochodem naši „scénku“ jsem popsala v minulém článku Alternativní etapa na Nejsevernější bod Česka nás odrovnala. A už jsme ve Šluknově a nasedáme na vláček směr Nový Bor, abychom doma zjistili, že jsme dnes na Stezce Českem dali osobák, a to 47 kilometrů. A to proto, že jiná volba nebyla.

Stezka samozřejmě není o rekordech, i když možná v přeneseném smyslu ano. To, když se přemůžete a vyrazíte na výšlap a nejste třeba zvyklí chodit. Pak může přijít osobák ve smyslu: „Dal jsem to, jsem dobrej!“ A my všechny zdravíme a gratulujeme, byť i kdyby k jednomu výletu došlo. Jenže jak tušíme, jedním stezkařským výletem stejně neskončíte. Stezka se tváří nejdříve nesměle a čím víc ji začnete ochutnávat, natolik vám zachutná, že chcete stále víc a víc. Pak vám vklouzne do srdce a jakmile pronikne do duše a zaplní ji, přichází naprostá a krásná závislost. A my vám všem přejeme, abyste ji i nadále rozvíjeli a poznávali nejen krásy naší vlasti ale i vstřícné lidičky a jejich nádherné, leckdy překvapivé, životní příběhy.

A nám už zbývá posledních pár desítek kilometrů, abychom došli do konečného cíle Alternativní etapy Stezky Českem, do Chřibské. Čeká nás opět další úchvatná rozhledna, spousta zážitků a přátelských setkání, ostatně jako na celé pouti naší milovanou vlastí.

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, https://www.nockostelu.cz/kostel/414/, https://www.facebook.com/easterntunesfestival