Článek
Nacházíme se v průběhu 6. etapy Stezky Českem. Majitel hotelu Konšel nás odváží zpátky na Stezku a vystupujeme na Mezivrší. Ostrý vítr zaduje, hlavu schovávám do kapuce a vydáváme se po žluté do Neratova (toho správného), od kterého nás dělí pouhých pět kilometrů. Těšíme se zejména na věhlasný poutní kostel s prosklenou střechou. Šlapeme Přírodní rezervací Komáří vrch, kde převažují zejména buky, jež jsou přirozeným původním lesním porostem hřebene Orlických hor. Připadáme si jako v zajetí podzimu, fantastické barvičky, kam se podíváte.
Směřujeme po lesní cestě a místy průzory vnímáme nádherná panoramata. Jak se blížíme k Neratovu, vstupuje do nás klid, možná utvrzený svatostánky, které míjíme cestou. Kaplička, boží muka, křížek. Úchvatná kamenná boží muka z roku 1800 v nás probouzejí úctu a ponoukají k pokoře. Scházíme mezi chaloupkami rozesetými po návrších. Kol kolem klid, nikde nikdo, a dokonce se utišuje i vítr. Sluneční paprsky nás dovádivě lechtají, připadáme si jako v ráji.
V Neratově naše kroky vedou nejdříve do infocentra
A dobře jsme udělali. Vítá nás usměvavý Bohumil Skalický, námi zvaný Dobrotivý. Nebojím se ho nazvat Andělem na cestě. Stezkařům nabízí zdarma kávu, ale posléze ji uvaří i dědovi s vnukem. Usedáme a dáváme se společně ještě s usměvavou turistkou z Moravan u Pardubic do řeči. Hovor plyne samovolně. Na Stezce fakt potkáváme vstřícné a milé lidičky. Jak říkám, máme Stezku snad vyraženou na čele. Jakmile zmíníme nějaký cíl, pan Bohumil už sype z rukávu informaci kudy a jak, a hlavně se neustále usmívá. Hlavou mi běží, že jeho jméno vybrali rodiče ne náhodou.
Bohu-milý. Avšak pan Bohouš, jak si říká, není jen Bohu-milý, ale milý a účastný všem lidem dobré vůle. Je nám tu opět božsky a neustále vstřebáváme spoustu informací. Mimochodem se svěřuji se svým příběhem „popletených Neratovů.“ Na to Bohoušek kontruje, že se ho turisté často ptají, kudy k Pernštejským rybníkům a z doslechu ví, že v druhém Neratově hledají kostel s prosklenou střechou. Jedná se totiž o dva Neratovy, jeden u Bohdanče (Pernštejnské rybníky) a druhý v Orlických horách (poutní kostel s prosklenou střechou). Těší mě, že v tom nejsem sama. Na rozloučenou nám Bohumil věnuje odznáčky Stezka Českem. S radostí si je okamžitě připínáme na bágly a vzpomínám, že mám doma ještě nevyužitou nášivku Stezky. Tak snad už příště bude batoh také zdobit.
Neratov je místem dobrých skutků a zázraků, říká pan Bohumil
A měl pravdu. Nejdříve jsme namířili do hřbitovní kaple, jež pamatuje počátky poutního ruchu. Ve zrekonstruované kapli je umístěna výstava zajímavých historických fotografií Neratova. Poté s tlukoucím srdcem vstupujeme do kostela Nanebevzetí Panny Marie, jenž přečkal jen zázrakem. Jeho pohnutou historii předznamenal v roce 1945 zásah střely Rudé Armády. Byla zničena střecha, dřevěné schodiště, zvon i hodinový stroj. Barokní skvost chátral a po dvanácti letech spadly promáčené klenby. Následně bylo rozhodnuto o jeho demolici. Přesto nebyl zbourán, snad všichni svatí nad ním drželi ochrannou ruku, protože se nenašlo dost finančních prostředků k provedení demolice?
Ať to bylo jakkoliv, jisté je jen to, že žalostné trosky kostela přečkaly a v roce 1992 byl kostel vyhlášený kulturní památkou. Což byl odrazový můstek pro jeho záchranu a usilovně se pracuje na rekonstrukci. Tlučou nám nejen srdce. Naše kroky po kovovém schodišti do věže v úzkém prostoru rozeznívají schody tak, že slyšíme andělské zvonění. Máme štěstí, zažíváme tu nádhernou svatbu mladých lidí, vnímáme krásnou řeč pana faráře P. Josefa Suchára. Je dojemné, jak si ženich neustále stírá slzy kanoucí po tvářích. V myšlenkách se vracím do doby před 40 lety, kdy jsme měli civilní svatbu my, v obřadní síni. Nesrovnatelné. Kostel má své kouzlo. Ani smrt nás nerozdělí. Navždy a navěky.
Dočetli jsme se o pozoruhodné zajímavosti poutního kostela v Neratově
Hlavní vchod a průčelí směřují na jih, kněžiště na sever. Díky tomuto netradičnímu nasměrování dopadají na Boží hod vánoční sluneční paprsky v pravé poledne přímo na svatostánek. Nemůžeme se vynadívat do proskleného nebe a naše pohledy míří k jasným modravým nebesům s odlesky zářících paprsků. Kocháme se pohledem k nebi, kocháme se pohledem okolo sebe. Pohlcují mě slova pana faráře, svátost okamžiku. Kostel je nádherný, impozantní a má svou úžasnou energii, i když do duše mi posléze vstoupí úplně jiný kostel. Ale ten je zatím před námi, a právě teď ještě o něm nevím. Posíláme novomanželům vzdušný pozdrav naplněný štěstím, úctou a láskou a zamíříme s mým „novomanželem“ po 25 schodech ještě výše až do meditárny.
Na Stezce Českem jsme navštívili unikátní kostel s prosklenou střechou - Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Je impozantní a úchvatný, obzvláště, když hledíte skrz střechu do nebe. I když do srdce se mi vryl posléze další kostelík na cestě - nenápadný, skromný...
Posted by Taťana Veselá on Monday, November 18, 2024
Je úžasné naslouchat svým pocitům a dát jim volnost
V meditárně usedám na lavici a okamžitě se pohroužím do sebe. V tuto chvíli nevím o světě a duši prolne pocit odpuštění, smíření a klidu. Ze zahloubání mě vytrhuje manželům hlas: „Musím odtud odejít. Není mi dobře. Mám pocit, jakoby tu došlo k něčemu hroznému“ a očima zamíří ke třem plamenům nad námi. Mlčky pokývnu hlavou a znovu se propadnu do zapomnění. Nevím, jak jsem tu dlouho, nevnímám čas, jen hluboký vnitřní klid. Kostel má svou energii a na každého může působit jinak anebo i nijak. Ale to se nám nestává. Boží atributy nás s mužem oslovují, ale každý je pojímáme podle toho, jak jsme uvnitř nastaveni.
Vše se odvíjí od toho, čím jsme prošli, co jsme zažili, a to vše se v každém člověku přerodí v city a pocity. Je osvobozující, když necháte své pocity proudit, nesoudíte a stáváte se pouhým pozorovatelem. A najednou přicházejí odpovědi na vaše otázky. Myslím, že když partneři dokážou své pocity vnímat a vzájemně je sdílet, přichází záruka pohodového partnerství.
Obohaceni svátostí okamžiku opouštíme kostel a procházíme Sadem smíření
Jak příznačný název. Sádek s ovocnými stromy pod kostelem doplňuje starý dřevěný holubník i broučkovník. Dětské duše oblažují klece s andulkami a kanárky a také vystrkující, skrz drátěný plot, zvědavé kozí brady Lojzy, Lízy a Lujzinky. Nicméně Neratov zahalený do modravého nebe opouštíme a vydáváme se po Cestě přátelství vzhůru vstříc dalším zážitkům. Napojujeme se na lesní hodně rozježděnou cestu, kde si už poutníci vyšlapali úzkou cestičku. Na okraji lesa jsou naskládané čerstvě pořezané klády a vůně lesa se prolíná se svěží vůní pryskyřice.
Mezi kmeny stromů vykukují žluté zářivé bochánky mladých listnáčů. Po několika set metrech oraniště uhýbá doprava do lesa, načež pak jdeme po zpevněné lesní cestě plné spadaného podzimního listí. Zatímco v Neratově byl boží klid a bezvětří, jen co jsme vystoupali po modré až k Vysokému Kořeni, jako když utne, zvedá se velký vítr. Listí ševelí, rozjařené větve nám mávají na pozdrav. Kocháme se větrným pohledem z vyhlídky na údolí Divoké Orlice a bukovohorskou, podzimem zbarvenou, hornatinu s nejvyšším vrcholem Suchý vrch. Po cestě vlevo nalézáme zarostlý první řopík.
Na Stezce Českem objevujeme barokní kostel, jenž se velmi dotknul našich srdcí
Scházíme podél pustých pastvin do Vrchní Orlice ke kostelu sv. Jana Nepomuckého, který se mi vryl do srdce a vyzývá poutníky slovy Petra Zámečníka:
Poutníku postůj
Krásné jsou Boží dary tohoto kraje
Přijmi je se srdcem čistým
A očima otevřenýma.
Nejdříve manžel roztáčí klikou Poésiomat, jenž stojí před kostelíkem a má v sobě nahrané různé hudební a mluvené ukázky. Stylově k nám proudí Orlice od milované Zuzany Navarové.
Vydrželi bychom ji tu před kostelem v Orlických horách poslouchat do nekonečna. Ale zvědavost nás přepadá. Vstupujeme do barokního kostela, jenž je ozvláštněn syrovostí, což je fantastický zážitek. Jsme tu sami, prohlížíme si fotografie, zvláštní až duchovní kresby, čteme poetické básně. Procházíme snad po původní kamenné podlaze.
Stoupám si dozadu, zřejmě za bývalý oltář, a nechávám se pohltit energií, která nás provází na každém kroku. Ani se mi nechce usedat do dřevěných lavic. Stojím tu, ruce volně podél těla, zavřu oči a nechávám vše plynout. Jakoby na okamžik zkamením, ale tělo se naklání a padá dopředu. Nějaká síla mě doslova táhne ven a vidím jen otevřené dveře kostela. Napadá mě, že stojím možná na nepřístojném místě, že pro mě za oltářem místo není. To je pouze pro vyvolené. Naposledy se ohlédnu a vycházím z kostela energetických čar, které je nutno respektovat. V kasičce ale ještě předtím cinknou dary na opravu svatostánku, který byl vystavěn z původní hřbitovní kaple. Odtud pramení silná energie, která mě vyprovodila?
Kostel sv. Jana Nepomuckého je skromný, nenápadný a pokojně si tu odpočívá bez procesí lidí
Mám pocit, že právě tato neokázalost kostelíku přitahuje opravdový zájem, a nikoliv jen povrchní shlédnutí. Mimochodem jsem se z diskuze k našemu článku Na Stezce Českem objevujeme sličnou krásu Orlických hor od paní Slávky dozvěděla, že právě tento kostel si vybral režisér filmu Jiří Menzel. Natáčel tu některé scény filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Dodatečně děkuji, paní Slávko, za zajímavou informaci. Jak vidno, i Jiří Menzel zachytil neopakovatelnou úžasnou energii kostela sv. Jana Nepomuckého a jeho okolí.
Před kostelem ještě zkusíme několik výběrů v Poesiomatu a nakonec znovu navolíme Orlici. Se zvláštním pocitem v srdci, kdy nás doprovází tóny poetické Orlice a zpěv Zuzany Navarové, opouštíme kostelík, který bojuje o záchranu. Mlčky si nějakou dobu znovu šustíme po cestě spadaným listím, abychom vstřebali silný zážitek. Návštěvu kostela rozhodně doporučujeme. Myslím, že každý si to své v božím chrámu najde.
Přicházíme k pastvinám
I když jsou stračeny za ohradou, nemám z nich dobrý pocit. Prostě se bojím. Manželovi zakazuju bučet. On si s nimi, na rozdíl ode mě, docela rozumí, viz naše 5. etapa. A tak mě napadá, jestli to není příhodou, kterou jsem zažila jako malá. A opět se na Stezce propadám do dětství. Tento příběh znám jen z vyprávění. Byly mi asi tři roky a v naší vesničce jsem se do té doby setkala jenom s kozou. S rodiči jsme jeli autem do Duchcova, přijíždíme k městu a podél silnice se pasou krávy. Já prý vykulila oči, vztáhla k nim ručičku a ohromeně říkám: „Jůů, to sou ale veltý tózy?!!“ Věřte, že se tato slůvka stala evergreenem a provází mě celý život. I manžel si s chutí zgustne, když míjíme pastviny s krávami a ukazuje mi ty veltý tózy. Nicméně z té doby k nim mám možná respekt. A blik, jedno trauma odhalené.
Cesta nás poté svedla podél řeky Divoká Orlice
Pro tento okamžik nám přišla jako nejkrásnější část etapy, když pomineme Neratov a Vrchní Orlici. Snad to bylo divokou řekou, jejími zákruty, zurčením či prostě „jen“ jsme se dostali do spárů energie vody. A že to byly krásné živé spáry, i když spíše nám připadaly jako vodní ruce, které nás hladily, uklidňovaly a zároveň nabíjely. Prostupovaly námi zvláštní až nepopsatelné pocity.
Následně jsme sešli přes louku k hraničnímu Bartošovickému mostu, který tu má své nezastupitelné místo. Přes něj přecházela 10. října 1938 ve 12 hodin německá vojska. Po pádu komunistických režimů v Polsku a Československu dochází k otevření hraničního mostu, ale stále jen výjimečně a vždy jen na jeden den. V současné době je most spojující oba národy vyztužený novým betonem a nabízí volný pohyb oběma směry.
„V dřívějších dobách jsme si byli velmi vzdáleni, ačkoliv se naše obydlí nacházela prakticky na dohled. Dnes je konečně prostor k tomu, aby vznikala nová přátelství,“ uvádí pro rychnovsky.denik.cz Tomasz Korczak, starosta polského Miedzylesie.
Parádní Křapáčové hody. I dobrá ňamina nás na Stezce potěší
V Bartošovicích nás zaujaly Křapáčové hody v Hotelu Bartošovice, jenž se mimochodem nachází i v itineráři Stezky. Takže jsme bříška naplnili bramboráky. Byly výtečně křupavé, prostě domácí pochutnáníčko. A navíc nabídka úžasných kyprých plněných koláčů. Tak ty jsem MUSELA poslat na FB Stezky. Dlouho jsem si na takové restaurační dobrotě, pečené s láskou, nepošmákla. Byly fakt mňamózní. Mimochodem seznamujeme se i s majitelkou restaurace a sdílí s námi, že se už také prošla po Stezce Českem a chystá se pokračovat. „Jen co bude více času,“ dodává. Nechci si vymýšlet, pokud si dobře vzpomínám, šla Stezku i s kočárkem se synkem Olíkem.
S chuťovými pohárky naplněnými až po okraj se nám pěkně šlapalo! A než jsme se nadáli, vítá nás Přírodní rezervace Zemská brána zarámovaná v čarokrásné přírodní scenérii. Divoká Orlice svému jménu nic nedluží.