Stezka Českem mi otevřela oči. Trail Angels Mirka+Štěpán a kouzelná Vilma. Co je přivedlo na Stezku?

S pojmem útulna a Trail Angels jsem se potkala až při zjišťování, co Stezka Českem obnáší. Tudíž mi pak došlo, že se tehdy v Krkonoších nejednalo o lesní panáčky nýbrž o tuláky či Stezkaře. S útulnami jsme se začali více poznávat při našich nových toulkách Českem. Stejně tak jako s božími Trail Angels.

Postupně zjišťujeme, co s sebou na Stezku. Nakupujeme potřebné ale i nepotřebné. Na to jsme samozřejmě přišli až cestou. A měli hlavu jako pátrací balon. Pročítala jsem itinerář Stezky a zprvu mu moc nerozuměla. Třeba věta: Možný konec druhého dne. Znalé pobavím. Říkala jsem si, jak můžou vědět, že tam dojdu v úterý??

Naštěstí existují sociální sítě, které jsem ve svém pokročilém věku už také objevila. Písnu dotaz na druhý den a rychlostí blesku mi odpovídá Martin Úbl, co je tím myšleno. Oddechnu si, že na hloupou otázku přišla moudrá odpověď. Tak se postupně zařazujeme do dlouhého špalíru tuláků. Nesměle našlapuji a opatrně pročítám příběhy, dotazy, odpovědi, diskuze.

Občas odvážně zvednu palec, pošlu srdíčko či obdivně vzdychnu nad odvahou diskutujících Stezkařů. V tuto chvíli jsou pro mě stateční a nedostižitelní. Nicméně ctím manželovo oblíbené heslo: „Nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko.“

Postupně zjišťuji, že to budou úžasní lidé, kteří poskytují Stezkařům nezištně pomoc. Můžete u nich dobít baterky, a to jak fyzicky, tak mobilně. Doplnit vodu, nebo přenocovat na zahradě. Jiní nabídnou i sprchu a za úsměv kus koláče nebo čaj. Jenže pořád nevím, zda si u nich můžu „pobyt“ zarezervovat. Proto je tedy, alespoň pro začátek, míjíme. A spíme pod širákem, pak v penzionech.

Jsme vítaní. Ostatně jako spousta dalších poutníků. Štěpán nám poslal do diskuze k článku „Dovolenou u moře jsme vyměnili za propocená trika na Stezce Českem“ pozdrav, že se máme zastavit v jejich chlazené pivní samoobsluze. Zpráva nás potěšila a nejistota mizela. Dorazili jsme za šíleného vedra a v Dolních Pasekách přímo na cestě všechny vítá cedule Stezka Českem s vlajícími plechovkami piva.

S úlevou odkládáme tehdy naše tunové závaží ze zad, alespoň po těch kilometrech mi tak připadalo. A míříme k potůčku, kde se rochňají jako mimina v postýlce plechovky alko i nealko piva. Muž se s chutí chopí pivního výlovu, penízky cinknou v pokladničce a připíjíme si na zdar našeho putování.

V tom přilétá Anděl Štěpán, resp. přijíždí autem a jde přímo k nám. Halasí: „To jste vy, co je vám ve dvou 132 let?“ Culíme se a dáváme se společně do hovoru. Ptám se, co ho přivedlo k tomu, aby nabídl tulákům občerstvení?

Odpovídá: „To je jednoduchý. Kolem nás není žádná restaurace a neustále se mě někdo ptal, kde se může občerstvit? Tak jsem si řekl, že třeba u nás.“ Pravdou je, že má chladírnu přes louku, ale stejně to není jen tak. Stezkaři pitný režim přičinlivě dodržují. Pročež pro TA Štěpána nastává kolotoč s doplňováním chlazené samoobsluhy.

Navíc andělská dvojice umožňuje přespání na louce u potoka bez předchozí domluvy. A po předchozí domluvě zároveň i nabití elektroniky či doplnění zásob vody. Také nás vítala lavička na sezení a myslím, že se tam ukrýval i maličký andílek, pokud si dobře pamatuji.

Mimochodem jsme si se Štěpánem příjemně popovídali. Vyprávěl nám, jak hodně sportoval a dosud jezdí na kole, takže má k turistice blízko. A zrodili se Trail Angels Mirka a Štěpán. Dodatečně moc děkujeme za podporu na Stezce.

Při nákupu sportovních potřeb jsme se seznámili s milou studentkou Bárou. Než jsme nastoupili první etapu, už máme štěstí na lidi. Jako by Stezka přitahovala usměvavá srdce. A jedním z nich je „naše Bára“. Trávíme v obchodě snad dvě hodiny. Radí nám, zkoušíme do nekonečna a posloucháme její doporučení, protože také chodí s báglem na zádech, a nejen v Čechách.

Srdečně se loučíme, popřeje nám hodně stezkařských úspěchů a na rozloučenou přidává kontakt na příbuznou, na Vilmu, ohledně ubytování v Harrachově. S radostí přijímáme a později zjišťujeme, že je Vilma dokonce Trail Angel. Ale protože máme doporučení, posbírám odvahu a kontaktuji Vilmu na WA. Vilma reaguje ještě ten večer a odepisuje, že s námi počítá. Od nás k ní spěchá ještě zpráva, zda je na závadu, když přijdeme pozdě večer. Odpověď přilétá se smajlíkem: „Jsme zvyklí, že Stezkaři chodí večer, takže v klidu a šťastnou cestu.“

Harrachov docela stíháme a mírně po 19. hodině stojíme před Chatou v Zákoutí. Zavřeno. Mrkneme na sebe, že nás tu asi nikdo nečeká? Vilmě telefonuji a už přes sklo dveří vidíme, jak se k nám blíží anděl s mobilem v ruce. Zeširoka se na nás usměje: „Můžu vám nabídnout večeři?“ Máme za to, že jsme se přeslechli, vždyť je zavřeno? Ptám se­: „Můžete nebo nemůžete?“

„Můžu,“ odpovídá Vilma.

Máme vykulené oči. Jen co jsme se s ní setkali, kulíme je dál. Vilma je naprostý anděl. Když s ní mluvíte, je to jako by vám podávala srdce na dlani, a navíc působí velmi milým dojmem. Na to mi přichází na mysl, vždyť ona má milá ve svém jméně! Vilma – odzadu si přehoďte písmenka a vyjde vám její duše, milá.

Vilma nás posílá se svými přáteli na ubytování s tím, že nám jídlo za chvíli přinese. Abychom prý před chatou nemuseli čekat. Ubytujeme se a zase kulíme oči. Místnost včetně sociálky a kuchyňky za, pro Stezkaře, opravdu symbolický poplatek. Jen je potřeba mít spacák, ale ten táhneme s sebou.

Za chvíli ťuk ťuk a Vilma nám podává kastrol plný brambor s třemi řádnými kusy úžasně naložených voňavých grilovaných řízků. A abychom snad nestrádali hladem, ještě přidala poctivou porci těstovinového salátu. Vilma není andělem náhodou, je jí to snad dáno.

Ale má osedlaného nebeského oře, protože ještě teď v noci odjíždí kamsi na školení. Přesto si s námi stihne popovídat. A jsem potěšena, že ji mohu i vyfotit. Samozřejmě mě zajímá, co ji přitáhlo k TA? Vilma sdílí: „To byla náhoda. Mám kamarádku, se kterou jsem byla na turistice v Beskydech a vyprávěla mi o Stezce. Beskydy mě chytly a Stezka zaujala. Tak jsem nakoukla do FB skupiny, zjistila podmínky pro TA a bylo,“ říká, jako by se nechumelilo.

I když ji vidím poprvé, mám pocit, jako bych ji znala roky. Je nesmírně laskavá, vlídná, přirozená. Přijde mi, že je tak nějak nad věcí. A taky že jo. Na rozloučenou mi ještě říká: „Víte o tom, že jste si zamluvili ubytování ale až na příští týden?“ Zase kulím oči. „Ne né, to není možný.“ Ukazuje mi mou „objednávku“ na WA a opravdu se mi před datum dostaly, nevím jak, dvě jedničky. A Vilma opět velkoryse mávne rukou: „No vidíte, stejně to je jedno. Vyšlo to? Vyšlo!“ Jenže ono to nebylo jen tak. Celá chata byla obsazená, tudíž nás ubytovala u sebe v domečku. Vilma je nejen milá ale prostě boží. A opět děkujeme za úžasnou Andělku.

Myslím, že si tato vsuvka v článku své místečko najde. Manžel před cca 50 lety absolvoval lyžařský výcvik na instruktora u maminky Vilmy. Maminka vedla svého času v Harrachově lyžařskou školu. A my se po těch dlouhých letech setkáváme s její dcerou. Osudy lidí jsou neuvěřitelně propletené a my jsme za tyto nitky osudu nesmírně rádi.

Rodinné Trail Angels trio, Káťa, Vendulka a Jiřík, nás překvapilo na Lesné, kam nás přijeli podpořit. Káťa nám dovezla vitamíny a náhradní crossroad koncovky na Nordic walking hole. Navíc synovec Jiří nás příští den odvezl z Klínů do Mostu na vláček, když jsme usoudili, že po prvních sedmi dnech je nejvyšší čas přerušit naše putování. Manžela tehdy přepadl infekt a vysoké horečky neustupovaly. Byli jsme vděčni za nabídnutou pomoc. Trail Angel Jiří nás odvezl ze Stezky, abychom se na ní po zotavení manžela opět vrátili. A další kilometry a úžasné zážitky pak přibývaly geometrickou řadou.

Setkávání s lidmi na Stezce Českem je pro nás impulsem jít dál. A vaše odezvy, srdíčka a fandovství celé Stezce je boží, stejně jako Trail Angels. Děkujeme vám.